28.06.2014 v 16:40
V jistě celkem známem městě Isharu se před necelými 26 lety narodila dvou elfům, řemeslníkům (kovářovi a švadleně) malá elfa s růžolícími se tvářičkami.
Pojmenovali ji Osha Martell [Oša Martel].
Osha měla celkem pěkné dětství, bavila se spíše s chlapci, „bojovala“ s nimi s klacky, jako meči, dělali dobrodružné výpravy po sklepě domu svého kamaráda, vymýšleli spolu válečné historky a smáli se zvratům svých hrdinů, a doplňovali momenty jejich výhry nad zlem.
Tatínek od Oshy si všiml, že jí jdou bojové pohyby a že je mazaná, a mrštná. Popřemýšlel nad jejím uměním. Původně měla vést tatínkovo řemeslo dále, ale když se dokonce zjevilo že její umění je magie, rodiče jí za všechny své peníze přihlásili na bojovou výuku která zahrnovala všechny oddíly, a magii taky.
Jelikož se starému starostovi města nelíbilo, že žije v jeho městě někdo bez peněz, zakázal občanům aby si kdokoliv od otcova či matčiného řemesla něco pořídil či koupil.
Oba dva přišli o vše a byli vyhoštěni z města. Se svou zručností si postavili dále od Isharu v lese menší srub kde žili. Neuměli bojovat či lovit a tak se živili bylinkami. Když přijela Osha ze školy ve svých 20 letech do Isharu, nenalezla tam kde bydlela svou rodinu, ale někoho cizího. Vyhodili ji z domu a řekli že její rodina je v lese dále od Isharu.
Osha se strachem hledala své rodiče. Našla je v srubu, podživené, nešťastné a unavené.
Ihned jim začala lovit nějakou zvěř.
Když se jí poskytla šance bojovat za elfí zemi a území, slíbila rodičům, že tam jim budou poskytnuty mnohem větší šance a naděje.
Osha tedy v 26 letech odjíždí do tábora, kde se elfové zdržují a připravují a začala více trénovat a učit se.
Potkala plno elfů, našla si kamarádky, dokud nepotkala jednoho zvláštního elfa.
Už byl v hodně válkách, jeho obličej je možná poskvrněn jizvou, ale jeho duše Oshe zcela rozumí.
Jmenuje se Att’häyim.
Seznámila se s ním tak, že se po něm dívala její kamarádka Talinnë.
Nejprve jí přišel jako každý jiný elf, ale pak jej poznala.
Jel s ní na projížďku, mnohokrát spolu někam jeli.
Nebylo to tak těžké a stali se nejlepšími kamarády. Navzájem se drží.
V přátelství s Att’häyimem si však Osha vzpomněla na rodiče.
Řekli ji, že budou co nejvíce psát, jak nejvíce mohou. To oni mohli, uměli. Nějakého poštovního holuba si sehnali. Bohužel rodiče nenapsali Oshe ani jednou.
Oshe to přišlo zvláštní a měla o ně strach.
Vydala se tam kde žili a objevil se pro ni velký šok. Srub měl kolem sebe na listí krev a všude byly zvláštní stopy. Se zatajeným dechem vešla Osha do srubu a tam nalezla jen nedojezené kousky svých rodičů. Venku byly vlčí stopy, hned jí to došlo. Srdce se jí v tom okamžiku zastavilo. Jen je tak bezmocně sledovala. Ihned měla chuť jít k nim. Prostě jen opustit svět a být jen odrazem slunečního světla. Měla strašné výčitky svědomí.
Měla zůstat doma a starat se o rodinu. Už sahala po svém kratším mečíku, když si vzpomněla na svého nejlepšího kamaráda. Na Att’häyima.
Udělala svým rodičům hrob a pohřbila ty kousky co z nich zbyly. Do kůry stromu, u kterého se nacházeli vyryla jejich jména, a větu, kterou už nikdy nebude kvůli pocitům schopna říci.
S pláčem místo opustila.
Vrátila se do tábora kde vše řekla jen svému nejlepšímu příteli Att’häyimovi.
Ten ji podržel a pomohl ji. Oshe zlepšil náladu, ale na své rodiče nezapomněla.
Nalil se na ní nával vinny, starostí, o sebe, o koně (jmenuje se Lannister) o okolí.
Najednou jako by se změnila, spadly z ní všechny pocity a je jako kamenná tvář. Potlačuje to, ale každá hráz se jednou provalí. Osha je jednoduchým slovem prostě „mimo“.
OOC: Ostatní přidám časem, podle vývoje děje.
Pojmenovali ji Osha Martell [Oša Martel].
Osha měla celkem pěkné dětství, bavila se spíše s chlapci, „bojovala“ s nimi s klacky, jako meči, dělali dobrodružné výpravy po sklepě domu svého kamaráda, vymýšleli spolu válečné historky a smáli se zvratům svých hrdinů, a doplňovali momenty jejich výhry nad zlem.
Tatínek od Oshy si všiml, že jí jdou bojové pohyby a že je mazaná, a mrštná. Popřemýšlel nad jejím uměním. Původně měla vést tatínkovo řemeslo dále, ale když se dokonce zjevilo že její umění je magie, rodiče jí za všechny své peníze přihlásili na bojovou výuku která zahrnovala všechny oddíly, a magii taky.
Jelikož se starému starostovi města nelíbilo, že žije v jeho městě někdo bez peněz, zakázal občanům aby si kdokoliv od otcova či matčiného řemesla něco pořídil či koupil.
Oba dva přišli o vše a byli vyhoštěni z města. Se svou zručností si postavili dále od Isharu v lese menší srub kde žili. Neuměli bojovat či lovit a tak se živili bylinkami. Když přijela Osha ze školy ve svých 20 letech do Isharu, nenalezla tam kde bydlela svou rodinu, ale někoho cizího. Vyhodili ji z domu a řekli že její rodina je v lese dále od Isharu.
Osha se strachem hledala své rodiče. Našla je v srubu, podživené, nešťastné a unavené.
Ihned jim začala lovit nějakou zvěř.
Když se jí poskytla šance bojovat za elfí zemi a území, slíbila rodičům, že tam jim budou poskytnuty mnohem větší šance a naděje.
Osha tedy v 26 letech odjíždí do tábora, kde se elfové zdržují a připravují a začala více trénovat a učit se.
Potkala plno elfů, našla si kamarádky, dokud nepotkala jednoho zvláštního elfa.
Už byl v hodně válkách, jeho obličej je možná poskvrněn jizvou, ale jeho duše Oshe zcela rozumí.
Jmenuje se Att’häyim.
Seznámila se s ním tak, že se po něm dívala její kamarádka Talinnë.
Nejprve jí přišel jako každý jiný elf, ale pak jej poznala.
Jel s ní na projížďku, mnohokrát spolu někam jeli.
Nebylo to tak těžké a stali se nejlepšími kamarády. Navzájem se drží.
V přátelství s Att’häyimem si však Osha vzpomněla na rodiče.
Řekli ji, že budou co nejvíce psát, jak nejvíce mohou. To oni mohli, uměli. Nějakého poštovního holuba si sehnali. Bohužel rodiče nenapsali Oshe ani jednou.
Oshe to přišlo zvláštní a měla o ně strach.
Vydala se tam kde žili a objevil se pro ni velký šok. Srub měl kolem sebe na listí krev a všude byly zvláštní stopy. Se zatajeným dechem vešla Osha do srubu a tam nalezla jen nedojezené kousky svých rodičů. Venku byly vlčí stopy, hned jí to došlo. Srdce se jí v tom okamžiku zastavilo. Jen je tak bezmocně sledovala. Ihned měla chuť jít k nim. Prostě jen opustit svět a být jen odrazem slunečního světla. Měla strašné výčitky svědomí.
Měla zůstat doma a starat se o rodinu. Už sahala po svém kratším mečíku, když si vzpomněla na svého nejlepšího kamaráda. Na Att’häyima.
Udělala svým rodičům hrob a pohřbila ty kousky co z nich zbyly. Do kůry stromu, u kterého se nacházeli vyryla jejich jména, a větu, kterou už nikdy nebude kvůli pocitům schopna říci.
S pláčem místo opustila.
Vrátila se do tábora kde vše řekla jen svému nejlepšímu příteli Att’häyimovi.
Ten ji podržel a pomohl ji. Oshe zlepšil náladu, ale na své rodiče nezapomněla.
Nalil se na ní nával vinny, starostí, o sebe, o koně (jmenuje se Lannister) o okolí.
Najednou jako by se změnila, spadly z ní všechny pocity a je jako kamenná tvář. Potlačuje to, ale každá hráz se jednou provalí. Osha je jednoduchým slovem prostě „mimo“.
OOC: Ostatní přidám časem, podle vývoje děje.