"Nemsti se jim!..."

[Elision]

Mé jméno je Elision Eruner a narodil jsem se v nejkrásnějším městě v celém Manawydanu – v Isharu. Má matka Anara Eruner byla výjimečná kuchařka a pracovala v hostinci U stříbrňáku. Můj otec Eldarin Eruner se více věnoval přebírání kamenů v dole než mě s matkou. Když mi bylo sedm let, otec se velice opil v hostinci, a když přišel domů, zbil matku a mě vyhodil z domu. Až do desíti jsem se toulal po Isharských lesích a když jsem mě hlad, žebral jsem ve Městě. Nikdy jsem se však neodvážil přijít až k našemu domu. Jednou, zrovna na moje desáté narozeniny, jsem měl opravdu veliký hlad, a tak jsem se vydal jako obvykle do Města, abych si vyžebral nějaký ten kus chleba. Když jsem však prošel branou, někdo zavolal mé jméno. Nevěděl jsem, odkud to jde, a tak jsem si toho nevšímal. Jenže jsem neušel ani deset kroků a uslyšel jsem to znovu. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že volání přichází z jednoho okna v hostinci U stříbrňáku. Z toho okna se vykláněla žena. Plakala a křičela, ať se ani nehnu. Tak jsem počkal na místě, než seběhla po schodech až ke mně. Až poté jsem poznal, že je to má matka. Ihned jsem se k ní rozeběhl a padl jí do náruče. Objímali jsme se asi deset minut bez jediného slova. Poté jsme si šli sednout do hostince. Asi hodinu mi vyprávěla, co se za ty tři roky stalo. Otce prý hned ten den, co matku zbil a mě vyhodil na ulici, zatkli stráže a vsadili ho na doživotí do vězení. Prý to tam nevydržel a spáchal sebevraždu. Matka mě celé ty dva roky hledala, bohužel bezúspěšně. Asi před měsícem to nakonec vzdala a smířila se s tím, že jsem zemřel v divočině. Když mi všechno dovyprávěla, odvedla mě domů a od té doby jsme žili jako dřív, jen bez otce. Jedná z mála věcí, která se změnila, byla, že jsem od té doby trávil hodně času v přírodě v Isharských lesích. Takový klidný život vydržel docela dlouho. Celých devět let. Až do Toho dne.

Ten den jsem se už od rána necítil dobře. Když jsem se vzbudil, nevzal jsem si luk jako vždy a nešel na lov, ale vydal jsem se rovnou k Magické univerzitě. Potřeboval jsem se něco dozvědět o snu, který jsem v noci měl. Když jsem přešel most, Pohroma vypukla. Bohužel si pamatuji jen útržky. Vzpomínám si na nesnesitelnou bolest hlavy a velice rychle bušící srdce. Tma. Běsnící mág, jehož ruce šlehali plamenem. Mrtvý mág ležící na zemi. Bolest hlavy trochu polevila, a tak jsem se rozběhl za matkou do hostince. Cesta, která mi obyčejným krokem trvá jen deset minut, mi tentokrát během trvala půl hodiny. Bylo skoro nemožné se procpat přes masu lidí šílejících z bolesti. Když jsem doběhl do hostince a rozrazil jsem dveře, viděl jsem hostinského, jak tluče nějakou ženu do hlavy pánví. Na okamžik mě napadlo, že musím té ženě pomoci, ale pak jsem si vzpomněl na matku. Rozběhl jsem se do kuchyně a tam ji našel ležící na zemi. Tma. Probírám se vedle těla matky. Je opravdu mrtvá. Nemohu tomu uvěřit. Nemá na sobě žádné známky boje. Nejspíše ji zabila ta ohromná bolest. Tma. Muž stojící nad mojí matkou. Tma. Probral jsem se o několik hodin později a tělo mé matky tu nebylo. Pokusil jsem se vstát. Po mnoha pokusech se mi to povedlo. Vešel jsem do základní místnosti hostince. Žena, kterou předtím hostinský tloukl pánví, už byla mrtvá. Hostinský se k mému zděšení válel na zemi mrtvý a nad ním stálá má matka. Byla živá! Zavolal jsem na ni a ona se otočila. Vypadalo to, že je v pořádku. Až na její oči. Byly jiné. Matka se na mě podívala a podivně se usmála. V tu chvíli mi došlo, že ji ovládá bolest. Rozeběhla se proti mně s vražedným výrazem ve tváři. Popadl jsem první, co se mi objevilo pod rukou. Byla to pánev. Ve chvíli, když už byla matka skoro u mě, praštil jsem ji vší silou do spánku. Zhroutila se na zem. Zkusil jsem, jestli žije. Naštěstí jen omdlela. Vyšel jsem ven z hostince, abych zjistil, jak to venku vypadá. Byl zde celkem klid. Vzal jsem matku do náruče a odnesl ji domů. Položil jsem ji na postel a sám jsem si šel také zdřímnout. Vzbudil jsem se asi po dvou dnech. Matka pořád spala. Vyšel jsem z domu a zjistil jsem, že většina lidí už je pořádku, ale město vypadalo příšerně. Všude plno mrtvol, rozházené věci, dokonce i jeden rozbořený dům. Někteří lidé už uklízeli, a tak jsem také přiložil ruku k dílu. Po několika hodinách jsem se odebral k domovu. Doma už matka připravovala oběd z masa, které nám ještě zbylo. Byl jsem rád, že se uzdravila. Co se dělo v Isharu od této doby už asi každý ví. Já jsem chodil na lov do lesů, ale moc mi to nešlo. Jako bych zapomněl vše ze svého umění střelby z luku. Bylo to velice divné. Dokonce stopy se mi nehledaly tak dobře jako dřív.


…


Jednoho slunného dne, když jsem se zrovna vracel z lovu, zahlédl jsem dalšího orka, jak velice rychle běží k bráně. Říkal jsem si, že nové ruce k dílu se hodí. Jenže pak se to stalo. Stráže otevřeli bránu a ork proběhl. Popoběhl jsem si, abych to stihl taky. V tu osudnou chvíli, kdy jsem prošel bránou jsem uviděl, jak utíkající ork vytrhl jednomu z dělníků sekeru z ruky a rozběhl se proti mé matce, která zrovna nesla pracujícím chléb. Ork jí zasekl sekeru do břicha, a hned po tom se zhroutil. Upustil jsem mrtvého jelena na zem a rozběhl jsem se k matce. Ležela na zemi a velice silně krvácela. Zakřičel jsem, ať někdo rychle sežene kněze. Jeden z hobitů se rozběhl k chrámu. Než přiběhl zpátky s knězem, bylo pozdě. Matka už byla mrtvá. Těsně před smrtí mi stihla říct: „Nemsti se jim!...“ Propadl jsem veliké bolesti ze ztráty matky. Bolest se dala přirovnat k Tomu dni. Poslední, co si pamatuji bylo, že jsem vzal do ruky luk, natáhl jsem šíp do tětivy a vstřelil jsem ho ležícímu orkovi přímo do zátylku. Poté jsem omdlel.
Najednou jsem se probudil. Ležel jsem v hostinci na posteli. Uvědomil jsem si, že si vůbec nepamatuji co se dělo v posledních pár letech. Poslední, na co jsem si dokázal vzpomnět, byla moje mrtvá matka. Vstal jsem z postele, vzal si z pod postele luk a šípy a vydal se na lov…