Destephano Sardo
#1
Všude hoří, celá vesnice, každý dům, spousta mrtvých těl. Uprostřed všeho toho shrbeně klečí postava muže,opřená rukama o svůj kord, nad tělem zabité ženy. Zlaté vlající vlasy mu splývají s okolním požárem.
Neví, jestli to jsou kapky slz nebo krev, co mu stéká po tváři. Protože zrovna nic necití, ani žádnou bolest. Jen si pořád stále dokola, pro sebe, opakuje; "Zklamal jsem, můj život je zbytečný. Kéž bych tu umřel já!"
Dlouho se nic neměnilo, pořád tam klečel a opakoval si těch pár slov. Oheň již dohoříval a postupně odkrýval všechnu hrůzu a trosky jež spáchala Pohroma, jak se později ukázalo tak i po takřka celém světě. Když najednou procitl v šílenou bolest. Začala ho sžírat a asi by ho zabila, kdyby se nezačal chovat instinktivně, hnaný snad jen reflexy, otupenýmy tou bolestí. Pohřbil svou ženu a ani neoznačil nijak její hrob. Pak začal utíkat, pryč. Hnaný bolestí a zároveň touhou se jí zbavit. Až padl unaven na zem do hlubokého spánku, podobnému kómatu.
Ostré a hřejivé světlo vychazejícího slunce se prohnalo přes, větrem rozhanějící, mraky kouře. Začal nový den, pro spoustu přeživšího na zemi. Opět se, po mnoha dnech, příroda a život v ní začal probouzet. Pouze bolest zůstávala a nepřestávala působit sžírajícím dojmem. Sic oslabena, ale nepříjemná a stálá.
Do takových dnů se probudil ze spánku. Celý oslabený, zmatený. Nepamatoval si nic jiného než pohled na svou mrtvou ženu a onu šílenou bolest, jež mu ještě doznívála v hlavě. Opět začal jít dál, již neutíkal. Dlouho se toulal po kraji a vzdaloval se více od své vesnice i svého dřívějšího života. Až došel do místa, kde bolest odezněla úplně a zcela se odcizil sobě i svému rodnému místu.

Vysoké hradby, padací brána, vlající prapory. Spousta stráží, kontrolující stále nově přicházející lidi,elfy,hobity i trpaslíky a orky. Přistěhovalce, utečence, zraněné i mrtvé na vozech přikrytých plachtou.
Až zde dorazil. Do slavného královského města Ishar. Přidal se k ostatním, ale s nikým nepromuvil. Prošel bránou a spatřil to nádherné město a jeho severní část. Brzo se zde zotavil a zorientoval. Našel si i příležitostnou práci dřevorubce. Také oblibu v hraní na flétnu. Začal i trénovat s kordem, dlouho zanevřel nad tou zbraní. Dobře se mu dařilo zapadat do určitého života zde ve městě. Až do dnešních dnů, kdy je plně připraven začít svůj nový život, připojit se do společnosti a najít nové přátele.

Destephano Sardo
Odpovědět
#2
Záblesk, ticho a opět tma. Náhle ohromující zvuk. Blesk rozťal statný dub, jako bys rozsekl polínko na špalku.
Podíval se nahoru a viděl husté černé mraky, připomínající ohromný kouř z ohně, který pohřbil jeho vesnici. Dlouho neváhal a sbalil sekeru do batohu. Začal utíkat z lesa k cestě do města.
Hned za bránou ho dohnal prudký dešť. Všiml si krčmy opodál a vydal se k ní. Suše sedl stranou do rohu a sáhl pro poslední stříbrňák do kapsy. "Za to nebude ani pěna z piva" řekl si pro sebe. Chvíli se jen rozhlížel po krčmě, když k němu dolehly hlasy rozhovoru od vedlejšího stolu.

Blesky a plameny protínali jinak nepropustnou tmu. Hrozný pach a chlad. Různe zvuky nepřipomínající ničemu na zemi podobnému. Najednou hlasité sičení hada a omračující úder vystřídaný šílenou bolestí, podobné té co padla na svět.
Opět tma. Na chvíli vyjde velká záře, aby se v zápětí ponořila do nekonečné propasti.

Probouzí se nahý před krčmou, kde se dříve schoval před dešťem. Pomalu odeznívá bolest a hlava začíná odkrývat vzpomínky. Jak se nechal nalákat na odměnu a přemluvit k podpisu smlouvy pro vstup do Labyrintu smrti.
Dál si nic nepamatuje, jen tu šílenou bolest.
Odpovědět



Skok na fórum: