[RP] Arangilova dobrodružství
#1
Léto 13. Luny, 375. roku

Dnešní den vypadal jako že bude stejný, jako ty předchozí. Vydal jsem se k hlavní lovecké nástěnce v Isharu, abych se podíval, s jakými zvířaty chce vrchní lovčí pomoct. Krysy, kočky, psi... Klasický problém větších měst. To mě ale nelákalo - dnes jsem měl chuť trochu se provětrat a nadýchat se čerstvého vzduchu, který nabízí jen les. I proto mne potěšilo, že jeden z posledních pergamenů obsahoval informaci o zuřivém divočákovi. Je léto, doba žní a sklizně úrody, a farmáři jistě nemají radost z nezvaného návštěvníka jejich polí.

Strhl jsem pergamen z nástěnky a vydal se na lov. Jako první jsem zamířil k polím na severu od městské brány. U nich jsem narazil na první stopy prasat, které mne zavedly kolem skal hlouběji do lesa. Tam, na paloučku, ryl rypákem do země velký kňour. Ukrytý ve křoví jsem jej chvíli pozoroval. Když se nějakou dobu neobjevilo žádné další prase, odvážil jsem se vytáhnout z toulce dva šípy a jeden nasadil jej na tětivu. Pořádně jsem zamířil - první rána je jediná přesná, kterou mi divočák dovolí. Nádech - výdech - vypustit šíp a dát se na útěk!

Ryk který prase vydalo, vyplašil ptáky snad v celém lese. Dusot kopyt mi potvrdil, že prase rychle vyrazilo za mnou. Běžel jsem tak rychle, jak to jen šlo, i když jsem věděl, že běh není řešením této situace. „Nedá se nic dělat.“ blesklo mi hlavou. Prudce jsem zastavil na místě, otočil se a založil šíp na tětivu. Na nějaké přesnější míření nebyl čas - prase bylo s každou vteřinou blíž a blíž. Nádech - výdech - výstřel! Ani jsem se nepodíval, jestli jsem trefil, a znova začal utíkat. Naštěstí jsem po pár metrech doběhl ke stromu, na který jsem dokázal vyskočit.

Sotva jsem se vydrápal na první vyšší větve, už bylo prase u stromu a začalo na něj vztekle narážet. Přichytil jsem se větve a podíval se, jestli oba šípy zasáhly. Ano! Jeden trčel kňourovi z hřbetu, druhý z krku. Podle zvětšující se kaluže krve jsem usoudil, že jsem zasáhl tepnu. „Tohle nebude dlouho trvat.“ pomyslel jsem si. A opravdu - zuřivost, s jakou prase naráželo do stromu, pomalu ustupovala. Posadil jsem se na větev a vytáhl další šíp. I když jsem se přemlouval, že je vše v pořádku a kanec za chvíli zemře, třásly se mi ruce. Možná strachy, možná únavou. Střela nebyla tak přesná, jak jsem doufal, ale mého pronásledovatele zasáhla. Podlomily se mu nohy a krví podlité oči se zaleskly. I přes tři šípy v těle a kaluž krve, ve které ležel, neměl dost. Naštěstí jej už opouštěly síly a hrabal kopyty naprázdno.

Kňourovy pohyby byly čím dál více trhané a slabší. Bylo třeba jednat. Dorazit jej z blízka jsem si netroufal, přece jen se jednalo o opravdu statného a silného kance. Sáhl jsem do toulce pro šíp, zamířil a doufal, že ukončím jeho trápení. Nádech - výdech... Ani pořádně nevím, jak šíp opustil tětivu. Jediné co vím je, že když jsem se podíval dolů, trčel kňourovi z oka a ten už se nehýbal.

Počkal jsem ještě pár minut, abych se ujistil, že je potvora doopravdy mrtvá. Když se nic nedělo slezl jsem opratrně ze stromu a s nožem v ruce se blížil ke svému poraženému soupeři. Jaká byla moje úleva když jsem zjistil, že je opravdu po něm. Stáhl jsem jej z kůži, naporcoval maso a odřezal obrovské kly, které mu trčely z lebky - to aby mi lovčí uvěřil, že už s ním problémy nebudou. Nejlepší části masa jsem zabalil do brašny, ale větší část mršiny jsem ponechal na pospas lesní zvěři - jako omluvu a poděkování lesu.

Setkání s bestiemi

Když jsem se po úspěšném lovu vracel do Isharu, rozhodl jsem se zastavit se v elfím táboře - odpočinout si, poslechnout si, co se událo nového, snad se i nechat pochválit od starších lovců. Do lesíka, ve kterém tábor stojí, jsem ale vstoupil na jiném místě, než běžně. Nevím proč mě mé nohy nesly zrovna tím směrem. Možná proto, že jsem měl hlavu plnou myšlenek na uplynulý lov, kdo ví. Kdybych si dával větší pozor, možná bych si i všiml toho, že najednou celý les utichl. Ne však na dlouho - z mých myšlenek mě vytrhl divný skřehot a šustění křídel!

Odhodil jsem brašnu s úlovkem a strhl z ramene luk. V tu chvíli se na mne z nebe snášela bestie, jakou jsem dříve nepotkal - tělo obrovského ptáka s hlavou ženy. Nebyl čas pčemýšlet co je to zač - tady šlo o život. O můj život! Ruka mi automaticky vystřelila k toulci pro šíp. Vystřelil jsem proti bestii bez míření. Šíp zasáhl její levé křídlo, ale s ní to skoro ani nehnulo. Začal jsem utíkat, ale nebylo mi to moc platné - její drápy mne zasáhly do ramene. Bolest to byla příšerná, ale nedalo se nic dělat, musel jsem bojovat.

Byl jsem ve výhodě - v lese se opeřenci špatně lítalo. Měla ale výdrž, dorážela víc a víc, snažila se nalétávat jak jen to mezi stromy šlo. I přes to se mi podařilo ji zasáhnout několika šípy tak, že už nebyla schopná letu - pravděpodobně jí mé šípy potrhaly vazy v křídlech. Padla na zem, kde se snažila postavit na nohy. Bez šance. V rychlosti jsem jí prohnal další šíp hrdlem. 

Při mé smůle jsem si nevšiml, že jsem se při boji dostal k blízkosti jejího hnízda. A nebyla v něm sama! Zvuky boje a její skřeky přilákaly ostatní bestie, které s ní v hnízdě přebývaly. Opět jsem utekl hlouběji do lesa, kam na mne pořádně nemohly. Nedaly mi ale pokoj - chtěly pomstít padlou družku. Naštěstí už jsem věděl, jak na ně - krát se za stromy, v případě náletu se svalit na zem, aby na mě nedosáhly, a hlavně střílet! Bez přestání, jeden šíp za druhým! I s touto taktikou jsem ale dostal několik ran - díky zbroji to však byly spíše malé škrábance. Bolely a štípaly, ale příliš mne neomezovaly.

Sem tam se stahovaly zpět k hnízdu a snažily se mě vylákat na palouček před ním. Mými šípy a nálety přes stromy ale byly unavené a mírně nepozorné. Já na tom nebyl o moc lépe. Tělo mne bolelo a ruce slábly. Na útěk ale nemohlo být ani pomyšlení - dohnaly by mne. Musel jsem vyhrát! Skryt za stromy jsem po nic bez ustání střílel, dokud poslední z nich nepadla.

[Obrázky: h3YGgGG.png]

V tu chvli jsem padnul i já - znaven a vyčerpán jsem se svalil na zem a ztěžka dýchal. Ač mladý a plný sil, boj s tolika nepřáteli mne vyčarpal. Nerozvážně jsem se posadil, abych načerpal síly. Jak velká to byla nerozvážnost jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem z hnízda uslyšel táhlý skřekot. Zbovu jsem chytil svůj luk a pomalu se stahoval zpět do lesa. Najednou se z hnízda vyřítlia s ohromným skřehotáním další bestie. Byla větší než ty předešlé, s tmavěji zbarveným peřím.

Začal jsem kličkovat lesem směrem. Doufal jsem, že pro tuto bestii bude les stejnou překážkou, jako pro její družky. Jak moc jsem se pletl. Nedbala na to, že jí větve stromů šlehají do tváře a překážejí, neustále na mě nalétala, že jsem skoro ani střílet nestíhal. Spíš než boj se jednalo o útěk - ani jsem nevěděl, kudy a kam běžím. Ve chvílích, kdy vzlétala, aby opět zaútočila, jsem střílel, když slétala, běžel jsem a kličkoval. Několikrát se mi její pařáty zabořily do těla, jednou dokonce do obličeje. Tak tak, že jsem nepřišel o oko. Šrámy po ní mi ale zůstanou asi napořád.

V toulci už mi docházely šípy - ty, které jsem vystřílel do jejích družek, jsem posbírat nestačil. Její zuřivost ji však, společně s šípy, které jí trčely z těla, pomalu vysilovala. Najednou jsme se dostali na planinku poblíž svatyně. Myslel jsem si, že už je se mnou konec - mezi mnou a lesem, kde bych se mohl opět ukrývat, se nacházela ona. Pomalými, vratkými kroky se ke mně blížila. Teď nebo nikdy - já, nebo ona. Zamířil jem jeden z posledních šípů, co mi zbýval, na místo, kde jsem tušil její srdce a vystřelil. Šíp jí až po letky vletěl do hrudníku a bestie se zhroutila mrtvá k zemi.

[Obrázky: fF10MQN.png]

Vteřinu po ní jsem se na zem zhroutil i já. Jaké bylo mé štěstí, že to bylo v blízkosti svatyně, u které zrovna pobýval léčitel. Ten, jakmile viděl, že už je po boji, ke mně přispěchal a nalil mi do vyprahlých úst nějakou tekutinu - později mi vysvětlil, že se jednalo o lektvar, který mi pomůže rychleji zahojit rány. Když mi obvázal rány, vysvětlil mi, s čím jsem se to vlastně střetl. Byly to harpyje - napůl ptáci, napůl ženy, které se uhnízdily zde v horách a otravovaly život pocestným.

V relativním bezpečí svatyně jsem si pár hodin odpočinul. Teda, odpočinul - pokud se tvrdý a neplánovaný spánek po boji dá nazývat odpočinkem. Když jsem se vzbudil, dozvěděl jsem se od léčitele, že z hnízda už žádná další harpyje nevylezla. To, a předchozí úspěšné boje tohoto dne, mi dodaly odvahu jít se do hnízda podívat. Co kdyby v něm byly nějaká mláďata, která časem budou opět narušovat život v kraji?

Když jsem došel k hnízdu, pro jistotu jsem posbíral šípy z těl mrtvých harpyjí. Vyškrábal jsem se nahoru a s jedním z šípů připraveným na tětivě jsem pomalu postupoval hlouběji křivolakými uličkami. Uši jsem měl nastražené, abych při jakémkoli podezřelém zvuku mohl reagovat. Naštěstí bylo hnízdo prázdné, jen v posledním koutě se ve spleti větviček, trávy a peří skrývala opuštěná vejce. Zvířata mám rád, pokud neškodí, ale tito tvorové si život nezaslouží. Alespoň ne v blízkosti Isharu. Zavalil jsem vejce nejbližším kamenem a vydal se hledat místo, kde jsem odhodil batoh s masem divočáka. A to dnešní den vypadal, že bude stejný, jako ty předchozí...

[Obrázky: fVyrRIE.png]
Odpovědět
#2
Léto 14. Luny, 375. roku

Nepříjemné setkání

Toulal jsem se takhle navečer kolem Isharu, když jsem kousek od městské brány u řeky našel zatoulaného koně. Vypadal vyplašeně a byl evidentně hladový. Zastavil jsem se kousek od něj, shodil z ramene brašnu a podíval se, jestli u sebe nemám něco, čím bych ho aspoň trochu nakrmil. „Ha! Jablka!“ pomyslel jsem si radostně. „Snad aspoň trochu zaženou jeho hlad.“ První jablko jsem mu opatrně pohodil k nohám. Opatrně jej očichal, ale v zápětí skončilo v jeho hubě.

Napřáhl jsem k němu ruku s druhým jablkem. „Pojď ke mně. Neboj se mě. Neublížím ti.“  lákal jsem ho k sobě. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec se ke mně pomalými krůčky začal přibližovat. Nehybně, s rukou s jablkem nataženou před sebe, jsem čekal. Jakmile byl na dosah jablka, chramstl po něm, div že mi neuhryzl prsty. Čekal jsem, co bude dál. Jakmile sežvýkal i druhé jablko, začal do mě šťouchat čenichem. Opatrně jsem ho po něm pohladil. „Víc toho nemám!“ řekl jsem mu, ale jeho výraz mi dal najevo, že by si ještě něco dal. „Počkej, tak já ještě něco seženu.“ Otočil jsem se a vyrazil k městu.

Sotva jsem udělal pár kroků, uslyšel jsem za sebou zafrkání a tlumený dusot kopyt. Ohlédl jsem se přes rameno a vidím, jak mě kůň následuje. „Co s ním budu dělat? Vždyť jezdit neumím. Musím ho někde ustájit a zkusím ho prodat.“ Takové a různé další myšlenky mi letěly hlavou, když jsem procházel branou do Isharu. Jako první jsem šel do městských stájí. Tam mi štolba oznámil, že pro „mého“ koně není místo, a poradil mi, abych se poohlédl u farmy na severu, že prý tam pronajímají ohrady. Vydal jsem se tedy opět k bráně.

Jakmile jsem prošel branou, potkal jsem člověka v železné zbroji. Tedy, alespoň jsem si myslel, že je to člověk. Nevěnoval jsem mu příliš pozornost, prošel jsem kolem něj a pokračoval svou cestou, když tu mě doběhl. „Hrrrm!“ uslyšel jsem. Otočil jsem se a podíval jsem se na něj. Při bližším pohledu do otvoru přilby, která celá zakrývala jeho hlavu, jsem viděl jen černé oči a proužek zvláštně zbarvené kůže - hnědé, možná zelené, už nevím. 

Důkladně si mě prohlížel, od hlavy až k patě. Když mě začal očichávat, cítil jsem se dost nesvůj. Ne, nebylo to příjemné. Pak dotyčný kýchl a poprskal mi tvář. Ani jsem se nestihl otřít, když najednou mne popadl za vlasy a táhl po cestě směrem na sever. Odtáhl mne několik desítek metrů. Kříčel jsem, co jen to šlo, ale místní stráž buď spala, nebo se věnovala jiným věcem. Nevím. Pak už jsem je cítil tupou ránu na spánku...

Když jsem se probral, nikde nikdo nebyl. Ležel jsem uprostřed cesty zbitý, poplivaný, s kalhotami u kolen, a vedle mě leželo dřevěné polínko...


[Obrázky: TAiJ1uS.png]

[Obrázky: hOOLIE1.png]

[Obrázky: k9hzDSj.png]

[Obrázky: sumesEM.png]
Odpovědět



Skok na fórum: