Hlasování: Nápad soundtracku se mi líbí a uvítal bych jej i v budoucích příspěvcích.
Ano
88.89%
8 88.89%
Ne
11.11%
1 11.11%
Celkem 9 hlas(ů) 100%
* Pro tohle jste hlasoval(a) Vy. [Ukázat výsledky]

[RP] Att'häyim Elaeírë
#1
OOC: Rozhodl jsem se napsat něco, co nevychází přímo z událostí ingame. V závěru jsem se už krotil, jelikož tuším, že mnohým z vás se něco tak dlouhého nebude chtít číst. Zahrnul jsem i malý pokus ve stylu soundtracku - ve hvězdičkách je vždy odkaz a instrukce. Pokud vám soundtrack skončí dříve, nic se neděje - pokud jste příliš rychlí, doposlechněte jej a až následně pokračujte. Přidávám anketu, pokud se vám nápad použití soundtracku v zápisku líbí a chtěli byste ho vidět i v budoucích příspěvcích.


Pouť


OOC: *Do doby, kdy opustí území Quendë.*



Už se začínalo stmívat, když bránou tábora prošel zahalený elf. Šel sám, pomalu a lehce, nezatížen zbrojí ani zavazadly. Měl na sobě pouze letní oblečení, cestovní plášť a na zádech jednoduchý prohnutý meč. Za nějakou chvíli jej už hraničáři na stráži ztratili z dohledu. Zmizel v lesích tam, kam klesalo slunce. Pomalu procházel mezi stromy a zastavoval se na místech, která na něj působila uklidňujícím dojmem. Sledoval divou zvěř - mírumilovnou i dravou, zpovzdálí pak i kouzelné bytosti jako víly a enty. Do ničeho nezasahoval, pouze pozoroval.




[Obrázky: s2rn.jpg]

Když se již slunce výrazně přiblížilo k obzoru, ocitl se na mostě, přes který následoval Istransila spolu s dalšími do boje. Když procházel po bývalém bojišti, tu a tam zahlédl, jak nějaký elf bojuje se svým padlým druhem. Viděl umírat jak elfy, tak nemrtvé. Najednou bylo ticho. Vánek se lehce dotýkal listů ve stromech. V okolí byli další elfové, byli však tak potichu, že šlo slyšet i to nejmenší zapraskání. Po nějaké době se vzdálil tak, že již nikoho neviděl. Vyšplhal na strom, kde se usadil na silné větvi a pozoroval, jak se příroda v dáli hýbe. Sledoval, jak zapadá slunce, a poslouchal, jak se probouzejí noční predátoři.




[Obrázky: ksp6.jpg]

Když se rozhostilo půlnoční ticho, Att'häyim ležel na větvi a pozoroval jasné nebe. Pomalu proplouval očima mezi nespočtem hvězd a tu a tam se u některé na pár chvil zastavil. Zřejmě proto, že mu někoho nebo něco připomínaly. Mnohým totiž přiřadil své vzpomínky, či dokonce tváře. Nyní prožíval znovu bitvu, která před několika lety probíhala pár kroků od něj. Ve hvězdách sledoval, jak se obrovský abišaj vynořil z portálu a několikrát mávl křídly. Viděl i Istransila, ale příliš dlouho se u něj nezdržel. "Musíš počkat, příteli. Brzy přijde čas, kdy si znovu promluvíme," zašeptal si pro sebe. Poté se obraz rozplynul a Att'häyim zavřel unavené oči. Nespal.

Když začalo nebe modrat a z noci se stalo ráno, Att'häyim otevřel oči. Nyní, když byly hvězdy pryč, seskočil ze stromu a jal se posílit své tělo a uklidnit mysl jinou činností. Několik okamžiků nehnutě stál na malém prostranství hned pod stromem. Hluboce dýchal a soustředil se, když v tom to začalo. Jeho pravá ruka uchopila meč za jílec a mrštně jej vytasila. Meč s hvízdáním a s hučením rychle krájel vzduch, ale chvíli na to jím zase jen lehce proplouval. Bylo jasné, že nejde jen o pouhou rozcvičku. Celý den tam takhle stál, bojoval proti pomyslným nepřátelům a sžíval se s mečem. Po chvíli však jeho pohyby byly spíše tancem než bojem. Vše se najednou zdálo být tak mírumilovné, i přes skutečnost, že Att'häyimova paže byla prodloužena o nebezpečné ostří. Když se začalo opět stmívat, mladý elf již netančil pod stromem, ale zrovna se osvěžoval na břehu řeky. Měl sundanou masku a oplachoval si obličej - svá zranění. Když se osušil, klekl si na zem s dlaněmi na stehnou. Rozložil před sebe kus čisté látky a na ní rozmístil malé nádobky a lahvičky. Nyní si začal nanášet léčivé masti a připravovat obklady. Noc strávil bez masky a opět pozoroval hvězdy. Tentokrát však usnul.




[Obrázky: nwpx.jpg]

Další den probíhal přibližně stejně. Jediným rozdílem bylo, že místo tance spíše maloval mečem ve vzduchu - stál na místě a pohyboval čepelí zápěstím a ladnými pohyby zbytku paže. Na tomto místě strávil ještě část následujícího dne, ale odpoledne přešel přes most a zamířil na sever. Opustil území Quendë. Kolem stráží u mostu prošel mlčky. Pozorovali ho, dokud jeho plášť nesplynul s okolní přírodou. Att'häyim se zastavil na malé mýtince. Tam, kde jeho sestra Aleldë opustila svět živých. Klekl a přiložil svou dlaň k zemi tam, kde kdysi našel tělo své sestry. Setrval takhle dlouho - nemluvil, nepřemýšlel, skoro nedýchal. Již se začínalo stmívat, když se Att'häyim zvedl a rozhodl se sehnat nějaké jídlo. Vrátil se s ovocem, které našel nedaleko, a posadil se k malému stromku uprostřed mýtinky. Nebe již bylo zasypáno hvězdami a Att'häyim ležel na zemi - znovu pozoroval světélka na obloze. Tentokrát se celou dobu držel jednoho jediného. Toho nejjasnějšího a nejtemnějšího zároveň. Toho, kde vidí tvář Aleldë zbavenou života. Znovu ucítil tu bolest. Tu, kterou s sebou od té doby nosí. Už jí natolik přivykl, že ji ani normálně nevnímá, ale nyní ji pocítil tak, jako tehdy. Jakoby by nosil v hrudi jehlici, která neustále tlačí na jeho srdce tak, že jej ani neprobodne ani nenechá odpočinout. Att'häyim se bolesti nesnažil zbavit - věděl, že ji tu najde, ale chtěl vidět svou sestru. Trpěl celou noc, aby ji viděl se usmát. Mezitím se rozednělo, ale Att'häyim to ani nepostřehl - pořád viděl hvězdy, i když se schovávaly za světlem a mraky. Celý den se pro něj ztratil. Slunce opět zapadlo a na obloze se znovu začaly objevovat hvězdy. Někdy po půlnoci Att'häyim usnul, ale dlouho nespal.




[Obrázky: 0d2w.jpg]

Probudila ho něčí ruka na rameni. "Att'häyime," ozvalo se, ale z rozespalosti a únavy nedokázal hlas rozpoznat. "Vstávej, Att'häyime," uslyšel znovu. Když se jeho zraku konečně začala navracet ostrost, uviděl, jak nějaká osoba jde směrem k lesu a ohlíží se za ním. "Pojď. Nemáme mnoho času," řekla neznámá postava a zmizela mezi stromy. Att'häyim se rozhlédl, a když se zvedal, tak zaslechl nějaké zvuky. Hlas smrti. Poklusem následoval osobu, ale nikde ji neviděl. "Polez. Musíme se schovat tady nahoře," ozvalo se. Až po těchto slovech si Att'häyim uvědomil, že se vedle něj tyčí obrovský strom, na kterém je vybudován malý ochoz. Zahlédl, jak osoba visí těsně pod korunou. "Honem," šeptla a vylezla až nahoru. Když byl nahoře i on, pod stromem prošlo několik záhadných siluet. Nebyl v nich cítit žádný život a šel z nich mráz po zádech. Jakmile zmizely v lese, zdálo se, jakoby tu vůbec nikdy nebyly. "Pomoc, Att'häyime," zazněl zoufalý hlas. Mladý elf se podíval na osobu a viděl, jak přeš koženou zbroj prosakuje krev. Ve všemožných otvorech výstroje se začínaly objevovat tenké pramínky krve. Rychle sáhl po kusu volné látky a přitlačil jej na ránu. Až nyní se podíval záhadné do tváře. "Pomoc, Att'häyime. Prosím, pomoc mi!" vystrašeně řekla. Att'häyim ucítil silný tlak na srdci. Vše se najednou zastavilo a čas plynul mnohem pomaleji - tekoucí krev se zdála být nehybná. Viděl ji, viděl Aleldë.

OOC: *Do doby, kdy začne svítat*

Jeho sestra mu právě ležela v náručí a prchal z ní život. "Pomoc," vydrkotala ze sebe znovu. Att'häyim cítil, že se mu do zad zabořil šíp, ale nepronikal hlouběji, stejně jako krev netekla. Aleldë trpěla. I když krvácela, nemohla umřít. Čím víc naříkala a prosila, tím pevněji ji Att'häyim svíral v objetí, a tím pomaleji čas plynul. Když se její ústa dostala k jeho uchu, něco zašeptala. Chvíli se nic nedělo - čas se naprosto zastavil. Když Att'häyimovo objetí povolilo, vše začalo zrychlovat. Šíp v jeho zádech se začal zabořovat hlouběji a hlouběji, dokud neprošel jeho srdcem a ještě dál. Cítil, jak mu praskly žebra a jak se mu výlevá krev ze srdce, ale pořád pozoroval Aleldë. Vše se od něj začalo vzdalovat. Jeho sestra byla v jeho náručí, chvíli na to už jen na dosah ruky a poté se začala ztrácet v temnotě. Viděl, jak se prohýbala bolestí, jakoby ji zasáhl šíp, který tam nebyl. Cítila ohromnou bolest, která jí prostupovala hrudníkem, za to Att'häyimovi nepůsobilo smrtelné zranění žádnou. Ještě natahoval ruku za Aleldë, v momentě, kdy naprosto splynula s temnotou. Att'häyim cítil, že je sám - široko daleko nikdo není. Křičel by, ale z nějakého důvodu nemohl. Slzy se mu hromadily v očích, ale nestékaly. Poslední věc, kterou viděl, bylo nebe - jasné a naprosto černé, bez jediné hvězdy.

Att'häyim sebou cukl a procitl. Bylo ráno. Tělo ho vymrštilo na všechny čtyři. Začal se dávit - vyzvracel krev a obsah svého žaludku. Převalil se na bok a následně na záda. Několik chvil těžce oddychoval. Byl celý zpocený a vysílený. Svému okolí nevěnoval špetku pozornosti. Upadal do bezvědomí, ale zničehonic se vzchopil. Posadil se a čekal, až se mu navrátí smysly. Když se tak stalo, zjistil, že je vysoko v koruně stromu - na dřevěném ochozu. Znovu se začal dávit. Když ho to přešlo, padl zpět na záda. Celý den a noc nehnutě ležel na zemi. Celou dobu se potil a těžce oddychoval. Jeho hrudník se zvedal a znovu klesal rychle za sebou. Tlak na jeho srdci byl jedním z nejhorších, který kdy zažil. Každým okamžikem pozvolna sílil a Att'häyim věděl, že jen tak neustane. Během této noci bylo nebe naprosto zatažené. Ani na zlomek vteřiny nevykoukla žádná hvězda.

Mladý elf započal tuhý boj. Podepíral se rukama a snažil se dostat ze stromu. Věděl, že ho paže nezradí, alespoň dokud se plně nepoddá bolesti. Začla lést ze stromu. Každý pohyb ho ubíjel víc a víc. Když mu zbývalo ještě kolem tří sáhů dolů, rozhodl se pustit - celé paže se mu klepaly vysílením. I přes velké vyčerpání jeho tělo dopadlo na zem bez újmy. Až nyní si uvědomil, že z jeho hrdla už nějakou dobu vytrvale vychází bolestný řev. Cítil, jak se jeho tělo křikem chvěje a sotva dýchal. Zapíral se koleny a lokty, hlavu měl opřenou o zem a popadal dech. Po krátké chvíli se přemohl a začal se plazit pryč.

Když začalo svítat, Att'häyim ležel na břehu u vody. Spal. Sluneční paprsky, které prošly přes mraky, jej probudily. Několik hodin ještě ležel na místě a poté se pomalu zvedl. Než usnul, bolest polevila a tlak na srdci se vrátil do původní hladiny. Začal na něj zapomínat, ale tu a tam se připomněl. Ve vodě si vypral zakrvácené oblečení a masku. Opláchl si tvář a následně se do vody ponořil celý. Nechal za sebou oblak krve, který se postupně ztrácel. Ošetřil si svou tvář a poté se oblékl.  Vydal se zpět do lesa, aby našel něco na jídlo - neměl na něj chuť, ale jeho tělo bylo už příliš slabé. Když se přemohl k nasycení, vrátil se ke stromu. Díval se do jeho koruny a pak zase na místo, odkud k němu v noci přišel. Díval se po stopách tam, kde prošly temné postavy, ale nic nenašel. Do večera nedůvěřivě pozoroval celý les. Poté usnul vyčerpáním. Tentokrát ho však čekala klidná noc.

Když se probudil, pršelo. Pořád byla tma, ale ptáci již byli vzhůru a schovávali se před deštěm. Att'häyim se zvedl a nasadil si kápi pláště. Vykročil do deště. Ještě se zastavil na místě, kde zemřela jeho sestra. Sklopil zrak k zemi tam, kde měla hlavu, a chvíli nehnutě stál. Poté udělal krok a za chvíli zmizel v lese.




[Obrázky: h190.jpg]

Když se ocitl v Ramgardském pralese, započal již třetí čtyřden od doby, co opustil tábor. Než do něj vstoupil, nechal po jednom hraničáři odnést vzkaz do tábora. Čekal pod Osamělou horou a přemýšlel o tom, co se doposud událo. V tom se v dohledu objevila Spiritea. Chvíli ji nepozorovaně následoval podél stromů a poté jí vstoupil do cesty. Prohodili pár slov a odebrali se na ono místo, kde Att'häyim přišel o svého přítele a tvář. "Co tu děláme, Att'häyime?" ptala se Spiritea. Krátce jí vysvětlil, co ho sem přivedlo. Následně se spolu bavili o onom "prokletém" místě pod skalou.
Začalo pršet a dvojice se odebrala hledat úkryt. Vylezli do koruny stromu a tam chvíli sledovali krajinu. Spiritea se uvelebila na větvi a chystala se zdřimnout si. Když usla, mladý elf byl na nejvyšší větvi stromu a pozoroval okolí. Slunce se již pomalu blížilo k obzoru. Když se již pohledem nabažil, slezl zpět a posadil se. Sledoval Spiriteu. Viděl, jak v ní proudí život. Nemohl se ubránit úsměvu - potom všem, co si prožil v posledních dnech, v něm pohled na klidně spící elfku vyvolával blažený pocit. Sledoval jak dýchá, jak se její hrudník zvedá a opět klesá. Ještě ji dlouho sledoval, dokud slunce nezapadlo. Na nebi se již rozzářily hvězdy. Att'häyim je vleže znovu pozoroval. "Istransil," zašeptal.

Když se ráno probudil, Spiritea již byla pryč. Následující večer nadešel čas, Att'häyim stanul opět nad místem, kde zemřel Istransil. "Namárië," zašeptal, udělal krok zpět, otočil se a zmizel mezi stromy.

Att'häyim se objevil v branách táboru Quendë. Dnes je letní večer 12. Toru 334. roku.




OOC: Tak, předem se omlouvám za to, že ti kazím tak hezkej příběh touhle OOC vsuvkou, ale nemohl jsem si odpustit, ti to napsat jen na ICQ, chci totiž, aby to viděli všichni. Pokud to někdo nedočetl až sem, tak upřímě o hodně přišel. Pouštěl jsem si hudbu na kterou jsi nahodil odkazy a doslova se zažral do čtení. Několikrát mi během čtení naskočila husina.. je poutavě psaný a hlavně záživný. Doufám, že tohle není poslední zápis od tebe a taky je škoda, že ses ten konec rozhodl tak utnout =).. myslím, že by to čtenáře rozhodně neodradilo. Každopádně, ještě jednou moc děkuji za takový příspěvek, dokonce mě to motivovalo směrem kupředu.. když vím, jaké krásné RP příběhy vznikají během DL elfů.. díky moc!
Odpovědět
#2
Setkání I

OOC: Do dalšího odkazu.

"Tvá sestra žije," znělo Att'häyimovi pořád v hlavě od setkání s neznámým elfem. Byl sám ve svém stanu. Měl zavřené oči a seděl ve svém křesle. Jeho myšlenky se mísily a překřikovaly se. Měl  pocit, že se mu každou chvíli rozskočí hlava.  Bylo naprosté ticho, ale Att'häyim pořád slyšel ze všech stran ony hlasy. Se zaduněním plachty vyrazil ze svého stanu. Byla naprostá tma, nebe bylo zatažené a v táboře plápolalo jen pár tlumených světel.  
Att'häyim se posadil ke žhnoucímu ohništi a sledoval praskající uhlíky. I když mu nebyla zima, celý se zachumlal do pláště. Celou noc seděl zahleděný do skomírajícího ohně. Po chvíli přestal vnímat okolí - vše bylo pohlceno tmou a jediné, co v ní bylo - téměř vyhaslé ohniště a on.
Jak tak přemýšlel a pozoroval rozžhavené uhlíky, hlavou mu prošla nejedna nepříjemná myšlenka. Jedna z nich se týkala dokonce i jeho samého. Při pohledu na uhlíky si vybavil sám sebe. V prozářených prasklinách uviděl své jizvy. V umírajícím ohni pak sebe. Kdysi do výšky planoucí oheň se nyní schovává pod uhlíky a dává o sobě sotva vědět. Pořád tam je, ale jeho čas se krátí. Att'häyim se nepokoušel tyhle myšlenky vyhnat z hlavy. Je to zvláštní, ale byly to pro něj jedny z těch pohodlnějších. Aspoň tak přehlušil obrazy umírajících elfů. Svou smrt snášel lépe než smrt jiných. Viděl v ní odpočinek a klid, ticho a chlad. To, čeho se mu za celý život dopřálo jen málo. Celý život válčí, vidí umírat své nepřátele i své druhy. Nakonec hlas mrtvých přehlušil pohled na jeho vlastní smrt. Z temnoty opět zaznělo: "Tvá sestra žije." Tentokrát to však nebyl hlas neznámého elfa, ale tlumený hlas, který mu přišel až příliš povědomý.

OOC: Do dalšího odkazu.

Ohlédl se za hlasem a v černotě zahlédl, jak k němu pomalu přistupuje elf oděný ve zbroji. "Ataryo?" šeptl Att'häyim snažíc se rozpoznat osobu. "Ataryo?" zopakoval přicházející jako ozvěna. Zastavil se v takové dálce, že mu tma pořád zakrývala obličej. Slabá záře z ohně mu sahala sotva k nohám. Nyní věděl, že onen hlas nepatřil jeho otci, ale pořád si ho nedokázal přiřadit. Stáli naproti sobě, dýchali naprosto stejně. Bylo cítit, jak se navzájem nenávidí, aniž by si viděli do tváří - Att'häyimova odvrácená od ohně a neznámého zakrytá tmou.

OOC: Do konce.

Oba zároveň sáhli po jílci meče. Pomalu dělali krok za krokem v kruhu kolem uhasínajícího ohniště. Neustále se navzájem pozorovali. Záře ohně byla pořád slabá na to, aby odhalila jejich tváře - chvilkami však část těla nebo obličeje byla prosvětlena. Att'häyim již věděl, s kým nyní je. Zdroj světla slábl. Meče se střetly - první úder byl sveden bránícím se elfem mimo. Útoky se střídaly s každým nádechem. Bojovali v neměnném tempu - ani jeden nebyl ve výhodě. V určitém momentě se ztratili v temnotě – oheň pořád slábl. Šel vidět jen slabý odraz v čepelích - pokaždé jen na zlomek vtěřiny.  Tma však ani jednomu z bojovníků nevadila – oba věděli, kam bude další úder veden. Navzájem znali své pohyby a každý krok předvídali s velkým předstihem. Když se ocitli opět u zdroje slabého světla, souboj přitvrdil – vedené údery už nebyly soupeřům tak známé. Att’häyim se rozhodl použít nečistý útok. Dostal svého soupeře na lopatky a vykopl mu meč z ruky. Svou zbraň odhodil do prázdnoty - ani nebylo slyšet, jak dopadla na zem.  
Att'häyim byl plný neznámé zlosti. Ztratil kontrolu nad svým tělem. Díval se skrze své oči, ale necítil svým tělem. Viděl, jak jeho pravá ruka několikrát uděřila zatemněnou tvář. Na jeho rukavici přibývala každým úderem krev. Stačily tři údery a ležící elf přišel o veškerou naději bránit se. Att'häyim pozoroval, jak boří jeho tvář do uhasínajících uhlíků v ohništi. Elf sebou trhal, ale Att'häyim ho držel tak pevně, že se jeho tvář stále škvařila.
V tom zaslechl zděšený výkřik. Ohlédl se a jeho sevření povolilo – získal kontrolu nad svým tělem. Záhledl, jak z temnoty vystupují osoby. Stovky Att’häyimovi známých tváří. Elfové kolem dvojice u ohně utvořili kruh – bylo jich tolik, že mizeli v temnotě. Zraněný elf se převalil na záda a zakrýval si obličej dlaněmi. Att’häyim cítil, jak ho dav elfů odsuzuje. Viděl mezi nimi i Istransila, svého otce a matku, Ernil Elessara nebo dokonce Geleath. Všichni stáli nehnutě, bez jakéhokoliv výrazu ve tváři. Elfové, kteří zemřeli před Pohromou, při ní i po ní, elfové, kteří žijí – byli tam všichni. Támhle Spiritea, Agiris, Ismian‘ a další. Jediný kdo chyběl, byla Aleldë.
Att’häyimovi došlo, že celou dobu ovládá dvě těla. Vyprskl krev a z posledních sil vytáhl dýku, kterou zarazil klečícímu elfovi do zad / ucítil ostří v zádech a celý se bolestí prohnul, když se otáčel, Att’häyimova ruka se pustila a bezvládně padla k zemi.  Nyní Att’häyim poprvé viděl elfovi do tváře, ale nemusel se dívat, aby věděl, že právě zabil sám sebe. Jak se hroutil na zem, zahlédl ještě několik tváří – pořád ten samý chladný výraz bez emocí. Oba elfové, nesoucí totéž jméno, vzpomínky, vlastnosti a podobu leželi u ohniště, které již vyhaslo. Stoupal od něj jen malý dým a vylevála se do něj černá krev z těla umírajícího. Dav se začal měnit v poletující popel, dokud vše nebylo pohlceno.
Zavřel oči, protože nic neviděl. Neposlouchal, protože nebylo nic slyšet.  Rozhodl se spát. Cítil, jak se po jeho těle sápe černá mlha, když v tom uslyšel žalostné zatroubení na roh. Otevřel oči.





OOC: Ataryo = otec
Odpovědět
#3
Setkání II

OOC: Do dalšího odkazu.



Att’häyim se vrátil na místo, kde nedávno vysvobodili arcimága Sëriëla z časové propasti. Oděný v lehké průzkumnické výstroji ho bylo v lese sotva vidět – prozrazoval jej pouze kůň po jeho boku. Věděl, že za sebou v lese nechali spousty nemrtvých, které bylo potřeba vrátit do hrobů, ale to nebyl ten důvod, proč na ono místo přišel. Hledal stopy – cokoliv, co by mohlo poukázat, jak se Sëriël ocitl ztracený v čase a proč byl portál zrovna zde. Tam, kde měla zemřít Aleldë – Att’häyim si už ani není jistý, zda se to skutečně stalo. V poslední době si není jistý tím, co je skutečnost a co ne. Vše se překrývá a splývá. To, co bylo nedávno jasně danou skutečností, je nyní pro něj pouhou představou. Neví, kdy sní a kdy bdí. Má pocit, jakoby nespal už rok. „Jsem mrtvý?“ zeptal se sám sebe.
Když se rozhlédl, zjistil, že sotva překročil most na severní hranici. Zhluboka se nadechl a celý se zatřásl. Znovu vyrazil, znovu šel tou samou cestou – támhle ta samá srna, tady zase vlk, i to nejmenší prachové zrnko. Stává se to pořád častěji a častěji. V Quendë si toho zatím nikdo nevšiml – snad. Když si prošel tou samou cestou a stejnými událostmi, stál uprostřed mýtiny. Nemohl nic najít – nic se nezměnilo od té doby, co zmizel strom uprostřed prostoru.
Nesnáší tohle místo, ale pořád se sem vrací. Pokaždé má pocit, že je sledován – uprostřed ničeho, všude kolem les. „Tvá sestra žije,“ zaslechl za svými zády. Prudce se otočil a zničehonic držel v ruce meč směřující k ústům promlouvajícího. Ten samý starý elf. Nic neříkali, jen na sebe zírali – z Att’häyima proudila zlost a neznámý se jen šibalsky usmíval.
Ve skutečnosti tam nikdo nebyl. Att’häyim stál uprostřed mýtiny celou dobu sám. Jeho meč vedl do prázdna. Když si to uvědomil, rozhlédl se. Viděl, jak se z lesů při zemi plíží černá mlha. Stál na místě a pořád se ohlížel. Stromy postupně mizely, dokud nebyla celá mýtina obehnaná černou stěnou.
Zdálo se mu, jakoby za stěnou volaly stromy jeho jméno, ale nejen to – několikrát je zaslechl volat i „Aleldë“. Hlava mu najednou třeštila a v hrudi cítil silnou bolest. Viděl, jak se z černé stěny chce něco dostat ven. Byla to osoba – žena. Když se konečně dostala ze spárů mlhy, viděl přistupovat elfku v modrých šatech.  Zastavila se několik kroků od něj – Aleldë. Byla to ona – tak jak si ji pamatoval.


[Obrázky: q0eo.jpg]

OOC: Do konce. Čtěte velmi pomalu - dlouha stopa a krátký text.

„Další stín. Jsi stínem mého bratra,“  řekla a přistoupila blíže. „Nejsem,“ zašeptal Att’häyim. Aleldë však o jeho slova nestála. Proto si Att’häyim sundal rukavici a řízl se dýkou do prstu. „Stíny nekrvácejí,“ nastavil prst ke své sestře. Několikrát se zhluboka nadechl, jelikož začínal tušit, že právě nehalucinuje ani nesní. Nebyl si ani jistý, zda černá mlhovina ještě obklopuje stromy nebo ne. Nechtěl se ani podívat, jelikož nemohl odtrhnout oči od Aleldë.
Opatrně k němu přistoupila na vzdálenost paže a zvídavě se mu zadívala do očí. Svět pro něj přestal existovat – viděl jen svou sestru. Její výraz – poznamenán smrtí a zkušenostmi živým neznámých. Ponořil se do Aleldiných očí – viděl opět malou holčičku v Eldamaru, jak si hraje a skotačí, mladou elfku, jak přebírá svůj hraničářský luk, a spoustu dalších výjevů z doby před Pohromou. Att’häyim cítil, jak tlak na srdci odezněl. Po letech se znovu volně nadechl. Uchopil Aleldinu ruku – cítil, jak v ní proudí život. Po dlouhé době se Att’häyim skutečně usmíval. Neudržel se a svou sestru pevně obejmul. Držel ji tak pevně, jakoby ji měl znovu ztratit. Po tváři mu pomalu stékaly slzy radosti. Stáli tam uprostřed kruhu jako socha.


OOC: Jedná se o druhou část ze tří. Text je rozdělen hned z několika důvodů. Doufám, že se Vám to zatím líbí.
Odpovědět
#4
Setkání III


OOC: Celé.
Att’häyim seděl na kmeni padlého stromu a sledoval Aleldë. Chodila mezi stromy a pozorovala věci, které on vidět nemohl. Záhadný elf měl pravdu – nerozpoznávala skutečnost. Její mysl je zřejmě natolik pokřivená magií, že je zázrak, že si vůbec něco pamatuje. Aleldë nepřítomně chodila po lese a dělala něco – vlastně její pohyby byly dost zvláštní. Vypadalo to, jakoby konala nějakou činnost, která jí uvízla v hlavě.
Po setmění Aleldë ustala a sedla si. Att’häyim za ní potichu přišel a opřel se o její záda. Dlouho nic neříkali - nesledovali ani přírodu. „Pořád pozoruješ hvězdy?“ pronikla do ticha Aleldë. Att’häyim byl překvapený. Nemyslel, že Aleldë začne rozhovor – možná čekala, že to udělá Att’häyim, a jen jí došla trpělivost. „Tancavë, pořád,“ šepotem odpověděl Att’häyim a podíval se na hvězdy. Cítil, jak se Aleldë usmála. „Já také,“ pokračovala téměř neslyšně. „Viděla jsem spoustu elfů, mluvila jsem s nimi – všichni byli mrtví,“ šeptala Aleldë a na chvíli utichla. Att’häyim vytušil, na co se chce Aleldë zeptat: „Amin caela n’noa.“  Byla potichu. „Řekl bych, že živý,“ šeptl Att’häyim a zadíval se opět na hvězdy: „Tancavë.“ Aleldë se pousmála: „Nostari?“ Att’häyim byl touto otázkou zaskočen. „Nostari,“ zopakoval a odmlčel se. Stiskl její ruku: „Už je tomu spoustu let.“ Aleldë jen povzdechla a mírně se zatřepala. „Takže Eldamar,“ nedokončila ani větu a Att’häyim potichu odpověděl: „Tancavë. Skoro před sedmdesáti lety.“ Aleldë si v hlavě rovnala fakta – jednotlivé vzpomínky proplouvaly na povrch a řadily se za sebe. Att’häyim jí ještě nadále pomáhal zorientovat se v čase, dokud neusnula v jeho náruči. Mladý elf byl vzhůru ještě dlouho – pořád nemohl uvěřit, že právě drží Aleldë.

OOC: Celé.
Když se Att’häyim probudil, byla pořád ještě tma. Viděl, jak jeho sestra znovu bloudí po lese. Modré šaty, ve kterých byla oděna, zvláštním způsobem světélkovaly. Její tvář byla vystrašená a oči se nikam a na nic nedívaly. „Aleldë?“ vstal a vykročil směrem k ní. Nereagovala. Přišel až k ní a stiskl jí ruku. „Aleldë,“ zašeptal: „mani naa lle umien?“ Vytrhla se mu a utekla hlouběji do lesa. Att’häyim ji sledoval. Běžela nepřirozeně rychle. Když ji dohnal, našel ji stát pod mohutným stromem. Hleděla kamsi do dálky – na něco z jiného světa. „Co vidíš?“ zašeptal Att’häyim dívaje se tím samým směrem. „Nuru,“ vydala ze sebe, aniž by pohla rty. Z jejího hlasu šel cítit chlad. Aleldë pořád opakovala to samé slovo. Stála strnule jako socha. „Nuru, nuru, nuru," opakovala. Att’häyim se rozhlédl. „Musíme pryč,“ šeptl a popadl Aleldë. Pořád byla strnulá a tak ji vzal do náruče. Svižně proskakovali mezi stromy – cítil, jak se za nimi sápe chlad. Att’häyim neustále kontroloval okolí a Aleldë opakovala vystrašené: „Nuru, nuru, nuru.“  Zastavil se, až když jeho sestra přestala blouznit. Posadil ji na zem, zadíval se jí do očí a zkontroloval její tep. Zornice měla nepřirozeně rozšířené a její puls byl příliš pomalý. „Aleldë?“ mávl jí několikrát rukou před očima. Nevnímala – byla myslí v jiném světě. Att’häyim se posadil vedle ní. Uplynulo několik chvil, než Att‘häyim začal potichu zpívat písničku, jenž jim pěla jejich matka. Jeho pohled byl nyní také nepřítomný – viděl rodiče, domov. Po chvíli si uvědomil, že spolu s ním zpívá i jeho sestra. „Kde to jsme?“ zeptala se, když dokončili píseň. „Kousek od severní hranice,“ odpověděl: „Je čas jít domů.“



[Obrázky: wn4q.jpg]


OOC: *
Amin caela n’noa. = Nemám tušení / zdání.
Nostari = rodiče
Mani naa lle umien? = Co děláš?
Nuru = smrt

Nakonec jsem se rozhodl, že třetí část zkrátím a dialogy nebudu rozvíjet. Obrázek je sebraný z jiných zdrojů a lehce doupraven pro potřeby zápisku.
Odpovědět
#5
Arnaráto

Att’häyim svižně vykročil z brány. V závěsu táhl svého koně Alu’meise a směřoval furt dál a dál od tábora. Když ušel přibližně sto sáhů, zastavil se na místě. Sklonil hlavu a rychle dýchal. S každým naplněním a vyprázdněním plic se jeho pocity přepólovávaly. Hněv, lítost, hněv..  Snažil se to zastavit, ale nešlo to. Emoce a myšlenky se o sebe pořád tříštily.
Lehce přejel rukou po jílci meče. Ucítil, jak mu po tváří stéká slza. „Amin hiraetha, Ataryo. Amin hiraetha, Ontaril. Amin hiraetha, Aleldë. Amin hiraetha, Istransil. Spiritea, Calwen, Agiris, Ismian‘, Elessar, Antaan, Geleath, amin hiraetha. Amin hiraetha, Quendë,“ pomalu šeptal. „Zklamal jsem.“ Ohlédl se k táboru. „Možná jsem skutečně jen zrůda, která umí pouze zabíjet,“ zašeptal a podíval se zpět do lesů. Přejel prsty přes vyryté jméno na obruči hraničářského rohu – Aleldë. Vyhoupl se do sedla a utřel si slzy z tváře. Když se podíval na svou ruku, viděl na ní krvavou šmouhu. Ohlédl se k táboru. „Tenna' san',“ zašeptal a pobídl koně. Za chvíli zmizel v lesích směrem k Eldamaru.


OOC:
Amin hiraetha = Omlouvám se
Ataryo = otec
Ontaril = matka
Odpovědět
#6
Att’häyim seděl u ohně, když se k němu pomalu přiblížila jeho sestra Aleldë. Chvíli za ním potichu stála a sledovala hvězdy tak jako on.

„Hama sinome, Aleldë,“ natáhl ruku směrem k volné lavičce naproti němu. Pousmála se a pomalu vykročila, aby se posadila. Att’häyim ji jen koutkem oka chvíli sledoval a věnoval se dál hvězdám. Jeho sestra seděla a jakoby chtěla něco říct, pouze nevěděla, jak začít.

„Občas si říkám, jestli nemám špatný vliv na své okolí,“ polohlasně řekl Att’häyim. Aleldë byla lehce překvapena.

„Jak to myslíš?“

„Jestli se náhodou mé rozpoložení nepřenáší jako nemoc na ty, kteří se mnou tráví příliš mnoho času.“

„Osha,“ šeptla Aleldë a pozorovala Att’häyima. Byl potichu. Možná nechtěl pokračovat v této konverzaci a ve směru, kterým se ubírala.

„Na mě jsi špatný vliv neměl,“ pokračovala.

„Neměl? Zemřela jsi,“ klesl pohledem od hvězd k Aleldiným očím.

„Ne tvou vinou.“

„Určitý podíl jsem na tom měl.“

„Mani marte, Att’häyim?“

„Mankoi?“

„Tvůj stav se razantně zlepšil, co jsi začal trávit čas s Oshou, a najednou jsi opět nějaký skleslý.“

„Jakoby všechny, kteří se ke mně přiblíží, potkávalo neštěstí. Istransil, ty, Spiritea a nyní i Osha. O nespočtech vojáků a mladých elfů nemluvě.“

„Nemůžeš si přičítat vinu za vše. Jsme ve válce a ty o to víc.“

„Právě. Neznám už nic jiného než válku a zabíjení,“ na chvíli se odmlčel a zadíval do ohně. „Stal jsem se tím, čeho jsem se nejvíc bál.“

„Čím?“

„Moc dobře to víš,“ Att’häyim pohlédl na Aleldë a ta jen krátce kývla hlavou. „A nyní se začnu s někým sbližovat. Zrovna teď, když se to blíží. Ty víš, kde budu při útoku stát. Stačí mi, že neodvrátitelným raním tebe. Nepotřebuji rozlévat utrpení mezi ty, na kterých mi záleží,“ dořekl a složil hlavu do dlaní.

„Je to normální, Att’häyime. Všichni máme strach a dokonce i ty. Přes sedmdesát let nosíš zbroj a od všech, až na pár výjimek, ses po tu dobu distancoval. Dostalo tě to vysoko, ale zároveň jsi klesl příliš hluboko. Kdykoliv jsi nevěděl, že tě pozoruji, jsem viděla, jak v sobě dusíš emoce a ubližuješ si. Jak se ztrácíš víc a víc. A nyní, když tušíš, že může přijít to, co se ti vyhýbalo celou tu dobu, se snažíš najít někoho, kdo ti rozumí a zároveň ti poskytne oporu, vyvolá v tobě pocit života. Tvé srdce se probouzí do jiného světa než vojenského. Už nejsi samotář. Stav útlaku nikdy nelze udržet trvale, to přece víš.“

„Osha mě potřebuje jako silnou oporu, někoho, ke komu se může vracet, když se cítí, jakoby byl celý svět proti ní. A já mám pocit, jako bych ji zrazoval, když vím, že je tu vysoká šance, že budu jedním z dalších.“

Aleldë tiše kývla a nechávala Att’häyimovi prostor.

„Nejsem tím, koho by si Osha zasloužila za přítele. Ani přesně neví, čeho všeho jsem schopen. Nechci, aby se to dozvěděla, ale asi je to nevyhnutelné.“

Aleldë se usmála. „Neboj se, všechno dobře dopadne. Věřím v to, v tebe i Oshu. Vždy jsi mi to uměl dokázat, aniž bys o tom věděl.“
Odpovědět
#7
Proč to nedokáží pochopit? Proč chtějí všichni jít do boje. Do boje, ve kterém spousta zemře. Ano, bojujeme pro náš lid, za naše tradice a tak dále. Ale jaký smysl to má, když všichni mladí zemřou? Neudělají pro tuto věc více, když se budou držet stranou? Když nechají nás, vojáky, udělat naši povinnost, tedy prolít krev za ně a zemřít pro ně, bude důležité, aby zde zůstali mladí a neposkvrnění. Čas mnohých z nás se chýlí ke konci a my musíme uvolnit místo pro další. Já sám jsem sice ještě mladý, ale zažil jsem toho tolik, že snad už více ze světa ani poznat nechci. Naše dlouhověkost je pro nás, vojáky, snad dokonce na obtíž. Kdo měl vlastně štěstí? Ti, kteří přežívají doposud, a nebo ti, kteří odešli již dávno. Tuto otázku jsem si položil již mnohokrát. Co bych dal za klid. Tedy klid mého nitra. Za každým mým krokem, nádechem a slovem se skrývá tolik nenávisti a hrůz, kterým nelze uniknout. Vše, co budu dělat, bude navždy poskvrněné. Nevím, jestli to tak vnímají i ostatní, ale pro mne by byla smrt v současném stavu vysvobozující. Sobecká, ale vysvobozující.
Chci žít, chci být čist od svých zážitků. Chci otevřít novou knihu a začít psát na nový list, ale již jsem obklopen kronikami smrti a má ruka, nedokáže psát nic jiného. I inkoust, kterým píši, má barvu krve, a rozpíjí se do nevzhledných písmen, které mi až nápadně připomínají některé z mých jizev. Chci pokoj, neposkvrněnou mysl a tělo. Nikdo mi však takový dar nedokáže dát a ani si ho nezasloužím. Cestu utrpení a válek jsem si zvolil sám, ale představoval jsem si to tehdy více pohádkově. Možná tak jako mladší dnes. V momentě, kdy jeden vystřízliví, již není cesty zpět. Z této propasti není cesty zpět. Držte se dál ode mne, od mých činů a dejte mi pokoj. Jsem zrůda ve více smyslech, než jsem si kdy dokázal představit. Přesto na mě někdo pořád upozorňuje a vystavuje mě jako jakýsi ideál. Jsem idol, falešný a nečistý. Syn přírody, který se stal nádorem a který poškozuje vše kolem sebe.
Odpovědět
#8
V lese nedaleko vodní hladiny spal Att’häyim a Osha v jeho náruči. Na první pohled vypadali velmi klidně, spokojeně a šťastně. V Att’häyimově tváři však bylo vidět, že jej ve spánku něco znepokojuje. Prudce sebou trhl a hlasitě vyděšeně vdechl. Vzbudil tím Oshu, kterou rozespalou umístil tam, kde původně ležel, a ohlížeje se za ní pomalu vykročil k vodě. Krátce proletěl očima temnotou a pak se sehl k vodě, aby si opláchl obličej. Hlasitě oddechl a znovu se ohlédl za elfkou, pak zase do tmy.

Osha se posadila a koukla na Att'häyima. „Co se stalo?" řekla vyděšeně a rozhlédla se.

Att'häyim delší dobu tiše stál a bylo jen slyšet, jak oddechuje. Poté mírně pootočil hlavu: „Nic," váhavě řekl: „jen jedna z dalších nočních můr." V jeho hlase však byly znát pochyby o tom, co právě řekl. "Jen jedna z dalších" se zdála být pohou hrdinskou lží.

Osha vstala a přešla k němu. „Ne, Att'häyime, co se děje? U noční můry by jsi neměl tak sobě-nevěřící hlas. Když pochybuješ o tom, co říkáš, tak to není pravda. Svěř se mi." Ustaraně se na něj zadívala.

Hlasitě vydechl a očima se zatoulal znovu do tmy. „Promiň," otočil se k Oshe: „máš pravdu. Něco bylo jiné." Vložil její ruce do svých a podíval se jí do očí. „Mám strach, že bych tě mohl ve světě nechat samotnou. Do teď jsem necítil takovou úzkost, jako nyní citím při pomyšlení na poslední útok." Utichl a lehce sklopil hlavu, jakoby se díval na Oshiny ruce.

Vzdychla. „V tomto světě mne samotnou nenecháš, ani kdybys upadl do všech rukou smrti. Protože kam půjdeš, půjdu s tebou. Nepotřebuji svět, kde budu jako po úplném vyhlazení, protože takový by bez tebe byl. A také jsi velký válečník, neporazil tě zatím žádný bojovník, nezradila tě tvá zbraň a taky ani ty teď nejsi sám. Poslední útok bude náš a to bude útok proti nepříteli." Zamyslela se. „Vždy je naděje v úspěch stejně jako strach v pád." Pokusila se o úsměv, který měl podle výrazu Att'häyima trochu povzbudit.

Lehce, ale stále nejistě, se pousmál. „Přecijen vkládám v risk příliš mnoho. Nechci strávit ani vteřinu bez tebe a ten samý čas stačí, aby se vše obrátilo vzhůru nohama," odpověděl a Oshu pevně objal. „Kéž bych měl vše v nadcházejících dnech, týdnech a měsících tak jistě v rukou jako tebe právě teď."

Také ho pevně objala. „Ty vteřiny, které mne máš pevně v rukou mohou být nekonečné, když ztratíš vše kolem a nemyslíš na nic. I vteřina je dlouhá podle toho, jak na ni myslíš, ale zároveň je tak dlouhá, jak ji udal čas. Nikdo nedokáže ovládat či něco dělat s časem. Dokážeme ale něco dělat s tím, jak naložíme s časem, který nám byl dán. Ty jsi se stal bojovníkem, ale také bytostí, která mi pomátla hlavu. Ale tak hezky, chápeš? Takovým pomatením, o které stojí jen bytost se srdcem. A v srdci si nosíš vše milované. Takže ať budeš kde budeš, budeš se mnou v objetí. Třeba jen vzpomínkou, ale i tak s tebou budu a ty budeš se mnou. Všude, rozumíš? Nikdy nebudeš sám, ani jsi na nic nebyl." usmála se ale stále jej objímá.

Att'häyim se usmál a jednou rukou si setřel slzu, která se mu při Oshiných slovech uronila. Tou samou rukou pak pohladil Oshu po zádech. „Celý svět se mi s tebou změnil. Naplnila jsi mé tělo, srdce a duši - prázdnou schránku, city, láskou a nadějí. Není nikdo jiný na světě, koho bych mohl milovat tak jako tebe, ani na zlomek. Přišla jsi do mého života jako Slunce, které zahání temnou a chladnou noc."

Osha se usmála, ale u poslední věty vzdychla. Chvíli ho mlčky držela v náruči, jakoby popadala slova. „Víš, že ty jsi přišel do mého jako divoká voda, co přetrhla hráze mého normálního života?" usmála se.  „Jako divoká voda, která zalila všechny obavy a stres a uklidnila smutek." Trochu se od něj odtáhla a koukla mu do očí.  „Ať je tato voda nekonečná a lije se jako z nebeských mračen, to je má jediná prosba. Protože každý déšť k něčemu pomáhá a když je ho málo, nastávají potíže." Pousmála se.

Att'h se dlouze zahleděl na vodu, jejíž pomalé a váhavé vlnky nesly odraz velkého měsíce který seděl na obloze obklopen hvězdami. Poté koukl Oshe do očí a chvíli ji sledoval. Pomalu naklonil hlavu tak, že se přibližil k její tváři. Zprvu se jeho čelo sotva dotýkalo jejího, ale chvíli na to se navzájem již něžně tiskla k sobě. Oba zavřeli oči a cítili navzájem každý svůj pohyb, nádech a úder srdce. Propadli v dlouhý, vášnivý a procítěný polibek.

OOC: Autoři: Osha a Att'häyim
Odpovědět
#9
Návštěva


Tma. Ve vzduchu se vznáší pach vyvržených vnitřností a tichem se nese praskání dřeva v plamenech. Skupinka šesti lidí sedící kolem ohně hladově kouká na pečící se prase. Jeden z pěti mužů si sundal zakrvavené rukavice a pohodil je před sebe směrem k ohni, poté popotáhl nosem a hřebetem ruky si jej ještě pro jistotu utřel. Žena sedící v obložení stažených kožešin zrovna dodělává jednoduchou past na zvěř. Svou soustředěnost dává nevědomky najevo vypláznutou špičkou jazyka. Muž sedící vedle ní si právě kontroluje čepel meče, ve které se odráží zář ohně.
"Vidiš, že ses bál zbytečně. Za celou dobu 'sme nenarazili ani na jedinýho zatracenýho elfa. Jsou to jen povídačky o tom, jak je jejich království střežený a ostatním zapovězený," zabrblal jeden z mužů, "Ale že jsou ty povídačky užitečný co? Poseroutkové sem aspoň pak nelezou a nám zbyde všechna ta divá zvěř na lov. Těmahle kožešinama si pěkně namastíme kapsu," pokračoval a s úsměvem si přitom mnul ruce. "No jen to nezakřikni. Zatím jde všechno hladce, ale pořád si nejsem jistej, jestli tu už nejsme příliš dlouho a nepokoušíme štěstí," odpověděl mu adresovaný nervozní muž sedící naproti němu. "Jeden čtyřden? Zbláznil ses? Ti elfáci maj zrak otočenej na druhou stranu, ani neví, že tu jsme." Žena odložila dodělanou past a zadívala se na prase: "Tak co? Už to bude? Mám hlad jak vlk." "Každou chvílí."
Vystrašenější ze skupiny sebou cukl a koukl do tmy: "He? Slyšeli jste to?" "Co zas? Přestaň být posranej až za ušima a radši zkus toho vepře. Jestli budeš ještě prudit, tak tě s náma příště nevezmu. Zašustí listí, nějaká veverka si prdne a ty zatím hned hledáš nějakýho elfa, co nám chce střílet šípy do prdele nebo co. Přísahám, ještě jednou cekneš vo nějakym ušákovi, tak zapomeň na jakejkoliv podíl," vysypal ze sebe muž naproti. "Ale ne, podívej," ukazoval muž do lesa, "Tam fakt někdo je!" Skupinka se ani neobtěžovala podívat na pomyslné elfy. "Dobře, otočim se, ale jestli tam zas bude hovno, tak tě ubiju tady touhle větví," řekl podrážděně ten samý muž. Otočil se a zamžoural do tmy. "Nodoprdele," vydrmolil. Pár kroků od nich se ve tmě něco lesklo. Když všichni uslyšeli údiv ohlížejícího se, začali se zajímat také. Někteří pohotově sklouzli rukou ke zbraním. V tom se ze tmy ozval hlas: "Nenechte se rušit. Zatím moc pěkné povídání o tom, jak jsou tyto země plodné." Nikdo nic neříkal. "Nic? Pak mi tedy dovolte, abych promluvil," ozýval se klidný až přátelsky znějící hlas, "Dle vaší předchozí debaty soudím, že jste si vědomi, na jakém území se nacházíte a čeho jste se dopustili." Všichni u ohniště upřeně pozorovali odlesk záře na neznámém. Odkašlal si. "Proč se díváte na ni? To já k vám hovořím," ve tmě se zjevil další odlesk poměrně blízko tomu prvnímu. "Chápu. Bude to tím napnutým lukem." Od ohniště se ozvalo slabé zaúpění. "Proto bych poprosil ty, kteří mají ruce na zbraních, aby je pustili. Stačí jeden pohyb, který se nám nebude líbit, a jednomu z vás šíp prorazí lebku a pak další. A další. A další," mezi jednotlivými větami dělal delší a delší pauzy a  přecházel pomalu v šepot. "To nikdo z vás přeci nechce, nepletu se?" Adresování u ohniště pomalu zavrtěli hlavami a pustili zbraně.
Lidé nyní již byli naprosto bezbranní. Věděli to, věděli, že než by se zvedli ze svých zadků a tasili zbraně, tak by jim z hlav trčely šípy. Co však nevěděli, byl přesný počet elfů, kteří se ještě skrývali ve tmě. Jak se jeden z odlesků začal blížit, vyrýsoval se v elfa ve zdobené kroužkové zbroji. Někteří z lidí sebou trhli ve snaze udržet si vzdálenost od elfa. "No, no. Není se čeho bát," chlácholivě zdvihl paži. Se zvláštním úsměvem a zaujetím si prohlížel vystrašenou skupinku. "Zajímavé. Přísahal bych, že ten kanec, kterého si opékáte, měl přesně ten samý strach jako vy nyní. A já se ptám, jaký rozdíl by byl mezi mnou a vámi, kdybych vám udělal to co vy jemu. Tedy pouze tu první část," pozastavil se nad svými slovy, "Dobrá, i tu druhou." Elf vykročil pomalým krokem kolem skupinky. "Jaký by v tom tedy byl rozdíl? Zasloužil si ten kanec zemřít? Ne. Tedy neměli jste žádné právo jej zabít a stejně jste to udělali. Zasloužíte si vy zemřít?" elf se znovu zastavil a pohledem se postupně zdržel u každého z lidí. "Nuže? Mám já právo vás zabít? Hm? Opravdu žádná odpověď? Pouze děs v očích a třes v rukou?" Znovu se dal do pomalého kroku: "Vtrhli jste bez povolení na naše území, zabili jste nevinné tvory, pokáceli tu tento strom. Ani na to jste neměli právo. Jeho existence byla mnohem vznešenější než ta vaše, byl starší než vy a přesto jste jej bez rozmyslu utli."
Elf během chůze udělal úmyslně znatelné znamení. Ze tmy vystoupili další tři elfové odění do stejné uniformy. Celkem jich bylo pět. Byli rozestaveni tak, že pro lidi nebylo úniku.
"Prosím, není důvod," začal jeden z lidí, ale elf ho hned přerušil: "Není důvod? Opravdu? To je vše, na co se zmůžete?" Elf se zastavil. "Přišli jste parazitovat a loupit. Měli jste raději okrádat vlastní," dořekl a zhluboka se nadechl. "Agaryulnaerea," elf vztáhl ruku k meči, pomalu tasil a pokynul lidem, aby vstali. Ti se chopili zbraní, než však stihli vytasit, bylo již pozdě. Elf během rychlého výpadu prosekl krk jednomu z nich a než se zastavil, tak rozťal lebku dalšímu. Během toho prolétl vzduchem šíp, který se prudce zarazil do hlavy zvedajícího se člověka. Další tři vějíře krve se rozstříkly do vzduchu po secích zbylých tří elfů.
Všichni si očistily rychlým pohybem čepele mečů a schovali je do pochev. "Co s mrtvolami?" zeptal se jeden z elfů. "Spálit a nebo odvézt do pralesa. Tam už je něco sežere," odpověděl elf, který předtím mluvil k lidem. "Prostředky máme na obojí. To dřevo, co nasekali, není k ničemu použitelné," elf se podíval do tmy směrem k pralesu. "Ty, Att'häyime, musíš být tak teatrální?" zeptala se elfka držící luk. "Proč? Lidé to tak přece mají rádi."


[Obrázky: image.png]


OOC: Agaryulnaerea = blood-suckers
Odpovědět
#10
Rozloučení


Att'häyim stanul na louce, jeho kůň za ním. Slunce se již přehouplo přes oblohu a pomalu směřovalo k horizontu. S vysokou trávou si pohrával lehký vánek a slabé šustění vody bylo doplňováno prozpěvováním drobných ptáků poletujících vzduchem. Att'häyim se zastavil a rozhlížel po okolí a obloze. Po chvíli se otočil na Alu'meise, vytáhl z malé brašny jablko a podal mu jej. Zatímco kůň chroupal, Att'häyim ho krátce pohladil. "Nastal čas se rozloučit, příteli," promluvil k Alu'meisovi. "Strávil jsi se mnou spoustu času. Více než kterýkoliv jiný kůň, ale ani ty nemůžeš kráčet po mém boku věčně. Tvůj život je jen zlomek toho mého a proto nyní končíš svůj boj, zatímco já s ním sotva začal. Děkuji ti za tvůj čas, po který jsi se mnou stál." Kůň se na elfa díval svýma velkýma kaštanovýma očima a pozorně jej poslouchal. "Proto ti nyní uděluji svobodu, kterou jsem ti odňal," říkal Att'häyim, když z koně sundával poslední výstroj, kterou ještě nesl. "Jdi. Dojdi klidu neb se mnou jej nikdy nenalezneš," dořekl Att'häyim a rukama vyslal koně kupředu. "Namárië, příteli," zašeptal Att'häyim dívaje se za klusajícím koněm, který, stejně jako Slunce, směřoval k horizontu.
Odpovědět
#11
Namárië

Att'häyim seděl ve svém stanu. Tam jako sedává vždy, když ho sžírají dlouhé chvíle ničeho. Přesně ty chvíle, které se už dávno přeměnily v provázané dny nekončícího čekání. Díval se do malého skomírajícího plamínku levé svíčky, zbylé dvě už před nějakou chvíli pohasly. Když knot zasyčel a vzduchem se protkal dým, Att'häyim svícen popadl a prudce jím švihl proti skříni. Hodil tak prudce, až ho to postavilo na nohy. Chvíli se díval na tento kus kovu a oči jakoby mu planuly. Odtrhl oči od statického předmětu a prudkým pohybem nohy převrátil stůl. Snad aby se něco dělo, aby bylo alespoň něco v pohybu. Vše doplnil frustrovaným výkřikem. Když byl další protivník povalený na zemi, pustil se pěstí proti skříni po jeho boku. Několikrát udeřil, se stejným zvukovým doprovodem jako předtím. Dveře se však úderům pěsti pevně bránily a tak je elf trhnutím otevřel a vyrazil z pantů. I dveře nakonec podlehly a skončily pohozené v rohu. Prudce dýchal a plný vzteku se díval na spoušť. Jeden, dva, tři. Nakonec asi dvacet výdechů, než podrážděně zavrčel a natáhl se pro svůj meč. Prudkými a nepřesnými pohyby se snažil zapnout přezku na hrudi. Podařilo se mu to až napotřetí. Opět nehybně stál a díval se po místnosti. Čtyři, pět, šest. Jeho pohled skončil u zlatobílé uniformy přehozené přes opěradlo křesla. Vytasil dýku na opasku a zarazil ji do dveří druhé, netčené skříně. Neměl totiž po ruce lepší prostředek, který by posloužil jako háček na stejnokroj. Když se trochu uklidnil, začal prošmátrávat šuplíky a truhly, balil si zavazadla. Po nějaké době vykročil ze stanu. Beze slova. Nikoho nehledal. Naopak. Před všemi utíkal.

 V rohu natrženého svitku bylo narychlo napsáno: "Namárië. Nehledejte mě." 
Odpovědět
#12
Bílé roucho

Mlha. Aby taky ne. V Tharrských močálech ani nic jiného neexistuje. V tom jsou právě nebezpečné. Člověk ani neví, kdy je pozdě uskočit, začít utíkat nebo se schovat. Vše je zahaleno v neprůhledném oparu, který dává člověku minimum prostoru. Na každém rohu číhá nějaký jedovatý tvor nebo exemplář, kterému se nechce opustit svět, ať už to je umrlec či ojedinělý živočišný druh. Nejsou tu pouze aligátoři a jim podobní, z hloubi močálů lze často zaslechnou vřískot ještěřanů, kteří mnohdy prohánějí zatoulané návštěvníky jejich domoviny. Zmínění umrlci se s oblibou noří pod hladinu zakalené vody stejně jako aligátoři a stahují neznalé, ale i jiné zvědavé živočichy do hlubin temnoty. Jistě by se našly spisy, které pojednávají o nebezpečích a rizicích pohybu v Tharrských močálech a obsáhlé vědecké publikace zabývající se tímto biotopem.

A přesto se nedaleko usídlili lidé a využívají mnohé unikáty Tharrských močálů ke svému hospodaření. Přes všechna ta nebezpečí se mladá dívka, ale již žena, vydala hledat bylinky do těchto mokřadů. Chodila sem často, materiály na masti a léky jsou přeci potřeba a nevyplatí se cestovat do města, když je možno si je zde zadarmo natrhat. A že jich tu je! Jen málokdo se sem odváží. Bez znalosti stezek se jedná o téměř jistou smrt. Dívka je znala, a přesto pohlédla smrti do očí.

**
Vracela se. Košík zavěšený na předloktí byl plný rozličných bylinek. Srpek v její ruce dnes přetnul život mnoha rostlinkám. Vracela se s úsměvem, ale byla si vědoma, že ještě není v bezpečí. Mlha ji měla halit ještě pěkný kus cesty. Vracela se s úsměvem, i přesto že se jí dnes ruka třesla, když nacpávala košík až po okraj. Dnes se totiž z mléčného oparu ozývaly kromě běžných zvuků i ty méně běžné. Hojně. Strnula. Náhle, jako když uhodí blesk. Kohosi zahlédla. Cosi se nořilo z bílé tmy. Dvě ruce, dvě nohy, ale hlava jedna. Nehybně to stálo. Umrlec? Možné to je, prý se nějaký občas zatoulá až k běžněji užívaným stezkám. Křečovitě si svírala hrdlo, které se jí tak náhle stáhlo. Ani nedutala, možná jen vduchu vyjekla. Snad. Co teď? Vrátit se a jít jinou stezkou? Pochopitelně se jí zpět zrovna nechtělo, ale co jí zbývalo? Černý flek na bílém plátně se pohl. Kdy jindy než teď? Jenže ono to nejde. Nohy jí naprosto zdřevěněly. Už si jí to všimlo. Umrlec to není, ten neumí běhat. Na ještěřana je příliš malý a navíc nemá ocas. Běží vážně rychle. Už jen tři kroky. Černý flek vůbec nezměnil barvu. Dva. Lebka holá - zelená, hnědá, černá.  Jedna. "Šššššššš," vydalo to zvuk přikládaje jednu mrazivou ruku na ústa dívky a druhou kolem jejího těla tak, aby se nemohla téměř pohnout. Košík tiše dopadl na zem a malý srpek neškodně dopadl hned vedle něj. Stisk byl pevný. Dívka přitom krátce pohlédla do černých očních důlků, ale rychle odvrátila zrak a zavřela oči. Do očí se jí derou slzy. Nic se však neděje. Dívka tiše vzlyká. "Ššš," netvor se snažil utišit dívku ještě víc. Sebrala dostatek odvahy, aby znovu otevřela oči. V černotě očních důlků se cosi lesklo. Vydal i jiný zvuk než jen "ššš". Něco šeptem říkal, ale to dívka již neslyšela. Omdlela.

***
Mlhou se pomalu šourala skupinka lidí. Zbraně - do jednoho je všichni měli. Převážně byli oděni v pobité kůži. Opatrně šli za sebou s rozestupy tak akorát, aby na sebe viděli. "Pst," sykl první z nich se vztyčenou paží. Přikrčeni zkrátili rozestupy tak, aby se slyšeli šeptat. "Umrlci," ukázal ten, který vydal povel k zastavení a shromáždění, směrem, kterým se prve ubírali. "Víte, co jsem vám říkal. Bacha na kotníky. Jsou jako kočky, strašně rádi se po nich sápou," upozornil, protože zastával přesvědčení, že je lepší všechno zmínit nejméně padesátkrát. "Možná je budeme moci obejít větším obloukem. Myslím, že jsem asi čtyřicet kroků zpět, viděl schůdnou cestu, která by nás navedla dále od nich," kývl směrem, kterým přišli. Z výrazů ostatních vyčetl souhlas. "Nezapomeňte," upozorňoval: "Kotníky." Vydali se tedy zpět, aby podstoupili méně viditelnou a schůdnou trasu.
Ušli nějaký kus cesty, než došlo k dalšímu svolání. Ten, co je očividně vedl, se podíval po všech přítomných. "Kde je, do řiti, Matyáš?" Všichni se začali ohlížet a pokukovat po sobě. "Myslím, že ste to vystih', pane," prorazil ticho jeden z nich.

****
Dívka se probrala. Konečně otevřela oči. Mlha. Protřela si je. Ne, naštěstí jsou jen unavené. Pod hlavou měla polštář a na čele studený obklad. Po jejím boku někdo úlevou vzdychl. Ucítila pohlazení na předloktí a krátký dotek ruky na obkladě. "Konečně jsi se probudila," zašeptala žena, pravděpodobně její matka. Dívce se ulevilo, už nebyla v nebezpečí. Byl to jen sen. Byl to jen sen. "Kde ses toulalo, děvče moje?" šeptla maminka. Byl to jen sen?

*****
Ozbrojená skupinka, o jednoho člena chudší, pokračovala v cestě. Z dálky slyšeli - bučení? Asi by se to tak dalo nazvat. Umrlci vydávali zvuk tomu velmi podobný. Komáři začínali být dotěrní. Ne že by předtím nebyli, jen jich nebylo tolik. Vzduchem poletoval i jiný hmyz, macatější, bzučivější, otravně narážející do tváří. Veškerý hmyz tu prostě pil krev, ať už tak či onak. Zdálo se, že bučení bylo přehlušeno. Byl to však pouze pocit, protože ve skutečnosti pouze utichlo, zatímco bzučení pořád nabíralo na intenzitě. Z ničehonic hlasitě zašplouchala voda a do vzduchu vystříkly dva mokré sloupy obalující zelené, řasami omotané pahýlovité paže. "Utíkejte!" vykřikl muž dívající se před sebe, tam kde ještě před chvíli stál jeho druh. 

******
"Přivezl tě nějaký muž," pokračovala matka, když dceři podávala hrnek s vodou. "Byl to elf. Říkal, že musel cosi zahnat. Jakéhosi netvora," ustaraně se dívala na dívku: "Prý ses k němu zatoulala moc blízko, ale naštěstí se tam nachomýtnul, aby ti pomohl." Mlčela. Mlčely obě. "Nechám tě odpočívat. Zatím ti připravím něco k snědku."
Netvor? Netvor nemá takovéhle oči. 

*******
"Kotníky! Říkal jsem vám, ať si dáte bacha na kotníky!" lapal po dechu velitel zdecimované skupinky, když se konečně dostali ze spárů umrlců.

********
Oči jako močály. Zelené jako řasy, hnědé jako zemina, panenky samozřejmě černé a bělmo jako mlha. Stejně snadno se v nich dá utonout.

*********
Neoddechli si. Ne dostatečně. V mlze se zjevil černý flek, který se postupně měnil v postavu. Nohy dvě, ruce dvě, ale hlava jedna. Ocas to nemá a běží to. Netvor zahalený do černého roucha. "Utíkejte!" vykřikl tentokrát někdo jiný ze skupinky, neboť ten, jenž křičel první, už navěky mlčí. Místo hlavy lebka holá - zelená, hnědá, černá.
Utíkali, co jim síly stačily. Poslední tři. Utíkali nevědouce kam. 

**********
Dívka se jídla ani netkla. Zůstalo ležet na malém stolku vedle postele. Skromné, ale vydatné. "Košík," šeptla a zvedla se do polosedu rozhlížeje se po místnosti. Matka nakoukla do místnosti: "Je tu, přivezl jej." Dívka dál zvědavě běhala očima po místnosti. "Pod postelí," zaslechla matku z vedlejší místnosti. Dívka se přetočila a sklonila, aby jej mohla vytáhnout. Začala se v něm přehrabávat - bylinky které nasbírala. Další a další svazky bylinek. Ale co je tohle? Růže - jako roucho netvorovo.

***********
Roucho jedno, ale nosí dvě. Jakmile začala mlha ustupovat, zmizel i netvor. Poslední tři však utíkali i nadále. Čím dál, tím líp.

************
Do malé dřevěné místnosti se skrze okno vplížil měsíční svit. Bílé namodralé světlo se bilo se žlutooranžovou září hořící svíce. Uprostřed místnosti seděl na zemi elf s kádí plné vody. Zrovna si oplachoval obličej. Mokrou rukou projížděl i vlasy. Voda se začala špinit a kalit. Hnědá a černá jí protkávala jako blesky oblohu. Z vlasů pouštěla tmavá barva.

*************
Když se nebe zahalilo do nočního pláště, dívka se potajnu vysmýkla oknem. Když se dostala ven z osady, směřovala opačným směrem, než jsou močály. V patře hostince tancovalo světlo plamene pouze v jednom pokoji. Vystoupila po schodech a zastavila se u dveří. Poslouchala. Nic. Nemohla se odhodlat k zaklepání.

**************
Ozvalo se nesmělé zaklepání. Elf krátce pohlédl ke dveřím. "Poslouchám," oznámil. Ticho. Zdálo se mu to? Je to velmi pravděpodobné, vzhledem k tomu že před chvílí aplikoval halucinogen. Nic. Uslyšel za dveřmi krátké vzdychnutí. "Chtěla jsem Vás jen vidět a poděkovat vám. Prý jste mě zachránil," ozvalo se nakonec jemným hlasem. "Není za co děkovat," zamručel přes dveře. "Zmi..," zasekl se, svěsil hlavu. Chvíle ticha, pak rachocení zámku. Dveře se otevřely a v nich stál elf, kterému nešlo vidět z nedostatku světla do tváře.
"Proč teď?" 
"Nemohla jsem usnout. Co kdybyste brzy ráno odjel a já vám nemohla ani poděkovat?"
"Dobře. Poděkovala jste. Teď můžete zase jít."
"Ještě jsem Vás neviděla. Chtěla jsem alespoň znát tvář mého zachránce."
"Teď není vhodná chvíle."
"Prosím. Když už jsem tu."
Elf si povzdychl a poodstoupil, aby na něj dopadlo světlo. Jeho tvář byla pořád z části zastíněná.
"Ještě kousek, pořád jste zahalen stínem."
Pootočil se a světlo dopadlo na elfovu tvář. Jeho zornice byly značně rozšířené a v celkovém šeru nešlo rozeznat barvu jeho očí.
Pousmála se. "Děkuji," šeptla a lehce nevědomky kývla hlavou.
"Hotovo? Pak je čas se rozloučit," pokynul hlavou ke schodům.
"Ano. Děkuji, sbohem, dobrou noc."

***************
"Já tomu přijdu na kloub!" praštil do stolu muž, který vše rád opakuje. "Jestli ho nepošlu zpátky do země nehybného, jak se patří, tak mě bude strašit do smrti," pokračoval. "A radši se poseru ještě jednou na pár chvil, než abych byl posraný celý život," oznamoval svým kumpánům. "Potřebujeme víc lidí."

****************
Elf znovu zamčel. Z truhly na druhé straně pokoje vzal předmět a lehl si s ním na záda. Drže jej v obou rukou pomalu předpažil. Lebka holá - zelená, hnědá, černá. Díval se do prázdných očních důlků. Barvy se v místnosti rozpíjely jako předtím v kádi.
Odpovědět
#13
*
Vzdal jsem se všeho. Proč? Abych se mohl stát novou osobou. Nechtěl jsem a nechci být tím, kým mě učinili. Att'häyim Elaeírë, hrdina elfů, hrdina Quendë, vzor, který je vhodno následovat. Pche. Všichni mí přátelé z počátku války zemřeli a já tu zůstal trčet. Taková je představa o hrdinství. Mít dostatek štěstí přežít. Nebo naopak. A i pak, přicházeli noví a odcházeli stejně jako staří přátelé. Někteří jenom zmizeli a pravděpodobně si tak zachránili krky. 
Ze začátku jsem věřil. Zdálo se, že osvobození naší země a návrat k prosperitě je pouhá otázka času. Dvacet tisíc mrtvých elfů během Pohromy. A my jen přidáváme další a další. Kdy se probudíme? Až nás nezbude ani tucet? Pak si možná někdo uvědomí, že je něco špatně. Možná pak se svět dočká nového věku elfů. Avšak je pravděpodobnější, že se spíše dočká jejich konce, neboť náš pád již proběhl. Pokud někdy dojde k bitvě o Eldamar, pak se nebude jednat o důkaz elfí síly, snahy a víry. Žádné znovuzrození. Bude to tečka, tečka za sny a civilizací. "Brzy," znělo v táboře a všichni jen čekali na svůj konec.

**
Koruny stromů zářily barvami, vzduchem se nesla vůně života a zpěv ptactva. V ulicích stromového města jakoby probíhala módní přehlídka - elfové odění do nejrůznější oděvů od osvědčené klasiky po ty nejodvážnější výstřelky dneška. Odněkud z města se ozývala líbivá melodie hraná na flétnu. Neznámý nadaný muzikant jakoby byl dalším barevným ptáčkem schovaným v lístí mohutných stromů. Na prostornější ulici se dav elfů začal rozestupovat, někomu uvolňovali místo. Elfům oděných do zlatobílých stejnokrojů a půvabnému páru. Král a královna. Antaan a Geleath. On v krémové, ona v hyacintové. Oba v oděvech vyznačujících se elegantním kompromisem mezi osvědčenou klasikou a pokrokovou odvážností. Dav se klaní, uniformovaní kráčí vzpřímeně a pár zdraví svůj lid. Malý hošík není výjimkou, i on se klaní. Král si ho všímá a krátce ho kývnutím hlavy a úsměvem zdraví.

***
"Výborně, vojáku, jen tak dále. Jste na dobré cestě," chválil svého podřízeného: "Přiznám se, nevěřil jsem, že byste své chování mohl takto změnit. Zdá se, že jste v sobě zkrotil toho vzpurného býka." Stál v pozoru, jako kámen - žádný pohyb svalu, žádný náznak emocí. "Děkuji, pane," odpověděl nakonec. Jeho nadřízený na to čekal. Po chvíli mlčení poslal vojáka zpět ke svému oddílu. Nezapomněl přitom znovu zmínit, aby v této cestě pokračoval jistým krokem.

****
Zbavil jsem se téměř všeho, co mě činilo tou osobou. Zahodil jsem titul, jméno, ideologii. A najednou jako bych se probudil ze zlého snu. Snu, který trval osmdesát let. Snu, ve kterém jsem nebyl sám sebou, nýbrž pouhou loutkou. Nástrojem.

*****
"Att'häyime," zazněl hebký hlas. Nereagoval. Ucítil na hlavě jemný dotek. Dav se znovu dal do pohybu a prázdný koridor, který zůstal po královském páru, se opět zaplnil. Až nyní se otočil. Elfka stála mírně pootočená a s úsměvem se dívala na něj. Její levé ruky se držela malá holčička. "Už jdu, mami."

******
Krev. Všude krev. Třísní vše kolem. Co bylo zelené, je nyní rudé. Ve vzduchu se vznáší nepříjemný teplý pach. Skučení - někdo trpí.

*******
"Já sám jsem z toho již unavený," otočil se Att'häyim na poddůstojníka: "Od mé poslední odpovědi na tuto otázku se nic nezměnilo." Voják chtěl něco říct, ale elf ve zlatobílé uniformě jej gestem umlčel. "V téhle diskuzi pokračovat nebudeme," udělal tečku za rozhovorem a svižným krokem se odebral do svého stanu. Poddůstojník chvíli stál na místě, udělal několik frustrovaných úšklebků a pak se konečně otočil na patě a zamířil zpět ke svému oddílu. Alespoň k tomu, co z něho zbývá. Dívali se na něj různě. Někteří nic nečekali, jiní měli v očích naději. "Čekáme dál." Výrazy všech byly nyní stejné.

********
Ulice stromového města byly zahaleny do chladivé tmavě modravé šedi, barvy smutku. Panovalo naprosté ticho, obyvatelé nemluvili, zvířata neprozpěvovala - všichni truchlili. Král Antaan je mrtev.

*********
Lepkavý dotyk zanechávající rudé stopy. Stezka krve a na jejím konci tělo. Tváří k zemi.

**********
Chlapce probudil jemný dotek a zašeptání: "Vstávej." Seděla u něj maminka oděná do cestovního. "Je čas vstávat. Já a otec se s tebou a sestřičkou chceme rozloučit. Povinnosti volají." Vše bylo jak se domluvili. Tetička na ně měla v absenci rodičů dohlížet. Maminka, hraničářka, a tatínek, voják, odjíždí. Oba volá povinnost vůči lidu a království. Bratříček i sestřička pláčí - kdo ví, jak dlouho své rodiče neuvidí?

***********
Porušil jsem všechny přísahy, které jsem kdy dal. Neuchránil jsem svou sestru, odloučil jsem se od milované a dezertoval jsem. I ten slabý impuls mého pravého já však rozbil mou masku. Po více jak osmdesáti letech jsem procitl. Vzpurný býk se však již změnil v něco jiného. Jedno však bylo jisté - nemohl jsem zůstat a tvářit se, že je vše v pořádku. Jsem zase tím mladíkem, jen o mnoho dekád starší. Měl jsem strach. Nevěděl jsem zda být vděčný nebo zuřit.

************
Plameny. Utrpení. Dvacet tisíc životů.

*************
"Vstávej!" vykřikl elf. Podvědomě se vymrštil na nohy a stanul jako kamenný sloup. Dlouho si jej prohlížel a kroužil kolem něj. Když nakonec promluvil, zastavil se před ním: "Hmm, držel ses cesty a kam tě to dovedlo?" Poznával ho, velitele z akademie si dobře pamatoval. "Cáno Att'häyim Elaeírë. Kdo by to byl řekl?" s úsměvem pokračoval. Chvíli spolu mluvili - o minulosti, současnosti, ale budoucnosti se vyhli. 

**************
Teď už to vím a rád bych jí poděkoval. Bojím se však, že se mi již taková příležitost nenaskytne. 

***************
"Vstávej!" zaznělo několika hlasy. Trhl sebou a zaskučel. Odvrátil tvář a vyplivl hlínu, která se mu dostala do úst. Nechte mě být. Proč se pořád vracíte? Hlasy živých i mrtvých.  "Proč?" táhle zaskučel. Cítil, jak se mu krev valí přes ruku na břiše. Pokusil se zvednout. Marně. Zůstal napospas hlasům. Když rozpoznal hlas Oshy, tak se jeho dech zastavil. "Nikdy nebudeš sám." Slova, jenž zazněla u jezera. Ruka, která zakrývala ránu a snažila se bránit krvácení, povolila a sklouzla z ní. Byl sám. 
Odpovědět
#14
Mrtvá země

Tichem pronikal šustivý zvuk plazícího se těla v trávě. Osoba, sotva viditelná v rouše noci, se několika tichými kroky přenesla nad raněného, který se od něj snažil vzdálit. Od tesáku, který držela v ruce, se odrazil svit měsíce. "Faelyne," promluvil elf tyčící se nad plazícím: "nebudu tě ani žádat o odpuštění. Na to už je příliš pozdě." Elf se sklonil, znehybnil ležícího dokleknutím jednou nohou na jeho páteř. "Je to vlastně laskavost," elf se napřáhl a prorazil lebku ležícího tesákem. 
      Celý udýchaný z předešlého souboje se svalil na zem vedle mrtvoly a nějakou dobu tam tiše seděl. Sledoval Faelyna, již dávno mrtvého elfa v zašlé zbroji. Viděl do jeho bledé tváře, která byla pevně ukotvena k zemi tesákem, který procházel oběma jeho spánky až do hlíny. Elf krátce zafuněl, jakoby něčím pobaven. "I když oba víme, že kdybys mne porazil, byla by to naopak laskavost pro nás oba. Škoda, že už jako živý jsi byl horším šermířem." Elf zabořil prsty do země a prohmatával jimi hlínu. Díval se do tmy. Vyhlížel další, které před lety nazýval bratry. "Kde jsi nechal Laera? Snad jste se nepohádali. Vždy jste byli taková nerozlučná a sehraná dvojka," hodil hrst hlíny po mrtvole. 
      Sedící zavrtěl hlavou, povzdychl si a mlčky koukal na závěsy noci skrývající zemi mrtvých -- Eldarion. Bylo naprosté ticho, klidná bezvětrná noc. Tohle bylo naše království, pomyslel si. Bylo. Nyní je to jeden velký monument smrti. Lepší nevidět, co se skrývá za clonami tmy. Tiše seděl a rozjímal. Z myšlenek ho vytrhla prudká křeč procházející celou jeho paží. Krátce zasyčel a druhou rukou si stiskl předloktí. Zatnul zuby a nepostiženou rukou nahmatal v brašně na opasku malou ampuli, jejíž obsah ihned vypil. Křeč zvolna povolovala, doprovázena oddechy úlevy. Když zcela zmizela, uklidil prázdnou ampuli zpět do brašny a krátce si promasíroval ruku. Podíval se zpět na Faelyna.
      Elf se zvedl na kolena a uvolnil tesák z jeho lebky. Otočil mrtvolu a začal prohledávat její výbavu. Cíleně po něčem šel. Najednou sebou škubl a podíval se znovu do tmy. Přichází někdo? Snad se mu to jen zdálo. Pokračoval v prohledávání, tentokrát již měl naspěch. Promlouval při tom k mrtvému: "Nějak jsem zemřel. A pak znovu ožil, přesto nejsem tím samým jako vy, mí mrtví bratři. Bohužel, jsem přišel o některé své vzpomínky a ty, můj drahý Faelyne, ty mi pomůžeš je znovu najít." Elf dále šacoval kapsy a brašny mrtvého. "'Jak?' pravděpodobně se ptáš: 'Jak, když jsem mrtvý?' Vlastně již dvakrát. Samozřejmě souhlasím, že pomáhat někomu ve tvém stavu může být značně náročné, ale podívej se na tohle," elf vytáhl z jedné z kapes mrtvého malý předmět. "Tímhle. Tímhle mi pomůžeš," dořekl a znovu se podíval přes rameno do tmy. Slyšel někoho přicházet. "Promiň mi, příteli, že tě nepohřbím, ale mám naspěch. Navíc by to musel být hrob pro dva," znovu se ohlédl za zvuky. "Tenn' enomentielva, Faelyn," po těchto slovech se prudce rozběhl a zmizel ve tmě.
      Jak tak utíkal, narazil na další mrtvolu, kterou hbitě přeskočil. Tentokrát však nešlo o jeho dílo, což jej překvapilo. Po naší nádherné mrtvé zemi se toulá ještě jiný ztroskotanec.

OOC: Tenn' enomentielva = Uvidíme se...
Odpovědět



Skok na fórum: