Hlasování: Jak se Vám to líbilo, vážení čtenáři?
Perfektní
20.00%
1 20.00%
Skvělý
60.00%
3 60.00%
Dobrý
0%
0 0%
Nic moc
0%
0 0%
Kravina
20.00%
1 20.00%
Celkem 5 hlas(ů) 100%
* Pro tohle jste hlasoval(a) Vy. [Ukázat výsledky]

V zemi šílenství
#1
Bělovlasý inkvizitor dorazil na konec své cesty. Jeho černý kůň byl vděčný za chvíli oddychu, neboť jezdec hodlal dosáhnout svého cíle, ještě než temný, noční háv zahalí kraj. Pochmurný klášter se měl po nějaký čas stát jejich přístřeším. Slovo domov by v tomto případě nebylo na místě. Pár set metrů za velikou budovou se rozléhal široký, smíšený hvozd, který nyní při soumraku působil strašidelně, jako temná a neproniknutelná hradba. Vedle hlavní brány rozsáhlé budovy sedělo na zemi ve sněhu několik havranů a rvalo se o mršinu nějakého většího hlodavce. Alastair Paleshade jim však nevěnoval pozornost. Projel na svém koni plotem obehnaným hřbitůvkem a u brány seskočil ze sedla na zem. Povšiml si, že tam bylo vykopáno několik nových hrobů, což ho poněkud rozladilo. Vykopané hroby nikdy nevěstí nic dobrého. Rozhlédl se obezřetně kolem sebe. Všude bylo ticho, které narušovali pouze hašteřící se havrani. Došel až k bráně, kde zabušil masivním klepadlem. Nedosáhl však ničeho jiného, než že vyplašil ty vřískající opeřence. To ho trochu potěšilo, neboť jejich krákání mu začínalo být protivné. Alastairovu pozornost však náhle upoutal vzdálený, neidentifikovatelný zvuk, jenž přilétl odkudsi z lesa. Inkvizitor velice pomalu sáhl rukou po revolveru a hlavu otočil po směru, odkud zvuk přišel. Jeho oči se snažily v šeru rozeznat jakýkoliv pohyb a uši se pokoušely zachytit i ten nejjemnější hluk. Kůň vedle něho nervózně frkal a přešlapoval na místě. Angličan na sobě cítil pohled neznámých očí, avšak on sám neviděl nic než do noci se nořící hvozd. Ze soustředění ho vytrhl vrzavý zvuk otevírajících se vrat. Světlo lucerny inkvizitora oslnilo. Mladá dívka v šedivé róbě, jenž mu otevřela, se na něho usmála. Inkvizitor si však všiml, že její oči postrádají výraz inteligence. Černovlasé děvče si ho nepřestávalo prohlížet. Náhle zpoza ní vykoukla plešatá mužská hlava. Ve světle svítilny vypadal obličej tlustého preláta, posetý mnoha bradavicemi přímo démonicky. Velikou rukou odstrčil dívku stranou a otevřel celé jedno křídlo brány, aby Alastair i jeho kůň mohli vejít dovnitř.
„Vítej inkvizitore.“ řekl mnich a úsměvem odhalil svoje prořídlé, žluté zuby. Paleshade se ocitl na kostkami dlážděném dvoře, který osvětlovalo několik pochodní. Jakmile Londýňan sesedl, dívka přebrala otěže a odváděla koně do malinkatých stájí, které očividně zely prázdnotou. Děvče koně hladilo po hlavě, poskakovalo za chůze a chichotalo se. Alastair pozoroval, jak je to zvíře ze své průvodkyně nervózní. Tlustý mnich si všiml inkvizitorových obav a řekl mu:
„Neboj se příteli, ta holka je sice opožděná, ale nic se jí nestane.“ Pohrdavý tón mnichova hlasu v Paleshadeovi vyvolal udivení. Předpokládal, že někdo kdo pečuje o psychicky labilní pacienty bude mít trochu více citu v těle, ale přešel to bez poznámky.
„Měl bych se ti představit chlapče. Jmenuji se otec Eduard a jsem představený tohoto sanatoria.“
Inkvizitor se uklonil, políbil nabízenou ruku s prstenem a s nepatrným úsměvem pronesl:
„Alastair Paleshade.“
Tu k nim přiskotačila ona dívka, chytla inkvizitora za ruku a tahala mu za ní. Alastair byl v rozpacích, ale chápal to, na rozdíl od tlustého muže vedle něho. Ten se zamračil a zakřičel:
„Zmizni ty spratku a nech našeho hosta na pokoji!“
Děvčátko se schovalo za vysokého Paleshadea a popotáhlo. On probodl kněze nechápavým, leč přísným pohledem. Vztek otce Eduarda vychladl stejně rychle jako vzplál a na odpudivé tváři se objevilo něco jako omluvný úsměv.
„Odpusť mi můj synu, ale nevíš nic o tom, jak je to těžké pracovat s těmito“ chvíli popřemýšlel nad dalšími slovy a pak dodal „lidmi“.
Inkvizitor pochopil, že místní představený zřejmě vládne klášteru pevnou rukou. Děvčátko proběhlo kolem nich a zmizelo ve vstupních dveřích. Kněz pokynul Alastairovi, aby ho následoval. Za okamžik se za nimi zabouchly těžké, pokované dveře, dvůr se ponořil do ticha a oči, které pozorovaly klášter z hvozdu zmizely spolu se závanem studeného větru.
Oba muži kráčeli po dlážděné podlaze dlouhou, svícemi osvětlenou chodbou, ale zatočili hned po několika krocích do knězova pokoje. Inkvizitora hned po vstupu zarazila honosnost jizby svého hostitele, ale rovněž i veliký nepořádek, počínaje neustlanou postelí a konče knihami, ležícími na zemi. Hodnostář si povšiml údivu svého hosta a počal se omlouvat.
„Omluv prosím ten nepořádek. Klášter si nemůže dovolit personál na úklid, to jistě chápeš.“
Alastair Paleshade se sehnul pro jednu z knih, aby ji vrátil z neuctivé polohy zpět na stůl. Při prohlédnutí výtisku ho překvapil jeho název. Titulek nesl nápis Malleus Maleficarum. Inkvizitor přísně pohlédl na kněze, který právě zvedl z jednoho ze dvou křesílek obrovskou hromadu listin a uvolnil tak svému hostu místo k sezení. Černě oděný dobrodruh polkl štiplavý dotaz a odložil knihu tam kde nejspíše byla dříve. Tlustý kněz popotáhl křeslo a pokynutím ruky ho nabídl Londýňanovi k sednutí. Ten si sundal baton a svůj cestovní plášť pověsil na šestiramenný, dřevěný věšák. Když se ohlédl, přistihl preláta, jak právě vhodil do slábnoucích plamenů v krbu dvě malá polínka. V zápětí se tlouštík odvrátil od ohně a naznačil inkvizitorovi, aby přistoupil blíže a sedl si. Když tak dobrodruh učinil, plešatý kněz sáhl do skříňky, která sousedila s pracovním stolem a vyňal z ní láhev s krvavě rudým mokem. Alastair se uvelebil. Teplo ohně bylo tak příjemné po hodinách strávených jízdou promrzlým krajem. O slovo se pomalu hlásila únava, ale cinknutí láhve o sklenici a klokotavý zvuk upoutal jeho pozornost. Vrásčitá ruka s krátkými, tlustými prsty mu podala bohatě nalitou sklenku. Paleshade ji s povděkem přijal a po přiťuknutí nejprve opatrně ochutnal. Víno bylo trpké a neobyčejně silné, avšak i přesto přišlo k chuti a utahanému dobrodruhovi již ke štěstí téměř nic nechybělo. Správce sanatoria si odkašlal, aby rozbil protahující se ticho a nadhodil zdvořilostní frázi:
„Tak jak se žije v Londýně? Už dlouhá léta jsem tam nebyl. Připadá mi to jako věčnost, kdy jsem naposled opustil zdi této budovy na delší dobu.“
Klimbající inkvizitor zamrkal a rychle přemýšlel nad nějakými novinkami:
„Ehm, no poslední dobou je docela klid, nic co by stálo za pozornost našeho řádu, avšak musíme být stále ve střehu.“
Odpudivý mnich právě upíjel ze své číše a Paleshadeova odpověď v něm vyvolala dávivý kašel. Alastair v první chvíli nevěděl, jestli kněze rozzlobil nebo rozesmál, ale ten po chvíli znovu chytil dech a s jízlivým pohledem zachrochtal:
„Jistě, jistě. To nepochybně.“
Chvíli se ještě hýkavě smál a po té se vrátil k rozhovoru:
„No vážený pane Paleshade. Vidím, že tě cesta sem řádně unavila, proto jistě nebudeš mít nic proti tomu, abychom tě zavedli do tvého pokoje a důležité věci probereme až zítra.“
Inkvizitor souhlasně pokýval, i když výraz jeho tváře byl omluvný, že dává svoji únavu tolik najevo, i když byla opravdu veliká. Otec Eduard uchopil ze stolku kovový zvonek a rozezněl jej. Za několik okamžiků otevřel dveře vysoký, černovlasý muž, s chladnýma očima a orlím nosem. Stavbou těla i tvarem obličeje si byli s Alastairem docela podobní, avšak výraz v obličeji nově příchozího byl kamenný a nedával najevo vůbec žádné emoce. Tlustý kněz mu ihned rozkázal:
„Odvedeš tady našeho hosta do jeho pokoje!“
Vytáhlý sluha jen nepatrně kývl hlavou, aniž by přitom hnul jediným svalem ve tváři. Alastair se tedy zvedl, sebral svůj batoh, plášť z věšáku a následoval svého tichého vůdce o několik dveří dále, kde mu čahoun otevřel. Když inkvizitor překročil práh a otočil se, aby tomu tajemnému muži poděkoval, byl ten podivín již pryč. Dobrodruh si s tím nijak nelámal hlavu. Zavřel a zamkl dveře a svlékl ze sebe svoje šaty, přičemž je letmo hodil na jednu ze dvou židliček. Pokoj to nebyl nijak velký, ani honosně vybavený. Trochu toho nábytku, zástěna pro koupání, stůl s malou lampou, která poskytovala světla jenom poskrovnu. Inkvizitor odložil svoje zbraně na stůl, unaveně klesl na postel a ztěžka si zul vysoké jezdecké boty. Posunul svoji obuv bokem, aby nepřekážela a zhasil ono malé světýlko, čímž naplnil svůj pokoj tmou. Ulehl konečně na svoje lůžko a v okamžiku ho pohltil snový svět. Náhle pochodoval setmělý hvozdem. V jedné ruce třímajíc svoji šavli a ve druhé jasně planoucí pochodeň, která každou vteřinou měnila barvu svého plamene. Netušil kam jde, ale něco ho hnalo stále kupředu. Na nebi nezářila ani jediná hvězda, a dokonce i měsíc byl zakryt neproniknutelným valem mraků. Ticho noci náhle prořízlo nedaleké volání o pomoc. Alastair se zaposlouchal, aby určil směr odkud zvuk přicházel a vzápětí vyrazil hlouběji do toho strašidelného lesa. Prodíral se hustým porostem a jeho tunika byla mnohokráte potrhána, než dorazil na malé prostranství, kde se ve světle pochodně cosi rýsovalo a pohybovalo. Alastair rozpoznal, že na zemi leží neznámý muž a zběsile kolem sebe kope. Nad ním se tyčil jakýsi obrovský pes, či snad vlk a trhal muži zaživa maso z těla. Inkvizitor chtěl vyrazit nebožákovi na pomoc, ale než udělal první krok, mohutná šelma prokousla ležícímu muži hrdlo. Ten pouze chroptivě vřískl a ztichl. Bestie se nyní otočila proti Angličanovi. Ten se připravil okamžitě k obraně, jenže vlk pouze vycenil zakrvácené tesáky a rozběhl se pryč od Alastaira, do srdce hvozdu. Pronásledovat tu proklatou šelmu nemělo význam. Pohybovala se neslyšně a příliš rychle, jako stín, vyplivnutý ze samotných hlubin pekla. Inkvizitor tedy pomalu přišel k mrtvému muži. Obezřetně se k němu sklonil a posvítil na něho pochodní, aby mu lépe viděl do obličeje. Nebyl to hezký pohled. Ze zranění, která neznámu muži vlk způsobil, Alastaira mrazilo. Z nenadání však mrtvola otevřela oči a uchopila dobrodruha svýma zkrvavenýma rukama za ramena. Dobrodruh by rád vykřikl, ale jakoby mu železný obojek sevřel hrdlo. Mrtvý si ho přitáhl blíže k sobě a i přes své zničené hrdlo spustil ohlušující křik. Křičel Alastairovi přímo do uší s pohledem šíleně vytřeštěných očí. Inkvizitor se od umrlce snažil odtrhnout, ale ten ho držel pevně a nepřestával řvát. Angličan se snažil dostat za každou cenu z železného sevření, když v tom mrtvému z očí začala téci krev a křik začínal nabývat na síle. Alastair to už nevydržel a vší silou sebou trhnul a … přepadl přes okraj postele. Chvíli překvapeně mžoural do temnoty a vstřebával emoce. Něco tu ale nehrálo. Pokud je již vzhůru, proč ten pekelný křik stále pokračuje? Někdo křičel venku na chodbě! Inkvizitor rychle po hmatu našel na stole svůj bojový nůž a obezřetně se přibližoval ke dveřím. Ostražitě je otevřel a vykoukl ven. Chodba byla jen velice skromně osvětlována dvěma svícemi, které držela malá, kovová soška mnicha v kápi, stojící na dřevěném podstavci. Křik již přestal, ale Alastair stále slyšel něco neurčitého z temné dlouhé chodby. Chvíli se zaposlouchal, ale až příliš pozdě zjistil, že je to pleskot bosých nohou, jejichž majitel do něho vzápětí na to vrazil. Inkvizitor ucítil, že neznámého řízl, ale nevěděl kam. Neznámý muž přepadl přes inkvizitora a udeřil se do zad. Paleshade se rychle zvedl a chystal se instinktivně bránit. Neměl však proti komu. Ležící postava nevypadala, že by se hodlala zvedat. Vzápětí dorazil pár jejich pronásledovatelů a spolu s nimi dorazilo na scénu i světlo, v podobě lucerny, kterou nesl černovlasý dlouhán, kterého inkvizitor již znal, na rozdíl od druhého, který byl o poznání podsaditější, robustnější, s holou hlavou a obličejem násilníka. Právě tenhle hromotluk se chopil slova, hned jak očima zhodnotil co se stalo.
„Heleďme se, náš host pomoh čapnout toho zmetka.“ Na ta slova uchopil svýma svalnatýma rukama ležící postavu za nohu a jal se jí táhnout zpět do temnoty, odkud se vynořili. Ležící muž jakoby se v tu ránu probudil a začal zoufale kopat a ječet. Dlouhán si, jakoby nepřítomně, inkvizitora prohlížel. Oba muži si jeden druhého měřili, ale tajemný pohunek se nakonec otočil a zmizel zpět za svým kumpánem. Nechali tam Alastaira stát, nechápajícího co se to vlastně všechno stalo. Jakmile zaniknul křik nebohého chovance, dobrodruh zašel zpět do svého pokoje. Ještě jednou se podíval pro jistotu do chodby. Nespatřil tam nic zvláštního, avšak přísahal by, že kovový mnich, držící svíce, na něj upíral z pod kápě svoje mrtvé oči.
Onu noc neměl Alastair klidnou. Hororové sny ho neustále vytrhávaly ze spánku. Když byl vzhůru, stále slyšel výkřiky zoufalství a hrůzy pacientů kláštera, které, i když byly tlumené, inkvizitora děsily. Jakmile se již začalo rozednívat a on stále nenacházel klidu v reálném, ani snovém světě, rozhodl se, že opustí toto prokleté místo a projde se po okolí. Vyzbrojil se a pokusil se nepozorovaně proklouznout hlavní branou ven. Na dvoře ho ihned políbil mrazivý dech zimního rána. Na celý kraj se neslyšně snášel jemný sníh. Alastairův odchod však nezůstal neodhalen, neboť hlavní bránou se odkudsi právě vraceli otec Eduard se svým holohlavým pohunkem. Všichni tři byli tím shledáním velice překvapeni. Inkvizitor si všiml, že správce kláštera něco pošeptal sluhovi do ucha a vzápětí vyrazili každý jiným směrem. Podsaditý plešoun mířil kamsi do zahrady a Alastair si ho dále nevšímal, jelikož svoji pozornost věnoval hostiteli, který k němu důstojným krokem přicházel.
„Dobré jitro pane Paleshade. Kampak tak časně?“
Inkvizitor nebyl otázkou nijak překvapen a stále si vyčítal, že byl odhalen.
„Nemohl jsem celou noc spát, tak jsem se rozhodl, že si půjdu provětrat hlavu do lesa.“
Vřelý úsměv na knězově tváři se změnil a nahradil jej výraz plný obav.
„Pane Paleshade, myslím, že to není dobrý nápad. Místní hvozd se hemží divokými šelmami a mnoho, byť i zkušených poutníků, v něm nalezlo krutý konec svého života.“
Ani tato reakce Londýňana nepřekvapila, ale udivila ho až přehnaná starost, jenž cítil z tónu mnichova hlasu.
„Nemějte obavy otče, střetl jsem se již s horšími tvory než jsou vlci a lišky.“ Uklidňoval Alastair kněze.
„Navíc nehodlám chodit ninak daleko.“
Na ta slova nechal znepokojeného správce sanatoria stát na nádvoří samotného a rychle proklouznul dveřmi v bráně ven. Původně měl v plánu se pouze bezcílně toulat po okolí kláštera, ale fakt, že zastihl právě tyto dva muže při návratu odkudsi zvenčí v něm probudil podezíravou zvědavost dobrodruha. Venku se proto podíval na zem, a vydal se po jejich stopách. Šlépěje vedly hřbitovní zahradou za klášter. Inkvizitor se natolik věnoval stopování obou mužů, že si ani nevšiml, že kousek od něho ve sněhu někdo stojí. Reflexivně se obrátil k neznámé postavě, aby čelil možnému útoku. Jakmile však poznal, kdo se to v tuto ranní hodinu potlouká po zasněženém hřbitově, okamžitě se mu ulevilo. Byla to ona dívka, s níž se setkal minulého večera. Procházela se sněhem ladnými, až tanečními kroky a přitom si něco broukala. Londýňana zarazilo, že děvče se prochází sněhem a je bosé. Pokoušel se upoutat její pozornost, avšak ona si ho vůbec nevšímala a neustále si sama pro sebe drmolila jakousi rýmovačku. Inkvizitor si stoupl kousek vedle děvčete a zaposlouchal se do rýmů básničky.:
„Bloudí si skrz temný hvozd, ten co nikdy nemá dost.
Když tenhle tvor začne výt, nedobré věci se začnou dít.
Před vstupem do hvozdu se poutníče chraň!
Ať tvé tělo neplatí krvavou daň!
Neb toto místo jest prokletý les.
V němž za noci řádí pekelný pes.“
Slova té říkanky Alastaira znepokojila. Stoupl si tedy před dívku a promluvil na ni. Ta však jakoby ho vůbec neviděla a protančila těsně kolem něho a zachichotala se. Inkvizitor nevěděl, jestli si ho tanečnice nevšímá úmyslně, nebo je to způsobené její nemocí. Nevěnoval tedy blouznivé dívce dál pozornost a vydal se znovu po stopách obou záhadných mužů z kláštera, dříve než sníh kompletně zakryje svědectví o jejich cestě. Šlépěje směřovaly přímo do lesa. On se však nenechal zastrašit básní šílené dívky a rychle přešel zasněženou louku, která oddělovala les od kláštera a během okamžiku zmizel mezi prvními stromy.
Jak tak kráčel zimním lesem a naslouchal onomu uklidňujícímu tichu, znenadání se mu něco mihlo těsně nad hlavou. Londýňan instinktivně sáhl po zbrani, ale opět nebyl nucen ji použít, neboť to byl pouze divoký havran, jenž se usadil na větvi blízkého stromu a prohlížel si toho nezvaného cizince, kterého před chvíli tolik vylekal. Alastair by přísahal, že se mu ten zpropadený pták dívá přímo do očí a vysmívá se mu. Proto se sehnul, nahrnul něco sněhu na kupičku a vytvořil z ní kouli, kterou vzápětí po opeřenci mrštil. Minul sice cíl o dobrou stopu, avšak havran vzlétl a poplašeně se rozkrákal. Za okamžik zmizel inkvizitorovi z dohledu a utichl i jeho křik. Alastair chvíli zůstal stát a naslouchal. V lese nebylo slyšet skutečně vůbec nic, než jen jeho vlastní bušící srdce. On se však nesměl zastavovat, neboť sníh každou vteřinou zakrýval stopu. Pokračoval tedy dál v cestě a mírně přidal do kroku. Ten les v sobě skutečně skrýval cosi tajemného a hrozivého. Stopař cítil, jakoby ho neustále sledovaly oči nepřítele a neznámý ďas se mu každou chvílí snažil vpadnout do zad. Opakovaně kmital očima po každém křoví a za každým sebemenším šramotem se prudce otáčel celým tělem. Jeho paranoia dosáhla až takové míry, že začal podezřívat i samotné stromy, že ho tajně za jeho zády sledují. Najednou se zastavil a podivil se sám sobě. Choval se naprosto neúměrně situaci a přemýšlel nad tím, čím to je. Bylo to snad skutečně tou záhadnou kletbou, jenž ležela nad tímto místem, či snad jen unavenou, nevyspalou myslí, vytvářející utopické scénáře? Musel se odsud co nejrychleji vrátit, ale ne dříve, dokud nezjistí, co dělal otec Eduard se svým sluhou v lese. Stopa se za několik okamžiků ostře stočila vpravo a po několika metrech dovedla inkvizitora na malé, vymýcené prostranství, na němž nalezl cosi podivného. Uprostřed mýtiny čněl ze země hrubě otesaný kus kamene. Soudě dle tvaru, bylo s trochou představivosti jasné, že se jedná o zbytky starého, keltského náhrobního kříže, i když z jeho hlavice již mnoho nezbývalo. Inkvizitora však zarazilo, že kolem kamene nebyl v okruhu dobrých deseti stop žádný sníh. Nenapadalo ho žádné racionální vysvětlení, které by objasňovalo tento podivný jev. Jeho tok myšlenek byl však záhy přerušen zvukem, po kterém mu přeběhl mráz po zádech. Kdesi nedaleko totiž zavyla neznámá bestie. Alastair vytáhl jeden z revolverů a přitiskl se zády k jednomu ze stromů. Srdce, cítící nebezpečí zrychlilo prudce svůj rytmus. Londýňan naslouchal, aby ho přicházející šelma nepřekvapila. Za několik okamžiků se zpoza kmene starého dubu na druhé straně mýtiny vynořilo cosi obludného. Dobrodruhovi se na okamžik zastavilo ono rozběsněné srdce v té hrůze čemu právě musel čelit. V mžiku si vzpomněl na varovnou báseň, vyprávěnou nemocnou dívkou na klášterním hřbitově. Až teď uvěřil jejím slovům, nicméně, již bylo pozdě. Ta bestie musela opravdu pocházet z útrob samotného inferna. Alastair nikdy ve svém životě neviděl tak obrovského, znetvořeného psa. Obluda k němu pomalu kráčela a se zlověstným vrčením cenila na dobrodruha svoje hrozivé tesáky. Ten zachoval duchapřítomnost a namířil pistoli přímo na psovu hlavu, hledaje smrtící místo. Netvor se však znenadání rozběhl, se záměrem vrhnout se své kořisti po hrdle. Inkvizitorovi nezbylo nic jiného, než zvolit i nepřipravený výstřel. Střela sice zasáhla zvíře do hřbetu, avšak nijak zvláště ho nezpomalila. Vlk svůj skok dokonal a srazil Londýňana k zemi. Ten s velikým štěstím stačil nastavit tlamě svoji pravačku a zabránit tak rozcupování svého krku. Levá strana zubů se zaryla do kovového chrániče, jenž byl zároveň i vrhačem šipek, avšak tesáky na druhé straně pronikly látkou kabátce i haleny a okusily chuť lidského masa. Inkvizitor zavrčel bolestí a jeho mysl ovládl bojovník. Volnou rukou praštil do pojistky na vrhači a mechanismus velikou rychlostí vymrštil střelu vpřed. Ozvalo se křupnutí a s bolestivým zakňučením stisk povolil. Sníh na mýtině zbarvily kapky krve, stékající z vlčí tlamy a projektil zanechal po vyražených zubech zřetelnou díru. Zvíře se odpotácelo několik kroků stranou, nicméně pokud předtím bylo hnáno hladem, nyní jej posedla touha po zabíjení. Paleshade vyskočil a tasil šavli, spolu se svým bojovým nožem. Mohl tak čelit dalšímu drtivému skoku, k němuž se netvor opět připravoval. V jediném zlomku vteřiny byl však pekelný vlk sražen ze strany jakousi bílou koulí, která svojí barvou téměř splývala se sněhem. Alastair, po té co pochopil co se děje, při bližším pozorování rozeznal, že ona bílá koule je rovněž vlkem, zdaleka ne tak obrovským, ale bojujícím nejspíš na správné straně. Londýňan užasle sledoval souboj na tesáky a drápy, že polevil ve své obezřetnosti a ve chvíli, kdy za sebou zaslechl zakřupání sněhu, bylo již pozdě, aby se bleskurychle otočil a zabránil možnému útoku. Vzápětí potom, co na obranu pouze pomyslel, ho tupá rána do zátylku srazila k zemi a on ztratil vědomí.
Jakmile se probral, zkonstatoval, že by bylo nejlepší, kdyby se raději neprobouzel. Tak strašlivě ho bolela hlava i pravička a byl promrzlý na kost. Když ze sebe setřepal menší vrstvičku sněhu, jenž ho stihl za dobu jeho omráčení přikrýt jako bělostná přikrývka, opatrně si sáhl na místo, které ho bolelo nejvíc. Rána do hlavy mu protrhla kůži a vlasy mu slepilo malé množství krve. Opatrně vstal a snažil se probudil ve zkřehlých prstech, které pomalu přestávaly mít zdravou barvu opět život. Nevěděl jak dlouho byl v bezvědomí, jelikož oblohu stále halila těžká mračna, ale vzhledem k tomu, že sníh stačil zakrýt celou mýtinu, a zamaskovat tak svědectví o boji, který zde proběhl, odhadoval, že to bude něco přes půl druhé hodiny. Sehnul se k zemi, aby pod nánosem sněhu nalezl svůj revolver, což mu vyvolalo další vlnu obrovské bolesti, ale přeci jen po chvíli pistoli našel. Zastrčil ji rozmrzele zpět za opasek a vypravil se zpět do kláštera. Chvíli však musel přemýšlet jaký směr zvolit a několik minut šel, aniž věděl s jistotou kde se objeví. Když zanedlouho vylezl z lesa a zjistil, že se nachází jen něco přes půl míle od kláštera, oddychl si. Nepřítomně se rozhlédl po krajině a nechal se chvíli jemně hladit větrem po tváři. Po chvilce upoutal jeho pozornost pohyb na horizontu. Skupina lidí stála před klášterem. Alastair tedy uvedl svoje rozbolavělé, unavené tělo do pohybu a mašíroval do kopce, aby zjistil co se tam děje. Jak tak přicházel stále blíž a rozpoznával jednotlivé postavy. Byl tam bez pochyby ten vytáhlý muž s orlím nosem, co ho večer vedl do pokoje i jeho holohlavý kumpán. Další postavy na tu vzdálenost nepoznával, ale bylo jich tam sedm, možná i osm. Svým příchodem vyvolal v hloučku pozdvižení a povyk. Jednotlivé postavy halekaly a ukazovaly směrem k němu. Když došel na dobrých dvacet metrů, prodral se mezi ostatními otec Eduard a přiběhl k němu se starostlivým výrazem v obličeji.
„Proboha můj synu! Co se ti to přihodilo?“
Inkvizitor byl jako apatii. Oči měl přivřené a nepřítomně si představeného prohlížel.
„Zakopl jsem o zasněžený kořen stromu a uhodil se do hlavy.“ Vypadlo z Londýňana na půl úst. Správce sanatoria na něj vrhl nedůvěřivý pohled a chvilku si ho prohlížel tím způsobem, jako se otec dívá na své dítě, které přišlo domů pozdě a špinavé. Alastair si toho všiml a začal hrát divadlo, jelikož kdyby vyprávěl, co se mu skutečně přihodilo, napadlo ho, že by si ho mohli rovnou zde nechat jako pacienta..
„Velice se omlouvám, tato situace je pro mne velice nepříjemná a trapná. Brknout jako nemehlo v lese a ještě tak nešikovně spadnout.“ Řekl s umělým, omluvným výrazem. Knězův úšklebek se vyjasnil a Londýňanovi se ulevilo, že mu uvěřil. Otec Eduard uchopil starostlivě mátožného inkvizitora za podpaždí a provedl ho hloučkem personálu do dvora. Ještě stačil na své sluhy zavolat, že je vše v pořádku a že mohou jít. Provedl starostlivě Londýňana přes dvorek a zamířili rovnou do jeho pokoje. Hned při vstupu do pokoje poznal inkvizitor změnu. V Krbu plál oheň a vytápěl tak celou místnost na příjemnou teplotu. Dobrodruh se se vzdychnutím zhroutil do křesla. Jeho doprovod se na ně chvíli díval a když ten bláznivý Londýňan během pár desítek vteřin usnul, neměl již další důvod v jeho pokoji zůstávat.
Alastair se po dlouhé době konečně vyspal, aniž by ho ze snu cokoliv budilo. Avšak když se probral v křesle, v němž usnul, zjistil že je již večer. Také až teď přišel na to, že se mu povedlo usnout v kompletní výzbroji. Proto vyndal všechny zbraně a jal se věnovat jejich údržbě. Ze svého vaku vytáhl však nejprve obvaz, aby si ošetřil poraněnou ruku. S údivem sledoval jaké rýhy udělaly vlkovy zuby na kovovém chrániči. Kdyby ho neměl, mohl se možná rozloučit i s celou rukou. Po té co si šrám vydezinfikoval si ho pečlivě obvázal bandáží a schoval pod rukáv haleny. Když se však podíval, jak jeho současný oděv vypadá, rozhodl se, že si raději vezme novou košili a trochu se umyje. Pokoj byl pro tuto příležitost vybaven, a tak za zástěnou rychle provedl očistu a oblékl se do čistého oblečení. Rázem si připadal jako znovuzrozený, avšak pocítil úmorný hlad. Řekl si, že až dočistí své zbraně, vyrazí hledat něco k snědku. Ale při čištění poslední ze zbraní do jeho pokoje se zaklepáním vkročil otec Eduard s pozváním na menší hostinu. Londýňan nechal nůž nožem a vyrazil se svým hostitelem onou dlouhou chodbou, osvětlovanou pouze světlem lucerny nesené představeným kláštera. Následovalo točité schodiště, vedoucí až do velikého sálu, který byl velice slušně zařízený. Spoustu velice pěkného nábytku i ostatních dekorací. Zeď lemovaly krásné obrazy, závěsy a v několika případech i pár zkřížených zbraní. Uprostřed místnosti byl ohromný stůl, obehnán dobrou dvacítkou židlí, na nichž sedělo několik mnichů, společně s personálem kláštera. Otec Eduard dovedl Londýňana až na čestné místo po jeho pravici a sám usedl do honosného křesla, jež vévodilo čelu podlouhlého stolu. Oba nově příchozí se posadili a ten mladší z nich si pozorně prohlédl celé osazenstvo. Musel usoudit, že stravovací způsoby všech spolusedících byly minimálně … zvláštní. Mniši hladově trhaly svými žlutými zuby kusy masa a mlaskaly při tom jako divá zvěř. I když měl inkvizitor obrovský hlad, při pohledu na tuto scénu ho přešla chuť. Raději se chopil karafy s vínem a nalil si plnou sklenici. Vrchní kněz si všiml Londýňanova rozladění a řekl polohlasně:
„Musíte místní personál trochu omluvit můj synu. Práce s nemocnými není snadná, ani příjemná. Proto je většina zdejších pečujících mírně zbavena slušného chování.“
Inkvizitor nepřítomně pokýval hlavou a notně si přihnul ze své sklenice. Víno bylo opět velice silné, ale bylo to asi tak to nejpříjemnější, na co měl toho večera chuť. Když pečovatelé dojedli, několik z nich sesbíralo zbytky ze stolu a odnášelo je pryč. Inkvizitor se svým hostitelem se přemístili blízko ke krbu a dopíjeli karafu silného vína, probírajíce hlavní důvod, proč vlastně Alastair absolvoval tuto misi. Problémem byl jeden z chovanců. Samuel Byron. Syn opilce a dívky odsouzené z čarodějnictví. Nad jeho osudem již mnoho let pečlivě dohlížela církev, neboť byl podezřelý, že dokáže černými praktikami ovlivňovat mysl lidí.
„V dopise jste se zmiňoval, že se Byron v poslední době chová velice podivně. Můžete to nějak konkretizovat?“
Začal se ptát Paleshade. Na knězově tvářila se objevil náznak strachu. Bylo očividné, že dané téma je pro něho při nejmenším nepříjemné.
„Je to skutečný démon.“ Šeptl nesměle otec Eduard. „Pohled těch jeho černých, žraločích očí mě neustále děsí.“ Odmlčel se a upil víno ze své číše. „A v poslední době, se z jeho pokoje ozýval nelidský křik. Samuela jsme nacházeli jakoby v transu a volal v neznámém jazyce podivná slova stále dokola. To jsem ovšem již psal ve svém dopise. Začínám se o něho skutečně bát, proto jsem požádal ze staré známosti vašeho představeného Dagoberta, jestli by mi s tím mohl pomoci. Odepsal mi, že mi pošle jednoho ze svých lidí, který se pokusí tomu stavu přijít na kloub.“ Inkvizitor mu naslouchal, avšak jeho oči hypnoticky pozorovaly dovádění plamenů v krbu. Bylo vidět, že přemýšlí nad svou odpovědí.
„Ovšem, když jsem vážil tu dlouho cestu tak se pokusím Byrona vyslechnout.“ Řekl inkvizitor a kněz vypravoval dál.
„Říká se o něm, že ovládá černou magii a jiné zvrácené postupy k ovládání svých obětí. Také se traduje, že je jedním z mála, kdo ovládá to hrozivé umění hypnózy, proto jsem rád, že jste dorazil právě vy. Začínal jsem mít z té ztracené duše strach.“
„Nemějte obavy, pokud to bude v mé moci, pokusím se Vám pomoci. To přísahám!“ A oba si na uzavření dohody přiťukli.
Noc byla již v pokročilém stádiu. Mnoho mnichů již spalo s hlavou na stole pod vlivem mnoha lahví vína. I na Alastaira spolu s jeho hostitelem padala únava. Inkvizitor se tedy zvedl, protáhl se a hodlal zamířit do postele, když tu cosi upoutalo jeho pozornost. Venku na nádvoří jakoby svítila lucerna. Přistoupil tedy pomalu k oknu a spatřil něco úděsného. Venku ve sněhu stála ve sněhu ona pomatená dívka a v rukou třímala lucernu. Co však Paleshadovi zmrazilo krev v žilách bylo to, že sníh kolem ní, bylo jedno veliké tratoliště krve. Cítil, jak mu hrůzou ztuhnul zátylek. Okamžitě se rozkřičel:
„OTČE!“ Tím probudil polospícího kněze i několik připitých mnichů. „Honem vstávejte! Venku stojí ta … ta dívka a všude kolem ní je spoustu krve!“ Ke svému překvapení však správce sanatoria nereagoval nijak překvapeně, pouze si unaveně protřel oční jamky a upřeně se podíval na inkvizitora svýma černýma, žraločíma očima…… Žraločíma očima? Ne! To přeci nemohl …
„Milý pane Paleshade!“ promluvil otec Eduard chladným hlasem. „Je mi skutečnou ctí, že mi Dagobert poslal tak bystrého a všetečného pohunka.“ Při těch slovech stačil vstát a přejít k ostatním mnichům. „Věřte, že jsem měl s vámi skutečně jiné plány, ale když ta malá děvka musela vše prozradit, musíme se s vámi vypořádat teď a tady.“ Zděšený inkvizitor sledoval celou scénu s pootevřenou pusou, schopen ze sebe vykoktat jen:
„Co? Co tím myslíte? Co ta krev venku?“ z knězova hlasu se vytratil všechen přívětivý tón. „To jsi vážně tak zabedněný? Myslel jsem, že vy inkvizitoři oplýváte silnějším úsudkem.“ Posměšně se zachechtal. „Já jsem sám Samuel Byron! Syn čarodějnice! Nakráčel jsi do pasti hlupáku, ale upřímně řečeno, už mě samotného nebavilo předstírat, že jsem ten poblázněný dědek, kterému jsem vlastnoručně vyřezal srdce z těla. Ale dopis, který jsem našel neodeslaný v jeho pracovně mě přivedl na myšlenku, jak zasadit vašemu řádu slušnou ránu.“ Jeho výraz narostl do šílené, vítězoslavné grimasy. Měl jsem v plánu tě zabít sám a předhodit tě svým bratrům, kteří zde byli vězněni jako zvěř, abys jim posloužil stejně dobře jako tvůj šlechetný oř.“ Po těch slovech se falešní kněží rozřehtali děsivým smíchem a Alastairovi se zvedl žaludek.
„Nyní mám však jinou práci a věř mi, že bych se rád díval, jak trpíš, nicméně jsou zde jiné záležitosti, které jsou důležitější. Sbohem, hlupáku.“ Po té se otočil a zamířil se svými dvěma nejvěrnějšími pomocníky pryč. Zbytek falešných mnichů se chopil nejrůznějších zbraní. Někteří sebrali ozdobné zbraně ze zdí, jiní pouze nože a jeden vytáhl z krbu rozžhavený pohrabáč. Všichni s šíleným výrazem dítěte chystajícího se utrhat křídla mouše se k Londýňanovi přibližovali. Alastair vycítil beznadějnost situace, nicméně si uvědomil, že za ním na zdi visí pár šavlí. Rychle se jich chopil a zaujal bojovou pozici. Jeho nepřátelé se zalekli. Věděli co jsou inkvizitoři zač, avšak alkohol v jejich žilách a šílená mysl je vedla stále kupředu. Paleshadea dovedla bezvýchodnost situace k bláhovému skutku. Vyrazil prudce vpřed vstříc přesile a máchnul vši silou oběma šavlemi, snažíce se prorazit si cestu z obklíčení. Muž, jenž stál vlevo byl ozbrojen dvěma noži. Jedním inkvizitorův útok odrazil a druhým ho řízl na boku. Avšak falešný mnich, který stál napravo byl až příliš opilý na to, aby stačil prudký útok odrazit a byl zasažen přímo do krku. Všechno v jeho blízkosti bylo vzápětí zbarveno karmínově. Alastair se však neohlížel. I když zraněn pronikl z obklíčení a skokem na stůl a zpět z něho dolů na druhou stranu se dostal ke dveřím. Jeho pronásledovatele postihlo běsnění ze ztráty jednoho z nich a vyrazili za ním. Inkvizitorův mozek pracoval rychle navzdory vínu v žilách a stačil si u dveří povšimnout stojící lucerny, kterou tam opřel jeho zrádný hostitel při příchodu. Prudkým kopancem ji rozbil a na podlahu se okamžitě vylila louže oleje, do níž prchající Paleshade převrhl jeden ze stojanů se svícemi a zmizel za dveřmi. Venku spatřil stát velikou dřevěnou komodu na knihy, zběsile se s ní pokusil hnout a při vypětí všech sil, ve snaze utéci před svými pronásledovateli se mu ji podařilo převrátit na dvoukřídlé dveře. Ještě slyšel za sebou křik uvězněných, ale nevěnoval mu pozornost. Vřítil se do svého pokoje, kde se bleskurychle vyzbrojil a hnal se ven. V mozku mu opět vládnul nelítostný bojovník, který mu zakazoval byť i jen pomyslet na to, že by zločinec takového typu, jakým byl Samuel Byron unikl nepotrestán. Vyběhl ven, kde kdosi stál v hlavním bráně. Byli to dva muži s pochodněmi. Nemusel ani dlouho hádat kdo jimi byli.
„Hej von fakt zdrhnul, zmetek!“ zachrochtal holohlavý sluha, třímající v ruce kus dřeva, z jehož hlavice trčelo několik neuměle zatlučených hřebů. Druhý, vysoký dlouhán třímal v ruce elegantní rapír a nepronesl ani hlásku. Inkvizitor jednal nekompromisně. Vytáhl zpoza opasku svůj revolver a bez varování vypálil. Kulka hvízdla vzduchem a vnořila se plešatému muži do prsou. Ten se zavřeštěním padl do sněhu a za okamžik jeho život vyhasl stejně, jako pochodeň, jenž mu vypadla z ruky. Dlouhán jen nemrkaje otočil hlavu a nelitujíce ztraceného spolubojovníka zapíchl pochodeň do sněhu a s šermířským postojem se připravil na nadcházející souboj. Inkvizitor čichal ve vzduchu výzvu a rovněž tasil svoji šavli. Rána na boku ho sice velice bolela, ale šrám nebyl hluboký. Oba šermíři k sobě rozvážně přicházeli a když stáli kousek od sebe, tak se dlouhán s orlím nosem nepatrně uklonil. Jakmile to samé udělal i Alastair, vzápětí přišla série neuvěřitelně rychlých útoků, které s velikou obtíží stačil odvracet. Dlouhán byl opravdu mistrem šermu. Bojovali tam v tratolišti koňské krve jako dva stíny, ve špatném osvětlení od jediné louče. Inkvizitorův oponent útočil zuřivě a se vší silou, avšak nebyl schopen ho ani jedenkrát zranit. Jeho zuřivost si však vyžádala svoji daň, když ho začaly zrazovat svaly. V tu chvíli získal převahu Alastair. Dorážel na dlouhána a nedaroval mu ani okamžik na oddech. Výpad a vzápětí prudký, kruhový sek zápěstím, vertikální úder tak silný, že vysokému sluhovi vypadl rapír z ruky a ihned na to byl usmrcen přesně mířeným bodnutím do srdce. Inkvizitor si na okamžik vydechl a pohlédl nahoru do oken, která vypadala jako brána do pekel. Bylo jasné, že plameny se rozšířily natolik, že zachvátili celou místnost. Popadl hořící louči a vyrazil tam, kam předpokládal, že onen šílenec mířil – ke hrobu keltského válečníka.
Běžel sněhem jako smyslů zbavený a v duchu vzpomínal, kde přesně se ono místo nachází. Nemusel hledat dlouho. Brzo upoutala jeho pozornost slabá, leč v noci jasně viditelná, karmínová záře, problikávající skrz kmeny stromů. Vyrazil přesně tím směrem. Po několika desítkách metrů, skutečně dorazil na místo, kde byl včera napaden pekelným psem. Ještě než se stačil přiblížit na dohled, raději uhasil svoji pochodeň a nyní pozoroval, ukryt za kmenem jednoho ze stromů, co se na mýtině odehrávalo. Samuel Byron stál uprostřed kruhu, vytvořeného z tuctu zapálených pochodní, rozestavěných kolem náhrobního kamene. Kolem jeho těla pulzovala jakási rudá aura, jenž nevěstila vůbec nic dobrého. Sám Byron třímal v jedné ruce podivné kovové žezlo a ve druhé jakousi starou knihu, svázanou do černé kůže. Stál k Londýňanovi zády a brumlal něco, čemu inkvizitor na tu dálku neměl šanci rozumět. Dobrodruh tedy sevřel pevně svoji šavli a levičku vyzbrojil bojovým nožem. Vzápětí na to vyrazil s bojovým pokřikem a zaútočil šavlí na krk falešného kněze. Jeho šavle však odletěla od rudé aury, jakoby narazila na ten nejpevnější pancíř. Hned na to byl inkvizitor sražen k zemi, neboť temný kněz se navzdory své tělesné konstituci bleskurychle otočil a udeřil útočníka do hlavy. Alastair padl na zem, ale pohotově se překulil, aby se dostal z dosahu svého nepřítele, rychle vyskočil na nohy a zaklel:
„Co je to za čertovinu?“
Akolyta však místo odpovědi rozčíleně zakřičel:
„Ty hlupáku! Ani nevíš co jsi udělal! Mé snažení je zmařeno!“
Dobrodruh nechápal, co tím Byron myslel. Jeho pohled však po chvilce ulpěl na náhrobním kameni, před nímž ze země čouhala horní polovina lidské kostry. I přes prvotní zděšení, byl inkvizitor rád, že se kostlivec již nehýbá. Bylo mu jasné, že vyrušil Byrona z jakéhosi černého rituálu. Nyní se však nad ním skláněl ten nezranitelný kacíř s úmyslem ho zabít.
„Nevím jak jsi přešel přes moje bratry, i jak jsi dokázal uprchnout ze spárů mého mazlíčka, ale tvá cesta skončí právě zde. Sám Bilé stojí na mé straně a s jeho pomocí tě snadno zašlápnu jako bídného červa, kterým jsi.“
Rázem na Londýňana zaútočil svižným úderem. Paleshade stačil uskočit, a útok opětoval. Za normálních okolností by bylo akolytovo břicho rozpáráno, ale nyní se šavle opět odrazila. Boj to byl marný. Karmínová záře chránila kacířovo tělo dokonale. Již desetkráte mohl být probodnut, ale jeho černá magie tomu vždy zabránila. Bitva se táhla již dlouhé minuty a inkvizitorovi ubývalo sil. Zmocňovala se ho panika. Věděl že nesmí tomuto kacíři ustoupit ani o krok, avšak taktéž se mu do mysli vkrádala beznaděj a myšlenky na útěk. Pokusil se tedy znovu o útok, avšak akolytovi se podařilo uhnout a zasadit mu tvrdou ránu do ramene. To Alastaira vyvedlo z rovnováhy a on upadl na koleno. Falešný kněz však nezaváhal a okamžitě ho ještě kopl do hrudi. Nyní tam ležel, mnohokrát zraněný a vyčerpán dlouhým bojováním. Teď se nad ním skláněl syn čarodějnice a chystal se rozdrtit mu lebku. Avšak oba bojující zaslechli v tu osudovou chvíli podivné, zpěvavé halekání odkudsi z útrob lesa. Prudký vítr, který vzápětí začal vanout k nim přinesl jakýsi hluboký hlas, zpívající v naprosto neznámém jazyce. Oba zápolící muži byli tím jevem naprosto ohromeni. Vítr v okamžiku nabyl na neuvěřitelné síle, až se Byron musel zapřít vší silou proti směru odkud vanul.
„Cože? Kdo se to opovažuje stavět se mi na odpor? Ukaž se zbabělče!“
Volal Byron na neznámého. Za okamžik jeho obličej zbledl hrůzou, avšak ležící Alastair neměl ani ponětí, co akolyta v lese spatřil. Pevně sevřel své zbraně a vyčkával. Falešný kněz byl jako mrákotách a panicky volal:
„Ne! Nezvítězíš nade mnou! Bilé je silnější než tvůj falešný bůh! Nikdy nezv…“
Akolyta svá slova nedopověděl, neboť mu hrdlem projel bojový nůž a zastavil se až nahoře v mozku. Smrtící nástroj třímal Londýnský dobrodruh, který vedle něho vyrostl jako smrtící stín ze země a s nelítostným pohledem se díval do agónií vytřeštěných očí. Touha po pomstě všech těch zavražděných duší mu dodala sílu vstát a zaútočit. Ať již kouzelný vítr přivolalo cokoliv, zbavilo to akolytu jeho karmínové, neproniknutelné aury. Alastair pohrdavě vytrhl nůž z Byronova hrdla a procedil mezi zuby:
„Chcípni, hade!“
Samuel Byron, syn čarodějnice se zhroutil k zemi a zůstal tam nehybně ležet. Dobrodruh se otočil a pohlédl směrem, kam se muž, kterého právě zabil v hrůze díval. Nebylo tam však vidět vůbec nic, než odlesky plamenů na kmenech starodávných stromů. Inkvizitor padl únavou a bolestmi na kolena. Dýchal přerývavě, avšak věděl, že je konec. Po chvilce odpočinku vstal a se zájmem přešel ke knize, jenž černý akolyta hodil do sněhu. Zběžně prolistoval volné stránky popsané místy zcela neznámým písmem. Nicméně svazek vzal sebou a vyrazil kvapně zpět k hořícímu klášteru, jenž zářil v dáli jako ohromná ohnivá koule.
Zastavil se dobrých dvacet metrů od hořícího stavení. Mísilo se v něm spoustu pocitů. Věděl, že zahubil obrovské zlo, které vyvraždilo celý tento klášter, avšak stále ho trápil pocit, že jich mohl mnoho zachránit, kdyby to divadlo, které na něho ti šílenci hráli prokoukl již té noci kdy přijel. Náhle se ozvalo praskání trámů a vzápětí se celá obrovská střecha s ohlušujícím rachotem probořila a plameny vítězně vyšlehly k nebesům. Inkvizitora naplnil pocit, že již zde není nutné zůstávat dále. Smutně se otočil od hořících trosek a vyrazil na předlouhou pěší cestu domů. Zlo toho dne bylo poraženo, avšak za jakou cenu.
Odpovědět
#2
cenzurovane slovo

si delas srandu?? :o
to je jako esej na tema hladomor v somalsku.. promin, ale odradilo me to si to precist.

proto ti davam za tri.. :-)
Zakladatel klubu nespokojených hráčů
G.O.R.A
Raději vládnout v pekle, než sloužit v nebi.
Niccolo Machiaveli
Odpovědět
#3
(19.09.2008 v 21:03)furgass napsal(a): cenzurovane slovo

si delas srandu?? :o
to je jako esej na tema hladomor v somalsku.. promin, ale odradilo me to si to precist.

proto ti davam za tri.. :-)

Promiň, ale pokud to nechceš číst, mlč a šoupej nohama.
Odpovědět
#4
Moc pěkná povídka.Jen mám otázečku, odehrává se to v nějakém určitém období?
Odpovědět
#5
Ano, odehrává se to cca na přelomu 18. tého století
Odpovědět
#6
Cejtim v tom inspiraci Térem a Pérem. Rolleyes Je to hodně dobrý, docela jsem se vžil do toho inkvizitora, ale možná bych trochu rozvedl toho bílýho psa a to zjevení, který tak vylekalo Byrona. Je to takový umělý, nebo jsem něco nezaregistroval. A taky se nedovíme kdo byla ta postava, kterou Alastair pomohl "chytit". Každopádně fajný počin. :wink:
Odpovědět
#7
Ano, většina toho co jsi zmínil je vynechána a dá se říct, že i úmyslně. Přijde mi divné vysvětlovat něco čtenáři, když to netuší a neví ani samotná hlavní postava. Je to prostě líčeno z jejího pohledu. Každopádně děkuji za komentář.
Odpovědět
#8
Přátelé byl bych moc rád, kdyby jste se všichni vyjádřili k mému výtvoru (samozřejmě pokud jste ho četli). Moc mi na vašem hodnocení záleží a rád si ho přečtu. Proto jsem to sem celé dával. Děkuji Vám.
Odpovědět



Skok na fórum: