[RP] Zápisky z Veselé laboratoře a jiné lapálie

[Elissa]

Venku už bylo šero, studený štiplavý vítr. Není divu, že hostinci u Zpívajícího korbele bylo poměrně rušno. Starý hostinský zrovna na stůl položil džbán piva. Díval se do roku místnosti, kde seděla dívka, kterou před chvilkou podezíral z toho, že vedla konverzaci se sklenicí jablečného moštu. Hned potom však tu představu zapudil, zastyděl se, že ho něco takového vůbec napadlo a vrátil se k práci. Přes to ho myšlenka na záhadnou dívku, která z celé společnosti tak nějak vyčnívala, v koutku mysli stále naťukávala. Jeho přirozená zvědavost a lačnost po drbech mu nakonec nedala. „Kdo je támhlecta holka?“ zeptal se nejbližšího hloučku štangmastů a opatrně ukázal na neznámou.

„Jo tu znám, je od nás ze vsi,“ rozpovídal se jeden z mužů „nečekal bych, že jí ještě uvidím. Jmenuje se Fialka, nebo tak nějak. Prý věří, že jména mají nějakou zvláštní moc, takže Lloth ví, jak se vlastně jmenuje. Už tehdá byla trochu podivná. Jako sirotek mala pracovala v učení u naší kořenářky Nataši. Pomáhala, kde mohla a práce jí šla od ruky, šikovná holka, to vám povídám. “

Muž se napil piva a pokračoval ve vyprávění: „Jednoho dne se však něco pokazilo. Byla si sebou až příliš jistá a své schopnosti přecenila. Těžko povědět, co tam prováděla. Však sami víte jaká je úmrtnost nezkušených mágů a dalších bláhových lidí, co si zahrávají se silami, kterým nerozumí. Jisté je, že z jejich chatrče zbyl jen popel. Po Nataše ani stopa a Fialka ležela nahá uprostřed té spouště. Kupodivu nebyla nijak zraněná, jen její zlatavě plavé vlasy nejspíše hrůzou změnily barvu na sněhově bílou.“

„Ještě jedno pivko,“ poručil si muž. „Co jí tak vyděsilo?“ vstoupil do řeči jeden ze štangmastů. „Co jí vyděsilo?“ zopakoval muž. „Nevím. O tom se můžeme jen dohadovat. Mohl to být démon, nebo nezajištěná výbušnina. Smrt na sebe bere mnoho podob a mnohé z nich děsivé jsou. Možná viděla ještě něco děsivějšího. Nikdy o tom s nikým nemluvila, jakoby sama chtěla zapomenout. Jisté je jen to, že se od té doby změnila. Začala si říkat Šťastná a více se radovala ze života. Po okolí se ale rozneslo, že zešílela. Většina z toho byly nejspíš jen sprosté pomluvy jedné Cypronské kořenářky, co měla zálusk na dovozu svého zboží, ale i tak se jí lidé začali stranit a bát. Dlouho to nesnesla a odešla do světa. Až teď vidím, že Helm dohlédl na její cesty.“

Muž sfoukl pěnu od piva a na pár mocných hltnutí vypil celý džbánek. S poklidným úsměvem si vyšel směrem k dívce, až se ozvalo pisklavé: „Ahój!“ Přisedl si a dal se do rozhovoru se svou starou známou. Hostinský spokojený s historkou a zamořený prací už dvojici dál nevnímal.

[Elissa]

Z deníku
29. Luny 308. roku
Dnes jsem si pořídila knihu, na kterou můžu zaznamenávat své velkolepé myšlenky, abych se k nim později mohla vracet. Za 34 stříbrných to nebyla špatná koupě. Kováři hold nedovedou ocenit hodnotu knih.
Už je to nějaký den, co jsem přišla do města a zabydlela se ve Veselé laboratoři, ale bylo ode mě trochu nerozvážné zavádět si alchymistickou živnost s prvním sněhem. Většinu času trávím prací úplně mimo můj obor. Ale to nevadí, zjistila jsem, že taková práce v dolech je sice úmorná, ale docela výnosná. Zima ještě ani neskončila a já už mám vybavenou laboratoř a peníze na nájem na další rok.

Z deníku
29. Toru 308. roku
Dnes k ránu se mi stala podivná věc. Potkala jsem Železňáka, trochu nafoukaného muže na pěkném koni. Dříve si u mě nechal očarovat zbraně. Byl sice nepříjemný, ale platil zlatem. Poprosil mě jestli bych mu během nějaké výpravy nepohlídala soumara. No a mě se koně líbí a navíc mi slíbil veliké dobrodružství, tak jsem nabídku přijala. Na cestu jsem si vzala luk, nějakého elfa, co ho chtěl očarovat, ale nezaplatil a už se neukázal a zbroj, co jsem někde sebrala banditovi.
Před bránou na nás ještě čekala Střelka, lučišnice co divně mluví, takže jí moc nerozumím. Byla ráda, že mě vidí a tak jsme se vydaly do Cyprony, kde na nás čekal Železňák a Píďavka. Tajnůstky si nechal až k vodopádu na východě. Povídal něco o karavaně a žoldácích. Moc mě to nebavilo, dokud jsem nezaslechla slovo "mapa" a kousek za tím "ukrytý lup". To jako že se šel hledat opravdický hledat poklad? No jo to šel! Potkali jsme Čepičářku a Broďáka, tak jsem je pozdravila, ale Železňák je z nějakého důvodu odehnal.
V průsmyku za vodopádem nám žoldáci odřízli cestu a z druhé strany zaútočili. Naštěstí byla naše družina poměrně bojeschopná, tak jsme se z obklíčení dostali a proklouzli přes další hlídky z průsmyku. Poklad a poklad měl být už nedaleko někde na ostrově na jihu. Na něm jsme pak rozdělali tábor, aby jsme se osušili a zatímco jsem baštila, tak ostatní marně hledali poklad.
Po dobré svačince jsem jim propůjčila svého génia a pomocí mapky ostrova poklad rychle našla. Hlídali ho nějací hadoještěři odporná stvoření, která si pomocí kouzel zahrávala s mou myslí. Ale nakonec jsme je přemohli.
Poklad byl však zamčený. Škoda že Železňák vyhnal Čepičářku, která by nám to jistě vypáčila. Museli jsme bednu naložit na mezka a odtáhnout ji do bezpečí. No jo! Ale ona pak spadla a zaklínila se ve vodě mezi kameny. Nic příjemného to tam v tý zimě tahat. Ostatní se pak odebrali do nedaleké osady a já šla raději pryč, protože mě to tam už nebavilo.

Z deníku
31. Toru 308. roku
Dnes byl další zajímavý den. Před Zpívajícím korbelem bylo nějaké pozdvižení. Dozvěděla jsem se že Píďvka organizuje nějakou výpravu. Bylo tam hodně lidí, takže jsem je nemohla nechat aby si užívali zábavu beze mě. Ukázalo se že jdou sbírat vlčí kůže a a nějaké trofeje nebo co. To už taková sranda nebyla, ale co šla jsem s nima až na sever.
Byla nám zima, tak jsme rozdělali tábor a oheň nejspíš přilákal ty hrozné bandity, co mě tuhle přepadli v dole. Vyhrožovali, že prý máme zaplatit, ale já peníze zbytečně nenosím a ostatním se do toho moc nechtělo. Tak jim pěkně vyprášili kožich. Ten dostal ránu a pelášil, jak kdyby ho na nože brali a zatímco ten elf to pěkně schytal. Když ho pak Píďavka vyléčila, tak se vysmekl jak had, nechal ležet veškerou svojí důstojnost a bral taky do zaječích nahý přes ledové pláně. Pěkně jsme se nasmála a byla ráda, protože na mě před tím byli zlý. Ale další střet s bandity jsme riskovat nechtěli.
Šli jsme se tedy ohřát to hospody na severu. To by mě zajímalo, proč tam někdo otevřel hospodu. Každopádně tam bylo teplo a dostali jsme zdarma jídlo. Jen to víno nebylo dost kyselé, tak jsem si ho ani nedala. Ovšem ukázalo se, že jsme pohoštění nedostali pouze z dobré vůle hostinského. Objednal nám ho jakýsi srandovní stařík, který nás vzápětí požádal o laskavost. Prý mu bandité ukradli pírko ze vzácného kouzelného havrana. To bych to nebyla já, abych si nechala ujít takovou vzácnost. Ostatním se to taky líbilo a tak slovo dalo slovo a už jsme byli na cestě daleko na východ od Cyprony až do tábora banditů, kde měl být mág, který pírko ukradl.
Cestou jsem viděla lesní víly. Byly moc krásné a zábavné. To bylo poprvé, co jsem je na vlastní oči viděla, ale určitě se tam za nimi někdy vrátím.
Tábor banditů byl opravdu honosně zařízený. Ani u mě ve Veselé laboratoři nemám tolik pěkných věcí. Vlastně pochybuji, že si takhle v táborech žije královská garda, nebo někdo takový. Dráha zločinu je tady na východě asi velice výnosná.
Přes jejich veškeré vybavení jsme, ale stejně byli připravenější a probojovali se až do stanu, ve kterém se schovával mág, který měl ukrást to vzácné pírko. Ačkoliv se mág nebránil, tak na něj byl stařík vážně ošklivý, až jsem to chtěla zarazit. Naštěstí jsem nemusela. Mág přiznal, že vzácnost měl, ale okradly ho harpie. I zloděj může být oloupen.
Vydali jsme se tedy do jejich hnízda, které bylo jen nedaleko. Harpie pro nás důstojné soupeřky nebyly a tak jsme se během chvilky získali, pro co jsme přišli. Konečně jsem si mohla prohlédnout tu velikou vzácnost. Trochu jsem se s pírkem pomazlila, ale stejně jsem bylo poněkud zklamaná. To protože jsem na pírku nic speciálního neviděla a nikdo mi nechtěl říct, jakou má vlastně moc a k čemu se používá. Staříkovi, ale udělala obrovskou radost. Jednu chvilku jsem měla pocit, že z našeho úlovku dokonce samou radostí tancoval. Já si hned věděla, že je srandovní, ale taky trochu podezřelý.

Z deníku
1. Sarvy 309. roku
Cítím to ve vzduchu. Příroda se probouzí ze zimního spánku a přichází nádherné jaro. Pod oslabujícím závojem sněhu se opět pomalu raší první bylinky. Ani nedokážu popsat svoji radost, když ve vlasech cítím teplý jarní vánek. Sleduji jak jako mávnutím kouzelného proutku krajinu zaplavuje má milovaná zeleň.
K tomu všemu budu konečně moct trochu pohnout se svou živností. Hned zítra se vydám do světa a doplním zásoby. Konečně budu moci obsloužit všechny, které jsem musela během zimy odmítat.


Z deníku
1. Luny 309. roku
Včera se mi přihodila poměrně podivná věc. Sbírala jsem byliny přesně, jak jsem si naplánovala. A tu jsem potkala Čepičářku, která měla namířeno do bažin na východě. Chodí tam lovit hady a žáby pro jejich jedové váčky. Říkala, že zná bažiny jako své boty. Nejsem si jistá, jak moc zná své boty, ale na mě to zapůsobilo. Ostatně chtěla jsem se tam podívat a nasbírat nějaký puškvorec. Tak jsem se k ní přidala a vyrazily jsme do bažin kamsi na jihovýchod od Cyprony.
Obě jsme si tam pěkně pracovaly na svém. Já hledala puškvorec, ale nešlo to zdaleka tak hladce, jak jsem očekávala. Přesto jsem něco málo našla. Na tom by nic podivného nebylo dokud nás nepřepadl divous. Čepičářka, co bažinu zná, říkala že sem divousové normálně vůbec nechodí. A pak jich bylo víc běželi k nám, ošklivě zakřičeli a upadli do mdlob.
Vydaly jsme se tedy naproti uprchlíkům, aby jsme zjistily, co je tak polekalo. Až jsme pak viděly divouse, jak tancují v kolečku kolem nějakého, zářivě zeleného krystalu. Musely jsme se skrz ně protlouct. A já pak šla prozkoumat ten pěkný krystal. Ovšem jen co jsem se ho letmo dotkla, tak se roztříštil na malé kousíčky a na jeho místo doslova vypadla nějaká tmavá, vysoká žena rasy, kterou jsem ještě snad ani neviděla. Obecnou řeč, ale ovládala dobře a na většinu našich zvědavých otázek ochotně odpověděla.
Pokud jsem její vyprávění dobře pochopila, tak ten krystal byl její vězení, kam ji kdosi uvrhl kvůli nějaké pomstě. Krystal se v naší sféře zjevoval pouze jednou za několik let a ti divousové prostě jen zešíleli vlivem silné zbytkové magie. Je mi záhadou proč má přítomnost vyvolala u sofistikovaného vězení takovou reakci, ale to není až tak podstatné.
Žena se nám odměnila, za to že jsme ji vysvobodily a požádala nás o další laskavost. Mě se celá tahle čarodějná žena líbila a chtěla bych se s ní skamarádit a tak jsem souhlasila. Čepičářka to asi cítila podobně a taky souhlasila.
Žena nás přenesla do Isharu, kde nám dala nějaký čas, aby jsme se zotavily. Přivedla ještě Felčáka a pak jsme konečně mohli vyrazit do pevnosti kousek na sever od Isharu, kde prý naše čarodějka dříve bydlela. Teď tam je ale možná tak hromada kosťáků a obrovská spoušť. K tomu dříve pevnost evidentně obývala vojenská posádka. Musela být mimo náš čas celé věky. Nějaký původní nábytek tam, ale byl prohledala nějaké police a vytáhla tam nějaký svitek. Potom byla spokojená.
Říkala, že se usadí asi někde v přírodě. Já ji pozvala na mou zítřejší oslavu a pak jsem se rozloučila protože jsem tu oslavu tak musela začít chystat.

Z vývěsky
1. Luny 309. roku
Ahoj,
tento čtyřden, začíná jaro. Jistě tu nádheru také cítíte ve vzduchu.
Ráda bych se podělila o svou radost z této události a zvu vás ke mě domů do Veselé laboratoře na menší improvizovanou hostinu. Dorazte tedy prvního Toru ve 3 hodiny k této vývěsce a pak si jistě užijeme spoustu zábavy.
Šťastná


Z deníku
1. Toru 309. roku
Dnes jsem pozvala všechny známé i neznámě ke mě domů na menší svačinu. Myslím, že se mi to náramně vyvedlo. Přišla spousta lidí i nelidí a já byla ráda, že je o můj domeček takový zájem. Stařík dokonce vyhlásil nějakou básnickou soutěž a myslím, že se zapojili snad všichni.
Jen mě trochu mrzelo, že jsem musela furt odbíhat a tak jsem se nestihla s nikým novým skamarádit. Škoda. Každopádně to za tu drobnou investici stálo a už se těším na nějakou novou záminku k oslavě.

[Elissa]

Z deníku
20. Sarvy 309. roku
Byla jsem prokleta. Nachomýtla jsem se k nějakému incidentu a asi z toho nevyšla zrovna dobře. Nějaká skupinka se zřejmě snažila ulovit podivného, černého králíčka. To rozhněvalo nějakého čaroděje, kterému zřejmě králík patřil. Na všechny včetně mě seslal podivnou kletbu. Přičemž já jsem s tím neměla nic dočinění a jen jsem náhodou šla z dolu.
Na levé ruce se mi udělalo podivné černé znamení, které začalo pálit kdykoliv jsem se k někomu přiblížila. Stejně dopadla i Uplakánka, Nosál a Pustík a pravděpodobně ještě někdo, kdo vzal nohy na ramena. Zdá se že již kletba trochu polevuje a já s tím můžu žít, ale přesto se jí musím za každou cenu zbavit. Měla bych se jít poradit do magické akademie.

Z knihy kopie Povolávání démonů I.
24T310
Úspěšně jsem provedla obřad. Vše jsem připravila podle předpisů v této knize. Magický předmět jsme si… vypůjčili z městského muzea. Jde o věc, která chránila město před invazí mravenců. Předmět tedy posloužil jako dostatečně silná kotva pro spojení s astrální sférou.
Krev jsem použila svoji. Jde tu především o moji ruku a navíc jsem jen tak mohla získat záruku, že krev nebude nijak poskvrněná.
Pomocí formule jsem démona úspěšně uvěznila. V pentagramu byl doslova bezmocný a nemohl nijak překonat připravenou bariéru.
Uzavřeli jsme dohodu, ale dozvěděla jsem se jen špatné zprávy. Nemohl mi pomoct, protože kletba pochází z lidské nenávisti. Než jsem ho pustila na svobodu, tak mi daroval pár vílích slz. Každopádně už asi nezbude nic jiného než navštívit královskou knihovnu.

Události ze dne
25. Toru 310. roku
Bylo chvilku před soumrakem a hnědovlasá žena zaklepala na dveře domu, který stál jen kousek před Isharskou severní bránou. Chvilku čekala a zaklepala znovu, tentokrát o něco silněji.
„Ahoj Včelko,“ uvítala ji mladá alchymistka. „Ahoj. Tak co dělá znamení? Domlouvali jsme se, že dnes budem pokračovat, ne? Eli tu ještě není?“ zeptala se žena. Alchymistka jí mávnutím k židli vyzvala, aby si udělala pohodlí a odvětila jí: „Neviděla jsem ho. Ale jinak je to furt stejný. Takhle stejně asi budeme budit menší pozornost.“
„Asi máš pravdu. Jen doufám, že dnes už nebudou žádní démoni,“ žena se na alchymistku zasmála a spiklenecky mrkla. „Ne už snad ne… pokud nemáš nutkání se s nějakým mazlit. Jak se tam chceš dostat? Mě napadl nějaký převlek. Koukej, stačí železné rukavice a byla bys hotová kněžka,“ odpověděla alchymistka hrabajíc se ve své šatní skříni „A co tahle? Úplná paní od dvora, hm?“
„Ještě lepší,“ žena uznale kývla, ale pak ji skočila do řeči „Arine přece říkala, že by nás tam dostala. Mohla by sehnat šaty služebnictva. V něm bychom byly úplně nenápadné.“
Alchymistka zavřela stůl a přešla k pracovnímu stolku a vzala do ruky lahvičku s nápisem lektvar neviditelnosti. „Třeba, nebo počkat u brány a až tam někdo půjde tak si dát trochu tohodle.“ obě ženy se ještě nějakou dobu domlouvaly než se nakonec rozhodly vydat do Isharu a vyhledat tam zahalenou ženskou postavu.
„Opět ty? Co tě sem přivádí drahá?“
„Vlastně to samé co včera *usmála se* Ale asi budeme potřebovat nějaké šaty na převlečení, ve kterých nebudeme budit pozornost. “ hnědovlasá žena se na chvilku odmlčela „Třeba od služebnictva.“
Zahalená kývla a odvětila: „Mohla bych vám ty šaty obstarat, ale nebude to zadarmo. Žádné peníze. Někde na hradě se nacházejí tři mapy. Je na nich napsáno Isharské království. Chci je.“
„Tři mapy? To nebude problém.“ Tato odpověď zahalené stačila. Opřela se rukou o stěnu a odvedla obě ženy k tajné chodbě. „Oblečte si to.“ Obě ženy uposlechly a zahalená je provedla skrz spletité chodby plné krys. „Něco, na co by jsme si nahoře měly dát pozor?“ zeptala se alchymistka.
„Viděly jste, že by někdo vcházel do hradu nebo z něj? Vsadila bych se že ne. Ten personál se bude určitě znát, takže bych se nepouštěla do žádného rozhovoru, raději bych se držela od stráží. Ty mapy… budou v královské ložnici. Ale říká se, že má král z trůnního sálu tajné chodby do svých komnat a od tamtud zase do knihovny, aby mohl utéct z hradu když by byla nouze. Nemůžu to zaručit, ale v knihovně hledejte tajnou chodbu. A ještě maličkost. Do knihovny se dostanete jen, když řeknete určité slovo…

Ženy se vplížily do knihovny. Alchymistka během pár chvil našla svazek, po kterém tolik toužila. Obě vypily fialový lektvar, zmizely a až za nějaký čas se objevily o tři chodby dál, hledajíc cestu do královi komnaty.
„Co tu děláte?“ zeptal se strážný. „Vyměňujeme svíčky,“ odpověděla roztřepeným hlasem alchymistka a hnědovlasá žena se natáhla leštit svícen.
„V pořádku. Jsme tu nové,“ skočila do dění žena, která měla čekat v podzemí. Něco strážnému podala načež řekl jen prosté: „Aha“ a odkráčel. Nově příchozí obě ženy provedla chodbami zpět do knihovny a zkušeně nalezla tajný vchod. Hnědovlasá rychle ze stolku sebrala tři mapy, než ji vyrušily blížící se kroky, načež celá skupina pohotově utekla a ženy poté daly své průvodkyni požadovanou odměnu. „Asi bych to zvládla i bez vás. Dokonce se zdá, že jsem vás vytáhla z bryndy. Třeba se tady tvoje kolegyně naučí líp orientovat v cizím prostředí. Ty mapy ale tvoří jeden důležitý celek. Tedy děkuji.“

Z knihy Proklínání
25S310
Vzhledem k tomu, že vlastně ani nevím, kdo kletbu seslal tak možnost odvolání sesilatele padla a ruku jsem si přirozeně také useknout nechtěla. Vyzkoušela jsem tedy poslední možnost. Suroviny na lektvar jsem měla vesměs připravené, jen jsem musela použít veškeré vílí slzy, které jsem dostala od démona.
Přípravek se dá buď rozetřít po znamení nebo vypít, já se ho rozhodla vypít. Po chvilce začal lektvar působit a má ruka je zase zdravá.

Z deníku
12. Luny 322. roku
Po dlouhé době jsem se pustila do dokončování Mrkvičkovi formule. Zanalyzovala jsem vzorek lektvaru z Arcana a pokročila jsem o veliký kus dopředu. Stále zbývají nějaké otazníky, ale ty snad zodpoví praktické pokusy. Mám teď opravený vstup do sklepa a při té příležitosti jsem to tam celé přeorganizovala a uklidila. Náhodou jsem narazila na své staré deníky. Jeden u nich vlhkost úplně zničila. Škoda, můj životopisec se asi nikdy nedozví, jak jsem vykradla městské muzeum, stala se nejúspěšnější alchymistkou v království, bojovala s obry a nemrtvým drakem, vloupala se do královské ložnice a nebo jak jsem povolala mocného démona. Vzhledem k tomu v jak mizerném stavu jsem dostala recepty starého Mrkvičky, tak bych svoji práci asi měla dokumentovat trochu důkladněji, kdo ví jestli později nenarazím na něco důležitého.

Z deníku
23. Sarvy 322. roku
Včera jsem se šla pochlubit do Arcana s výsledky mé práce na receptu od Mrkvičky. Nabídli mi členství a vzhledem k tomu, že se v jejich skladech může skrývat více podobných pokladů, tak jsem na spolupráci kývla a nyní jsem členkou Arcana.
Po probrání několika veskrze nudných, interních záležitostí jsme se dostali k vyšetřování otrávených studen. Otrávené jsou v celém okolí pouze dvě studny. Napadlo nás tedy, že by zdroj znečištění mohl být ve stokách, které mohou vést v jejich blízkosti. Prošli jsme stoky skrz na skrz a budu mít štěstí, když se sebe do konce zimy ten zápach smyju, ale nic zvláštního jsme nenašli. Celý komplex je plný života a kdyby zdroj znečištění pocházel ze stok, tak by jsme tam pravděpodobně nalezli nějaké otrávené tvory, nebo spíše jejich ostatky. Pro jistotu jsem ale nabrala nějaké vzorky vody.

Z knihy Výzkum znečištěných studen
25L322
Pustila jsem se do analýzy znečištěné vody. Srovnávala jsem vlastnosti vzorků ze studen s těmi ze stok a také s běžně dostupným jedem. Podařilo se mi izolovat účinné látky a přesvědčila jsem se o tom, že jsem měla pravdu. Vzorek ze stok neměl s tím ze studny mnoho společného. K běžně dostupnému jedu už však vzorky ze studen měly blíž. Mohu se tedy domnívat, že vodu někdo záměrně otrávil. Ovšem s takovým druhem jedu jsem se doteď nikdy nesetkala. Jeden vzorek jedu ze studny jsem si tedy schovala pro, abych ho mohla později pečlivě prozkoumat a s trochou štěstí i sama připravit.
Druhý vzorek jsem využila na pokusy při hledání protijedu. Prvně jsem si odchytla vrabce, podala mu kapku jedu a po chvilce jsem mu do zobáčku nalila hadí protijed. Krátce na to však dostal záchvat a zastavilo se mu srdce. Se zjištěním, že můj protijed neúčinkuje jsem v závěji sněhu pochovala svého přítele vrabce a pustila se do úprav otrávené vody, která s mým lektvarem docela dobře reagovala a trochu jsem ji pročistila. Musela jsem to na někom vyzkoušet, tak jsem oslovila náhodného kolemjdoucího a dohodla se s ním, že nakonec svolil. Vypil tedy upravenou vodu ze studni a k mému zklamání dostal záchvat a po chvilce omdlel. Pak jsem mu ovšem do krku nalila svůj protijed a zdálo se, že již účinkuje. Podala jsem mu ještě trochu elixíru života a na to se už rychle zotavil. Avšak nemohu upravit vodu v takovém měřítku a pak všem podávat lektvary ze vzácných surovin. Musím najít a odstranit zdroj znečištění.

Z deníku
25. Toru 322. roku
Nedávné výzkumy mě přesvědčily, že otrávené studny nepůjdou vyčistit jinak než odstraněním samotného zdroje znečištění. Jsem teď přesvědčená, že tento zdroj naleznu právě na jejich dně. Vypravila jsem se tedy s prutem ke studni v asi trochu naivní naději, že něco vylovím. Nic jsem však ani po delším snažení nenašla. Další možnost byla vědro za vědrem studnu vylít někam, kde nebude jed škodit.
Nakukala jsem tedy náhodnému trpaslíkovi, že by dole mohl být ukrytý poklad a on začal pracovat. Po chvilce mi ale došlo, jak je studna hluboká a že je to celé jen ztráta času. Napadlo mě tedy něco lepšího. Zašla jsem do Arcana pro Mirmira, vysvětlila mu celou situaci a sdělila svůj plán, který spočíval v tom, že sešle špehovací kouzlo a kuličku buď hodí do studny nebo ji dáme na prut. Tento nápad už zafungoval. Objevili jsme jakousi jeskyni a při pohledu do druhé studně i něco, co naznačovalo, že by pod městem mohl být celý komplex. Teď už jen zbývá vyřešit otázku, jak se tam dostat.
Naštěstí jsem si vzpomněla, že mágové umí pomocí kouzel hledat své věci. Navedla jsem tedy Mirmira, aby nějakou ze svých věcí hodil do studny, aby jsme ji mohli později najít. Stačí objevit vchod do komplexu, a pak už je to jen otázka času.

Z deníku
28. Toru 322. roku
Vzpomněla jsem si, že celou dobu vím, kde nejspíš je vstup do isharského podzemí. Ah, měla bych být jedna z nejbrilantnějších žen v celém království a unikne mi taková maličkost.
Jen nevím, jestli se mám o tuto skutečnost dělit hned, nebo počkat, až přijde správný čas.

Z deníku
30. Sarvy 322. roku
Včera jsem si vyšla na maškarní. Oblékla jsem si šaty a dostavila se na městské výstaviště, kde se pořádají sezónní trhy a další různorodé akce. Šla jsem si vyzvednout masku do červeného stanu. Masky byly trochu jiné, než jsem čekala. Ve stanu byl iluzionista, který mi řekl, že si mohu zvolit jakoukoliv podobu. Co bych asi tak chtěla být? No zvolila jsem si podobu víly, protože je mám doopravdy ráda.
K vidění byl například kůň, skřet, obr, vlk, veverka, divný pták, ošklivý pavouk, pan smrťák a pokud si správně vzpomínám tak i nějaký elementál. K mému překvapení a mírnému zklamání nešlo o maškarní bál, ale o řadu roztodivných soutěží. No co… zatancovat si můžu někdy jindy. No a když už jsem tam jednou byla, tak jsem se i zúčastnila.
První soutěž spočívala ve snědení, co největšího množství jídla. To by bylo fajn, ale první chod byla opečená krysa a tu jsem musela odmítnout. Stejně ji za mě snědl vlk, tak rychle, že si toho asi nikdo nevšiml. Žabí stehýnka už tak hrozné nebyly, ale další chod byl kus velké, nijak neuvařené a nezpracované ryby, pravděpodobně žraloka. Jíst se v žádném případě nedal, ale vzdát jsem to už také nechtěla. Požádala jsem o nůž a odkrojila kus svaloviny, který byl sám o sobě poměrně poživatelný. Pavouk to vzdal, obr si svou rybu ožehl nad plamenem svíce a veverka se tím nějak prokousala.
Poslední a rozhodující kolo spočívalo ve snědení co největšího kusu dortu. Konečně něco doopravdy chutného! Jen dort byl až příliš sladký a hutný. Snědla jsem dva, možná tři kousky a měla jsem dost. Lituju, že jsem si nepřipravila nějaké jedlíkovi záchrany, s tím bych jistě snadno vyhrála. Když jsem ale viděla jak do toho veverka s obrem koušou a hned na to jim to jde ven. No nechutné. Raději jsem to vzdala. Soutěž myslím vyhrála veverka.

Další soutěž spočívala ve vytvoření co nejlepšího výrobku. Byli jsme zavedeni do dobře vybavené dílny pod širým nebem, dostali jsme veškeré prostředky, co jsme si přáli a měli vyrobit, co nejkrásnější věc. Nechtělo se mi připravovat lektvary, tak jsem si řekla, že zkusím udělat sochu. Oplácala jsem kameny jílem a navršenou hromadu jsem pomocí dláta a rydla opracovala do podoby ženy, na kterou jsem pak po vypálení v peci prsty nanesla barvu. Obr udělal železný plát, kůň podivný sloupek ve tvaru věže a veverka projímadlo. Nevím, kdo vyhrál, ale můj výrobek byl zcela jistě nejhezčí.
Nevím, kdo vyhrál protože před vyhlášením udeřila Bolest. Nejdřív jsem trochu zpanikařila a utekla, ale Bolest rychle polevila. Vrátila jsem se tedy zpět a ucítila, že Bolest přichází odněkud z jihu. Šla jsem tedy až ke stanům u hlavní cesty a tam nic. Obešla jsem prostor výstaviště do míst, kde dřív byla elfská svatyně. Taky nic. Už jsem si myslela že je konec, ale pak jsem u velkého stanu ucítila Bolest z východu. V tu chvíli mi to docvaklo. Četla jsem o tom v záznamech Arcana a přesně věděla, co mám hledat. Bolest byla pouze lokální a musela mít někdy v prostorách výstaviště schovaný zdroj. Našla jsem ho prakticky ihned v jednom ze stanů. Byl tam podivný kámen a já měla důvodné podezření, že Bolest vychází právě z něj.

Došla jsem si pro nějaké výbušniny, nacpala je středně statečnému elfovi, aby je šel rozmístit a já zatím udělala cestičku ze síry. Bylo to přesně jak jsem předpokládala. Po odpálení výbušniny se kamen roztříštil na kousky a Bolest okamžitě povolila. Pár úlomků a trochu hlíny jsem si vzala pro pozdější výzkum.
Hřeb večera byla aukce, kde jsem si koupila svou novou kamarádku, krysu. Umí spoustu kousků a je docela roztomilá. Asi jí budu říkat Pařbustíl.

Z vývěsky
2. Luny 323. roku
Ahoj,
jistě si všímáte, že taje sníh a příroda začíná opět ožívat a vzhledem k tomu, že má práce je na ní závislá, tak bych se ráda udělala i já něco malého pro ostatní. Přijďte tedy druhého toru ve tři hodiny sem k vývěsce před severní bránou a já pro Vás nachystám skromnou hostinu.
Těším se na Vás
Šťastná

[Elissa]

Z deníku
2. Toru 323. roku
Právě odešli poslední hosté z mé jarní oslavy. Jak jsem k sobě dlouho nikoho nezvala, tak jsem dočista zapomněla, kde mám nádobí pro hosty. Takže jsem se jim z kraje nemohla věnovat tolik, kolik jsem chtěla, nemohla zopakovat soutěž v rýmování a vlastně jsem se ani nestihla s nikým seznámit. No aspoň mám poučení pro příště.
Zato se mi podařilo partičku neznalců naučit špinavé královské oko. A taky jsem všem nabídla svou domácí pálenku. Myslím, že měla docela úspěch.
Mám z toho tedy trochu rozporuplné pocity, ale ať do dopadlo jak chtělo - čím víc lidí najde cestu ke mě domů, tím lépe.

Z deníku
5. Luny 323. roku
Všimla jsem si, že se znečištění studen rozšiřuje. Teď už je ve městě více studen špatných než těch s vodou pitnou. Rozhodla jsem se tedy, že ten problém zkusím vyřešit sama, ale má úvaha s podzemím byla chybná. Dnes jsem tedy vzala lucernu a oprášila svou výbavu pro výpravy do nebezpečných míst. Šla prozkoumat chodby pod Isharem.
Nebylo to nijak snadné. Chtěla jsem se pokud možno vyhnout boji a tak jsem zvolila cestu, kde jsem neviděla velké, strašidelné pavouky. To se ukázalo jako špatné rozhodnutí, protože netrvalo dlouho a šlápla jsem na nějakou past, která mě chytla což samo o sobě bolelo jak kopanec od Lloth, ale taky mi trvalo celou věčnost než jsem se z toho vymotala. Pak jsem si již dávala větší pozor a chodila po cestičkách, které mi ukazovaly krysy.
Došla jsem na konec chodby, ale zjistila jsem, že vede skutečně jenom do hradu. Trošku jsem se tam porozhlédla, ale hlídkovala tam stráž. Cestu zpět jsem raději zvolila přes pavouky. Rozhodla jsem se bojovat a nevyužívat lektvar neviditelnosti. Kdyby mě v jejich blízkosti překvapila past, tak by to bylo nepříjemné. Navíc jsem chtěla obrátit skutečně každý kámen, což vyžaduje čas. Samotné překonání pavouků byla s mou výbavou nebylo nijak těžké, takže jsem se zvládla bezpečně dostat zpět. Cestou jsem ovšem neobjevila nic relevantního k znečistěným studnám.
Vydala jsem se tedy prozkoumat další podezřelá místa a něco jsem našla. Problém je, že buď neznám celé tajemství, nebo je mechanismus zaseknutý. Zkusím to prozkoumat později, případně se s někým poradím.


Z vývěsky
6. Novu 323. roku
Ahoj,
najmu výzkumného spolupracovníka k menším testům, abych mohla zkvalitnit své služby. Musí být gramotný, musí se slušně ohánět zbraní a měl by mít vědeckého ducha.
Zájemci mě mohou vyhledat v mém domečku kousek na jihovýchod od této vývěsky.
Moc se těším na spolupráci
Šťastná