18.07.2017 v 13:37
Hodnocení:
138
Mantis: 0
Vloženo do Mantisu 0-krát v 0 postech
18.07.2017 v 13:37
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 18.07.2017 v 15:39 od Guner.)
I.
Byl krásný slunečný den . Cyprona žila svým jednoduchým, poklidným životem . Na tržnici se právě přeli dva obchodníci čí ryba je čerstvější, jinak nic nenarušovalo idylku tohoto překrásného dne . Agiris seděl nedaleko tržiště na měkké trávě a poklidně pohledem přejížděl po místních . Laita, ležela vedle něj a mlsně okousávala kousek uzeného žebra . Lidé si Agirise nevšímali, z části právě díky Laity, která v nich vzbuzovala strach a z části díky tomu jak se elf na každého tvářil . Utrpení jenž musel vydržet při jednání na tržištích bylo sice zapomenuto, ale i tak bylo jeho srdce plné chmurných myšlenek . Musel prodat malé stádo divokých koní, což nepatřilo mezi věci, s kterýma se snadno vyrovnával . Bohužel, nic jiného se dělat nedalo, potřeboval stříbrné na výbavu pro následující výpravu . Podíval na dvojici nových nožů, které měl připevněné u boty na na stehně a pomalu zkontroloval přezky, jestli jsou správně upevněné . V tu chvíli někdo za elfem tiše promluvil "Aiya Agiris" Agiris se otočil po směru, z něhož známý hlas přicházel . "Aiya Att´häyim" Jezdec na koni se nervozně ošil ve svém sedle . Agiris se pomalu postavil na své nohy a líně se protáhl. "Máme zásoby na sedm čtyřdnů v divočině", konstatoval suše, lano, šípy, pár pastí, lektvary, obvazy, voda . Att´häyim se nad touto informaci chvíli zamýšlel, po té jen přikývl . "Opravdu tam chceš opět vyrazit ?" zeptal se Agiris Att´häyima. "Je to to jediné co můžeme v této situaci dělat." Musíme zjistit co se v zemi mrtvých odehrává." Agiris jen souhlasně přikývl . Celá ta situace z Eldemarem, s mrtvýma, vše se z tohoto místa zdálo tak vzdálené, snad i nepodstatné . "My dva proti Legii smrti, hmm." zabručel . Att´häyim se pousmál . Bylo pravdou, že Nemrtvý Eldemar skrýval spoustu odpovědi na spoustu otázek . Jedna z nich byla i to, zda by nemrtvý Eldemar byl schopen napadnout Cypronu ? Jak daleko sahá zamoření nemrtvýma ? Je vůbec Cyprona v bezpečí ? Byla někdy ? Bude svět v bezpečí ? A byla ta otázka vůbec důvodem k takové riskantní výpravě ? Zajímá to vůbec nějákého Fúrima Atana ? Možná to byla jen záminka pro dva bláznivé elfy, jenž si chtějí dopřát poslední chvíle hrdinství . Na pochybnosti nebyl čas, rozhodnutí padlo již dávno a tak se Agiris jen vyhoupl na hřbet svého vlka a pevně se chytl jeho kožichu . "Nemusíš jít jestli nechceš." prohodil Att´häyim suše . " Dovedeš si představit, že bych byl někde jinde a dělal něco jiného ?" zabručel Agiris . V odpověd se mu dostalo jen tiché "Lau". A tak se oba vydali na dlouhou cestu k troskám Eldemaru .
Cesta k bývalému území elfů byla zdlouhavá . Několikrát museli sjet ze silnice, kvůli lapkům, čihajícím na svou kořist, a harpiím, které se začaly poměrně nepříjemně roztahovat krajem . Silnice sama už dávno nebyla co před dávnými časy, často se úplně ztrácela v zeleni . Nikdo nenavštěvoval mrtvé, snad jen zoufalci a zatracenci . Agiris přemýšlel, ke kterým z těchto dvou skupin patří jejich skromná výprava . Nedaleko starého mostu přes řeku, která označovala hranici Eldemaru v časech, kdy se o to někdo zajímal, si oba elfové udělali malý tábor . Att´häyim uvázal svého koně k nedalekému napájedlu. Agiris se netrpělivě vydal na nedalekou vyvýšeninu, aby si prohlédl samotný most a vyhodnotil bezpečnost průchodu přes něj . Území mrtvých se halilo do bílého oparu, jenž zabraňoval vidět, co se skrývá hluboko ve vnitrozemí . Most a jeho obranná zeď tam tiše stály, odkryté zraku elfa, mlha se nepřirozeně držela až za zdí . Nebylo těžké si všimnout dvou nehybných postav před mostem . Agirisovy zacukalo v koutku úst: "Tak jsem tady, nildi, pojdťe a přivítejte starého kolegu, jak se patří," zabručel si pro sebe . Chvíli tam jen tak klečel a pozoroval. Nemrtví tam stáli jako dvě sochy, dva strážní ve starých elfích zbrojích, dva bratři . Agiris zaslechl jak se někdo prodírá křovím za jeho zády . Byl to Att'häyim . Jemné cinkání zbroje ho bezpečně prozradilo. Poklekl vedle Agirise a zahleděl se k mostu . Jeho oči těkali po obzoru, pozorujíc, počítajíc . Mozek vojáka, pomyslel si Agiris . I po všech těch útrapách a katastrofách, jimiž si oba prošli, ať už společně nebo každý zvlášť, to stále byl Arnaráto Att'häyim. Ještě chvíli probodával mlhu v území mrtvých svým pohledem, nakonec vstal a tasil meč . "Lasta Agiris, Linnuvan Yesta"."Není proč otálet, budou jen dva," řekl tiše a vydal se pomalu dolů k cestě, vstříc mrtvým . Agiris sundal luk ze svých zad a sestoupil níž, aby dostřelil na soky u mostu, tiše následován svým vlkem . Att´häyim se neúprosně blížil k mostu, Agiris založil první šíp a vystřelil na vzdálenější cíl . Jeden šíp byl následován dalším a dalším . První se svezl po helmici nemrtvého soka, druhý už zasáhl přesně svůj cíl a zabodl se mu do oka, tedy do toho co bývalo okem, následován třetím, jenž srazil nemrtvého na zem . Att´häyim se zatím zahříval soubojem s druhým nemrtvým . Několik letmých tahů, jako když malíř maluje svůj obraz, a elf zarazil svůj meč hluboko do útrob nemrtvého. Po té ho dokopl a letmým švihem oddělil jeho hlavu od zbytku těla . Oba nemrtví leželi nehybně na zemi . Agiris se pomalu přiloudal k místu, kde ležel nemrtvý jenž býval jeho cílem . Vzal malou kudlu a precizně ji zabodl ležícímu nemrtvému do spánku . Att´häyim se zatím přesunul na most, pozorujíc trosky toho co zbylo z obranné palisády za řekou . Bylo to mrtvé místo, které si příroda pomalu brala zpět do svého mocného držení .
Všichni tři přešli přes most a jako lusknutím prstu je začala zahalovat nepropustná mlha . Celé počasí se během chvíle změnilo, Agiris cítil jak na něj dopadlo pár chladných kapek, i obloha se pomalu začínala zahalovat do černi . Bylo to zvláštní, chvíli poprchávalo, chvíli foukal silný vítr, mlha však stále nehybně obklopovala celý prostor . Pak to zahlédl . Před ním na starých kůlech vlál jako vlajka dlouhý zelený kus látky . Nedávno tudy oba elfové procházeli a nic takového zde nebylo . Agiris si byl jistý, něco takového upoutá pozornost každého, né jen stopaře . Chvíli pozoroval vlnící se látku a pak ji opatrně vzal, aby si ji mohl pořádně prohlédnout . Byla to část pláště v barvách Quendë a co bylo zajímavé, byla jako nová . Nemrtví nenosí zachovalé pláště, které ještě voní po levandulích. Sehl se k zemi a zahlédl stopy po koni, nebo koních . Rozcházeli se do několika směrů . "Att´häyme, možná je zde někdo další na živu, stopy jsou čitelné a nejsou staré." konstatoval tiše elfovy stojícímu opodál .
"Stopy vedou tady dolů k řece a ty další směrem k Eldemaru . Rozdělme se." zašeptal .
"Kdyby jsi na nic nenatrefil, pokračuj podél řeky, až narazíš na staré hnízdo ostnatce". Tam se sejdeme".
" Jestli budou potíže, tak se sejdeme zde". řekl tiše Att´hayim .
"Host´ Alassë Agiris."
"Host´Alassë Att´häyim."
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Finis coronat opus - In nomine et ad honorem tenebrae
18.07.2017 v 13:46
Hodnocení:
298
Mantis: 0
Vloženo do Mantisu 0-krát v 0 postech
18.07.2017 v 13:46
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 18.07.2017 v 15:51 od Halli.)
II
Att'häyim
Když ztratil Agirise s Laitou z dohledu, dělaly mu společnost jen jeho myšlenky. Agirisem nalezené stopy zajistily, že nebyly příliš uklidňující. Ve vzduchu se vznášelo cosi znepokojujícího. Att'häyim se pomalu, ale jistě přemisťoval mezi stromy k dohodnutému místu setkání. V Eldarionu bylo hrobové ticho, ale i na to už si zvykl.
Přikrčil se u jednoho z křoví, které mu poskytovalo perfektní úkryt. Začal kontrolovat okolí, když v tom v křovinách něco cvaklo. Uvědomil si, oč jde, ale nebyl dostatečně rychlý. O ruku se mu odřel ostrý bodák s háčky. Zasyčel a v rychlém úskoku vytasil meč. Kdyby se ostnatec neprozradil, měl bych teď po ruce, přemítal, co se právě stalo. Elf se dal na ústup, nemohl prozradit svou pozici přímým soubojem, alespoň ne v této situaci. Nemohl uvést svého kolegu v nebezpečí. Att'häyim zmizel v křovinách mezi stromy, ostnaté stvoření následovalo jeho kroky. Skrytý elf vyčkával. Když se stvoření prodralo křovinami, bylo nemilosrdně rozetnuto a na místě zemřelo. Elf zatasil meč, než si však stihl začít ošetřovat lehké zranění na ruce, někoho zahlédl. Co to? Kdo to byl? Rychle se přivinul ke stromu a zpoza něj sledoval jezdce. Omyl - jezdkyni. Před očima se mu zatemnilo.
Uslyšel tichý smích. Všude kolem sebe. Zničehonic byl ponořen do tmy. Ležel, ačkoliv pod ním nebyla žádná zem. Chtěl se zvednout, ale to akorát způsobilo, že se začal propadat prostorem. Ve volném pádu zaskučel a zmateně mával rukama ve snaze chytit se něčeho pevného.
Když se probral, ležel vedle mrtvého ostnatce. Zapomněl, jak silný jejich jed dokáže být. Přes ránu na ruce se mu do těla dostala větší dávka jedu, než předpokládal. Nicméně onen tichý smích byl i nadále přítomen a ta samá jezdkyně se skutečně tyčila mezi stromy. Nebyly to halucinace, ačkoliv v to doufal. Jezdkyně totiž seděla na koni, jehož tělo sestávalo z prohnilého masa, ve kterém řádila spousta červů. Odporný pohled, co ale Att'häyima znepokojovalo více, byla podoba mladé elfky v sedle. Ne, to snad ne. Mladá Talinnë, ale mrtvá a navíc v jedné z těch odporných krvavých zbrojí. Moc dobře věděl, že s těmi, jenž nosí tuto zbroj - tento symbol, si není radno zahrávat. Proto se snažil udržovat co nejnižší profil, proto se začal plížit pryč. Marně. Nemrtvá jezdkyně, jakoby přesně věděla, kde se elf skrývá. Neustále zrcadlila každý jeho krok. "Kde jsi, Att'häyime?" ozvalo se. Nejednou, ze všech stran, jakoby ho cosi obletělo a dokola opakovalo to samé. Nemohl dále ustupovat, za zády měl již pouze řeku, a proto v něm tato otázka vyvolala pocit naděje. Pocit, že se dokáže kolem jezdkyně proplížit. A nebo si s ním pouze hrála jako kočka s myší. Zamrazilo ho v zádech. Nebyl to však pouze pocit vyvolaný scénou, která se před ním odehrávala. Na léto bylo zničehonic prapodivně chladno.
První bylo pravdou, a nebo byla ona hra krutější než by se mohlo zdát. Svižně se přemisťoval mezi stromy. Když se předním otevřela mýtina, poklekl u jednoho z posledních stromů a krátce obhlédl okolí. Měl volnou cestu. Když však vykročil, znovu zaznělo: "Kde jsi, Att'häyime?" Elf uskočil zpět ke stromu. Vyděsilo ho to, neboť se to ozvalo přímo před ním. Ve vzdálenosti, do které se odváží pouze milenci. Chytil se za hlavu a bolestně jí zakroutil. Nebyl si jistý, zda jsou hlasy v jeho hlavě nebo vně. Protřel si oči a znovu obhlédl okolí. Vydal se přes mýtinu, avšak jinudy než při prvním pokusu. Jeho kroky doprovázel smích, již ne tak tichý.
V dálce zaslechl cvakat kostlivce a brzy bělmo jejich kostí prosvitlo mezi listy stromů. Bez problémů se kolem nich proplížil. Když se dostal na okraj další mýtiny, zahlédl něco, na co nebyl připraven. Další elfka v ohavné zbroji. Tentokrát však mnohem děsivější pohled na její tvář. Aleldë, jeho drahá sestra. Bledá jako v jeho nočních murách, tak bledá jako když ji pohřbíval poprvé.
Doufal, že ho zeleň dostatečně kryla. Neměl sílu na to postavit se své sestře. Ať už ve výměně verbální nebo jiné. Pevně doufal, neboť se dívala přímo jeho směrem. Když se odhodlal pohnout, odehrál se stejný tanec jako s jezdkyní. Každý krok, který učinil, byl dokonale zrcadlen jeho sestrou. Byl to tanec dlouhý a náročný, leč i z něj se elf nakonec zdárně vymotal. Dohodnuté místo již bezpochyby minul, zvědavost ho ale táhla hlouběji do území smrti.
Zvedala se mlha. Uvědomoval si, že se stále víc a víc dostává do sevření mrtvých. Byl o tom také neustále ujišťován, když se musel skoro každým krokem vyhýbat novému nemrtvému elfovi. Corellone, tolik mrtvých! Jeho kroky však vedly hlouběji a hlouběji. Za vzpomínkami, za hlasy, které ho doprovázely. "Bratře," ozývalo se a táhle doznívalo, jakoby se zdroj onoho zvuku opakovaně rychle přibližoval a znovu od něj odrážel. Postupoval dál, snažil se hlasy ignorovat, ale nešlo to. Věděl, že se ho snaží vyvést z míry, že se ho snaží dohnat k tomu, aby udělal chybu. "Nemusíš se mě bát, jsme přeci stejní. Ty i já..."
V tom jen tak tak spatřuje rychle se blížící ostří. Jeho ruka pohotově startuje a vynáší meč do krytu smrtelného úderu. Čepele se rozeznívají vysokým tónem. Jeho tep vyletěl stejně prudce jako jeho meč. Rychlým kopnutím rozhazuje postoj soupeře, který se ocitá příliš blízko. Následuje několik rychlých seknutí mečem a nemrtvý padá tváří k zemi. Tím však nic nekončí. Střet čepelí musel jít v této mrtvolně tiché zemi slyšet jako zvony v Isharu. Rychle přejíždí očima okolí a hledá bezpečný úkryt. Cítí, jak se blíží jeden z těch nesoucí symbol. Prudce startuje a mizí mezi stromy. Svižný únik je zakončen prudkým skluzem mezi křoviny. Celý udýchaný se ohlíží, jestli jej netvor spatřil. Ne. Byl dostatečně rychlý, před jeho očima se rozléhala pouze tichá příroda.
Z mlhy se ozývalo: "Att'häyime, kde mám svou odměnu za tvůj život?" Byl zmatený. "To jsem já Att'he, tvá sssestra," zněl pláč z bílých závěsů houstnoucí mlhy. Rozhodl se pokračovat jiným směrem, musel se vzdálit od místa střetu. Z mlhy se ozval jekot: "Bratřeeeee!" Ohlédl se a dále mizel v mrtvolném bělmu vznášejícím se ve vzduchu. "Lásko...," ozvalo se něžně. Zamrzl na místě. Nerozpoznal hlas, ale doufal, že se nejednalo o onu třetí elfku. Nechtěl čekat, až se objeví. Nesnesl by to, a proto bez dalšího prodlení pokračoval dál.
Sešel z cesty. Nevěděl, kde je. V tom se na něj z mlhy vyřítila odporná levitující bestie. Kdysi přátelské stvoření trávící v lesích poklidné chvíle, nyní ohavná čarodějnice nahánějící hrůzu. Za běhu se po ní ohnal mečem. Bez výsledku. Víc to již nezkoušel, neboť si byl jistý, že jeho čepel zasáhla, ale nepůsobila stvoření žádnou újmu. Volnou rukou sáhl na opasek a pohotově palcem uvolnil špunt jedné z ampulí. Prudkým pohybem vychrstl obsah skleněné nádoby na vílu. Efekt byl okamžitý a pro magické stvoření zdrcující. Levitující monstrum sebou prásklo s tupým zvukem o zem a začalo se kroutit do nepředstavitelných poloh. Elf tomu nevěnoval příliš pozornosti, jediné co ho zajímalo bylo, že se za ním již neřítí. Oddechl si, zápěstím si otřel čelo a zadíval se do mlhy. Klid. Žádné hlasy. Žádní nemrtví. Vstal a pokračoval směrem, kterým se ubíral před střetem s vílou. Zastavila jej prudká bolest. Chytil se za hlavu a několika malátnými kroky zacouval. Eldamar. Město zahalené bolestí. Alespoň už věděl, kde je.
Pokračoval směrem k bráně, kterou s Agirisem přišli, ačkoliv se chtěl vrátit na místo, kde se rozdělili. Když si uvědomil, že onen palouček minul, zarazil se. Po chvíli se zorientoval, našel své staré stopy. Ale ty Agirisovy mu zůstaly skryty. Nijak ho to nepřekvapilo. Agiris byl vždy ten opatrnější. "Tady," ozývalo se lákavě z mlhy. Att'häyim se motal bílou tmou s nadějí, že najde svého přítele. Našel však opět pouze svou nemrtvou sestru. Neviděl ji, ale cítil její přítomnost a navíc slyšel její hlas: "Už není, ten koho hledáš, už patří nám." Kdyby to byla pravda, tak už byste mě našli, pomyslel. To samé opakovaně švitořilo vzduchem. Lau. Neměl odvahu jít a promluvit na tu věc, která vypadala jako jeho sestra. "Nás je mnoho, ty jsi sám, přidej se," vábily hlasy. "Sám, sám, tak strašně sám," ozývalo se ze všech směrů. Svět se s ním točil, znovu ztratil orientaci v mlze. "Tady!" ozval se výkřik. Att'häyim se riskantně vydal za hlasem, ale buď znovu ztratil směr a nebo to byla pouhá snaha zmást oběť.
Když konečně našel cestu k hranicím Eldarionu, do jeho oka se odleskl předmět ležící v trávě. Překvapilo ho to - mlha byla hustší než doposud, ale když se pro neznámou věc sehnul užasl na místě. Prsten, do nějž bylo elfštinou jemně vytesáno "Elaeírë". Jméno jeho rodiny. Krátce si ho prohlédl a pak jej strčil do kapsy. Pokračoval směrem k bráně s vidinou svého přítele Agirise. Za jeho zády se ozvalo: "Dárek od náássss." Neohlédl se. Měl toho už příliš. Chtěl se z tohoto prokletého místa dostat.
18.07.2017 v 14:38
Hodnocení:
138
Mantis: 0
Vloženo do Mantisu 0-krát v 0 postech
18.07.2017 v 14:38
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 18.07.2017 v 14:59 od Guner.)
III.
Agiris
Naposled se ohlédl směrem, kterým se vydal Att´häyim, jako by snad přes hustou mlhu mohl naposled zahlédnout svého kolegu ve zbrani . Opět byl sám na území mrtvých, tedy skoro . Laita se stále držela za Agirisem jako tichý stín . Rozhlédl se po zemi, aby opět našel pro stopaře zřetelnou stopu po koni, jenž tudy musel projet v nedávné době . Mírně přejel rukou po důlku v hlíně a odstranil z ní trs trávy . Jezdec jel pomalým cvalem, kůń byl pravděpodobně podvyživený, stopa byla mělká . I přes mlhu bylo stopování opravdu snadné, jezdec se nesnažil nějak maskovat svůj postup . Agiris se pomalu přesouval směrem k Eldemaru, i když si tím nemohl být úplně jistý, mlha byla čím dál temnější a neprostupnější . Procházel kolem starých sutin, jenž mu připoměly jeho slavnou ránu lukem, díky které v lepších časech osvobodil Galeath z její proklaté formy . Stopa koně se začala stáčet přesně k těm starým zdem . Přiblížil se na hranu lesa, aby pohlédl na to prastaré místo . I přes mlhu šly vidět zdi staré budovy jenž se tyčily jako hrozivá ruka tonoucího v šedavé zeleni vysoké trávy . Elf ucítil příval nepřirozeného chladu a otřásl se . "Něco není v pořádku", pomyslel si . Zdálo se jako by ho snad začalo něco pozorovat . Pomalu se rozhlédl a pozorně si pohledem změřil každé podezřelé křoví . Laita se nenápadně krčila ve vysokých křovinách nedaleko svého pána, svůj zrak upírala směrem k sutinám před nima. Něco tam je, to už pochopil . Stáhl svůj luk ze zad a pomalým, tichým krokem se vydal vpřed přes louku . Asi uprostřed cesty mezi bezpečím lesa a zdí staré zříceniny zahlédl několik stínů . Nemrtví, nebylo o tom pochyb . Elfovy zacukalo v koutku úst . "Další tři nebožtíci, je čas na rozhřešení". Založil šíp do luku a chystal se k prvnímu přesnému výstřelu . Zahleděl se na svůj cíl, v temné mlze pouze obrys postavy, nehybně stojící ve své ošklivé staré elfí zbrojí, čekající, sledující . Agiris se zarazil, chvíli trvalo než zjistil, že nemrtvé oči sledují právě jeho . Mlha se nenápadně zvedla a opět zhoustla . Stačilo to. Agiris viděl, že nemrtvých není jen pár, ale celý proklatý zástup a všichni upírají svůj zrak na místo na kterém zrovna stál . Zástup nemrtvých bratrů a sester, kteří touží přivítat Agirise ve svých temných řadách . Musel potlačit smích . Chtěl se rozběhnout vpřed a obdarovat své staré bratry vší ocelí, kterou u sebe má . Neudělal to, místo toho se rozhodl k rychlému ústupu . Otočil se, aby mohl přeběhnout zpět do lesa, ale nohy se mu podlomily, svět se s ním zatočil . Najednou ležel na zemi, v ústech cítil hlínu, hlava mu pulsovala obrovskou bolestí . Něco projelo kolem, jezdec . Snažil se rychle vstát, ale svět se točil stále příliš rychle . Jezdec se blížil, Agiris nasbíral dost sil, aby mohl udělat rychlý kotoul směrem pryč od zbraně útočníka . V ruce stále svíral svůj luk . Věděl, že má jen několik okamžiků, než jezdec otočí svého koně a pojede provést další nemilosrdný útok . Založil šíp a bez přemýšlení vystřelil . Možná to bylo štěstí, možná ovoce tvrdého výcviku, ale šíp zasáhl jezdce do ruky v němž svíral svůj děsivý dlouhý meč, který po té upustil na zem . Jezdec se zastavil pár kroků od klečícího elfa, hledíc mu zpříma do tváře . Děsivý pohled na hnijící maso, jenž pomalu odpadávalo z nemrtvého koně, nebylo nic proti pohledu na postavu sedící tomu stvoření na hřbetě . Mladá elfka si stále zachovala svou pěknou tvář, jenž měla za života . Barva její kůže však okamžitě prozradila pravdu o jejím současném zdravotním stavu, byla bledá a bez života . Oči měla černé jako dvě nejhlubší propasti na jejíchž dně číhala smrt . Věděl kdo to je, kdo to byl za života . Stáli tam proti sobě, hledíc si z očí do očí a ta chvíle se zdála být léty . Talinnë pomalu roztáhla ruce, jako by snad Agirise chtěla obejmout a děsivě zavřískala . Byl to signál, při kterém se celá legie nemrtvých dala do pohybu, hrozící svými rezavými meči na Agirise . I když se jeho srdce bouřilo a chtělo vše dokončit, neposlechl . Agiris se dal na zběsilý úprk lesem, lesem mrtvého Eldemaru, následován svým vlkem a armádou nemrtvých .
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Finis coronat opus - In nomine et ad honorem tenebrae
18.07.2017 v 14:42
Hodnocení:
298
Mantis: 0
Vloženo do Mantisu 0-krát v 0 postech
18.07.2017 v 14:42
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 18.07.2017 v 16:16 od Halli.)
IV
Mlha nezvykle zhoustla a spojila se s tmou. Dohromady tvořily neproniknutelnou clonu. Agiris se skrýval v houštinách nedaleko brány a vyčkával na Att'häyima. Po jeho boku oddechovala Laita. Cítil, že je znepokojená stejně jako on. Za závojem temnoty se cosi skrývalo. Věděli to, ale ani jeden z nich zatím nechtěl znát kdo nebo co. Att'häyim pořád nikde, trvalo mu to.
V neproniknutelné tmě se cosi pohlo. Netvor, jehož život započal smrtí. Nikoliv smrtí jedince, ale smrtí mnoha. Vše však zůstávalo prozatím zrakům obou elfů a vlčího společníka utajeno.
Att'häyim se prodíral tmou. Blížil se k čekajícímu elfovi, ale stejně tak k neznámému netvorovi. Již nebyl příliš daleko od brány. Doufal, že na něj Agiris čeká. Doufal, že je pořád naživu.
Ve tmě se cosi zalesklo. Agiris i netvor to zahlédli. Krátký záblesk byl následován slabou září, která postupně zesilovala, dokud neodhalila postavu. Ve slabé září stanul Att'häyim. Agiris vykročil ze skrytu, aby ho varoval. Stejnětak ale vykročil i zahalený netvor. "Att'häyim, hauta! Ta ná neuma!" ozvalo se ze tmy, zatímco se proti němu vyřítila bělobná hora kostí. Celé monstrum nebyla pouhá obnažená kostra kdysi živého tvora. Jednalo se o shluk kostí věrně napodobující celé tělo jakéhosi obra s tím rozdílem, že na něm nezůstalo již téměř žádné maso. To bylo nahrazeno kostmi různých tvorů, převážně však mrtvých elfů. Materiálu k sestavení jeho těla leží po Eldarionu bezesporu požehnaně. Dlouhý pahýl, který měl místo ruky, se zahučením prořízl vzduch těsně nad jeho hlavou. Elf naštěstí stihl včas zareagovat a kotoulem se dostal za netvora. "Ed' i'ear ar' elenea!" žasl tiše Agiris při pohledu na hýbající se kosti, které se nyní tyčily ve slabé záři. Att'häyim se svého kolegu snaží spěšně najít očima. Marně, tma mu to nedovoluje. Světlo následuje elfa s mečem, jeho zdrojem byl prsten, který před chvílí nalezl. Kostěný netvor se napřáhl. Jeho obrovský pahýl se tyčil tak vysoko, že se ztrácel ve tmě. Att'häyim se chystá k dalšímu výpadu, ví, že se takovému útoku neubrání, když v tom ze tmy se zasvištěním přilétá šíp a zabořuje se hluboko do těla netvora. Jeho paže zůstává nehybně viset ve vzduchu. Netvor, zdá se, je krátce znehybněn šípem, který se mu zaklínil mezi obnaženými kostmi. Att'häyim nečeká a využívá situaci, kterou mu Agiris precizně naservíroval. Prudkým seknutím přerazil několik kostí v pase kostěje. Zároveň s tím však praská šíp, který obra znehybňoval. Netvor zběsile uděřil pahýlem do země tam, kde ještě před chvílí stál elf. Ze tmy se postupně rychle vynořují další šípy. Některé z nich netvor odráží jednou ze svých paží, další se mu boří hluboko do míst, která Agiris v omezené viditelnosti vyhodnotil jako slabiny. Malý zdroj světla, který nese Att'häyim, mu však poskytuje vše, co potřebuje k tomu, aby mohl kostěnou ohavnost bez přestání zásobovat notnou dávkou šípů. Jeho druh mezi úskoky a úhyby vyčkává vždy na správnou chvíli, kdy je jejich soupeř znehybněn nebo otřesen jedním ze střelcových zásahů. Útoky jsou vedeny tak, aby byla kostějova mobilita značně omezena, s tím však narůstá i jeho zuřivost a zběsilost jeho úderů. Další útok. Pahýl se tyčí široko do temnoty a rychle sviští zpět směrem ke svítícímu elfovi. Úhyb. Netvor se však přizpůsobuje a chystá se udeřit proti jeho úskoku nohou. Nemůže. S hlasitým vrčením se z temnoty vynořuje Laita a zahryzává se do oné končetiny znemožňujíc tak jakýkoliv pohyb. Další šíp. Tentokrát mířen přímo na hlavu. Prudký zásah obrem silně trhl. Šíp se zasekl v čele lebky nad jedním z očních důlků. Laita vytrhává několik kostí z nohy a opět rychle mizí ve tmě. Rozzuřené ohnání pahýlem následuje Laitu do temnoty, ta se však již nachází neznámo kde. Netvor tak pouze naprázdno útočí do tmy, čehož využívá Att'häyim a mečem mu zasazuje několik rychlých úderů, které jej připravují o poraněnou nohu. Když chce kostěj vést útok na elfa, je mu to odepřeno, neboť jeho pohyby jsou zastaveny další salvou šípů ze tmy. Laita se ve skoku opět vynořuje z temnoty a zakousává se do kostěnné paže, čímž s celým tělem ohavnosti trhne narušujíc tak jeho rovnováhu na jedné noze. Zároveň přilétá další šíp a sek mečem. Netvor padá k zemi a ozývá se hlasité zapraskání. Zvuk vydaný několika desítkami lámajících se kostí. Laita ještě škube s celou paží znehybněné hromady kostí.
Z pláště temnoty se konečně vynořuje Agiris. V jedné ruce drží luk a v druhé si pohrává s krátkou čepelí. Rozhodně přistupuje k hlavě kostějě a zaráží mu ocel hluboko do temene. Dýku následně trhnutím uvolňuje a chvíli ji potěžkává v ruce sleduje mrtvý kolos pod nohama. "Vítej v mojí noční můře," tiše zabručel a schoval ocel zpět do koženého steheního pouzdra. Att'häyim mlčel, oddechoval a konečně si otřel čelo. S mečem v ruce ještě obešel hrob mnoha elfů, který zde zrovna vytvořili, aby se podíval do tváře ležícímu netvorovi. Neměli ani čas oddechnout, když zaslechli chrastění kostí. Zvuk se zlověstně šířil tmou. Nešlo o malou skupinku kostlivců nebo jednoho kostěje, jako ležel u jejich nohou. Ne. Tohle byl zvuk oddílu či dokonce oddílů. Ani jeden z nich nemusel nic řikat. Bez čekání se vrhli k bráně a zmizeli za řekou.
V temnotě, tam kde před chvílí stáli dva živí, se začalo cosi hýbat. Kosti se začaly kupit s nepříjemným zvukovým doprovodem a v černém hávu opět stanul kostěj.
OOC:
Hauta = stůj
Ta ná neuma. = Je to past.
Ed' i'ear ar' elenea! = By the sea and stars!
Chtěl bych poděkovat GM Lynx za povedený event šitý na míru postavám Att'häyim Elaeírë a Agiris. Event nebyl koridor vytyčený GM, a proto šlo o velice intenzivní zážitek s mnoha možnými cestami vývoje. Za to patří Lynxovi veliký obdiv, neboť málokdo k tomu takto přistupuje.
Následovat bude ještě pátá část z tohoto eventu, na které momentálně s Agirisem pracujeme.
24.07.2017 v 16:23
Hodnocení:
138
Mantis: 0
Vloženo do Mantisu 0-krát v 0 postech
24.07.2017 v 16:23
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 24.07.2017 v 16:44 od Guner.)
V.
Konec prvního dějství
Noční, sychravou a chladnou Cypronou se plížili dva stíny . Dva znaveni jezdci se tiše sunuli směrem k místnímu hostinci . Ulicí se rozeznívalo jen tiché klepání kopyt a ťapání vlčích nohou . Jezdci se stočili do centra města, mlčky postupujíc tmou, jenž rozráželo jen slabé světlo městských luceren . Brzy přijeli k budově, která byla jejich cílem . Agiris líně sesedl ze svého vlka a jemně ho pohladil po srsti . "Zůstan a hlídej Laito." Jeho kolega už svého koně přivázal k nejbližšímu sloupu, po té mlčky zamířil do hostince . Agiris ho tiše následoval . "Atan, Merelyë Limpë, Hanta," a ukázal na vrchního dva prsty . Vrchní jen nechápavě zíral, což elfa rozladilo ještě víc, než již byl . "Donesete nám nahoru láhev vína, prosím," Zabručel na vrchního, ze zjevnou podrážděností v hlase . Oba elfové se znaveně dokolíbali k nejtemnějšímu stolku na patře, který sliboval soukromí, po kterém oba prahli . Agiris si odepnul pláštˇ a smutně si ho prohlédl, bylo v něm pár nových děr, jako ve všem co má na sobě . Sroloval ho do úhledného klubka a položil na vedlejší židli . Vrchní v mezičase přinesl láhev červeného vína a dva skleněné poháry . Tiše seděli. Vstřebávali právě prožité a snažili se v těchto zážitcích najít nějaký smysl. Některé výjevy staré pár hodin utápěli ve víně. Po několika chvílích rozrazil ticho Agiris: "Ma na ta?" Nenacházel odpovědi a proto se obrátil na druhého elfa. Ten se však jen nejistě zatvářil, jelikož ani on žádné neměl. "Pořád doufám, že něco z toho byly vidiny," řekl po chvíli Att'häyim tiše a zkoumal dál prsten, se kterým si hrál mezi konečky svých prstů. "Mě to přišlo jako docela reálné vidiny," řekl Agiris nahmatavajíc si zatím nejčerstvější bouli na hlavě ."Dokonce bych řekl, že ta vidina rozdávala pěkné rány." Att'häyim jen tiše přikývl, nespouštějíc zrak ze svého nového pokladu . "Je hezké vidět, že i nemrtví se umí shluknout do bitevních řad a připravit past na své, zatím živé kolegy. A ta věc u brány, to bylo něco nečekaného."Zabručel tiše Agiris . "Možná si pro nás na příště připraví uvítací pohár vína, nebo jarní slavnosti, kdo ví?" Tiše zachraptěl a obrátil obsah poháru do svého hrdla ."Moc nechybělo a zůstal bych tam."Agiris se zamračil na prázdný pohár, snažíc si urovnat všechny myšlenky .
"Kde jsi celou dobu byl ty Att'häyime, a co to máš za cetku?" Att'häyim si ještě jednou protočil prsten mezi prsty a pak jej schoval v pěsti a pohlédl na Agirise. "Mou cestu na dohodnuté místo narušila jezdkyně," krátce utichl. "Talinnë na již dávno mrtvém koni," pokračoval tiše. "Vypadalo to, jakoby věděla, kde jsem. Nebo alespoň přibližně," obrazy, které se mu zrovna honily hlavou zalil znovu vínem. "Trvalo mi, než jsem se vymotal z jejích spárů, ale nakonec se to obešlo bez boje. Nemohl jsem však již pokračoval dál směrem k onu hnízdu a byl jsem nucen odklonit se hlouběji k někdejšímu táboru. Jak mlha houstla, začal jsem se ztrácet, i přesto, že dom...," zarazil se a následně se opravil: "tu zemi dobře znám. Už to nemohu ani nazvat domovem." Přimhouřil oči a znovu se napil. "A k tomu všemu ty hlasy," dodal. "Hlasy?" pozvedl obočí Agiris. Att'häyim znejistěl a následně pomalu kývl."Tancavë. Nejprvě hlas Talin...," zase se zarazil: "jezdkyně. A později mé sestry. Samozřejmě nešlo jenom o hlas a i ona zkřížila mou cestu stejně jako jezdkyně," umlkl, sklonil hlavu a zavřel oči s bolestnou grimasou. Snažil se vyhnat obrazy z hlavy, mrtvou tvář své sestry. Za okamžik oddechl a rozevřel pěst, čímž znovu odhalil prsten. "A tohle jsem našel při cestě k bráně. Elaeírë," řekl a natočil prsten rytinou k Agirisovi. Agiris se zamračil .
"Takže se mi to nezdálo," na chvíli se odmlčel a pak jen tiše dodal,"Talinnë je také na druhé straně."Smutně si prohlédl prsten, jenž ještě před chvíli vydával slabé záření."Nesvítil ještě před chvíli?" Zeptal se Att'häyima, který jen pokrčil ramena.
"Možná se už vypotřeboval."V tů chvíli se do hospody přikradli dva stíny v lehké zbroji avšak z ostrou ocelí u pasu. Posadili se k vzdálenějším stolům a začali nenápadně pozorovat elfy. Agiris si nově příchozích nevšímal, pozorně si prohlížel Att'häyimův prsten a jejich rytiny, které bezesporu označovali rodové jméno Elaeírë.
"Myslíš že je zakletý, že je to další past?"
"Měl jsem ho na ruce a ještě žiju."
"Ale nějakou magii skrývá?" Att'häyim jen pokrčil ramena .
"Možná je to část skládačky, která nám zatím uniká."
"Možná to není nic, jen náhodný nález."
"Nezdá se mi to. Bylo to na příliš viditelném místě. Bylo to zvláštní, i ten hlas, všechno. Myslím, že potřebujeme někoho, kdo se vyzná. Jinak nikdy nepřijdeme na to co ten prsten doopravdy znamená."
"Calwen?"
"Tancavë."
"Pokud žije, vím kde jí najdeme." Při zmínění jména dávno zapomenuté čarodějky, se oba stíny nenápadně přiblížili, hltajíc každé slovo obou elfů.
"Pokud žije..." Dodal Att´häyim váhavě.
"A pokud né ?"
"Možná Soren"
"Sorenovy moc nevěřím, je to strašný tajnůstkář a podivín. Ale nikdy nás přímo neprodal, to je taky pravda." Stíny se přiblížili ještě více. "Att'häyim si všiml, že se atmosféra v hospodě nepříjemně houstne . Stíny se přibližovaly, chtěli vědět víc, znát to co jest skryto v myslích elfů . Agiris se jen pousmál, "Zdá se, že jsme se nějákým způsobem ocitli na sedle divokého koně, jenž za noční bouře sprintuje nezmapovanou bažinou."
OOC: Děkujeme GM Thanisovy z pomocí a dokořenění tohoto zatím nedokončeného příběhu. Rádi bychom v našich skromných řadách přivítaly i další elfí postavy hráčů, kteří se nebojí solidního RP . Máte-li zájem napište nám SZ nebo na ICQ Halli, Guner, popřípadě GM Lynx ... díky
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Finis coronat opus - In nomine et ad honorem tenebrae
01.08.2017 v 19:01
Hodnocení:
298
Mantis: 0
Vloženo do Mantisu 0-krát v 0 postech
01.08.2017 v 19:01
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 01.08.2017 v 21:57 od Halli.)
☩☩
"Mám zprávy," Agiris seskočil z vlka a jeho nohy stanuly nedaleko cypronského hřbitova. Att'häyim zůstával v sedle. "O Calwen," pokračoval stojící elf. Druhý lehce kývl a začal sesedat. "Žije, podle všech informací, ale není nikde k nalezení. Jakoby za sebou zametala stopy," Att'häyim ho nepřerušoval. "Nevím, jestli ji budu schopen najít," zapochyboval střelec. "Hmm. Jediné, co mě napadá, je pomoc dalšího mága. Mohl by ji kontaktovat způsobem, který nám není umožněn," ujal se slova druhý elf. "Soren?" otázal se Agiris. "Ismian' určitě ne," odfrkl si Att'häyim. Když zaznělo to jméno, stopař se rozpomněl: "Ó, to je moje druhá zpráva. Ten taky žije a také se schovává před světem. Zdá se, že všichni strkají hlavy do písku." Elf v kovové zbroji si začal urovnávat svá strohá zavazadla. "To je dobře. Někdo jako Ismian' by nás akorát hnal k soudu, který by vedl jako člověk. A následně nás pověsil za dezerci. Na hlupáky nemáme čas. Těch jsme se nabažili již dávno," promlouval přes rameno. Bylo mu pouze dáno za pravdu.
"Takže o prstenu nevíme nic."
"Lau."
"Ještě mne napadlo, že by nám třeba mohl pomoci nějaký alchymista."
"Ivor?"
Oba elfové jednohlasně: "Žije?"
"Nedivil bych se, kdyby ho nechali umřít v té jeho jeskyni. Nachystali mu hrob s velikým předstihem."
"Hádám, že spíše ne. Málokdy opouštěl svou noru. Ale v Isharu určitě bude nějaký alchymista. Já pamatuji jistého Rubyho, ale byl to solidní blázen," zamračil se při tom Agiris.
Att'häyim poznamenal, že to k té práci pravděpodobně patří. Dále se o nich nebavili.
"Přemýšlel jsem o tom, zřídit předsunutou základnu. Kousek od hranic mrtvého města. Několik příhodných míst tam je, ale musíme být ostražití. Raději bych se držel co nejdál. V Ramgardském pralese."
"Hmm, když o tom tak mluvíš, ani nevím zda Elessar zvládl vyhubit i tamější elfy."
"Mnoho stop tam nebylo, alespoň co jsem tam naposledy slídil."
V očích Agirise zajiskřila špetka naděje: "Možná, možná budou naší šancí. Jestli žijí, dám nevím co za to se s nimi setkat."
Elfové ještě dále hovořili, ale netrvalo dlouho a již projížděli východní bránou Cyprony. Dva jezdci, jeden na vlkovi a druhý na koni, v zašlých zbrojích, jejichž výbava nesla známky improvizovaných oprav a značného opotřebení, vyráželi opět do pustých krajin dalekého východu. Věděli, že nadcházející dny nebudou krátké. Věděli, že opět vyrážejí do náruči smrti, přesto na ně čekalo mnoho neznámého a nového.
Když překročili vodopád, který lidé pojmenovali podle jakéhosi Otorsona, a přenesli se tak do Hvozdu padlých stínů, čekalo na ně něco jiného, než by se podle jména tohoto místa mohlo zdát. Žádné stíny, nýbrž roztroušené skupinky nemrtvých - všemožných kostlivců a elfů, kterým již, zdá se, samotný Eldarion nestačí. Dali se do díla. Agirisův toulec brzy opustilo hned několik šípů a Att'häyimův meč ve večerním šeru brzy odrážel tvář Luny. Nechtěli být chyceni do pasti, a proto se přesouvali rychle. Rychleji, než nemrtví stíhali reagovat či předpokládat jejich další krok. Povedlo se jim proklouznout hluboko za jejich linii a při tom si dokázali díky nastřádaným informacícm udělat obrázek o situaci ve hvozdu. To však nebyl jejich cíl, elfové směřovali hlouběji a hlouběji. Dostali se do míst, která zela prázdnotou. Nebyla tu ani zvěř, ani nemrtví. Nikdo. Věděli že obvyklá cesta do Eldarionu nepřichází v úvahu, proto se rozhodli přeplout Velké medvědí jezero a dostat se tak téměř na hranice Ramgardu. Vše šlo poměrně hladce a skutečně se za několik okamžiků z temné noci ozýval šum pralesa. Když do něj vstoupili, drželi se pouze na jeho okraji. Byla noc a v pralese nikdy nebývalo příliš bezpečno, natož v dnešní době, kdy je zdejší situace nezmapovaná. Pamatovali však na přemnožení nebezpečných pavouků, kteří dorůstali obrovských rozměrů a jejich jed byl bez okamžité odborné pomoci jasnou smrtí. Ne, proto sem nepřišli. Do hlubin pralesa se vydají až za svitu slunce, tuto noc je čekalo něco jiného. Na jednom z mnoha příhodných míst, nedaleko hranic Ramgardu zřídili malý tábor. Nepobyli v něm dlouho a jejich kroky mířily na pro ně známá místa, pryč z pralesa.
Od doby, co vystoupili z Ramgardu, mlha postupně houstla. Blížili se k táboru, ačkoliv pro ně stále zůstával zahalen do bílého hávu. Když se před nimi zjevily zpustošené zdi tábora na chvíli se zastavili. Byly zpět. Zpět na místě plném vzpomínek mnoha dnes již mrtvých elfů. Místě plném frustrace. Zpět v cele smrti, kterou se již prohnal kat. "To bylo snadné," Agiris byl až překvapen, že se dosud nestřetli s žádným nemrtvým. Nečekal až se nějaký zjeví a přesvědčí ho o opaku a začal odklízet trosky, za kterými se skrýval úzky otvor. Jeho rozměry však dostačovaly, aby se oba elfové postupně protáhli bez větší námahy do útrob tábora.
Tráva za ta léta značně narostla. Z vysokého porostu se tyčily pozůstatky stanů rekrutů. Roztrhané plachty visely z tyčí, kterým nezbývalo mnoho do zlomení. Tu a tam se lehce zatřepetaly vlivem slabého vánku. V obou elfech to vyvolávalo nepříjemné pocity. Agiris se smutně rozhlížel po spoušti, která se před nimi otevřela. Att'häyim stál po jeho boku s kamenným výrazem, jako obvykle se jeho vnitřní pocity neprojevovaly zevně. Bylo to však právě zde, kde měl své přátelé a blízké. Mrazilo ho v zádech a jeho myšlenky byly pohlcovány temnotou. "Tira. Není tu bezpečno," zabručel do větru Agiris a udělal krok vysokou trávou: "Nikdy nebylo." Att'häyim bezeslov vykročil za ním. Po několika krocích se však zastavili. V porostu se cosi skrývalo. Agiris se sehnul a rukou rozkryl zeleň. Pod jeho rukou zazářila běloba kostí. Elfí ostatky. Uvědomili si, že travnatý porost je ve skutečnosti masovým hrobem obyvatel tábora - jejich přátel a kolegů. Každý jejich krok byl obklopen kostmi. Mohli se jen domnívat, kým byla již rozložená těla elfů. Chvíli procházeli místa, kde dříve stály stany a neustále naráželi na další a další. Stan kde žila Talinnë a Osha. Mág Sëriel. Spousta těl.
"Tula Att'häyim. Tira," zašeptal Agiris. "Něco slyším," upozornil, když odklidil několik trosek, čímž umožnil pokračovat hlouběji do srdce tábora. Vskutku, střed tábora již nezel prázdnotou. Hemžil se obřími pavouky a nemrtvými, kteří se skrývali v mlze a nebo jí bloudili. Oba elfové využili jejich nepozorovaného proniknutí do tábora a plížili se bílou nocí. Zanechávali za sebou pouze tiše zneškodněná těla vybledlých elfů. Když prošli troskami kdysi udržovaného nádvoří, ocitli se zpět u svatyně, kudy přišli. Byla zdevastovaná, pohlcená travnatým porostem a kostmi těch, kteří se snad ještě do posledních chvil modlili ke Corellonovi. Marně. Att'häyim nevěřil, že by při nich Bůh v těch chvílích stál. Nevěřil, že Corellon ještě přihlížel světu. Elf vykročil do svatyně, přistoupil k soše a prohlížel si tvář sochy vyobrazující onoho boha. Socha byla popraskaná a Corellonova podoba vůbec neodpovídala tomu, jak bývá vyobrazen. Jestliže při nás někdy Corellon stál, pak padl s elfy. Nebo i dříve.
Att'häyim se ohlédl k Agirisovi a chystal se něco říct, když v tom se z křovin po jeho boku vynořila osoba a chytila ho pevně za ruku. Elf sebou v úleku škubl a strnul na místě, když pohleděl osobě do očí. Nemrtvá elfka - Elithis. "Kde máš to, co jsi slíbil?" vyřkla a z úst jí přitom začala stékat krev. Její mrtvolné oči upjatě hleděly na něj. "Slíbil?" v elfově hlase byla znát zmatenost a strach. Jeho tep byl vysoký, cítil jak mu srdce při ledovém dotyku vyskočilo až do krku. "Anoooo," zaúpěla Elithis netrpělivě. Na žádný slib si nepamatoval. Jeho vzpomínky byly roztříštěné a některé chyběly. Byl jako kniha, ze které někdo vytrhal strany. "Mo.. možná budu potřebovat osvěžit paměť," vykoktal udržuje oční kontakt. Nemohl své oči odtrhnout. Od doteku byl jako strnulý. V pravé ruce držel meč, ale nemohl jí ani pohnout. Stejně tak jeho nohy jakoby zapustily kořeny do země. Mlhou se ozývalo: "Za tvůj život byl slíben dar pro naši paní." Znovu a znovu ze všech stran. "Přicházíš a vraždíš naše bratry," pokračovala chladně dál Elithis: "a nepřinášíš, co bylo slíbeno." Bylo to marné, nemohl si vzpomenout. V jeho paměti bylo velké černé prázdné místo. "Mani naa ta?" otázal se znovu nemrtvé, která nehybně stála a probodávala ho očima. "On si nepamatuje svůj slib?" znovu promlouvala mlha. Několikrát, dokola. "Je to pravda?" pokračovala dále v hovoru Elithis. "Tan..cavë, nejen ten," odvětil elf. Doufal, že dostane nějaké odpovědi. "Mám střílet?" ozval se Agiris váhavě z mlhy. Nemrtvá mu vůbec nevěnovala pozornost. "Lau," bezrozmyslu zněla odpověď. "Co jsem slíbil?" ptal se znovu elf. Elithis se zdála být pobavena. Bylo jí to poznat na očích. "Att'häyime Elaírë, ty jsi zemřel a nyní máš dluh u naší matky," promlouvala dále nemrtvá: "a ten dluh se musí splatit." U matky? podivoval se. Elithis se úsmala, nebo se o to alespoň snažila, co jí dovolovala její ztuhlá tvář. Nepěkný pohled.
"A všematka vždy dostane, co jí náleží. Takže přineseš, co jsi slíbil výměnou za svůj život, a nebo volíš smrt?!"
"Mani uma lle merna?"
"Smrt! Smrt! Smrt! Smrt!" ozvalo se zároveň z mlhy.
Po elfově dotazu elfka rázně vykročila a silou jej před sebou tlačila, dokud nenarazil zády na zeď. Chystala se mu povědět, co bylo obsahem jeho slibu. Kdyžtak učinila, oba živí elfové byli zaskočeni. Elithis ho probodávala očima: "Všematka už ztrácí trpělivost! Pokud selžeš, vrátíš se zpět do té bažiny, kde jsi zemřel!"
"Pak," Att'häyim byl otřesen obsahem svého slibu: "přinesu, co Všematka žádá," vyloudil s nepříjemnou grimasou. Nevzpomínal si na ten slib, ale nyní jej již složil podruhé. Před svědkem. Elithis se narovnala až jí z toho hlasitě zakřupala páteř. "Budeme čekat... budeme tě sledovat... budeme na blízku," elfka začala couvat zpět do mlhy, když v tom zahlédla druhého elfa. "Á, neviditelný. Brzy přijde i tvůj čas," vyřkla a v rychlé otočce zmizela mezi bílými záclonami. Zároveň se Att'häyim, jakoby byl uvolněn z nějakého sevření, svalil po stěně na zem a upustil svůj meč, který se téměř neslyšně zanořil do vysoké trávy. Jeho nohy byly obklopeny kostmi posledních návštěvníků svatyně. Elf cosi zamručel a pomalým pohybem si stáhl čelenku z vlasů. Agiris na něj cosi zvolal, ale neslyšel ho, ačkoliv od něj stál jen několik kroků. V jeho uších hlasitě hučelo.
☩
Tvá vůle žít, je pro mne velice nehezkým překvapením, Att'häyime. Ale věz, že jsi už překročil první práh, a od druhého tě dělí jen vteřiny. Mohla bych tě zachránit, ale tím příjdu o mocného válečníka, který by vedl mou armádu. S tou tvou vzpurností jsi k smíchu. Můžeš být k užitku jako živý? Můžeš? Možná ano. Lidé před námi prchají, bojí se nás, ale ty s tou svou živou kůží, ty, Att'häyime, splyneš s davem a lidé ani nehnou brvou. Dobrá, mám pro tebe nabídku...
Elf procitnul a začal se dávit. Z úst se mu začala valit krev. Když přestala, byla následována bolestným kašlem a křečemi v útrobách. Dlouhou dobu se v nich svíjel. Když i ony postupně opadly, otřel si ústa rukou. Byla celá rudá, pokrytá zaschlou krví. Před očima mu prolétlo několik okamžiků před smrtí a podvědomě se znovu chytil za břicho. Posadil se a konečně začal vnímat alespoň své nejbližší okolí. Ocitl se uprostřed krvavé kaluže, jejímž zdrojem byla právě hluboká rána na jeho břichu. Tedy alespoň dokud tam byla. Zdálo se, že jeho smrtelné zranění bylo zázračně vyléčeno a jeho důsledky jako lusknutím prstu ztratily efekt. Jediné co zůstalo, byla krev a spoušť, kterou nadělal, když se svíjel ve smrtelných křečích. Netušil, co se stalo. Pamatoval si kohosi... ne, bylo to marné, nepamatoval si nic, ač se snažil vzpomenout si sebevíc. Viděl jen siluetu, ale i ta se po pár chvílích rozplynula. Jeho vzpomínky byly jako hrst popela, kterou někdo rozprášil silným fouknutím. Klekl si a loktem se opřel o koleno. Druhou rukou se naposledy chytil za břicho. Bolest odezněla, ale jeho tělo bylo pořád jaksi ztuhlé. Rozhlédl se. Prostředí, které byl schopen vnímat se opět o něco rozšířilo. Již byl schopen určit, že se nachází kdesi v močálech. Mlha mu však příliš nedovolovala zorientovat se. Znovu obhlédl zem pod sebou, své lůžko smrti. Mechový porost potřísněný krví a zem rozrytá pohybem jeho noh. Stopy jeho snažení byly ještě znatelné na jeho botách. Byly pokryté směsicí bláta a krve. V mlze pak mizela rudá stezka, kterou vytvořil. Promnul si oči a pomalu vstal. Nemohl se pořádně narovnat a lehce kulhal, přesto odhodlaně pokračoval zpět po svých stopách.
☩
"A teď mi řekni, zda věříš, že je Corellon naživu," promluvil tiše Att'häyim. Elf nahmatal jílec meče v trávě a začal se pomalu zvedat. "A byl někdy vůbec naživu?" zeptal se Agiris při krátkém pohledu na sochu. Někdy musel, pomyslel si otřesený elf. Stvořitel a ochránce elfů. Od Pohromy je jeho existence pochybná. Elfové mohli přežít pouhou vůlí bez božského zásahu. A v letech, které jsme strávili zde, ve službě Quendë, bylo jeho jméno a moc jen pohádka. "Možná je to všechno jen trapná pohádka," Agiris očividně sdílel týž názor. "Je čas jít pryč. Na vysvětlování bude čas později," ošil se Agiris. Delší pobyt na tomto místě mu nedělal dobře. Koutkem oka neustále vyhlížel další nemrtvé.
"Chtěl jsem se ještě na něco podívat."
"Po tom všem?" elf s lukem se podíval směrem, kterým odešla Elithis, a tiše zaklel.
"Kdy se sem znovu dostaneme? Nic nám teď nehrozí. Abych mohl splnit slib, musíme se odtud dostat živí."
Elf zatasil meč a vykročil směrem ke svému bývalému stanu. Přes roztrhané plachty bylo vidět, jak se přehrabuje v troskách. "Pospěš si," popoháněl Agiris, zatímco obhlížel okolí a byl připraven zkolit rychlým výstřelem kohokoliv, kdo by se odvážil vynořit z mlhy. Po chvíli Att'häyim svižně vyrazil ze stanu a druhý elf dobíhal jeho kroky. Mířili tam, kde dřív stál královský stan. Agiris se ohlédl po jeho zbytcích a následně poklekl na jedno koleno a zhluboka se nadechl. Att'häyim jej tiše sledoval. Klečící zakroutil hlavou. "Tolik životů a kvůli čemu?" nečekal odpověď, ale jeho druh přesto dodal: "Někteří mají vysoké ambice," a vydal se zpět do středu tábora skrze roztrhané povislé plachty plátěného královského sídla. Mohli jsme vůbec něco změnit, ptali se sami sebe elfové. Pravděpodobně ne. Tuhle loď jsme neřídili my, pouze jsme byli jejími pasažéry. Loď, která mířila do náruči útesů. My jsme z ní vyskočili a zachránili si tak životy. Naposledy procházeli troskami, jediné místo, které zatím nenavštívili byla jeskyně pod táborem - Ivorova laboratoř. K jejich překvapení nalezli schody vedoucí kamsi do hlubin a také ostatky, které však nehovořily mnoho o tom, komu patřily. "Ivor?" ptal se jeden z nich. Druhý pouze předpokládal, že tomu tak je. "A nebo ten gnóm. Bláznivec s výbušninami. Učil Ivora nebo Ivor jeho, už nevím," povídal Agiris, zatímco přejížděl očima po holých kostech jednoho z nich.
Za několik okamžiků se již oba elfové prodírali ven stejnou cestou, jako přišli. Bez jakýchkoliv problémů propluli noční mlhou a brzy se již nahřívali u ohně na okraji Ramgardského pralesa. Atmosféra se však změnila. Agiris nespouštěl oči z Att'häyima a měl dokonce připravený nůž na noze. Nedávné zjištění v něm vyvolalo podezření a několik otázek.
"A teď bych rád věděl pár věcí."
"Jako?"
"Co jsi zač? Například. Já si totiž na počkání nevykládám s nemrtvýma."
"Att'häyim Elaeírë - stejná troska bývalého vojáka, jako ze kterých jsme se teď vrátili?"
"Co to ta Eli... mrtvola říkala? Co to znamenalo? A proč po tobě sakra chtějí něco takového?"
"Hmm. Dle všeho jsem zemřel. Krátce po tom, co jsme se setkali v Tharii."
"V močálech. Pamatuji se. Sám jsem tam málem zůstal."
Att'häyim tiše kývl.
"Ale mě by hádám něco nevzkřísilo."
"Jak jsem zemřel, to nevím. Stejně jako mnoho dalších věcí. Dnešní zjištění pro mne bylo stejným překvapením jako pro tebe."
"Můžu ti vůbec ještě věřit?"
Att'häyim pokrčil rameny.
"Můžeš?"
Agiris si povzdechl.
"A komu jinému bych měl?" s těmito slovy schoval nůž zpět do pouzdra.
"Tohle je špatné, Att'häyime. Dostali jsme se do průšvihu. A jsme na něj dva. Jen dva."
"Zatím."
"Pravda. Přesto se mi nijak nedostává optimismu."
Nastalo hrobové ticho. Pouhé šumění stromů Ramgardu.
"Pro dnešek mám dost. Lelyan Fumien. A nebo si mám vzít první hlídku?"
"Lau."
Agiris si změřil Att'häyima pohledem: "Dobrá, jen jestli mě plánuješ zabít, miř přesně."
"Čest mi prozatím zůstala."
"To rád slyším. Mně už moc né."
"Eares ar Elenis."
"Quel esta."
☩☩
07.08.2017 v 13:15
Hodnocení:
138
Mantis: 0
Vloženo do Mantisu 0-krát v 0 postech
07.08.2017 v 13:15
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 07.08.2017 v 13:20 od Guner.)
VII.
Filan stál ve svém skrovném příbytku, jenž měl původně zobrazovat moc, hrdost a snad i pýchu království Nanardh. Když se rozhlédl neviděl nic z těch vlastností. Jediné co zde bylo k vidění byla prázdnota, marnost a smutek. Jeden ze strážných se úpěnlivě snažil vysvětlit situaci kolem rozpadajícího se města. Města jenž bylo zbudováno tak, aby hrdě čelilo zítřkům. Nyní se zdálo, že už žádné zítřky nepřijdou. Pokynul strážnému a letmým gestem ho vyslal pryč, nezajímali ho ztráty, už je přestal počítat. Nic nemělo smysl, umíralo se každý den, svět umíral. Elf se sesunul na zem kde se posadil, snad aby byl blíže k matce zemi. Dělával to tak poslední dobou stále častěji, i přes to že pohodlí, jenž slibovala židle, bylo téměř na dosah. Čelem otočen k vchodu do monstrozní svatyně, ve které měl původně sedět sám velký vladař, nyní obsazena jen mladým vyčerpaným mágem. Rukou přejel po udusané hlíně a tiše zanotoval text staré písně :
Až budoucímu světu uplyne čas,
čas, ve kterém blázni hovoří a ostatní naslouchají.
Proroctví vyřknout podaří se včas,
avšak svět svou budoucnost před všemi zdárně tají ....
Uslyšel tiché, váhavé kroky."Další strážný, další mrtvý?" Zamumlal si a zvedl svou hlavu, aby pohlédl na nově příchozího. Stál tam elf, ve staré otlučené zbroji, nesoucí na mnoha místech známky provizorních oprav. Hnědý, ušmudlaný účes okamžitě prozradil, že nepatří do kdysi početného království Nanardh. Filan vstal ze země a pozorně si prohlížel elfa. "Jaká zvláštní návštěva, řekl bych. Snad dokonce nás navštívil druh, jenž je na listině vyhynulých." Zvědavě několikrát obešel kolem elfa. "Quendë?"
Elf se při tom označení ošil. "Lau, nejsem z Quendë, jsem dezertér."
"Nemá cenu zapírat, vím že jsi jeden z nich, jeden z rady!" Filan se už nemohl udržet, tolik let okoušel utrpení a bolest ze ztrát, za které mohli právě elfové z Quendë. Jindy klidný a velice rozumný elf byl pryč. Během chvíle, snad aniž by si to uvědomil, zasypal nervozního hnědovlasého elfa takovou dávkou obvinění a zloby, jakou by snad byl schopen jen Atan.
"To vy a ten váš arogantní Elessar!" "Slíbil nám pomoc, místo toho se z ničeho nic obětoval i z celou svou armádou!" "A pro co?" "Aby uvalili na celý svět nebezpečí obřích rozměrů?"
Elf se ani nesnažil bránit, pozorně si vyslechl všechny Filanovy výlevy zlosti a hněvu.Občas nervozně těkal pohledem k jednomu z oken. "Co tady hledáš Quendë?" řekl nakonec Filan, už bez emocí, byl vyčerpaný, už se nechtěl rozčilovat.
"Hledám přeživší, hledám svou rodinu, kohokoliv." Zachraptěl tiše hnědovlasý elf.
"Přeživší? Tak tady nás máš." "To co zde vidíš jsou všichni přeživší, uvězněni ve vlastním městě." " Chceš se k nám přidat?"
Tmavovlasý jen zakroutil hlavou."Lau, mám jaksi averzi k přidávání se do vojenských služeb."
"Zde není armáda,Quendë! Zde jsou jen ti co ještě žijí." Filan zlostně pokynul k východu ze svatyně.
Elf ve zbroji chvíli postával, pravděpodobně přemýšlejíc co říct a hlavně jak to správně podat."Nemohu popírat, že bychom si nemohli být vzájemně prospěšní." "Navíc většina zde se jevila jako bezbranná." "A nerad bych byl ten, kdo jim odmítl pomoc" Hnědovlasý elf se sebejistě zahleděl do Filanových očí a dodal:"A já vím, že pomoc potřebujete." Filan se z chutí zasmál, tak jako už dlouho né. "Takže zde máme zatraceného hrdinu." Znova se změřil pohledem hnědovlasého elfa.
"Potřebujeme pomoc a potřebujeme jí rychle" "Uvízli jsme zde, původně jsme připluli z ostrovů na lodích, ale ty lodě jsou nyní v držení Atanských Barbarů." "Zůstaneme-li zemřeme." "To je nám jasné, už je nás jen pár, a většina ani neumí vzít meč do ruky." Hnědovlasý jen tiše přikyvoval a pozorně naslouchal všemu co Filan řekl."Ztratili jsme mnoho elfů při obraně a chvíle, která nám mohla zachránit životy dávno pominula." "Barbarů je u našich lodí mnoho, víc než jsme schopni zvládnout." "Takže tak nějak doufám, že za sebou máš obrovskou armádu podobných zatracenců jako jsi ty."
"Nejsem sám" zabručel hnědovlasý."Uděláme co budeme moct, pak si promluvíme" a s tím se otočil a odešel. V tú chvíli si Filan všiml stínu, který je pozoroval celou dobu přes jedno z oken. Byl to další elf, ale z pískovou barvou vlasů. Při odchodu Hnědovlasého se rychle vytratil pryč.
Filan stál zaražen, nechápal souvislosti. "Proč nám chtějí pomoct?" ptál se sám sebe. Nebo ho možná urazil a hnědovlasý ztratil trpělivost, nedivil by se tomu. "Druhý elf k němu bezpochyb patřil, proč nepřišli oba? Co je to za podivnou hru co hrají?" Mág pomalu vyšel ven, snad aby se nadechl čerstvého vzduchu, snad aby zkontroloval, kolik z Nanardth ještě zbylo. Došel až do míst, kde hlídali průchod do obydlené části města dvě strážné. "Aiya Filan" ozvala se jedna z nich a druhá se rychle přidala. "Máme čekat potíže, od těch Quendë?" Zakroutil hlavou. "Myslím že Lau." "Vlastně nám asi chtějí pomoci." Otočil se k jedné ze strážných "Kolik jsi jich viděla Arinello?" Otázal se černovlasý mág jedné ze strážných.
"Dva a velkého vlka."
Filan se musel tiše zasmát, taková bláznivost."Divil bych se, kdybychom je znova spatřili." S tím se otočil a zamířil zpět do útrob města.
A tak vypluli. Museli nechat část nákladu na souši, aby lodě nepřetížili, ale to Filanovy nevadilo. Po dlouhé době pocítil naději. Ti dva Quendë, jejichž jména zůstanou skrytá v tajemnu, dali naději na přežití, naději na to, že né všichni elfové se vzdali svých ideálů. Filan za odměnu hnědovlasému elfovy slíbil pár odpovědí. Tušil, že otázky, které hnědovlasý pokládal jsou velice důležité. Cítíl se velice zahanben tím, že znal jen pár odpovědí na ně. Shunarův lektvar? Inteligentní nemrtvý? Rodový prsten a jeho magie? Jediná otázka, kterou hnědovlasému byl schopen úspěšně zodpovědět, byla otázka přežití Nanardh v této nehostinné a nepřátelské krajině. Vlastně to nebyla těžká otázka. Rozhlédl se po palubě lodi, na které se plavil a spatřil hrstku zdecimovaných postav.
Elfů, kteří už dávno pozbyli svou hrdost a pýchu. Smrt si pomalu krájela z jejich národa, kousíček po kousku, jen aby bylo stále z čeho brát. Fialové záření, bláznivá vzteklá zvěř, pavouci a nemrtvý. Kdo by zde chtěl zůstat? Zahleděl se na horizont a uviděl tři postavy. Dva elfové a jeden velký vlk ze světlou srstí, všichni stojící na okraji Ramgardského pralesa a sledujíc pomalou plavbu dvou lodí. Opřel se o zábradlí a tiše zanotoval:
Odpustil a opustil
ví, že se vítr změnil
Navždy a vždy
Jeho volba zazáří nebo pohasne ...
A tak opustili Kontinent poslední lesní elfové .....
OOC: Díky všem za pomoc při psaní tohoto zápisku
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Finis coronat opus - In nomine et ad honorem tenebrae
|