[RP] Enguerrand
#1
OOC: Upozorňuji, že se jedná o nedokončenou povídku a není v ní odhaleno, oč vlastně jde. Jelikož není dodělána, tak není ani opravena, takže se mohou objevit chyby různého typu. Prosím vemte to na vědomí a buďte shovívaví. Jelikož se ale povídka odehrává a je psána pro svět MW, tak by jen skončila v koši. Přeji příjemné počtení.


Macaté kapky deště bubnovaly na střechu a vítr se opíral do zavřených okenic. Občas šlo přes škvíry v budově vidět, jak se venku blýskne. Jedna z těch vydatnějších bouřek pomyslel si muž a sklopil zrak zpět k vyřezávání sošky z kusu dřeva. Bylo slyšet jen déšt, supění větru a zvuk nože zařezávajícího se do měkkého polínka. Muž se z ničehonic podíval ke dveřím, tentokrát ne kvůli hromu, který udeřil, ale kvůli tomu, že se mu zdálo jakoby tam někdo byl. „To asi ta kořalka,“ zabrblal a opět sklopil zrak. V tom se ozvalo důrazné zabouchání na dveře v momentě, kdy jej témeř přehlušil další hlasitý třeskot z temné noční oblohy. Muž se kysele zatvářil, odložil nůž i s rozdělanou soškou a pomalu se šoural ke dveřím. „U všech hromů, kdo to jde v tuhle dobu a v téhle smršti,“ téměř křičel, když otevíral dveře. Snad proto, že se mu to zdálo potřebné, aby jej osoba slyšela.
V dešti stál muž zahalený kloboukem, v potrhaném chudinském oblečení a s holí v ruce, kterou patrně nalezl někde v lesích. Z klobouku stékalo a odkapávalo velké množství vody pod jejíž tíhou se jeho krempa téměř bortila. Promáčený mladý cestovatel se na muže usmál. „Velemožný pane, není třeba zvyšovat hlas, i přes tento boží hněv Vás slyším velmi dobře,“ pronesl vřelým hlasem. „Doufám, že se neurazíte, když Vás, dobrý pane, požádám o laskavost. Potřeboval bych se někam schovat, dokud se nepřežene tato smršť. Jsem celý promáčený a ve spěchu jsem si zvrtl nohu a nemohu nyní pořádně došlápnout,“ pokračoval cestovatel a lehce poukázal kusem dřeva ke svému kotníku nespouštěje z muže zrak. Ten sklouzl pohledem, aby se o tom přesvědčil. Mladíkovi z boty trčel kus zašpiněného obvazu a bylo dobře vidět, že veškerou svou váhu soustřeďuje do své druhé nohy a cestovní hole. Co však upoutalo mužovu pozornost více byl jílec meče vystupující zpod cestovního pláště. Mladík pohotově zareagoval a nedovolil muži položit otázku: „Toho se nemusíte bát. Mám ho pouze pro svou ochranu, vždyť víte, jak jsou dnes cesty nebezpečné. Člověk už si nemůže být jist vůbec ničím a z ničeho Vás neviním, pokud mi kvůli této maličkosti nedůvěřujete. Nepřicházím s nekalým úmyslem, pouze hledám přístřeší, kde bych mohl setrvat během tohoto lijáku. Postačí mi klidně i nějaká kůlna nebo stodola prostě cokoliv, pod co bych se mohl schovat. Pouze si potřebuji ošetřit svou nohu, doplnit síly a zbavit se aspoň na chvíli svého promáčeného oděvu.“ Muž si mladíka v dešti ještě chvíli přeměřoval pohledem a pak pokynul a uvolnil mu cestu ve dveřích. Mladík s velikým děkováním vstoupil a smočený plášt s kloboukem si pověsil hned u dveří, kde ostatně odložil i svůj meč s holí, aby svému hostiteli prokázal svá slova.
Muž se posadil do svého starého křesla a stále pozoroval mladíka, kterému oprášil jednu poničenou židli u krbu. Ten si ji přitáhl ještě blíže k ohni a pořád měl na tváři široký úsměv. „Odkud jdete?“ otázal se stroze muž. „Vracím se z Cyprony, kde jsem měl schůzku s jedním obchodníkem, ale bohužel se nedostavil, a tak jsem tam svůj pobyt o jednu noc zkrátil. Cestou mne však stihla tato bouře, která přišla naprosto zčistajasna a k tomu se mi přihodilo ještě to zranění, které způsobilo, že cestuji v takto temnou noční hodinu,“ odpověděl mladík natahující své ruce a nohy k ohni. „Slyšel jsem, že se u Isharu událo něco zvláštního, že prý tam armáda má dokonce nějakou uzavírku. Nevíte o tom něco, dobrý pane?“ obrátil se mladík na muže klidně sedícího v křesle. „Zřejmě o nic víc než vy,“ odpověděl stejně stroze jako se předtím zeptal. „To Vám ale povím, dneska to jde se světem z kopce. Vlastně už od Pohromy, že ano. Mrtví vylézají z hrobů, všichni mezi sebou válčí a ještě se nám tu dějí další všelijaké podivnosti. No a pak to dopadá tak, že lidé jako já musí i na obyčejnou cestu z města do města chodit ozbrojeni. Dělá to neplechu, však to musíte uznat i Vy sám,“ rozpovídal se znovu mladík. Muž krátce zabručel a lehce pokývl hlavou dívajíc se upřeně do ohně.
Mohutné hromy se ozývaly za četnými blesky, jejichž záře prosvítala i přes zavřené okenice. Zdálo se, že déšt i vítr sílí. Mladík u ohně se hlasitě rozkašlal a až nyní si muž všiml, barvy jeho pleti. „Poslyšte, je Vám dobře? Jste celý nějaký bledý,“ začal se starat muž. Mladík ho ujistil, že on takový je již od narození, že má bledou pleť po své matce a že ten kašel nic není, že ho snad jen něco podráždilo v krku. „Nabídl bych Vám nějakou přikrývku nebo čaj, ale obávám se, že nemohu sloužit. Nic takového tu bohužel nemám. Mám tu jenom tohle,“ natáhl se pro lahev kořalky a nabídl ji mladíkovi. Ten pouze zdvořile odmítl. „Pak tedy tím líp pro mě,“ zasmál se a naklopil do sebe zbylý obsah lahve, aniž by použil pohár, ze kterého prve pil. Mladíka zajímalo, zda má muž rodinu – ženu, děti. Dozvěděl se, že jeho hostitel je vdovcem a jeho potomci zemřeli stejně jako matka na nemoc, že prý jenom jemu se to vyhlo, ačkoliv měl také na mále. „Když už jsme načli tohle téma, budu si muset dojít pro další,“ zakýval muž lehce prázdnou lahví. Mladík kývl a sledoval, jak se muž zvedá a míří do jiné místnosti. V momentě, kdy se zavřely dveře vstal a začal se svižně, ale tiše pohybovat po místnosti. Pozoroval, co kde je, prohledával i různé zásuvky a police. Určitě něco hledal, ale ne jako zloděj. Bylo za tím něco jiného. Jeho zrak upoutalo cosi na stolku u křesla, kde vysedával jeho hostitel. Když odkryl nenápadný šátek, nalezl pod ním rozpracovanou sošku a nožík. Krátce a lehce se pousmál a v očích mu svitlo. Rychle se ohlédl, vytáhl malou lahvičku a kápl z ní do poháru. Ujistil se, aby nešlo poznat, že se vůbec zvedl ze židle a že by dělal něco jiného než se nahříval na původním místě. Než se muž vrátil, mladík strávil již několik chvil zíráním do ohně.
„Nedělám to často, ale zdáte se být jako milej člověk. Opravdu nechcete?“ vyhrkl muž, když se objevil ve dveřích a nastavil lahev směrem k hostovi. Ten se jen znovu usmál a děkovně odmítl. „Teda až na tohle mi přijdete jako normální,“ odšpuntoval lahev a nalil si do poháru. Mladík sledoval, jak do sebe muž obrací právě naplněný pohár a okamžitě po jeho dopití jej znovu naplňuje. Host nespouštěl z hostitele oči a pomalu sledoval, jak muži vlivem lektvaru těžkne hlava. Když ztratil vědomí, mladík se zvedl, došel ke svým věcem u dveří. Meč si připevnil zpět na opasek. Vrátil se k muži a nahmatal jeho tep, aby se ujistil, že přípravek účinkuje správně. „Opatrnosti není nikdy dost. Nedivil bych se, kdyby mne už dávno prokoukl,“ pomyslil si mladík a nahlédl do druhého poháru, který byl určen pro něj. Jeho obsah vytřel čistým hadříkem a sledoval jeho zbarvení. Objevila se na něm malá skvrnka fialové barvy. Látka skončila v malé kapse na opasku a mladík se vydal do vedlejší místnosti se svým mečem a se svítilnou, kterou sebral u krbu.
Odpovědět



Skok na fórum: