[RP|Cech] Semper Fidelis

[Eržika]

Semper Fidelis

Semper Fidelis není tak název jak heslo její zakladatelky a znamená „vždy věrný“. Eržika Nitková založila tuto společnost, aby pomohla obnovit svět i za hranicemi Isharionu. Cech je otevřen pro všechny a to bez rozdílu rasy, profese, schopností či věku. Všichni jež chtějí pomoci ostatním jsou vítáni s otevřenou náručí.

Hlavní cíle:
- Obnova Cyprony na žádost krále Gabriela
- Zajištění oblasti za hranicemi Isharionu
- Rozvoj poskytování statků a služeb veřejnosti

Vedlejší cíle:
- čest, sláva, bohatství
- verbování nové krve pro SF
- pomoc s rozvojem schopností členům SF

Členská základna:
Eržika Nitková (zakladatelka - Léto 8.Toru, 286. roku)
Valerie[CM*] (členkou od Léta 9.Toru, 286. roku)
Linda Averová (členkou od Léta 9.Toru, 286. roku)
Richard Temnosvit (členem od Léta 11.Luny, 286. roku)
Adria Hawke (členkou od Léta 13.Luny, 286.roku)
Ireth
Inara
Elision
Rezon
Tarin

Bývalí členové:
Emsila
Fenek
Garain
Grindel
Kristián Akkonský
Lonias
SotchiTokugowa

-------------------------------------------
* CM - cechmistr

[Eržika]

Kronika cechu Semper Fidelis
strana =1=

Léto 9.Toru, 286. Roku
Dnešní den byl dost rušný. Dost na to, abych ho zapsala. Hned od rána jsem začala běhat ohledně SF. Čekala jsem, že dobrovolníků bude povícero, ale je to dost špatné. Musím doslova lidi ukecávat. Nebýt dohody mezi mnou a Alistairem byla bych na to sama. Odpoledne jsem zastihla na hlavní třídě správkyni Terezku Černovírovou a tak jsem se s ní dala hned do řeči ohledně cechu. Rozhovor se nám protáhl, ale došlo k dohodě, ba dokonce úspěšné. Nejen, že jsem cech nechala oficiálně zapsat, ale povedlo se mi získat i prostory starého hostince v západní části Isharu.

Den pokračoval a já mohla oficiálně nabírat členy a dokonce jim už i něco nabídnout kromě slibů. Prvním oficiálním členem se stal Alistair, když přiložil ruku na magický kámen, který jsme obdrželi. Vracel se z nějaké hospody, tak mu chvilku trvalo než pochopil co, že to s tím kamenem má udělat. Ale Alistair se ke mně hlásil už pár dní předem. Vlastně hned druhý den od zveřejnění mého náboru do SF a odmítnout Helmitu jsem fakt nemohla. Stanovené cíle jsou velké a chtěla jsem oslovit kovářku Valerii, abych mohla nabízet i zázemí pro bojovníky. Můj náborový leták ji zaujal natolik, že se přišla sama poptat a po našem rozhovoru se i rozhodla přidat. Když jsme se rozloučily, tak jsem šla k fontáně kde probíhala snad nějaká oslava. Přistoupila jsem se k hloučku kolem pivního sudu. Stal tam bývalý velitel armády Horian Voren, trpasličí válečník Fenek a elf Ireth. Jelikož byli mírně pod parou, tak Fenek a Ireth asi ani neví, že se mi upsali do služby. Nebylo to moc férové, ale lidi potřebujeme. K večeru se zamnou stavila Valerie s žádosti o nějaké věci a když jsme se chtěli rozloučit, tak přiběhla malá holka s mým letákem v ruce jestli ji to nepřečtu a tak jsem ji vysvětlila oč kráčí. Řekla, mi o své myšlence přidat se k někomu kdo bude u obnovy Cyprony a tak proč ne zrovna k nám. A tak se k nám přidalo i děvče jménem Linda Avarová, které mluví hůř jak trpaslík. Budu se jí muset někdy zeptat, kde vyrůstala… *zde zápis končí velkou kaňkou inkoustu*

Zápis provedla Eržika

[Eržika]

Kronika cechu Semper Fidelis
strana =2=

Léto 12.Novu, 286. roku
Semper Fidelis si jak se zda získává své příznivce, ale i nové členy. 10.Lun, 286. roku se k našim řadám přidala elfka Emsila, která se velice usilovně snaží dostat domů. Ale ten den nebyla jediná. Toho dne naše řady rozšířil muž jménem Sotchi. Je tak trochu jiný a podle Richarda ho před pár lety vyvrhlo samo moře. Aj bych se jej na to zeptala, ale nevím zda je naše přátelství natolik daleko, aby se semnou bavil o takové věci...

... zmínila jsem se o Richardovy. Je to Sotchiho kamarád a přidal se k nám jen pár dni po něm a zdá se, že docela vyniká v používání magických schopností. Vlastně mi zachránil život, když jsme se jako cech vydali k Cyprone zjistit škody na mostě. Jen probojovat se k mostu nám trvalo pár hodin. Během těch bojů jsme museli párkrát ustupovat a já si nedala pozor. Zasekla jsem se v divošské pasti. Myslela jsem, že je to můj konec. Když jsem zvedla hlavu od pasti, letělo na mě pár desítek šípů. Zavřela jsem oči a očekávala bolest. Ale žádná nepřicházela a najednou jsem ucítila jak mě něco tahá za ruku. Otevřela jsem oči a Sotchi se mne snažil dostat zpět do bezpečí. Když jsem se ohlédla stala mezi námi a divochy vysoká masivní zeď z ledu. A Valerie s Alistairem odráželi útoky Divochů, kteří na nás utočili z boku.

Boj nebyl lehký, ale nakonec jsme se dostali až k mostu. Čas nebyl s námi a já s Valerii jsme se dali hned do zjišťování škod a počítání materiálu na stavbu chybějící části mostu. Došli jsme k závěru, že není třeba jen vystavět část mostu znova, ale i opravit naši část. Zabere to spousty času i zkušeným řemeslníkům jako jsem já a Valerie...

Zápis provedla Eržika

[Valerie]

Kronika cechu Semper Fidelis
strana =3=

Léto 14.Toru, 286.roku
14. Luny přibližně v 5:45 hodin ráno k mému domu přichvátal Richard. Slyšela jsem již předtím, že trpaslíkům se podařilo nastřádat suroviny na opravu dříve než nám a tak byla na pořadu dne prohlídka okolí a odstraňování závalu. Sama jsem se divila, že mohlo dojít k opravě mostu i přesto, že cesta byla zahrazena takovou spoustou kamení, ale to jsou celí trpaslíci. Jak jde o kámen nebo horninu, tak není schopnějšího národa než právě jich!
Převlékla jsem se tedy do svojí nejlepší zbroje, vzala pár krumpáčů a něco k zakousnutí a vydala se bez dalšího prodlení spolu s Richardem po cestě na jih. Cesta proběhla celkem bez problémů, snad jen nějaký osamělý vlk nás vyčmuchal a pustil se do nás, ale zdrželo nás to jen na chvíli. Dorazili jsme tedy k mostu, kde jsme se setkali s Eržikou Nitkovou, Adriou a gnómkou Sayou. Ukázalo se, že odstranit ty kameny bude práce pro zkušeného horníka a že to nikdo z nás kromě mě nezvládne. Kámen byl opravdu tvrdý a odstranit jen jediný kvádr trvalo třeba i hodinu! Pomalu jsem tedy postupovala závalem, na chvíli jsem si chtěla oddechnout a přestala jsem rubat krumpáčem, když tu jsme z druhé strany závalu uslyšeli nějaké hlasy a řinčení zbroje! Za chvíli již zpoza kamenů bylo vidět hlavy rozzuřených zbojníků, kteří na nás pokřikovali ať vypadnem. Nic jsme na ně nehleděli, naši mágové připravili svá nejlepší kouzla a za chvíli již zpoza závalu bylo slyšet jen chudáky křičíci v panice a umírající v agóniích. Stále však přicházeli další a další a tak naši mágové střídavě ničili jejich řady a střídavě jsme odstraňovali zával. Most již byl uvolněný až po opravenou část a zbytky zbojníků, kteří přelezli z druhé strany, ležely v tratolišti krve. Koutkem oka jsem zahlédla, že za opravenou částí je další velký zával, čekalo nás ještě spousta práce.
Tu však se zezadu ozval křik a magické formule, řítila se na nás skupina zbojníků z nedaleké vesnice. V jejich čele stál mocný vůdce v plátové zbroji s pavézou, zřejmě se muselo jednat o velmi bohatého muže. A právě on se ukázal naším největším nepřítelem. Zbojnící s ním v čele nás rozprášili do všech stran, utíkala jsem s několika zlotřilci v zádech až k hraničním kamenům. Naštěstí jsem jich mnoho setřásla a tak jsem toho nejrychlejšího zvládla odpravit sama. Doběhla jsem si ještě domů pro lektvary, protože v předchozích bojích jsem všechny spotřebovala.
Za pár chvil jsme se již znovu seskupili a dohodli se, že bude lepší zaútočit na vesnici lapků a odvrátit tak jejich pozornost od mostu. Cestu k vesnici již lemovaly mrtvoly vyvrhelů, ale před vesnicí čekal snad ještě početnější oddíl. Dál už to byl jen a jen boj, což není právě moje nesilnější stránka. Pamatuji si pouze, že jsem asi dvakrát omdlela, ale pokaždé mě někdo z přátel zachránil. V průběhu boje dorazili i lidé z G.O.R.A. a trpaslík Gerg a přidali se k nám v boji, na cechovní příslušnost v té vřavě nikdo nebral ohled, bojovali jsme za všechen lid Isharionu. Zprvu byl boj po jejich boku velmi chaotický, dokonce se zdálo, jako bysme byli o něco slabší, ale po nějaké době se všichni přizpůsobili a zvykli si na tento způsob boje. A to bylo opravdu potřeba, protože nepřátel byly doslova stovky. Vypadalo to, jak kdyby se zbojníci celého světa sešli v této vesnici, aby nám překazili plány. Nakonec se znovu objevil i jejich mocný vůdce v plátové zbroji, mnoho z nás kleslo pod jeho ranami, avšak zbývající lidé ho po velmi těžkém boji udolali. Už jsem myslela, že je nesmrtelný, protože boj s ním trval snad více než hodinu.
Vesnice již tedy byla zbavena všech lotrů, posbírali jsme své druhy a ošetřili naše rány. Dohadovali jsme se o dalším postupu a nakonec jsme se rozhodli trochu ještě pracovat na mostě. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme spatřili čerstvý zával na mostě, tentokrát ještě mnohonásobně větší, než na začátku dne. Začala jsem tedy svou práci zcela nanovo, všechny ty hodiny tvrdé dřiny přišly nazmar.
Kde se tam vzaly ty obrovské balvany? Nikdo z nás s nimi ani nehnul, dokonce ani společnými silami, natož abysme je zvládli vytlačit do těch schodů, nemohli to tedy udělat ani ti ubozí zbojníci. Spadly snad z nebe? Byla to snad magie nebo zásah bohů? Byl celý ten den a všechny ty oběti promrhány zbytečně? O těchto otázkách se můžem jen dohadovat, na tu poslední bych si však dovolila odpovědět a uzavřít tak další stranu naší kroniky. Dnes jsme přeci prokázali aspoň něco:
I. I ten nejtvrdší kámen nakonec povolí, pokud máte v srdci naději, odhodlání a pevnou ruku.
II. Nepřátel se nezalekneme, ačkoliv jejich počty jsou desetkrát vyšší. Tam, kde neplatí hrubá síla, přichází na řadu moudrost našich kouzelníků a vhodná taktika.
III. Ačkoliv bojujeme za jiné barvy, dokážeme se spojit, dokážeme v boji jeden druhého podepřít. V tom tkví samotná podstata lidskosti. Jakmile jde o vážnou věc, podružné věci jdou stranou.
IV. I když musíš někdy tlačit kámen do kopce, nevzdávej to. Nikdy nebudeš tvrdší než kámen, nikdy se nezapřeš tak, že s tebou ani deset mužů nepohne, ale narozdíl od kamene máš vlastní vůli, máš moc odolávat osudu, větru a ostatně i krumpáči.

Zápis provedla Valerie

---

pod zápisem v kronice je vyhotoveno několik neuměle provedených kreseb
Obrázek 1
Obrázek 2
Obrázek 3

[Eržika]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Podzim 16.Toru, 286.roku

Věřím, že nastávají lepší časy. Po boji s démonem, jehož jsem se já sám - jako nástroj Helmův - měl možnost zúčastnit, přišel čas ofenzívy. Z důvodů, o nichž si mnozí povídají, ale nikdy ne příliš nahlas, se král distancoval od znovudobytí prastaré bašty lidské rasy, Cyprony. Iniciativa tak přešla na nezávislé spolky, jež sice k boji jistě vede spíše touha po moci, než ušlechtilé cíle, nicméně menší útvary zde mají pravděpodobně o dosti vyšší šanci uspět, než pochybná armáda Isharionu.

Cítím, že Cyprona je má možnost napravit své selhání, k němuž došlo v případě Helmových Ochránců, a znovu získat Helmovu přízeň, stejně jako šanci na vykoupení. Po tom neblahém dni, kdy jsem rezignoval na úkol, který mi Helm udělil jako pokání za hříchy - jež jsem spáchal během šílenství, které mě posedlo v okamžiku Pohromy -znovu vzrostla intenzita záchvatů, jež pravidelně sužují mou mysl. Vrátily se mi také sny.

Vídávám procesí ozbrojených poutníků, jež se vine v nekonečné řadě vyprahlou pouštní cestou, kroutící se jako had mezi skalnatými náhorními plošinami a nekonečnými dunami, tvořenými vodopády zlatavého písku. Jejich dříve jistě blyštivé hauberky či pobité zbroje byly v místech nechráněných lněnými kuršity rozžhaveny téměř do běla, stejně jako kovové přilby, zavěšené mezi sedlovými brašnami znavených koní. Ač bylo pochmurné procesí tvořeno zástupem více než různorodým, přec každý jeden z nich nesl na prsou stejný symbol - znak, jenž se od posvátného Helmova kříže lišil pouze barvou. Stejně jako on se však zrcadlil v srdcích těch, kdož jej nosili, a dodával jim víru a odhodlání.

Ano, Cyprona je odpověď. Vrátit svatá místa zpět do rukou Helmova lidu a znovu zde začít jeho dílo. Také proto jsem své služby nabídl cechu, který jako jediný současný spolek spojuje do svých řad předně zkušené bojovníky a nikoli ozbrojené sedláky, kteří nám v našem snažení spíše hází klacky pod nohy. Nezastavím se, dokud nad městem nebude vlát prapor Semper Fidelis. Jakmile se tak stane, potencionál města je téměř nekonečný, já sám mám již v mysli načrtnutý nový systém obrany. Vše je téměř na dosah…

---

Kronika cechu Semper Fidelis
strana =4=

Podzim 17.Novu, 286.roku

Poslední dny se nesly ve znamení intenzivních bojů. Slunce několikrát dokončilo svůj cyklus, zatímco naši bojovníci znovu a znovu rozháněli davy obránců Cyprony, snažících se zhatit vyklízení zasypaného mostu. Výboj začal stejně jako ty předchozí, útokem na předsunutou osadu, která je trnem v patě veškerého obléhání. Úder byl rychlý a nemilosrdný, mágové cechu smetli obránce z povrchu zemského stejně rychle, jako hoří sláma v ohni. Obsadit most pak již byla jen otázka času. Jelikož kovářka Valerie nebyla k zastižení, odklízením sutin jsem se většinu času zabýval sám, popř. za vydatné pomoci Eržiky Nitkové. Adriana Hawke s Richardem Temnosvitem pak dlouhé hodiny střežili most, aby nám zabezpečili klid k práci. Po čase přibývalo schopných bojovníků, mezi nimiž bych vyzdvihl zejména elfa Iretha či Sotchiho, kteří pak spojenými silami odráželi dotírající síly uchvatitelů.

Z útočníků se stali obléhaní. Věru netuším, po jakou dobu jsme odráželi jejich pravidelné zteče a sami se formovali k výbojům do okolí. Musím obdivovat nezdolnost každého jednoho z těch, kteří vytrvali. Pravda, našli se také spojenci zanášející do našich řad spíše zmatek, ale dokud byli v menšině, Richard se slečnou Hawke dokázali jejich chyby napravovat. Vše se změnilo s příchodem Alvina a jeho lidí. On sám pracoval dobře, avšak ten houf ozbrojených sedláků, jenž s ním přitáhl, řádně zamíchal kartami, bohužel v náš neprospěch. Jedinou světlou chvilkou byl příchod Karlose, vynikajícího lučištníka původem z Bratrstva. Situace přestala být udržitelnou, Richardovi se zrcadlil v očích vztek nad zmatkem, který mezi nás ta cháska zanesla. Když pak, díky jejich nedisciplinovanosti, padl při mohutném – a snad i trochu zoufalém - útoku most, zaveleli jsme k ústupu.

Boje byli tvrdé, ale Helm byl s námi a udělali jsme kus dobré práce na mostě i v řadách našich nepřátel. Brány Cyprony jsou nadosah.

Zápis provedl Kristián Akkonský

[Fenek]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 5 =

Někdy před zimou, nevim kdy přesně.

Tak dneska sme se znova vydali k mostu. No, nebylo zrovna překvapivý, že tam na nás zase čekala horda všemožnejch lapků, zloduchů a Moradin by vám řek čeho. Armáda něčeho, co se vzdáleně blížilo válečníkům, následovaná něčim, co se podobalo spíš lučištníkům. No, žádná sláva, co si budeme povídat.
Když sme se tak prosekávali blíž a blíž, obešlo se to samozřejmě bez jedinýho zranění, tak nepřátel přibejvalo a přibejvalo. Když sme se probojovali k mostu, pokusili sme se odstranit nějaký to kamení, i když to taky nebylo zrovna nic snadnýho, takže sme toho hned nechali a radši se vydali poškádlit ten jejich tábor. Hned u vrat na nás čekal velkej uvítací výbor, nějaký ty kytky, chleba a tak. No a tak se stalo, že sme vyzabíjeli jejich obnovenou obranu, zrovna moc tuhej boj to nebyl.
Pak sme se znova vrhli k mostu, pokusili se odstranit ještě nějakej ten zával a pak mě napad výbornej nápad, abysme aspoň trošku ochromili zásobování osady. Začali sme shánět dřevo (i když ho snad ani nebylo potřeba), nějaký ty třísky, oblečení těch chasníků, nějakou slámu navrch a posypat to takovym tim nažloutlym práškem co hoří. Udělali sme si malej ohýnek u toho jejich mola, abysme aspoň znepříjemnili vykládání potravin a posil na břeh.
Mezi vší tou přípravou ohýnku nás ovšem přepadla další skupinka... nebyla velká, tak akorát, aby se dostalo na všechny. I tou sme se bez problémů prokousali a pak už nám nic nebránilo, abysme oheň zapálili.
No, co ještě dodat... po zapálení sme pelášili pryč, kdyby se snad nahrnula další vlna. Doufejme, že jim oheň nadělá aspoň nějaký škody a že sme se tam nesnažili pro nic za nic.

Zápis proved Fenek... snad je to tak správně.

*pod nepečlivě načmáraným textem následuje ještě nevzhlednější čmáranice*

[Poutnik]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 6 =

Podzim 18.Toru, 286.roku

Poslední dny obléhání probíhají v atmosféře oddechu. Naši mágové ze sebe vydávají maximum a nelze se divit, že pocítili potřebu nabrat čerstvé síly. Toto ticho před bouří ve mně však probouzí spíše obavy, síly totiž čerpají nejen naši chrabří bojovníci, ale též nepřítel. Také proto jsem se rozhodl vydat před Cypronu na vlastní pěst, vyzbrojen jen svou vírou a párem naostřených kopí, abych přípravy uchvatitelů trochu narušil. Měl jsem tedy volné ruce, a tak i příležitost ke zvolení taktiky železné jízdy.

Za sekundární cíl této malé výpravy jsem zvolil přístav, na který jsme před čtyřdnem se Semper Fidelis zaútočili a pokusili se ho vypálit. V každém jednom z nás totiž hlodá podezření, že oheň nepoškodil doky tak, jak jsme zamýšleli. Probil jsem se tedy po levém křídle až k osadě a zamířil k předmětu své zvědavosti, jež však nebyla zcela ukojena. Přestože bylo dřevo velmi ohořelé a poškozené, integrita stavby se zdála být zachována a já si netroufám odhadnout, zda je teď natolik nestabilní, aby nemohla plnit svou funkci.

Po několika hodinách tvrdých bojů se k mé snaze připojila mladá dívka, na kterou jsem během obléhání už několikrát narazil. Ztekli jsme společně osadu a posádku sice s komplikacemi, ale nakonec úspěšně, naprosto vyhladili. Pokud hovořím o problémech, musím vyzdvihnout jeden okamžik, kdy jsme měli opravdu horko pod nohama. Při boji v jedné z užších ulic se obránci zdárně pokusili o obchvat, odřízli mne od sličné kouzelnice a hodnou chvíli jsme museli bojovat každý zvlášť. Zatímco se mi ztratila z dohledu, musel jsem i se svým válečným hřebcem vmanévrovat do jednoho z domů a tam, mezi horami dřevěných beden, jež mi chránily oba boky, bojovat těsně u stěny s celou armádou. Díky omezenému prostoru však mí protivníci nemohli využít své početní výhody, a jelikož má mé kopí výrazně delší dosah, než jejich krátké zbraně, byli nakonec zcela zdoláni.

Posléze, co jsem - spolu se svou statečnou spolubojovnicí - dokončil onu krvavou práci v osadě, znovu jsme se rozdělili, tentokrát již úmyslně. Zatímco jsem objížděl kolem nízkých dřevěných hradeb a vyhledával přeživší, ona bohužel padla do léčky divochů, sídlících na jih od osady, a musela projevit velkou dávku šikovnosti poté, co duchem opustila své pozemské tělo a byla tak nucena vyhledat pomoc boží. Musím však zdůraznit, že jinak její schopnosti prokázaly až překvapivé zlepšení od chvíle, co se poprvé zapojila do cypronského konfliktu.

Dnešní boje se tedy jistě nezapíšou do análů svou důležitostí, jedná se jen o jednu z těch podstatných maličkostí, jejichž výsledkem je vyhraná válka.

[Poutnik]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 7 =

Podzim 21. Luny, 286.roku

Našli jsme způsob, jak se dostat obráncům do zad. Před necelým čtyřdnem se nám podařilo proklouznout kolem obranné linie a zmapovat území, rozkládající se na východ od Cyprony. Strávili jsme na druhé straně barikády téměř celý den a viděli věci, o jejichž reálnosti se musím neustále přesvědčovat. Mimo samotných informací o pozicích oblehaných jsme měli jedinečnou možnost zdokumentovat stav Bolesti na onom území, stejně jako stav architektonických struktur, živočišných druhů a všude číhajícího nebezpečí.

Naše radost však neměla mít příliš dlouhého trvání. Obávám se, že nám Helm daroval jen tuto jednu příležitost a mezera v systému obrany byla již uchvatiteli zacelena. Nabyté znalosti nám však budou zcela jistě neocenitelné při dalším průběhu obléhání.


Zápis provedl Kristián Akkonský

---

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Podzim 21. Luny, 286. roku

Přiznávám, mám obavy. Svaly našich bojovníků neumdlévají a statečnost jejich srdcí nemůže být zpochybněna, přesto však něco nahlodává odhodlání, s nímž vyráží k neustále novým a novým výbojům. Kupodivu to však nebylo způsobeno žádnou podlou lstí nepřítele, nýbrž střelbou z vlastních řad, náladou v Isharu.

Atmosféra v ulicích města neodpovídá vývoji války. Nemám věru tušení, čím je to způsobeno, nicméně se mi zdá, že hodnoty lidu jsou jakýmsi podivným způsobem pokrouceny. Utěšuji se představou, že snad jen zprávy, vypouštěné mezi prostý lid, nejsou úplné, či jsou to třeba jen královi lidé, jejichž vyhodnocení situace je tak podivné, nicméně… Jen Helm ví, kde je pravda.

Válečníci Semper Fidelis den za dnem jako jediní neustále tepají jako beranidla na obrané síly města, nechávají na bojišti vše a mezi všemi zúčastněnými naprosto dominují, přesto se však zdá, že tomu nikdo nepřikládá větší váhu. Ohromné hory kamenů, blokujících most, okusily předně moc našich paží - přestože zával, jejž na nás seslali uchvatitelé hned první dny bojů, velkou část naší práce pohřbil. I náš zapřisáhlý nepřítel by lépe ocenil to všechno, co ve jménu Isharu na Cypronském poli děláme.

Stále si připomínám, že má krev, jež jen před několika hodinami zkrápěla půdu, uniká z mých žil ve spravedlivém boji a Helmovu jménu, že je to právě jeho dílo, které zde konám já, i mí bratři a sestry. Helm tomu chce! Helm tomu chce...

[Poutnik]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 8 =

Zima 27. Toru, 286. roku

Datum dnešního dne by mělo být ve všech záznamech a kronikách zapsáno rudým písmem, neboť na cypronském bojišti došlo ke krveprolití, jež nemá v tomto konfliktu obdoby. Děkuji Helmovi, že jsem mohl stát po boku tak zkušených válečníků ze Semper Fidelis, jako jsou Sotchi, Ireth, Richard, slečna Hawke a v neposlední řadě také Elision.

Vývoj bitvy byl téměř totožný s ostatními střetnutími, jichž jsem se měl možnost zúčastnit. Většina vpadla na bojiště v neuspořádaném houfu, který se vklínil do řad nepřátel a snadno si nechal odříznout ústupovou cestu. Když byl tento chumel poprvé razantně rozehnán, Richard vzal iniciativu do svých rukou, seřadil Semper Fidelis pod své vedení, stejně jako několik bojovníků bez cechovní příslušnosti, a vydal povel obejít obléhané z jihovýchodu.

V menší skupince jsme velmi efektivně postupovali bojištěm, až se nám nakonec podařilo proniknout do vesnice a potlačit zbytky odporu. Protitahem cypronských bylo povolání nekromantů, jejichž legie nemrtvých potrápily naše řady. Když bylo po boji, vydali jsme se spolu s davem k mostu, kde jsme začali opět pracovat na vyklizení cesty. Já, Ireth, Richard a Horian, jehož považuji za přítele Fidelis, jsme pracovali jako kopáči, přičemž Adria, Elision a Inara drželi na uzdě obránce. Práce probíhaly opravdu velmi dobře, isharští na sebe mohou být právem hrdi. Ke konci dne znovu zaútočili nemrtví, které jsme sice dokázali odrazit, nicméně poté jsme se stáhli, abychom mohli načerpat sílu k dalším výbojům.

Byl jsem překvapen, jak dobře si vedl malý armádní sbor Isharu, jehož počínání bylo v přímém kontrastu s chaosem, který dokázali nastolit někteří další. Ti byli sice seznámeni s taktikou klamného ústupu, ta se v jejich podání ovšem proměnila spíše v sebevražedné nájezdy. Jsem velmi překvapen, jak málo si někteří z nás váží daru života.


Zápis provedl Kristián Akkonský

[Cristo]

Ze zápisků Sotchiho Tokugawi

Zima 28.Sarvy, 286.roku

Dnešní den bych chtěl apelovat na chaotické uspořádání boje v našich řadách. Musíme už zvolit konečně vůdce pro organizovaný boj. Toto krveprolití, které jsem uviděl v ishárských a našich řadách, mě velice odradilo bojovat dále. Chci tedy zavést povinné trénování taktiky boje v Semper Fidelis.

Musel jsem pana Richarda dokonce přemlouvat, aby s námi bojoval dále. Když viděl to co se dělo, věděl, že spousta lidí zemře. Nechtěli jsme si opět udělat špatnou pověst, že necháváme naše ishárské občany ve štychu. Naštěstí jsme jakž takž zvládli improvizovat.

Pustil jsem se do přemýšlení, jak vybudovat propracovanou techniku boje ve více jak 5 lidech. Trvalo dlouho než jsem přišel na to, jak využít veškeré složky naší armády. Nakonec jsem na to přišel. Po dokončení mé práce jsem si šel odpočinout. Doufám, že další dny, po přečtení této "vyhružné" kroniky se podaří sehnat schopného vojevůdce

[Eržika]

Cech Semper Fidelis od teď vede Valerie

[Valerie]

Cech Semper Fidelis od teď vede Valerie

Děkuji za důvěru a doufám, že ještě dlouho zůstaneš v našich řadách.

---

---

OOC k veřejnosti:
(Pokud by (ještě) někdo měl nějaké stížnosti na SF jako takové nebo jeho členy, můžete se obracet na mě (icq 310030621 nebo SZ zde na fóru).)

OOC "Interní" informace:
Vyzývám členy, aby v nejbližší době zvážili možnosti hromadné komunikace namísto party chatu. Též vás vyzývám k tomu, abyste party chat využívali s nejvyšší opatrností. Není to jen opatření, které vás má ochránit, je to též opatření, které má ochránit okolí před zprávami, které nejsou určeny pro něj a tudíž mohou být lehce přijaty nesprávně, chybně, s nevolí či nepochopením, ostatně to je zcela pochopitelné z hlediska principů komunikace.
Navrhuji přejít na IRC. Protinávrhy uvítám na komunikačních prostředcích viz výše. Teamspeak nebo Ventrilo nepovažuji za vhodný prostředek pro praktické organizační OOC záležitosti, nicméně uznávám jejich výhody pro guildovní akce (dungeony apod.).
Ještě bych rád dodal, že tento alternativní komunikační prostředek by byl využíván spíše výjimečně pro věci, které nelze řešit RP ale je třeba je projednat z hlediska cechu.
PS: Taktéž doufám, že se k vašim RP nepřátelům budete chovat přinejmenším OOC korektně (zejména: žádné urážky na world chatu, žádné používání OOC informací z fóra nebo odjinud při urážení nebo jednání RP, atd.).

[Valerie]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 9 =

Jaro 1. Toru, 287. roku

Dnešní den se nesl ve znamení tvrdé dřiny. Ráda bych zejména pochválila Richarda, Elisiona a Sotchiho Tokugawu, kteří se s vervou pustili do těžby materiálu. Nesmím však opomenout ani Fenka, který též dodal hodně krevelu. Bylo potřeba hodně kupek krevele, abysme mohli vyzbrojit strážné v osadě. A to se nám nakonec v tento čtyřden i povedlo, celkově jsme vyrobili a odnesli téměř čtyři komplety drátěných zbrojí.
Později téhož dne přiložila ruku k dílu i Eržika, když vyráběla nábytek do našeho domku v osadě. K mému velkému překvapení již domek v závěru dne byl plně vybavený nábytkem a členové již měli svoje kliče od dveří. To se nám jistě v budoucnu bude hodit.
Další z prací, které se budeme věnovat je těžba dřeva. Zejména bude potřeba mnoho jasanových klád na vylepšení opevnění u osady. Předpokládám, že materiál bysme mohli dát dohromady během zítřka a stavba tak bude moci v dohledné době započnout.

Zápis provedla Valerie

[Valerie]

Pod zápiskem je chvatně připsáno
Já hloupá, jak jsem jen mohla zapomenout na Kristiánův šlechetný dar, který svou velikostí předčil všechna očekávání.

[Valerie]

Vložený pergamen v kronice cechu Semper Fidelis
Někde mezi prvními stránkami

Ráda bych zdůraznila všem členům, že na základě právoplatné dohody s městem Ishar o pronájmu cechovního sídla jsme povinni na oplátku poskytovat služby a pomoc v rozsahu, který je věcí vzájemné dohody. Pokud budete představiteli města požádáni o pomoc nebo o službu, která bude ve vašich momentálních možnostech, tak splňte naší část dohody. Pokud nebude daná služba nebo konkrétní plnění naší části dohody ve vašich silách, obraťte se na mě. Děkuji.
Tato dohoda je v platnosti od okamžiku uzavření nájemní smlouvy s městem. Z mojí strany jde tedy o dosažení nejvyššího možného stupně plnění naší části dohody.

---

(OOC: Ráda bych upozornila, že naše kronika není k dispozici na veřejném místě a pokud nebude řečeno jinak, tak se vždy jedná o zápisky z hlediska RP přístupné pouze členům SF.)

[Valerie]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 10 =

Dnes jsme měli šanci prokázat náš prospěch pro město v tuhém boji. Samotný Ishar byl napaden, když se zbojníci a podobná pakáž probili skrz vesnici až do města. Jejich útok byl tentokrát výborně organizovaný, protože skupina lotrů, která šla od Vilhelmovic, byla jen jedním z křídel jejich útoku. Další vlna nájezdníků se tříštila přímo o Severní bránu. Někteří dokonce zabrali hostinec U zpívajícího korbele, kde probíhal dle mého názoru nejtužší boj.
Když jsme se blížili k hostinci - já, Ireth, Kristián Akkonský a spousta dalších dobroduhů mimo náš spolek - bylo jasné, že hostinec už je obsazený. Lapkové byli úplně všude! Na balkónu i v obou patrech. Nějak se nám podařilo probít se dovnitř, ovšem zlotřilci z okolí se stahovali k hostinci a zabarikádovali nás tam. Z druhého patra jsme se tedy museli zas postupně probíjet ven. Naštěstí se mi podařilo zastavit hlavní nápor bojovníků v kovových zbrojích na schodech a tak se zbývající obránci mohli věnovat decimování zloduchů na balkónu a v místnosti. Bůhví, co se dělo v přízemí, co chvíli se odtamtud vyvalily plameny a dým a byl slyšet řev. Netrvalo dlouho a začli sme vytlačovat bandu ničemů ze schodů dolu. V té době se k nám přidala i stráž z města, nejspíš narychlo přivolaná.
Tu však se před hostinec řítila další vlna útočníků, v jejímž čele byl statný muž středního věku - s velmi dobrou zbrojí a těžkým štítem v rukou - a pádnými údery si zjednával respekt. Bůhví jak by to dopadlo, kdyby nám na pomoc nepřispěchali i dva členové vyššího stavu, neznámí rytíři, pravděpodobně vyslaní samotným králem.
I tak to však byl krutý boj, v kterém mnoho dobrých mužů a žen zaplatilo cenu nejvyšší. Já jsem tam přišla o vědomí a k sobě jsem přišla až za nějaký čas, sama nevím jak dlouho to trvalo. Ale stále jsem ještě slyšela zvuky boje a křik, tentokrát na západ směrem od pobřeží. Posilnila jsem se na cestu lektvarem a chvatně jsem vyrazila. Tam, za lesíkem, jsem uviděla, že obráncům se podařilo zahnat velitele lupičů do vody, kde byl v pasti. I tak jsme ho však udolávali značnou chvíli, protože jeho plátová zbroj odolávala našim úderům velmi dobře. Ve vodě však neměl šanci, v nejhorším bysme ho vyhnali dál od břehu a počkali, než se utopí v hlubší vodě. Dál už není moc co vyprávět, poté, co jsme se vzpamatovali z boje s vůdcem zbojníků, byla už hračka vyčistit zbytek města od pár ubožáků, kteří se převážně klepali strachy v prostorách městského opevnění.
Byla to velká bitva, na kterou jen tak nezapomenem! Doufáme, že ani velké skutky hrdinů dnešního dne nebudou zapomenuty.

zapsala Valerie

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Jaro 4. Novu, 287. roku

Lord Ifrin de Aloriniel, toto jméno v království nezaznělo již dlouhý čas. Nemilosrdný bojovník, ambiciózní šlechtic, tvrdý diplomat a předně muž bez výčitek - to vše již v souvislosti s touto figurou zaznělo, nikoliv však příliš nahlas. S ústupem Bolesti nám však dle všeho bylo navráceno více, než jsme si objednali.

Bojištěm, jímž se stalo malé území před isharskými hradbami, dnes zazněly zvuky kopyt neznámého rytíře, který se postavil na stranu obránců a velkou měrou přispěl ke zkáze nájezdníků. Byl jsem velmi - a přiznávám, že mile - překvapen poté, co onen neohrožený bojovník sňal svou přilbu, z, pod níž vytryskl vodopád dlouhých hedvábných vlasů, rámujících spanilou ženskou tvář. Luciana, tak znělo její jméno, se prokázala jako příslušník starého rodu Kareldů, jež má své léno kdesi na severu. Dozvěděl jsem se od ní několik zajímavých informací, na které zde však není místo. Musím však vyjádřit své rozhořčení nad chováním jistého elfa jménem Tris, původem z cechu Gora, respektive nad jeho opakovanou snahou zcizit Lucianě koně.

Za několik okamžiků po boji jsme však měli možnost poznat i odvrácenou stranu nobility, když se navrátivší lord Ifrin dostal do sporu s výše zmíněnou a tasil proti ní meč. Má výchova mě samozřejmě donutila zasáhnout a svést předem ztracený souboj proti pánu de Aloriniel a jeho neprostupnému brnění. Být sražen k zemi tak mrzkým nepřítelem mi věru neslouží ke cti, avšak Helm ví, že není jiného bojovníka, který by jej dokázal porazit. Alespoň prozatím.

Modlím se ke svatému kříži, jehož symbol nosím na prsou, aby lady z Kareldu ochránil v následujících událostech. Chystá se bouře…

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Léto 11. Novu, 287. roku,

Měsíc turnajů je za námi. Lidu bylo dopřáno několikero týdnů rozpustilé zábavy a snad nám všem na čas spadla z ramen tíha událostí z cypronského pole. Nemohl jsem si však nevšimnout, že zpřetržený řetězec válečných událostí dosti nahlodal bojový zápal mezi obyvatelstvem Isharu. Pokud se však mé osoby týče, jsem vděčný za tuto kratochvíli. Chtě nechtě musím též cítit hrdost nad tím, jakým způsobem se mí přátelé ze Semper Fidelis v zápoleních prezentovali.

Sám jsem měl tu čest stanout proti výjimečným postavám království, jakými bezpochyby jsou Galahad a Lothar, a to na kolbišti a s dřevcem v ruce. Jestliže prvně jmenovanému náleží velké uznání pro jeho bojové schopnosti, pak velitel armády, jehož doménou je zejména magie, vyniká mezi všemi jako muž neobyčejně bojovný, s duší pravého válečníka. Navzdory nepříznivým okolnostem znovu a znovu vyjížděl vstříc dřevěným hrotům a nám, mužům navyklým způsobu boje železné jízdy, působil nemalé potíže.

Nejtěžší výzvou byl však um Galahadův. Urputné boje, jež jsme spolu sváděli, nemohl rozhodnout nikdo jiný, než štěstěna a vůle Helmova. V první fází měl věru navrch, v síle a přesnosti svých úderů uplatnil všechny své krví vykoupené zkušenosti z minulých her a odcházel z dráhy jako vítěz. V druhém kole jsem již nevyjížděl proti neznámu a snad proto patřilo mně. V sérii třetí, která se posléze ukázala i jako poslední, byly srážky nejvyrovnanější a není pochyb o tom, že to byla právě moc svatého kříže, jež mi nedovolila padnout. Tou dobou jsem byl pouhý jeden bod před Galahadem a zdaleka ještě nebylo rozhodnuto, ovšem před začátkem dalších bojů ke mně tento chrabrý bojovník přicválal a na krátký okamžik mi umožnil zahlédnout hlubokou ránu, zející zpod proraženého brnění. Navrhl, abychom závěr kláni ukončili smírem a vyjeli proti sobě jen s přátelským pozdvižením dřevců. Byl bych špatný člověk, kdybych odmítl.

[Valerie]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 11 =

Léto 15. Toru, 287. roku

Dnešního dne nám byla s Adriou prokázána velká čest navštívit Cypronu, ačkoliv za nepříliš příznivých podmínek.
Všechno začalo tím, že jsem se chystala na plánovanou oslavu v osadě u Cyprony. Bylo skutečně co slavit – nejen, že jsme obsadili osadu a zbavili okolí toho neřádu, ale též se plánovalo začít využívat přilehlá pole, k čemuž jsme v těchto dnech dopomohli.
Jeden by si řekl, že příprava na takovou oslavu je snadná věc, že vlastně ani není nic potřeba, když je všechno již připraveno v hostinci v osadě. Já jsem toho názoru, že štěstí přeje připraveným. Některým by se zajisté velmi hodilo, překvapit nás namol opilé v jedné místnosti nebo nám rovnou v nestřežené chvíli otrávit pití či jídlo. Proto jsem jsem radši přebrousila své sekery a oblékla zbroj, na nákladního koně naložila sud piva, nádoby s likérem a něco jídla. Po cestě k Cyproně jsem ještě zvažovala všechna možná rizika a neklid ve mně rostl.
Do hospody jsem dorazila mezi prvními a narychlo zkontrolovala místnost, zda odnikud nehrozí nebezpečí, nebo zda někde není něco, co by nám v případě nouze komplikovalo situaci. Všechno se zdálo v pořádku a již se i moji muži pomalu trousili a usedali na židle. Rovnou jsem je připravila na to, že přinejmenším jeden z nás bude vždy venku držet hlídku, aby nedošlo k ošklivému překvapení ze strany banditů. Odpovědí mi bylo jen brblání, ale nakonec co jiného čekat. Každý by radši v klidu pil a oslavoval. Naštěstí alespoň Kristián bez řečí podpořil můj plán a většinu času to byl právě on, kdo stál před osadou na hlídce. Nutno však říct, že i ostatní ho občas vystřídali. Vše tedy probíhalo podle plánu a brzy se již v hospodě ozýval hluk probíhající zábavy. Sama jsem ten večer nic nepila, ale zas tak přísná jsem k svým mužům nechtěla být, abych je žádala o to samé.
Jednu chvíli povšimla jsem si podivného muže v kožené zbroji, který seděl u stolu s Adriou a co chvíli mlel nějaké oplzlé či podivné věci. Tvářil se jako chvástal a semtam si i pohrával neskrytě s nožem. Vzhledem k tomu, že jsem ho viděla poprvé, rozhodla jsem se, že si na něj raději dám pozor a přisedla si ke stolu. To co povídal se mi vůbec nelíbilo – cosi o nějakém úkolu a o jednom ze sedmi a nějaké další věci. Ostatním se vůbec nelíbil, stejně jako mně a dávali to nahlas najevo. Tu mě však napadlo, že to není zrovna nejchytřejší a raději jsem před nimi muže naoko hájila a snažila se z něj vydolovat co nejvíc podrobností o tom jeho velkém úkolu. A nebylo to zcela neúspěšné. Byl již značně pod parou a po cvhíli trval na tom, ať ho s Adriou následujeme s příslibem „veliké zábavy a špásování“. No, obsah žaludku mi při té představě uskutečné zrovna s tímto smradlavým hadrákem vystoupal málem do krku, ale tu hru jsem chtěla hrát až do konce. Následovaly jsme ho tedy i s Adriou ven a já ještě narychlo stihla šeptnout mým mužům, ať dávají velký pozor. Kristián už o mém podezření věděl, neboť jsem ho stihla varovat při střídání hlídky venku před hospodou.
Právě díky tomu mí muži věděli, že míříme do Cyprony, celou cestu nás sledovali s instrukcemi držet se zpět a postupovat nenápadně. To sice způsobilo, že našemu zajetí za branou města nedokázali zabránit, ale zdálo se, že naše životy nejsou přímo ohroženy. Vzdaly jsme se tedy s Adriou bez boje a vyposlechly si slinty té lůzy, co všechno s námi budou za chvíli dělat. Tu však již podle zvuků zvenku bylo jasné, že jejich plány musí počkat a brzy byla slyšet od mostu opravdová mela. Ještě dnes lituji, že jsem nemohla přiložit svou sekeru k dílu, ale co naplat.
Nezbylo nám tedy než čekat, dokud se zvuky boje nezačnou utišovat a zvenku jsme již slyšely hlasy našich druhů. V nestřežené chvíli jsme po kamenech vylezly až k bráně a rychle seskočily na tvrdé kameny, k překvapení našich druhů, kteří právě lomcovali vší silou s kovovými mřížemi. Bylo to radostné setkání, tolik jsme jim byly zavázané za záchranu!
Pak už jsem jen ve stručnosti vylíčila, co vše se dělo na druhé straně brány a po slovech díků a vděčnosti se všichni pomalu začli trousit zpět do Isharu. Tak přecijen to nebyla úplně obyčejná oslava.

Zápis provedla Valerie

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 25. Toru, 287. roku

Mé srdce se rmoutí, neb jsem již drahnou dobu neměl to potěšení potkat sličnou lady Lucianu z rodu Kareldů. Naplňují mě obavy, zda se jí nedostalo nějaké újmy z rukou temného lorda de Aloriniel. Pokaždé, když uléhám na lůžko, prosím Helma, aby mou paní ochraňoval.

Na jiné myšlenky mne na nějaký čas přivedl Haerin Morden, můj starý přítel a bojovník Helmův, jenž na dlouhý čas ustoupil ze světla veřejného dění. Nyní je však zpět a s ním přichází i nová síla do pomyslných Helmových paží na této zemi. Společně s Eržikou jsme mu zaopatřili nezbytné vybavení a já doufám, že co nevidět příjme svatý kříž, či alespoň rozšíří řady Semper Fidelis.

Opačný dopad na mé rozpoložení měla událost, jež se mi dnes přihodila v cypronském dole. Z udusané zeminy vystoupil podivný magický vír, či snad portál, z něhož na mě začal promlouvat zastřený, avšak lidsky znějící hlas. Neřekl toho mnoho, avšak hovořil tak úpěnlivě, až mne na okamžik bodlo u srdce. Identifikoval se jako kněz Jondaly a žádal, abych jej vysvobodil ze zajetí, kam jej uvrhli démoni. Projely mnou pochybnosti, neboť se mohlo jednat o léčku, a proto jsem se pokusil vyzvědět o něm co nejvíce. Byl stále skoupý na slovo, nicméně mou podezřívavost přiživil už jen tím, že mi slíbil mocný artefakt, jen když mu pomohu. Definitivně se pak pohřbil vyjevením způsobu, jimž měl být osvobozen. „Jeden život musí být vykoupen jiným,“ tak pravil a já hned poznal, že nehovořím s ctnostným mužem víry, ale s někým, kdo se neštítí použít nečistých rituálů. Důrazně jsem tedy odmítl jeho prosbu.

Následné události nelze dobře popsat, jelikož já sám nevím, co se vlastně přihodilo. Z portálu se začalo ozývat hrozivé hřmění a on sám se začal vřít - bylo hned jasné, že je zle. Padl jsem na kolena a žádal pána svatého kříže, aby mi pomohl a zničil temnou magii, jež naplňovala ovzduší. Když jsem oči znovu otevřel, portál byl pryč, avšak vtíravý pocit přítomnosti temnoty zcela nezmizel. Z hromady hlíny, která zůstala opodál po mé dřívější práci, začali povstávat nemrtví bojovníci. Chopil jsem se ihned zbraně a s Helmovým jménem na rtech je poslal k zemi. Poté jsem rychle přistoupil k prokleté hornině a nahrnul ji všechnu do rozžhavené výhně, stojící nedaleko. Sykot, jenž se poté ozval, mě bude pronásledovat ještě dlouho.