[RP] Osha Martell
#1
V jistě celkem známem městě Isharu se před necelými 26 lety narodila dvou elfům, řemeslníkům (kovářovi a švadleně) malá elfa s růžolícími se tvářičkami.
Pojmenovali ji Osha Martell [Oša Martel].
Osha měla celkem pěkné dětství, bavila se spíše s chlapci, „bojovala“ s nimi s klacky, jako meči, dělali dobrodružné výpravy po sklepě domu svého kamaráda, vymýšleli spolu válečné historky a smáli se zvratům svých hrdinů, a doplňovali momenty jejich výhry nad zlem.
Tatínek od Oshy si všiml, že jí jdou bojové pohyby a že je mazaná, a mrštná. Popřemýšlel nad jejím uměním. Původně měla vést tatínkovo řemeslo dále, ale když se dokonce zjevilo že její umění je magie, rodiče jí za všechny své peníze přihlásili na bojovou výuku která zahrnovala všechny oddíly, a magii taky.
Jelikož se starému starostovi města nelíbilo, že žije v jeho městě někdo bez peněz, zakázal občanům aby si kdokoliv od otcova či matčiného řemesla něco pořídil či koupil.
Oba dva přišli o vše a byli vyhoštěni z města. Se svou zručností si postavili dále od Isharu v lese menší srub kde žili. Neuměli bojovat či lovit a tak se živili bylinkami. Když přijela Osha ze školy ve svých 20 letech do Isharu, nenalezla tam kde bydlela svou rodinu, ale někoho cizího. Vyhodili ji z domu a řekli že její rodina je v lese dále od Isharu.
Osha se strachem hledala své rodiče. Našla je v srubu, podživené, nešťastné a unavené.
Ihned jim začala lovit nějakou zvěř.
Když se jí poskytla šance bojovat za elfí zemi a území, slíbila rodičům, že tam jim budou poskytnuty mnohem větší šance a naděje.

Osha tedy v 26 letech odjíždí do tábora, kde se elfové zdržují a připravují a začala více trénovat a učit se.
Potkala plno elfů, našla si kamarádky, dokud nepotkala jednoho zvláštního elfa.
Už byl v hodně válkách, jeho obličej je možná poskvrněn jizvou, ale jeho duše Oshe zcela rozumí.
Jmenuje se Att’häyim.
Seznámila se s ním tak, že se po něm dívala její kamarádka Talinnë.
Nejprve jí přišel jako každý jiný elf, ale pak jej poznala.
Jel s ní na projížďku, mnohokrát spolu někam jeli.
Nebylo to tak těžké a stali se nejlepšími kamarády. Navzájem se drží.
V přátelství s Att’häyimem si však Osha vzpomněla na rodiče.
Řekli ji, že budou co nejvíce psát, jak nejvíce mohou. To oni mohli, uměli. Nějakého poštovního holuba si sehnali. Bohužel rodiče nenapsali Oshe ani jednou.
Oshe to přišlo zvláštní a měla o ně strach.
Vydala se tam kde žili a objevil se pro ni velký šok. Srub měl kolem sebe na listí krev a všude byly zvláštní stopy. Se zatajeným dechem vešla Osha do srubu a tam nalezla jen nedojezené kousky svých rodičů. Venku byly vlčí stopy, hned jí to došlo. Srdce se jí v tom okamžiku zastavilo. Jen je tak bezmocně sledovala. Ihned měla chuť jít k nim. Prostě jen opustit svět a být jen odrazem slunečního světla. Měla strašné výčitky svědomí.
Měla zůstat doma a starat se o rodinu. Už sahala po svém kratším mečíku, když si vzpomněla na svého nejlepšího kamaráda. Na Att’häyima.
Udělala svým rodičům hrob a pohřbila ty kousky co z nich zbyly. Do kůry stromu, u kterého se nacházeli vyryla jejich jména, a větu, kterou už nikdy nebude kvůli pocitům schopna říci.
S pláčem místo opustila.
Vrátila se do tábora kde vše řekla jen svému nejlepšímu příteli Att’häyimovi.
Ten ji podržel a pomohl ji. Oshe zlepšil náladu, ale na své rodiče nezapomněla.
Nalil se na ní nával vinny, starostí, o sebe, o koně (jmenuje se Lannister) o okolí.
Najednou jako by se změnila, spadly z ní všechny pocity a je jako kamenná tvář. Potlačuje to, ale každá hráz se jednou provalí. Osha je jednoduchým slovem prostě „mimo“.

OOC: Ostatní přidám časem, podle vývoje děje.
Odpovědět
#2
Oshyino období se zase vracelo do normálu. Stačilo jen chvíli si promluvit s Att'häyimem. Osha nevěděla proč, ale jen on jí teď dokázal zvednout náladu. Postupem času už začala Osha cítit ztráty, ale i štěstí, radost, smutek.

Po době kdy začala Osha být zase jako před tím se nic neudálo. Napínavé čekání snad užírá každého, ale i čas běží. Osha jen jezdila na různé vyjížďky s Talinnë i Att'häyimem a jako všichni ostatní čekala.

Do zase jiné doby kdy zjistila že do tábora přišel jeden z jejích starých přátel, a také soused z Isharu elf Däylen. Sdělil jí to Att'häyim.
Osha byla šťastná, dokonce šťastnější než byla před tím. Přivalil se ale pocit viny, když si vzpomněla, jak vždy byli dobří přátelé, vše si sdělovali a najednou se Osha vytratí, ani se nerozloučí a po celou dobu ani nenapíše.
Bylo ji jasné že to pro Däylena nebylo zrovna příjemné, jelikož o ni měl strach. Ihned ho chtěla vidět, ale nebyl k zastihnutí. Osha doufala že ho uvidí později, jelikož když přijal Ismian do tábora ji, přijme i jeho.
Toho rána ji však sdělil Att'häyim zprávu u které se pohádali.

Att'hayim ji sdělil že byl Däylen vyveden. Osha jej vylekaně sledovala. Nemohla tomu uvěřit. Proč? Proč by měl být vyveden, možná má své chyby, ale to neznamená že je každý jiný bezchybný. Att'häyim řekl že nevzbudil zájem. Osha se zarazila. Ona vzbudila zájem? Vždyť jsou vítáni všichni elfové. Všichni kteří slouží Quendë jsou vítáni.
Oshu to vážně naštvalo že po Att'häyimovi naštvaně vyjela. Když ztratila skoro všechen rozum nasedla na koně a vyjela z tábora. Chtěla najít Däylena, ví že sám si v dnešním světě neporadí. Osha zapomněla na svého nejlepšího přítele Att'häyima, i na to že i ona v tomto světě sama nepřežije. I přes to vše jela hlouběji do lesa, jela dlouho a daleko. Až když byla sama hráze se protrhly a Osha se rozplakala. Nechtěla po Att'häyimovi takto vyjet a místo normální řeči mu odsekávat. Ale také ji štvalo s jakým ledovým klidem o něm mluvil. S jakým ledovým klidem jí odpovídal, když se ho ptala jaké by pro něj bylo, že jej vyvedou, když za někým přijel a že také přijel bojovat za svůj lid.
Ne. On odpověděl že ten pocit nezná, že se mu nestal. Ale Däylenovi ano, proč to nemůže pochopit? Osha se vzchopila a jela dál. Po cestě se jen tak tak vyhnula různým stvůrám, a jednou už byla na vážkách. Projela celý východní hvozd, všechny oblasti dostupné normální chůzi. Jela až do Isharu. Ke svému starému domu. Tam také nebyl. Osha to vzdala. Slíbila svým rodičům že bude bojovat za svůj lid, kde se k nim budou chovat jinak a tak se musela vrátit do tábora, kde zatím přebývala. Kde všichni čekali.
Osha si sedla ve svém stanu na postel. Přemýšlela o celé té události. Začala přemýšlet o Att'häyimovi. Proč byl tak .. zvláštní. Osha věděla že si prošel válkami, viděl umírat své blízké a Osha sama ani neví co zlé jej potkalo, ale vždyť se i usmíval. Byl milý, přátelský. Osha postřehla že se změnil.....
Odpovědět
#3
Už takto nemůžu dál.. Nemůžu žít v tom strašném čekání, kdy už nemůžete věřit nikomu. V tom napětí kdy se v noci probouzíte jen kvůli kočičího zamňoukání. Co když to budou nepřátelé co vypalují tábor, zatím co spím? Řekla jsem rodičům že budu bojovat za náš lid, ale kde je ten boj? Copak jsou nepřátelé zbabělí, nebo jsme to my? Rozhodla jsem se udělat krok vpřed. A to doslova. Nemíním nadále zůstávat v táboře. Nikomu neprospívá tam jen sedět, když se venku něco děje. Když se nikdo neodváží změny, odvážím se já. Dnes v noci jsem vyjela z tábora. Vzala jsem si jen potřebné věci. Myslím že se vrátím. A nebo zemřu a už to nestihnu. A nebo se nebudu vracet do tábora ale přímo domů. Tam kam elfové patří! Proč je to tak komplikované? Když není nepřítel připraven, a my jsme, proč nezaútočíme první? Proč ho nepřekvapíme? Protože my nejsme také připraveni? To je ale hloupost. Už několikrát se smlouvalo a předpovídalo... Všichni mají nápady a hlavou se jim honí myšlenky.. ale samotná myšlenka nestačí..kde je čin? Myšlenkou nevyhrajeme svůj domov zpět. Ale činem ano. Vážně jsem to nevydržela. Teď se toulám po lesích a vyhýbám se potulným zločincům a příšerám. V táboře už pro mne nebylo místo.
Můj nejlepší přítel.. Att'häyim.. Na něj jsem také nezapomněla. S těžkým srdcem jsem mu sepsala dopis. Dopis na rozloučenou. Ale ještě se s ním neloučím. Buď jej uvidím při návratu do tábora, nebo doma, v elfím království, nebo se někdy setkáme v nebi (nebo pekle?). Můj kůň, Lannister změnu také uvítal. Jen tak znuděně pobíhat kolem tábora jej nebavilo.. Vidím že se ke mne hodí. Když jsem vyjela z bran království, zmocnil se mne zvláštní pocit. Pocit strachu. Ale bylo to zvláštní. Byl mnohem menší než pocit strachu a stísnění, který jsem měla v táboře. Čas na změnu. Buď válku prohrají oni, nebo já. To je teď na osudu a já jej změnit nemůžu. Je čas na krok vpřed. Spíš na cestu. Na velké putování za vítěstvím. A tento krok, to je jen první kus skládanky.. Poskládám ji celou? Kdo ví. Teď záleží jen na tom co se rozhodnu udělat.
"Vy vidíte, ale nepozorujete." - Sherlock Holmes
Odpovědět



Skok na fórum: