[RP] Dobrodružství Rimoye a Varouse
#1
Výprava na sever

Jednoho dne, když jsem dokončil úkol od Baylorda, jsem nějakou neuvěřitelnou náhodou potkal Varouse Vermiho. Ano, přesně toho hraničáře, který sebou pořád má nějakého medvěda a na hlavě má neustále ten rozdrbaný slamák. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem ho viděl bez něj. 
„No nekecééj. Nazdar Rimoyi!“ zařval Varous, když se naše pohledy střetly.
„Ahoj Varousi! To je doba! Vypadáš furt stejně, jen ten slamák máš nějak víc ošuntělý“ zahalekal jsem na pozdrav.
„No jo, ty seš taky krásnej. Vždyť v těch plátech vypadáš jak rezavá konzerva!“ odvětil se smíchem Varous. 
Po přivítání jsme se společně vydali do hostince U zpívajícího korbele a vyprávěli si historky o tom, co jsme zažili od našeho posledního setkání.
„Co někam vyrazit“ vypadlo najednou z Varouse. „Třeba někam až za severní hranici království na ledové pláně! Když jsem tam lovil lední medvědy, tak jsem v dálce zahlédl nějakou pevnost a rád bych se tam podíval.“
„To zní dobře! Zajdu si tedy pro nějaké věci a můžeme vyrazit.“

Za chvíli jsme skutečně vyrazili směrem na sever. Nemohli jsme necítit puch a smrad, který nás až skoro štípal do očí, když jsme obloukem míjeli pevnost orků. Jakmile jsme se dostali zpět na cestu, pobídli jsme koně a rychlým cvalem se dostali skrz Severní průsmyk až na hranici ledových plání. Po jídle, krátkém odpočinku a rozhovoru s vojáky u strážní věže jsme se vydali na severo-východ. Cestou jsme narazili na pár obřích vlků a ledních medvědů. Varousovi se podařilo jednoho z nich zkrotit natolik, že ho poslouchal. Vážně to s těmi zvířaty uměl. 

V dáli jsme spatřili obrysy pevnosti. Čím blíže pevnosti jsme byli, tím více stop ve sněhu jsme nacházeli.
„Asi nějaké hlídky, které..“ než jsem stačil dokončit myšlenku, prolétl kolem mě šíp a zabodl se do sněhu. Uviděli jsme lukostřelce jak prchá zpoza balvanu, za kterým se schovával, směrem k pevnosti. Varous na nic nečekal, vzal luk, založil první šíp, zamířil a … netrefil. Snad to bylo to zimou nebo tady na severu bylo vážně nějak hůř vidět, šíp nenašel svůj cíl. Z mých úvah mě vytrhl až Varousův zakřičený povel „ZABIJ“ a v mžiku se kolem mě prohnal lední medvěd lačnící po krvi. Pobídl jsem koně a vydal se za ním. Najednou jsem napravo zahlédl tmavou siluetu. 
„Další“ zařval jsem a trhl uzdou koně směrem k siluetě. Tentokrát hlídka neměla luk, ale velkou halapartnu. Rychle jsem se přiblížil a připravil se k útoku. Nevím, jak se to mohlo stát, ale bojovník z hlídky mě překvapil. V mé naivní představě měl počkat, až mu zbraní urazím hlavu, jenže on nejenom uhnul, ale ještě zvládl halapartnu zaklestit mezi nohy mého koně. V okamžiku kůň zakopl, já zařval, letěl vzduchem a zaryl se hlavou do sněhu. Sotva jsem se vzpamatoval z pádu, jen taktak jsem uhnul úderu mohutné halapartny. Možná, že byl na hlídce dlouho, ale nepohyboval se moc rychle a jakmile se mi podařilo dostat se na nohy, zabil jsem ho vcelku snadno. Když jsem zvedl hlavu směrem k pevnosti, viděl jsem Varouse s jeho zvířecím společníkem jak se starají o dalšího člena hlídky. 
„To by bylo“ procedil jsem skrz zuby, když jsme se dostali opět k sobě. Po několika dalších bojích jsme si proklestili cestu do pevnosti, kde nás čekal tuhý odpor. Dobrou taktikou se nám podařilo vyčistit všechny prostory. Pak jsme narazili na vchod do nižšího patra.

Pod pevností bylo mnohem tepleji a oba jsme pookřáli. Když jsme procházeli jednotlivé místnosti a naráželi na odpor, vždy se nám podařilo ho odrazit. Chápu, že jsme pro obyvatele byli nežádoucí příchozí, ale vždy jsem se snažil nejdříve upřednostnit dialog a rozhovor. Proto, když nás na pláních bez varování napadli, opláceli jsme stejnou mincí a postupně už jsem nic jiného, než tvrdý boj nečekal. Když jsme otevřeli všechny nezamčené i zamčené dveře dorazili jsme k místnosti s pákami. 
„Zkusím za jednu zatáhnout a ty mezitím běž do té velké chodby, jestli se tam něco nehne. Třeba to odkryje nějakou tajnou chodbu“ navrhl Varous. Odběhl jsem a čekal. Najednou se otevřela jedna ze stěn a odhalila tajné dveře. 
„Funguje to“ řval jsem na Varouse, když jsem za ním běžel zpět do místnosti s pákami.

Možná jsme neměli být tak horliví a vše si dobře promyslet, ale byli jsme povzbuzeni našimi postupnými úspěchy. Jak jsme vtrhli do místnosti za tajnou stěnou, překvapil nás voják, který byl jiný než všichni ostatní. V klidu vstal od velkého stolu a vykročil směrem k nám. Tasil meč a bez ptaní se na nás vrhl. Byl neuvěřitelně rychlý a pohyby měl přesné. V rychlosti se vypořádal s Varousovým medvědem a mé útoky vykrýval tak rychle, až se zdálo, že mu to nedělá větší potíže. Několik ran ode mě utržil, i Varousův šíp ho zasáhl, ale nebyli jsme schopni ho zastavit. Navíc se z vedlejší místnosti přiřítili další vojáci a pomohli mu v boji.
„Pryč“ zařval jsem. V mžiku jsme brali nohy na ramena a doprovázel nás dusot pronásledujících vojáků. Vyběhli jsme z pevnosti, nasedli na koně a prchali. 

Ve zmatku jsme si neuvědomili, že míříme příliš na jih. Měli jsme při zpáteční cestě mít skály po levé ruce, ale měli jsme je po pravé. Když jsme si to uvědomili, byli jsme již slušnou dálku od pevnosti. Obloha jakoby potemněla a v okolí byla cítit magie. Před námi se v oparu pohybovali zvláštní kostlivci. Bylo jich spousta. Za nekonečnými řadami jsme zahlédli velký černý portál a vedle něj neuvěřitelně obrovský zamrzlý obr. Něco tak velkého jsem vážně neviděl.
„Na tohle dnes vážně nemám. Musíme na druhou stranu skal a domů. Beztak jsem promrzlý na kost.“ Varous mlčky souhlasil. Obrátili jsme koně a podél skal jsme se dostali na správnou stranu. 
„Musíme se tam vrátit“ prohlásil Varous, když jsme se blížili k Isharu. 
„Něco mi říká, že tam objevíme něco zajímavýho“ pokračoval a já jsem nemohl nesouhlasit.
Odpovědět
#2
V pevnosti
Cítil jsem se v jednom ohni. I když jsem strávil nějakou dobu v královské magické akademii, stejně jsem cítil, jak oheň spaluje můj plášť a rozpálené brnění mi vpaluje do kůže nepříjemný otisk.
„Tak už ho sejmi“ křičel na mě Varous, který střílel jeden šíp za druhým a naháněl kouzelnické adepty po velké místnosti.
Několikrát se mi podařilo toho hubeného kouzelníka tvrdě zasáhnout, ale nakonec dokázal získat chvilku času, aby vykřikl teleportační zaklínadlo. V místnosti zapraskalo a mág byl najednou pryč.
Když Varous zastřelil posledního adepta, oba jsme těžce oddychovali. Z róby, kterou měl Varous na sobě, i z mého pláště zbyly jen ohořelé cáry látky, které jen stěží připomínaly nějaký oděv.
„Že mi vždycky vlítnem do takovýho průseru“ snažil se žertovat Varous, když jsme si na chvíli sedli abychom nabrali dech.
„To byly hrozný šlehy, co jsem dostával od toho kouzelníka“ povídám po chvilce mlčení. „Byl to takový hubeňour, ale uhýbal a metal po nás ohnivá kouzla tak rychle, že jsem to ještě neviděl.“
„Nebo jsi pomalejší víc, než si myslíš“ zahlásil pobaveně Varous, když prohlížel knihy a svitky na dlouhém stole.
Žádné další informace se nám nepodařilo přidat k těm, které jsme znali z již nalezených předchozích poznámek a zápisků. Po chvilce jsme narazili na chodbu s neviditelnými stěnami, které tvořili nějaké bludiště. Nevím kolik času jsme tam strávili, ale nakonec jsme se dokázali dostat k dalším dveřím. Oba jsme zřetelně cítili silnou přítomnost magie. Když Varous opatrně pootevřel dveře a nakoukl dovnitř, bylo slyšet několik hlasů. Asi jsme o sebe nějak zavadili nebo co, ale jak jsem se opřel o dveře a chtěl se podívat, tak najednou Varouse něco vtáhlo do dveří, které se za ním automaticky zavřely. V tu chvíli jsem zazmatkoval a nevěděl co dělat dříve. Z mého hektického přemítání mě vytrhl výbuch zpoza dveří. Najednou se rozlétly dokořán a vyběhl z nich Varous.
„BACHA“ řval a ve tváři měl vyděšený výraz. V patách mu byl velký černý démon. Pustili jsme se do něj tak, jak jsme uměli nejlépe. Kolem nás létaly ohnivé koule a vlny energie, které vypouštěl ten hubený kouzelník. S obrovským štěstím se nám podařilo démona zabít, ale kouzelník nám opět unikl. Byl jsem šokován až skoro znechucen z toho, co jsem viděl. Všude spoustu krve, svícny kolem dokola nějakého obětního místa a kusy těl poházených po podlaze. Snažili jsme znovu si srovnat myšlenky a najít cestu jak dál. Našli jsme dvě páky, které snad ovládaly nějaké tajné dveře, ale nepodařilo se nám zjistit jaké. Dlouho jsme pátrali po tajných chodbách a snad i nějaké našli, ale klíč nebo mechanismus, který by je zpřístupnil, nám zůstal skryt.
Byl již večer, když jsme s odevzdanými výrazy opustili podzemí. Při projíždění severní branou Isharu nás míjely osoby různých ras ve večerním veselí.
Musel jsem se Varouse zeptat. „Co se tam stalo, co jsi viděl za těmi dveřmi?“ Odpovědi jsem se dočkal, až když jsme usedli ke stolu ve vzdáleném rohu ve Vývařovně U sekyrky. Varous mi začal scénu za dveřmi popisovat:
[Obrázky: 16736195_10207660887069624_246031587_n.md.png]
„Jestli se tam vrátíme“ pokračoval v monologu, „tak nás musí být víc. Nemůžeme přeci na takový místa chodit jen ve dvou. Navíc tam byly dvě páky, který mohly ovládat cokoliv. I kdybychom se přetrhli, tak ve dvou všechno neoběháme a nezjistíme co a jak.“
„Možná jsme si špatně vyložili zápisky z těch knih, co jsme tam našli“ odvětil jsem. „Prostudujeme to znovu a vrátíme se tam. Přeci nám ten hubeňour nemůže jen tak pláchnout.“
S lepší náladou jsme se pustili do uvařeného jídla.
Odpovědět
#3
OOC: Děkuji za zápisky, pěkné čtení, které připomnělo nostalgii starých časů. Smile Udělena odměna v XP.
Chcete tvořit RP podklady světa (Lore), technickou dokumentaci, návody, točit videa a podílet se na rozvoji Wikipedie či jiných webových/informačních zdrojů? Tak se ozvěte.. Pojďme společně vytvářet bohatý a rozmanitý svět s vlastními zákonitostmi, pravidly a příběhy, ve kterém bude radost hrát.
Odměny za spolupráci nejsou vyloučené.
Odpovědět
#4
Nově nabyté znalosti
V poslední době dělím většinu svého volného času mezi studium léčivé magie u královských kouzelníků a paladiny z Helmova chrámu. Svým způsobem mě magie a léčení vždy přitahovaly, ale nikdy jsem v sobě nenašel dostatek motivace trávit studiem magie tolik času. Někteří akademici a mladí studenti si ze mě neustále utahují a občas na mě zakouzlí neškodná kouzla, jen aby mě provokovali. Nevím, jestli je to i díky tomu, ale zdá se mi, že jsem postupem času odolnější. Jakoby účinek těchto drobných neškodných kouzel postupně slábl. Možná je to jen má domněnka a jen se mi to zdá….

Zrovna jsem si rovnal věci ve skladu v Isharu, když se z vedlejší místnosti ozval rámus. Pronikavý hlas bankéřky Stacy se nedal přeslechnout. „Nechte toho medvěda venku ať mi to tu nezašpiní a pak si teprve běžte do skladu“ hřímala na příchozího. Musel jsem se smát, protože jsem věděl, kdo se hrnul dovnitř.
„Zdravíčko Rimoy“ vystřelil Varous, když s radostí zabouchl dveře od skladu tak až jsem poskočil. „Koukám, že si přerovnáváš věci ve svém skladu“ pokračoval a ani mě nepustil ke slovu. „Vlastně když to tak vidím, tak konečně vím, odkud šel ten strašný puch!“ V tu chvíli už jsem to nevydržel a vyprskl smíchy. Po chvilce hašteření, jsme se oba uklidnili a dohodli se k návratu na sever. Ty kostlivci a velký černý portál nám neustále vrtal hlavou. Po nezbytných přípravách jsme vyrazili. 

Když jsme se blížili k bráně, narazili jsme na dvě osoby, které ani jeden z nás neznal. Žena oděná do barev Isharionské armády byla zabrána do rozhovoru s hraničářem, který měl barvy Kareldu. Na Varousovi medvědy jsem si již zvykl, ale ten stopařův byl přecijen větší a vypadal agresivněji. Vlastně byl trochu zvláštní.
Drknul jsem loktem do Varouse a kývl hlavou směrem k medvědovi. „Vidím“ tlumeně mi odpověděl.
Po chvilce váhání jsme přistoupili k debatujícím.
„Zdravím Vás! Jmenuji se Rimoy Agarnish a tohle je můj dobrý přítel Varous Vermi“ spustil jsem k evidentně zaskočené dvojici. Po chvilce se představila žena v barvách armády města.
„Aloana“ odvětila jednoslovně. Hraničář si také pospíšil. „Já jsem Taries“ odvětil hlubokým hlasem. Chvíli jsme všichni čtyři mlčky postávali, až jsem nakonec slezl z koně a odvážil se zeptat.
„Ten váš medvěd“ ukázal jsem na velké zvíře stojící poslušně opodál hraničáře. „Vypadá zvláštně. Jakoby mu něco bylo. Já se tedy ve zvířatech moc nevyznám, ale tady Varous by k tomu mohl něco říci.“ Ten bez rozmýšlení slezl ze svého koně a přiblížil se ke zvířeti. Chvíli s Tariem debatovali co, že by tomu medvědovi mohlo být a já se mezitím začal ptát Aloany.

Jak trpělivě odpovídala na mé otázky, začínal jsem postupně chápat co že se to vlastně děje. Již několikrát viděla zvířata, která měla také tak nafialovělou kůži. Mluvila snad o nějaké infekci či zvláštním nakažení, které postihlo zdejší tvory. A prý s tím má co do činění ten černý portál na severu. Po mých dalších všetečných otázkách zapátrala v paměti a začala mi vyprávět důležité události, které se stali v minulosti.
Najednou Tariův medvěd získal fialovou barvu a kousl ho do ruky. Určitě se mi to nezdálo, jelikož si hraničář držel svou poraněnou ruku a zavazovali jí do látky. Zvládl rychle uhnout, jinak by o ruku určitě přišel. Ale medvěd nabyl zas svou původní barvu, kde občas prosvítala fialová kůže. Vůbec se mi tomu nechtělo věřit. Asi to Taria zasáhlo hlavně psychicky, jelikož od té doby prakticky nepromluvil a jen bez emocí zíral na svého zvířecího společníka. Po chvilce se sebral a odjel. Varous se za ním rozjel, ale již ho nenašel.

Aloana mluvila o velké nekromantově armádě a pěti démonech, kteří sužovali náš svět. Byly to velké boje mezi nemrtvou armádou a armádami složenými z bojovníků různých ras našeho světa. Elfům se snad podařilo dva démony zabít. Nějak jsem se nedopátral, co se stalo s ostatními, nicméně zbývá prý poslední démon. Zdá se nesmrtelný. Jakoby si předávali životní sílu mezi sebou. Jakmile jeden zemře, ten další je silnější. Pokud by to tak mělo být a ten poslední démon by měl mít svou sílu i sílu těch předchozích čtyř….
Mluvila o kouzelníkovi Sorenovi, který s démonem bojoval, ale neuspěl. Pokud by snad někdo měl znát více informací, tak jedině on. Snad by mohl znát způsob, jak démona porazit, ale mohl by se také mýlit.

Najednou se zahřmělo. Další a další rány se ozývaly z nebe, ale bylo naprosté bezvětří a nebe bez mráčku. Vylezl jsem na hradby, ale spatřil jsem jen nebeskou modř. V dáli jsem zahlédl osobu s medvědem. Varous se za ním okamžitě rozjel.  Věřil jsem, že by mohl Tariovi nějak pomoci.
Když se vrátil, měl zvláštní výraz ve tváři. „Taries musel toho medvěda zabít“ povídá mě a Aloaně, když seskakoval z koně. „Normálně ho sejmul střelou mezi oči a během chvíle to zvíře prostě zmizelo. Takhle.“ a luskl přitom prsty. Když jsme ve třech dále probírali současnou situaci, objevil se Soren. Alespoň tak vypadal podle popisu, který mi řekla Aloana. Věděla opravdu hodně.

Ptali jsme se na všechno možné. Ten portál v Shiarské pustině daleko na severu pojí náš svět s jiným, nám neznámým. Ta infekce, nebo co to je, zdá se pochází z toho světa, který ten náš tak ovlivňuje. Nekonečné řady nemrtvých ho hlídají a poslední, pátý démon straší ve snech ty, jež ho na vlastní oči viděli. Vypadá to, že jsme tenkrát s Varousem měli velké štěstí, když jsme se nevědomky k portálu přiblížili.
Nakonec Soren mluvil o fénixovi jako o důležitém tvorovi. Hraje nějakou důležitou roli v postupu pro oslabení démona, jak o tom mluvila Aloana? Nebo potřebuje Soren fénixe kvůli nějakému zaklínadlu? Potřebuje ho mrtvého nebo živého? A nepotřebuje jen něco z fénixe třeba k nějakém lektvaru, který by nám pomohl v boji proti démonovi? To už hádám, jelikož jsme více informací nezjistili. Jak rychle se Soren objevil, tak rychle i zmizel.

Rozloučili jsme se s Aloanou a vydali se do klidné části Vilhelmovic mezi hobity, kteří si jako vždy užívali večerní veselí. V jejich společnosti, při pohledu na ty veselé tváře každý musí pookřát. Sedli jsme si na molo a ještě dlouho s Varousem rozebírali vše, co jsme se dozvěděli.
Nakonec jsme se rozloučili s tím, že bychom měli zjistit, kde by mohl mít fénix hnízdo a každý si šel svou cestou. Já se vrátil do Isharu a Varous? Při pomyšlení na mého dobrého přítele, se mi rozlil úsměv po tváři. Ten se vydal do Severního hvozdu a možná ještě dál, tam je mu nejlépe.
„Brzy se zase setkáme“ zašeptal jsem do nočního ticha a světlo hvězd mi svítilo na cestu.
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#5
Ztracené území
Varous jakoby se do země propadl. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Ptal jsem se po něm ve Vývařovně U sekyrky, v hospodě U zpívajícího korbelu i u stráží, ale nikdo o něm nevěděl. Nešťastnou náhodou nebo možná vlastní neopatrností jsem přišel o svého koně a chtěl jsem ho poprosit o vystopování a ochočení jiného. Pravda, odvykl jsem a tak když jsem pobíhal po Isharionském království, mé nohy protestovaly.
Podařilo se mi ochránit jednu osobu před  ettiny a chystal se k návratu do Isharu oznámit Courtlandovi, že je úkol úspěšně dokončen, když jsem uslyšel rámus. V Severním hvozdu byly často slyšet zvláštní zvuky, alespoň mi to tak připadalo, ale tohle byl opravdu rachot. Spíše jsem slyšel, než viděl, lámání větví a hlasitý dusot nějakého obrovského zvířete. Připravil jsem si zbraň a připravil se vyrazit k útoku, ať je to co je to. Uslyšel jsem řev medvěda, dodal jsem si odvahy a vyrazil k útoku. Pak už si jen pamatuji, jak ležím na zádech a neuvěřitelně mě bolí hrudník. Najednou mi někdo zvedá hledí mé přilby.
„Měl jsi docela kliku, víš to?“ v mrákotách poznávám Varousův hlas. „Kdybych nebyl poblíž, tak nevím co by s tebou Obnovitel provedl“. S hekáním a sípáním jsem se pomalu postavil na nohy. „Kdo že?“ opáčil jsem tázavým tónem, ale hledí mi spadlo zpět, takže jsem mluvil spíš sám k sobě a helmou zněl můj hlas. „Co to..ksakru“ sundal jsem poškozenou helmu a ve vzteku ji nakopnul. Když jsem se ohlédl, pochopil jsem, že Varous mluví o svém novém zvířecím společníkovi. Obrovský medvěd Grizzly se líně povaloval vedle hraničáře. „To je Obnovitel“ vítězoslavně pravil Varous a ukázal na medvěda. Cestou do Isharu mi vyprávěl, že se potřeboval více soustředit a poznávat tajemství lesa a proto jsme se dlouho neviděli. Dozvěděl jsem se, že ochočení medvěda Grizzlyho je považováno za jedno z nejtěžších, ne-li úplně to nejtěžší co může výborný hraničář zvládnout.
 
Po té, co mi Varous sehnal nového koně, jsme se rozpovídali o dalším dobrodružství. Při jedné ze svých cest na východ jsem dojel až na území Eldamaru – bývalého království elfů a narazil na stvoření, která snad kdysi bývala elfy. Jeden z nich však byl zvláštní, jakoby k těm ostatním nepatřil. Když mě onehdy spatřil, začal připravovat zaklínadlo. Tenkrát jsem bral nohy na ramena, protože jsem na sobě měl jen lehké brnění, ale teď jsem byl více než připraven se tam vrátit.
„Varousi, musíme na jihovýchod“ vyhrknul jsem najednou. „Projížděl jsem územím elfů a narazil na neobyčejného bojovníka ve zvláštním brnění a rozhodně nevypadal, že by si chtěl jen tak poklábosit“. V hraničářově pohledu jsem viděl zajiskření a ani jsem nemusel čekat na projev souhlasu.
 
Když jsme míjeli Otorsonův vodopád, naše veselá náladu pomalu ustupovala. Jakmile jsme projeli Hvozdem padlých stínů a ocitli se u hraničních kamenů u mostu přes řeku Keru, bylo v našich tvářích napětí a očekávání. Pokračovali jsme stále na jih a ovzduší bylo horší a horší. Těžce se nám dýchalo a byl cítit zápach mrtvých a hnijících těl. Když jsme vyjeli z lesa, byl Varous o několik koňských délek přede mnou. V jednu chvíli se otočil a tryskem se vrátil ke mně. „Viděl jsem ho, je tam“ povídá mi tlumeným hlasem.
[Obrázky: 04_Nesmrtelny_valecnik_Eldamaru_start.jpg]
Oba jsme odjeli kus dál a přivázali koně na hranici lesa. Varous si připravil luk a naplnil toulec šípy, já sundal ze zad velké obouruční kladivo a připravil se na boj. Byli jsme plní odhodlání, posilnění lektvary od alchymistů a věřili jsme, že i díky našemu zvířecímu pomocníkovi zvítězíme rychle a hladce. Boj, který následoval, byl vyčerpávající a zdál se nekonečný.
Vzduch, už tak těžký veškerým tím zápachem, se naplnil pachem potu a krve. Varous posílal Obnovitele neustále do útoku a střílel šíp za šípem. Já dělal všechno možné, abych prorazil obranu válečníka, která se zdála být magická. Zdálo se, že mu naše rány nic nedělají.
 
„Igni Yeno Evart“ ozývalo se s železnou pravidelností z úst neuvěřitelně odolného a houževnatého bojovníka. Možná jsme měli štěstí nebo jsme ho dokázali zaměstnávat, ale kouzla se mu nedařila. Postupně se jeho útoky stávaly pomalejšími, ale to i ty naše. Oba jsme byli zadýchaní a účinky lektvarů pomalu přestávaly působit. Některé naše útoky začaly postrádat přesnost a projevovala se únava. Šípy z Varousova luku létaly kolem, jak se snažil nepřítele zasáhnout a já kladivem dával čím dál slabší rány. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem se napřahoval k dalšímu úderu. Únavou jsem sotva držel zbraň a odkryl jsem místo, které mi nechránila zbroj. Postřehnul jsem jen zahnutou čepel jak sviští vzduchem směrem k mému tělu a pak jen strašný zvířecí řev, jak Obnovitel vpadl do rány, kterou jsem měl pocítit já. Smrt našeho zvířecího společníka v nás vyvolala pocity zuřivosti a vlila novou krev do žil. S řevem a znovunalezenou energií jsme se pustili opět do nekonečně dlouho trvajícího boje. Utržil jsem spoustu ran a některé části mého brnění byly rozbité a rozpadaly se. Podařilo se mi na chvíli vzdálit, abych nabral trochu sil a Varous převzal iniciativu. Ani on v lehké kožené zbroji nebyl dostatečně rychlý a obdržel několik tvrdých ran. Ale válečník slábl, z jeho ran tekla černá krev a jeho útoky byly stále pomalejší.
Varousovi se podařil neuvěřitelně přesný zásah a šíp se zabodl válečníkovi přímo do krku. Ta chvilka, kdy zavrávoral, stačila k tomu, abych sebral zbytky sil a rozmáchl se k tvrdému úderu. Mohutná drtivá síla kladiva zasáhla bojovníka do hlavy a téměř ji oddělila od těla. Nekonečný boj skončil a náš nepřítel padl k zemi mrtev.
[Obrázky: 04_Nesmrtelny_valecnik_Eldamaru_konec.md.jpg]
K smrti vyčerpaní jsme padli na zem a ztěžka oddychovali. Únava se zrcadlila v našich očích, když se po dlouhých minutách naše pohledy opět střetly. Se silami, které nám zbývaly, jsme prohlédli tělo a celí pomlácení vyrazili zpět do Isharu.
 
„Tak mě zase dlouho neuvidíš“ pronesl Varous, když jsme leželi v lazaretu ve Vilhelmovicích a elfové nám léčili naše zranění. Nic jsem nenamítal. Poznal jsem, že ho ztráta Obnovitele, prvního grizzlyho, kterého se mu podařilo ochočit, hluboce zasáhla. Když jsem se probral, byl už pryč. Já jen doufal, že prostředí hvozdů vyléčí jeho pošramocenou duši a brzy se zase shledáme.
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#6
Připomínka nebezpečí
Nějaké drobné přípravy už jsem udělal. Kromě jídla a oblečení z kožešin, které mě ochrání před sychravým podnebím Shiarské pustiny na severu, jsem se nechal zarůst. Nechápu, jak může někdo nosit plnovous jen tak, že se mu to líbí. Nesnáším to! Bude to ale potřeba a trochu mi to na severu ochrání obličej. Nikomu jsem nic neřekl a jako obvykle jsem si popovídal s Baylordem a Courtlandem a pomohl s armádními úkoly.
 
Že to nebude obyčejný den, jsem zjistil o něco později, když jsem lovil v okolí Cyprony v lese u osady severně od Hraniční hory. Několikrát se kolem fialově zajiskřilo. Ze začátku jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem myslel, že mám jen mžitky před očima. Ale když ze země vytryskl mohutný gejzír fialových jisker a mrtvola zvířete, které jsem zabil doslova před okamžikem, mi před očima zmizela, polilo mě horko. Když jsem začal více vnímat zvířata kolem sebe, všiml jsem si divného chování. Divoká prasata se nehýbala a tupě zírala a vlkovi, který zmateně pobíhal kolem, ukapával z tlamy fialový hnus. Nijak jsem se nerozpakoval a všechny zvláštně se chovající zvířata jsem pozabíjel. Trochu jsem ztratil hlavu a v panice jsem vymáchal hlavu válečného kladivu ve vodách Hraniční zátoky. Najednou jsem začal horečnatě přemýšlet, co když zbytky toho fialového hnusu otráví vodu a ryby v ní? Co když se to díky proudům rozšíří do vnitřního Sígridova moře a do obydlených oblastí?
 
„Tak strašné to snad nebude“ zabručel jsem pod vousy, když jsem po pár okamžicích uklidnil hlavu a mozek začal zas trochu přemýšlet. Začal jsem hledat toho nejpovolanějšího, který by mohl pomoci, Sorena. Po hodinách hledání jsem nasměroval Gomita ke královské magické akademii, jestli náhodou nebudou vědět, kde bych mohl na mocného kouzelníka narazit. Poslali mě zpět do okolí Cyprony a nakonec se mi podařilo Sorena najít. Asi je s tím vším nějak spojený nebo to dokáže vycítit. Našel jsem ho v místech, kde se jiskřilo zrovna ve chvíli, kdy se před námi začal otevírat velký černý portál. Zřetelně jsem cítil jak je vzduch plný magie. Slezl jsem z koně a připravil se zaútočit na cokoliv, co by mohlo z portálu vylézt. Po pravdě, jsem se cítil trochu malý, když jsem si uvědomil, co všechno kouzelníci jako Soren dovedou a já měl prostě jen válečné kladivo. Polkl jsem a čekal.
Svým způsobem jsme asi měli štěstí, když se po chvíli magického jiskření a praskání portál sám od sebe uzavřel. Zřetelně jsem viděl, jak se Sorenovi ulevilo. Když se ke mně otočil, začal jsem se vyptávat a snažil se přijít už konečně celé věci na kloub. Bylo na něm vidět, že se mu o celé situaci nemluví lehce, ale nakonec se rozmluvil.
 
Sdělil jsem Sorenovi, co se mi stalo před několika hodinami. Několik prakticky fialových zvířat, kterým z tlamy kapal fialový hnus, doprovázely gejzíry fialových jisker tryskajících ze země. Pověděl jsem mu o mém hledání.
Soren se rozmluvil o zvláštním muži, snad šlechtici se severským přízvukem, který zorganizoval velkolepou hostinu, na které byla spousta lidí. Ale později jsem se v některých věcech začínal ztrácet. Ten nebo to, co stojí v pozadí celého velkého problému, mě známého jako virus prezentující se viditelnými fialovými příznaky, nás vlastně studuje. Vlastně pořádně nevíme, jak dlouho. Ale ta hostina, kterou zorganizoval onen muž známý pod jménem Malachai, vlastně vůbec nebyla, že vše byla iluze. Mluvil o tom, jak všem chutnal dort z jahod. Zvláštní, že se Soren zmínil o takovém detailu, který by snad mohl mít nějaký význam. Prakticky všichni té iluzi podlehli a po hostině se vydali do svých domovů. Jen Calwen snad iluzi narušila kouzlem „Zpráva“. Ale v tom vyprávění jsem se začínal ztrácet. I když jsem se soustředil sebevíc, tak jsem ztrácel přehled o tom, co byla realita a co byla jen iluze.
 
Na mé hlavě by se dala usmažit vejce, když Soren přešel k dalšímu problému, který ho trápí dlouhou dobu. Jde o skupinu lidí, kteří vypadají vcelku obyčejně, ale jsou smrtelně nebezpeční. Vyhledávají mágy a vůbec všechny, kteří mají co do činění s kouzly a nemilosrdně je zabíjí. Každý z nich má totiž zvláštní věc, artefakt, který pohltí všechnu magii v okolí. Prsten s černým kamenem, který nosí, jim propůjčuje nad kouzelníky obrovskou moc tím, že pohltí každé kouzlo. Cokoliv magického v přítomnosti prstenu ztrácí své vlastnosti. Onen prsten je prý nějak spojen s jeho nositelem. Nositel a prsten jedno jsou. Nekouzlí, bojují na blízko a jsou to mistrní válečníci. Fyzické zranění je prý jediný možný způsob, jak je porazit. Sám byl terčem několika útoků, které díky svým kouzlům se štěstím přežil. Jak se mi svěřil, tak je to snad i díky pokusům, které na sobě v minulosti dělal. Možná mají někde sídlo, které by se dalo vypátrat, ale Soren neměl tušení, kde by mohlo být.
 
Měl bych co nejdříve promluvit s Horianem a vůbec všemi zástupci měst a obydlených oblastí, aby varovali obyvatele o možném nebezpečí, které osoby s prstenem s černým kamenem skýtají.
 
Co je však důležitější, jsme stále sledováni a studováni. Čím déle budeme všichni, bez rozdílu ras, otálet, tím těžší bude pro nás celou situaci vyřešit.
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#7
Tik-tak, tik-tak
 
Znovu a znovu plním lovecké vývěsky. Ti lovci jsou snad nenasytní. Ale je pravda, že města jsou plná hladových krků a hospody potřebují něco nabízet. Nakonec všichni potřebují jíst i pít, a když k tomu můžu nějak přispět, nedělá mi to problém. Zrovna jsem odjížděl severní branou Isharu a narazil na dvojici strážných zuřivě debatujících o událostech na severu. Zastavil jsem Gomita a přidal se do rozhovoru.
 
Strážný mluvil o Kitonu, kde náhle zmizela bolest. Lidská armáda toho využila, ale objevily se problémy s velmi dobře organizovanými skřety. Zdá se, že Kiton a okolí je neklidnější místo než kdy dříve. Bolest se za krátko zase vrátila, ale mnohem slabší. Zaujalo mě, že se strážný zmínil o duze, která se objevila. Jakoby jeden konec duhového oblouku končil u Kitonu a ten druhý konec prý někde daleko na severu Scarby. Sever. Kdykoliv slyším zmínku o těchto nehostinných ledových pláních, působí to na mě obrovskou silou. Jakoby mě vždy něco chytlo a táhlo do těch vzdálených míst. Z představ mě vytrhl až hlas strážného, který mluvil o slábnoucí duze. Dříve byla silnější, sytější a barvitější. Je to zvláštní, připadalo mi to jako nějaký odpočet. Je to nějaký čas, který nám byl dán, abychom se připravili? Kdo duhu vytvořil? Strážný mluvil o klidu v momentě, kdy se duha objevila. Je to nějaké ochranné kouzlo, které někdo vytvořil, aby nám poskytl nějaký čas, který nám ubíhá?
 
Z opětovného přemítání mne vytrhl až výkřik jednoho ze strážných, který padl mrtvý k zemi. V šoku jsem strhl ze zad kladivo a rozhlížel se kolem. Najednou se chytl za krk i druhý strážný a padl mrtvý k zemi. Skočil jsem za stromy a vyhlížel vraha. Za chvíli se objevil skřet, který se nepodobal žádnému, kterého jsem kdy viděl. Jakmile se dostatečně přiblížil, vyrazil jsem a ohnal se svým obouručným kladivem. Trochu jsem zakopl o kořen, který vystupoval ze země, rána nabrala nečekanou dráhu a asi proto byl souboj tak rychlý. Skřet padl mrtvý k zemi. Při prozkoumávání těl mě po chvíli překvapila žena v róbě. Když mě viděla živého, vyštěkla že z toho není nadšená a polila se nějakou tekutinu a vzápětí se sesunula k zemi bez známek života.
[Obrázky: 06duch.png] [Obrázky: 06vtele.png] [Obrázky: 06probrani.png]
 
Pak už si jen pamatuji zvláštní pocit po těle a obrovskou touhu jít na sever.
 
Jakmile jsem se zabalil do kožešin, vyrazil jsem na další severskou pouť. V Kitonském údolí se to hemžilo vojáky z armády Isharionu. Všichni nervózně přecházeli a provrtávali mě nedůvěřivými pohledy. Jen jsem projel a pokračoval dále na sever. Byl jsem již hluboko ve Scarbě, když jsem zahlédl orla, který se mi vznášel nad hlavou. Vždy se vrátil, když jsem se vydal nějakým směrem. Jakoby se mi snažil ukazovat cestu. Jeho následováním jsem se dostal až do jeskynního průchodu v Girshském pohoří. Na druhé straně už byly pouze nekonečné bílé pláně Shiarské pustiny.
 [Obrázky: 06zeme.png]
 
Brodil jsem se sněhem, když jsem narazil na zvláštní místo absolutně bez sněhu. Horká země pulsovala pod mýma nohama, že jsem klidně mohl odhodit kožešiny, do kterých jsem byl zabalen. Jakmile jsem se dotkl země holou rukou, zafučel vítr a já omdlel. Probral jsem se na místě, o kterém jsem byl přesvědčený, že ho znám. Nejdříve jsem si myslel, že jde o Ishar, ale pak jsem poznal Cypronu. Celé to však bylo zvláštní. Mimo cesty byla naprostá hluboká temnota. Bál jsem sejít z cesty. Při prohlídce jsem narazil na zvláštní sochu elfky a orka držící se za ruce. 
[Obrázky: 06socha.png]
  
Pod sochou byl špatně čitelný nápis, jakoby tam byl mnoho staletí. Jediné co se mi podařilo přečíst bylo pouze:
Aliance všech……..28. Luny 568
 
Uvědomil jsem si, že jde o nějakou vidinu budoucnosti. Až tehdy jsem postřehl, že je všude spoustu krve a kostí mrtvých těl lidí, orků, trpaslíků a dalších ras. Stále jsem slyšel jakýsi šepot, až pak bylo možné rozlišit jednotlivá slova:
Smrt je věčná….tvůj čas ne
Cyklus života je u konce….nastal čas rozkladu
 
Z ničeho nic se objevil obrovský krvavý elementál. Jeho rysy se stále měnily a nabývaly roztodivných tvarů a krev neustále tekla do všech směrů.
[Obrázky: 06elem.png]
 
Zalapal jsem po dechu, když mi nabídl, abych se k nim přidal. Ani jsem nestačil zapřemýšlet ke komu vlastně. Znovu jsem ztratil vědomí.
 
Když jsem se probral zpět v Shiarské pustině na horké zemi, objevil se muž s ledově zbarvenou kůží a chladnýma modrýma očima. Vyzařovala z něj zvláštní aura chladu a smrti. Kouzlem mě oslabil tak, že jsem padl na kolena a sotva jsem se opíral o své kladivo. Byl bych bez sebemenší šance se ubránit, kdyby se neobjevila žena-čarodějka.
[Obrázky: 06konec.png]
 
Vzduch se naplnil elektrizující energií, když žena kouzlem doslova odhodila blížící se mojí smrt. Nedostal jsem na výběr a po ženině výzvě jsem utekl…..
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět



Skok na fórum: