[RP] Kronika rudé mágyně
#1
Klepání... Stála uprostřed světle bílého kruhu, rozhlížela se. Marně, samozřejmě. Pomyslela si, v zápětí nakročila pravou nohou do prázdna. Byla nahá... Kruh náhle zmizel a ucítila zastavení času. Cítila jak se jí zpomalil tep a jak pomalu otáčí hlavu. Je to on… Klepání. To klepání je otravné... Čas se zrychlil a ona se probrala do barevného světa nejistoty.


Zvedla se a kráčela oblečená jen do přiléhavé blůzy ke dveřím. “A.. Ano? Kdo je tam?” Otevřela dveře a usmála se na osobu co tam stála. “Neříkala jsem ti aby jsi neklepala? Vždyť jsem ti dala klíč…” Naproti Elfky stála ta druhá. “ Pojď, doufám, že jsi sehnala vše co je potřeba…” Provedla gesto na elfku k pokynu, aby šla dovnitř. Když procházely mísností, bylo jasné vidět co se minulou noc dělo. Na posteli chyběla přikrývka, pár skvrn od vína na polštáři a na blůzce od majitelky domu. Různě poházené oblečení a… A stůl pošpiněný od vosku na kterém leželo spoustu pergamenů a knih. Elfka se posadila na židli a podala majitelce kus pergamenu. Ochotně ho přijala a okamžitě rozevřela. Při pohledu na obsah se jen pousmála. “Je to vše co požadují?”. Společnice směle pokývla. “Skvělé, brzy pošlu dopis… Myslím, že tohle je začátek něčeho rozhodně nového…” Usmála se na sedící. To dopoledne se nic kromě jejich tlachání nědělo…

Odpoledne kráčela opět v táboře, potkala všechny staré známé, ale i spousty nových tváří a ten den, ačkoli si to momentálně neuvědomovala, si bude navěky pamatovat.

*útržek s deníku*
Tancavë, přiznávám byl to pro mne šok. Do stanu vběhl voják a ohlásil tu podivnou a krajně podezřelou novinu. Princ žije! Stejná věta, která je na zaprášeném dopise ve srubu mi proletěla hlavou. Nevěděla jsem co si mám o tom myslet… Po pár minutách jsme se vypravili za naším princem. Díky našemu skvělému lovci jsme dorazili do pralesů. Skvělé, na tomhle místě bývám, až přílišně často. Po chvilce hledání jsme se rozdělili. Já a jedna stráž, lovec a ta podivná elfka s očividně zajímavou minulostí. Nemám ponětí kolikrát jsme si zopakovali totožnou cestu… Každopádně, byla noc, ale já ho viděla ve stínu! Stráži jsem dala pokyn ať dojede do tábora pro posily, protože ti nohsledi od té Eldamarské děv… *zaškrkano a text pokračuje* … snad naprosto všude. Pomocí jenoduchého kouzla jsem svolala všechny ve svém okolí s čistou myslí na jedno jediné místo. Přidal se k nám i ten mág, co posledně ležel v táboře za mřížemi. Nevím co si o něm myslet. Okamžitě jsme se vydali na cestu. Snad díky Corellona našly naše kroky správný směr, protože o pár hodin později. *kaňka* Nechce se mi ani vto věřit. Před mým příchodem do Cyprony mi strýc vyprávěl o svých zážitcích ve srubu. Když pomyslím, že jsem mluvila s princem … Věřím, že je na mne hrdý. Ačkoli jsem nezvolila správný slovník, ba ani způsoby. Snad jsem se mu nezošklivila... Byla jsem skutečně v rozpacích, dlouho jsem přemýšlela jak sním mluvit, vždyť je to PRINC! U Corellona! Nad čím to přemýšlím… Díky, Ismiana a shodě okolností jsme se v mžiku přemístili zpět do tábora. Když nad tím tak přemýšlím, musíme uspořádat příští oslavy Jara… Co by si o nás pomyslel??? Věci teď budou nabírat zvláštní směr. Koneckonců, stala jsem se radní společně s Calwen. Nó jo, zase ta minulost, jsem zvědavá kdy si mé skromné přítomnosti všimne i ona, aby mi zase vyhubovala...
*konec útržku*

Vypravování je nejlepší způsob, jak vypustit myšlenky do současného světa. ~ Robert McKee

Odpovědět
#2
“Keiko?” Zvolala elfka a zabouchla za sebou dveře. “Jsi tu?” Elfka si odložila hůl z ruky a popošla přes mísnost. Za zaobléným rohem seděla mlčky Keiko, byla skloněná nad jakýmsi pergamenem. Elfka se na ní usmála. “Jsi hodná, že stále pracuješ, ale nechceš si odpočinout?”. Se starostlivým výrazem zavrtěla hlavou a přešla ke stolu s mapou. “ Keiko, budeme se zase stěhovat... Tentokrát naposledy, slibuji... Máme práci v cechu a... Já chci aby jsi šla semnou, dostaneš svůj pokoj a práci.” Keiko jen na moment zvedla udiveně obočí a tiše promluvila. “Hanta, rinya” Elfka se na ní naštvaně ohlédla “Hauta! Nyldanya...” Elfka se následně zhluboka nadechla, vytáhla si svůj zápisník. Popošla po mísnosti a sedla si na židli. S rytmujícím deštěm začala psát...

*útržek*

Dnešek byl tak zajímavý, jak jsem si myslela. Abych to shrnula, jsem v rozpacích, protože princ... Je hodně milý, ale nejspíše nerozumím jeho záměrům. Mám pocit, že jsem neustále někým sledována, ať jsem kdekoli. Paranoia, to je to poslední co mi zbývalo... A ještě, potkala jsem jí, byla na trhu, když jsme si se Spir, šli prohlédnout bývalý cech mágů. Ona se jen na mne podívala a bez reakce to prostě přešla. Bojím se... Bojím se... Bojím se jako nikdy a ničeho... Mám skličující strach na srdci... *zde je pár kaněk.*
Dále dnes se konala porada. Je to dlouho co jsem na nějaké byla, ale za přítomnosti tolika elfů a jednoho člověka, se nad tím nedalo ani přemýšlet. Všechny návrhy byly prosazeny, ačkoli si nejsem jistá jejich správností. Chtěla jsem zvednout levou ruku, stejně jako Calwen, ale nemohu nic říci, už teď to mám v táboře nahnuté. Mé dosavadní konexe, mne dostaly na vetkou lávku. Stačí malá chyba... Co se týče otázky lidského světa, přesněji ohledně starosty Isharu. Politovánihodná situace, snad nikomu už neublíží. Pro jeho vlastní dobro, protože většina jedná okamžitě a se zaslepením v očích. Další fakty, jako izolace tábora od dalších ras, mám pocit, že si postavíme dřive nové město, než to staré obsadíme. Další údálosti dne, už nejsou tak skvělé... Smrt jednoho z elfů a silné zranění druhého. Neznala jsem je, teda toho co umřel, jen krátce. Musela jsem se přinutit k slzám, ať mne nemají za necitu. JSME VE VÁLCE! Pláč je to poslední co odemne mohou očekávat. Určitě se dočteme v elfských kronikách a spisech o jejich statečnosti, postaví se pomníky a budou se pět písně na jejich počest. Ale mne momentálně zajímá přítomnost a fakt, že Eldamarská ho zabila mi příjde divný. Ona své oběti mění na své nohsledy. On byl ovšem mrtvý... Co by asi udělal strýc?
Teď se radši zaměřím na něco veselejšího. Na poradě byla schválena knihovna, která bude na místě bývalého cechu mágů v Cyproně. Ten bude obnoven, jakožto škola. Budeme fungovat jako knihovna a škola zároveň. Jsem ráda, že se nám to konečně povedlo a snad tentokrát to neshoří. Třeba zase chytnu básnické střevo a něco napíšu... Spir, je veselá bardka, chytrá a inteligentní... Určitě se to povede!
Ale jedno je jisté, do svého hramonogramu musím zařadit opětovný tréning magie. Má bojová strategie je odpuzující, ale když se nad tím zamyslím. Dnes na bitevním poli jsme tak dopadli snad všichni...

Vypravování je nejlepší způsob, jak vypustit myšlenky do současného světa. ~ Robert McKee

Odpovědět
#3
Byl to horký den... *povzdychla si* Koukajíc z okna přemýšlela o mnoha věcech, které se buď přímo, nebo nepřímo týkaly její budoucnosti. Po hodině uvažování došla k závěru, že její místo nebude mezi Quendë i přesto, že se snažila... Vše ztoroskotává na jejím názoru, nechce prolévat zbytečnou krev a nevidí smysl v izolaci tábora. "Musím pokračovat ve své činnosti" Její slova, kterýma se snažila sama sebe motivovat. Opakovala je tolikrát, když byla sama. Její minulost ji dohání a občas i předbíhá její kroky. Toho všeho jsem si vědoma... Pomyslela si elfka a odstoupila od okna. Knihovna v Cyproně bude existovat a když nedostaneme podporu elfů, jsem si jistá, že je i v zájmu Cyprony ji nějaký směrem a prostředky rozvíjet. Teda snad...

*útržek*
Co se dnes stalo? Nechci o tom mluvit a už vůbec se rozepisovat ... Ale, jsem si jistá, že ... *začmáraný text přes půl stránky*
Dnes jsem byla do knihovny vybrat poslední věci, brzy si je objednáme. A až bude vše připraveno, tak jí slavnostně otevřeme. Mohlo by se to spojit i s oslavami jara. Je mi jasné, že většina elfů v táboře radši bude nasazovat krk za vlast, než obnovovat tradice. Nemám jim to za zlé, ale patrně budu označena za zrádkyni, když budu mít takovéto starosti... A vlastně, co? ... Další součásti výuky pro školu jsou připraveny a ve svém volnu jsem si stihla načmárat tohle. Přiládám kousek pergamenu.
[Obrázky: dress_pd_by_crimsonlotuscz-d79jw1w.png]

Kdyby se to třeba někomu líbilo, mohla bych to dát krejčímu, aby určil kolik látky bude potřeba... Nebo bych se mohla podívat ve staré knihovničce, určitě tam toho mám více... I když, jsem posledními událostmi docela znechucena. každopádně, měla bych teď jen mlčky souhlasit a opět počkat. Bojím se, že se opravdu objeví... A co budu dělat potom? *písmo v posledních dvou řádcích je velmi kostrbaté*

Vypravování je nejlepší způsob, jak vypustit myšlenky do současného světa. ~ Robert McKee

Odpovědět
#4
*Stála opřená o dřevěný okenní rám*
“Jsi v pořádku holčičko?” Ozvalo se z rohu místnosti hlubokým stařešinským hlasem. “Ano, strýčku. Přiznávám... měl jsi pravdu. Někdy je lepší nechat věci odvát po směru větru a sejít na scestí, pokud se nám samotná cesta nelíbí.” Elfka si utřela slzu z tváře.
“Dívenko, kde je potom problém? Přišla jsi na scestí, protože jsi sama chtěla. Tebe netrápí co se stane, ale co se stalo, že?” Elfka jen tiše šeptla: “Haunta…” Ovšem stařec pokračoval. “Víš co jsem tě učil jako malou… Ava aista, Ava maca, Varna te! [Neměj strach, nezabíjej, ochraňuj!] A teď se tě zeptám, držela jsi se toho?” Elfka zatnula pěsti, ale neodpověděla.
“Nedržela má drahá, místo toho jsi šla po scestí společně s člověkem, kterého stále miluješ…” “Haunta!” “... toho jsi opustila a uvízla jsi s druhým, který ti také v jistém směru rovněž přirostl k srdci...” HAUNTA! Nevíš vůbec nic!” “...Toho jsi také opustila a přešla na stranu, kde jsi nikdy nechtěla být, je to tak?” “HAUNTA!!!”
Elfka se otočila po staříkovi v rohu mísnosti a se slzama v očích na něj křičela stále stejná slova dokola, dokud se nesesunula podél rámu na zem. “Kvůli tobě, umřela i Menan a ty to víš. Ty skvrny na těle, jednoznačně nekromantický zákrok.” Elfka jen bezduše zírala do země. “Co je, ale důležitější má drahá? Nesplnila jsi zatím mou poslední vůli, hrála jsi si moc dlouho s otevřeným ohněm, ten tě natolik popálil, že teď klečíš na zemi sama před s sebou a nedokážeš se zpovídat za své činy!” Elfka jen škubla obočím. “Učinila jsi mnoho rozporů, na tvou vlastní iniciativu byl Lucius vyhnán od srubu, Menan je teď mrtvá, Ten koho miluješ, tě nenávidí…” Chvíle ticha doprovázelo šumění lesa za oknem a praskání v krbu. Svědomí užíralo podstatu té chvíle. Stařec přistoupil k elfce. “Přesto, přesto jsem na tebe hrdý, dokázala jsi mnoho věcí sama sobě. Dokázala jsi pro svůj věčný slib člověku odmítnout i Eldamarského prince a budoucího krále. Věřím, že dokážeš splnit mou poslední vůli, protože Ty jsi Artanis z rodu Táralómců! Najdi své přátele, vykašli se na válku a buduj hodnoty na místo jejich ničení… Koneckonců, elfové se už moc poslední dobou od lidí neliší.”
Stařec se sehnul k elfce, utřel jí slzu z tváře. Elfka si podvědomě přála, aby se sen nerozplynul, aby ta věčná chvíle uvízla v koloběhu smyčky času mezi prostorem a podstatou. Aby se nemusela vrátit do toho, až příliš skutečného světa nenávisti a utrpení. “Já, já se budu snažit Atrixi, budu, slibuji!

Probudila se za svitu měsíce opřená o lavici ve srubu. Brzy donesla dopis do stanu hlavního velitele v Quendë. Věděla, že musí od něčeho začít.

Vypravování je nejlepší způsob, jak vypustit myšlenky do současného světa. ~ Robert McKee

Odpovědět
#5
Elfka si uhladila šaty po svém štíhlém těle. Hezké, nové a nepošpiněné-konečně. Pomyslela si vduchu. Byla to přirozená podzimní noc a vzduchem se nesl nádech klidu. Zase po dlouhé době stála v knihovně držíc pergamen. Nejkrásnější na tom bylo, že v rohu knihovny odpočívala zmožená sestra. Artanis bylo od chvíle kdy jí opět spatřila hned jasné, že bude potřebovat lékařskou pomoc. V tento okamžik mají dohromady sotva pár stříbrných mincí, což silně znepokojuje obě dvě. Bělovlasá žena s jizvou přes půlku obličeje snad ani nejeví známky života. Jen tam tak klidně leží, jakoby nic. Skutečnost, že obě před chvílí vedly proti sobě boj nějak vymizela.

Artanis se vytrhla ze zamyšlení a dál pročítá pergamen. V jednu chvíli se zarazila ve čtení, aby si mohla sednout k velkému stolu uprostřed knihovny. Její zrak upoutaly historické spisy, které zde zanechali dobrodruhové. Zajímavé a nekončící příběhy o slávě, smrti a bohatství. Když dočetla, odložila pergamen a zadívala se na sestru. Ta pořád ležela ve stejné poloze. Jen jedna věc byla jinak, než předtím. Ten úsměv.
"Děsíš mne." Krátce promluvila elfka. Žena jen pokývla hlavou a zhluboka se nadechla. "Kde jsou ty časy, když to bylo opačně?" To byla odpověď, která dokázala elfku zvednou ze židle. Dlouze se podívala na Menan a pak jen nevěřícně zakroutila hlavou. "Ty časy jsou už pryč. Potom všem jsme se vytrestaly samy. Jen se podívej kolem." Rozmáchla rukama po mísnosti. "Nemáme nic, ani jedna." Hlesla žena a taky se pomalu začala zvedat. "Od chvíle, kdy je město relativně v pořádku, jsem skoro bez práce. Ty zas místo tréningu studuješ jak divá. Nějaké ovoce? Nic. Jen prach-" Její hlas přerušilo bolestivé zasyčení. Měla spálenou halenku na boku. Zápach masa nebyl cítět, ale bolestivé zavytí naznačovalo skutečnou hodnotu zranění.
Elfka se ušlíbla a přistoupila k sestře. Natáhla kní ruce a silně stiskla zranění. "Nic? Žádné ovoce?" Bolestivý výkřik. Venku zahřměl hrom a ve stejném okamžiku elfka něco zamumlala. Menan sjela na zem bez jakéhokoliv odporu.
Artanis jí dostala opět do rohu mísnosti a přikryla. Nikdo se nepřišel podívat na zdroj hluku. Poslední dobou, je ve městě i mimo něj velký klid. Artanis se vrátila ke stolu a dál projížděla pergameny a spisy. Občas si něco málo poznačila. Všemu zmatku na stole dominoval vcelku malý vyhaslý krystal. Elfka si utřela čelo. Mírně se při této činnosti zamaračila. Věděla, že tohle by mohl být nový začátek.

Vypravování je nejlepší způsob, jak vypustit myšlenky do současného světa. ~ Robert McKee

Odpovědět



Skok na fórum: