Manawydan.eu
14.09.2008 v 20:37
Hodím sem svoje starší dílko které jsem napsal v nadšení po přečtení ságy.
Jinak sapek je pro furt nejlepší spisovatel všech dob.
Jo a taky jestli to překoktáte až do konce tak mi k tomu něco napište.
Zkáza Kaer Morhenu
Hodovní síní se rozléhalo ťukání korbelů, hlasité přípitky a opilecké písně. Do tohoto veselí se otevřeli dveře, které se zarazily s hlasitým zaduněním o zeď místnosti. Vstoupil vysoký muž oblečený v mokrém plášti a dlouhým mečem na zádech. Přistoupil k jednomu hodujícímu muži a řekl: “Kone, teď jsi na řadě ty s hlídkou. Vezmi si na sebe něco, co jen tak rychle nepromokne.“ Kon jenom nevrle zavrčel, něco zamumlal a vydal se na hradbu.
Kon vyšel ven z budovy. Vstoupil do prudkého deště, jaký již dlouho nepamatoval. Všude kolem dopadali obrovské dešťové kapky. Začal se procházet po hradbě, a jako za každé své hlídky přemýšlel. Jeho první rok v roli právoplatného zaklínače nebyl špatný. Zabíjel po vysočinách bandy orků a potulných slavenu, jednou si ho dokonce najali na zabiti staré mumie. I když v souboji s ní udělal vše co se naučil ve starých knihách sepsaných mnoha zaklinači podle svých zkušeností, neproběhlo to úplně hladce Nakonec naštěstí vyvázl živý s velkou jizvou na paži. Schrábl tučnou odměnu od obchodníku v městečku a vypravil se zpět do hradiště. Nyní když hlídal na hradbách přemýslel, kde se jen mohl zdržet jeho starý přítel Vesemir. Asi už bude muset přezimovat někde jinde, protože průsmyk k hradišti do 14 dnů zapadne snšhem a bude do jara neprůchodný. Kon si oddechl. Konečně budou moci přestat s těmi otravnými hlídkami. V zimě se sem totiž nikdo nedostane a pokud se o to někdo pokusí najdou ho na jaře při prvním tání zmrzlého ve sněhu.
Kon se najednou zastavil. Jako by zahlédl v dáli nějaké světlo. Že by se někdo blížil? Vždyť to není možné, teďka v noci za takového lijáku? Každý by přeci počkal v nejbližší vesnici a dorazil by sem zítra. Zahlédl i další světla. Už věděl, že se k nim někdo určitě přibližuje a nebyl to jen jeden člověk. Začalo se objevovat čím dál tím více světel. Ještě neslyšel jejich hovor a pokřikováni za neustálého dopadu kapek i přes svoje zbystřené smysly. Hlavou mu proletěla myšlenka na pomlouvačnou církev, která o nich hlásila, že jsou kacíři a mutanti. „Blázni! Proč asi chodí a zabíjejí netvory? Myslí si snad, že jen pro obživu? Pchee.“ Začal scházet z hradeb. Zkontroloval dřevěná vrata od hradiště, na kterých bylo z obou stra znamení zaklinačského cechu. Byla pečlivě zavřena dřevenou pokovanou závorou. Zatím byli v bezpečí. Přiblížil se k síni, kde se ještě před chvíli seděl a v klidu se bavil.
Hodovní síní se rozléhalo ťukání korbelů, hlasité přípitky a opilecké písně. Do tohoto veselí se otevřeli dveře, které se zarazily s hlasitým zaduněním o zeď místnosti.
V místnosti vše ztichlo nenadálým vyrušením. Na změnu hlídky bylo ještě příliš brzy a jiné vyrušení nebylo zvykem.
„Blíží se k nám, hodně mužů s lucernami a pochodněmi.“
Všichni jako jeden muž se zvedli a rozešli se pro své zbraně do pokojů. Zaklínačští kněží takzvaní přeměňovači se odebrali do svých sklepeních schovat prastaré spisy, lektvary a chemické látky, podle kterých prováděli zkoušky a přeměny na dětských učních zaklínačů.
Nejstarší zaklínač Sulik vystoupal na hradby a vyčkával. Postupně se k němu na hradbách přidávali další zaklínači. V hradišti jich bylo přes padesát. Na zimu se sem všichni vraceli, aby potkali své nejbližší přátele, popovídali si o svém předešlém roce, naplánovali si další rok svého putováni za zabíjením nebezpečných a zlých potvor a zrůd. Podle množství přicházejících světel typoval, že lidé, kteří přichází, může být něco kolem pětiset. Když o tom přemýšlel, nebylo to ani moc, ani málo, prostě tak akorát na výpravu průsmykem k tomuto hradišti. Už dlouho byl považován za nejváženějšího zaklínače. Už dlouho čekal, kdy bude moci zemřít čestně v boji s hroznou příšerou. Teď začal přemýšlet, jestli se pomluvy církve staly tak velkolepě lživými, že už proti nim vyslali trestnou výpravu, a jestli nakonec jeho čestná smrt přijde z meče nějakého obyčejného člověka. Dav byl, čím dál blíž. Už mohl rozeznat diky svým mutovaným očím, které připomínali oči kočky, jednotlivé tváře těch bláznů, co se blížili ke starému hradišti Kaer Morhen.
Jeden menší muž ale, zato podsaditý s mírným strništěm na tváři a lucernou v ruce předstoupil o něco dopředu a zakřičel: „S boží pomocí a s požehnáním církve se vzdejte božímu soudu a svaté inkvizici. Jinak vás stihne boží trest ještě tuto noc!“
Sulik si promnul mokré ruce od deště a mírně se zatřásl. Poslední rok ho artróza postihla ještě více, než minulé roky. Vytáhl svůj meč z pochvy, která byla opřena o hradbu. Hlavou mu prolétla myšlenka, že církev přeci jen přesvědčila lid, že jsou mutanti a ne pomocníci dobra a hubitelé zla. „Jestli chcete na nás učinit ten váš boží soud, tak si pro nás přijďte a vykonejte ho.“ řekl klidným hlasem při pohledu žoldákovým směrem. Dále promluvil k ostatním na hradbách: „Já už na smrt čekám a ona si už zaslouží mě lapnout do své říše, když jsem ji přidal tolik starosti s jinými, ale vy ještě musíte pokračovat v našem řemesle a zabíjet monstra a darebáky jako jsou ti venku. Bijte se do poslední kapky krve.“ Políbil svůj zaklínačský amulet, který začal lehce vibrovat a podíval se do davu.
Muž v černém dlouhém plášti si mumlal něco pro sebe jakýmsi cizím jazykem. Vedle něho bylo dalších 20 mužů stejných jako on. Ostatní kolem nich se neodvažovali ani pohnout. Kolem muže se najednou vytvořilo rudé světlo nabývající na velikosti a intenzitě. Muž utnul rázně svoje odříkávání a energie kolem něj shromážděná vyletěla k vratům hradiště. Od dalších mužů vyletěli podobné proudy energie k vrcholkům hradby. V tu chvíli se rozpoutala bitevní řež.
Kon rychle nesl další kládu k vratům kvůli jejich zpevnění. Opřel ji o zem a pořádně ji zapřel o vrata. Najednou jeho amulet s obrázkem havrana se začal mohutně třást. Jeho smysly si stihly vzpomenout jen na magii, která toto vyvolává. Hned v zápětí byl vymrštěn obrovskou energii i s vraty o 10 sáhu dozadu. Zatmělo se mu před očima. Snažil se vzpamatovat a vyburcovat jeho smysli na největší obrátky z povýbuchového otupění. Nebyl čas vypít zaklínačské speciální elixíry, po kterých jsou jejich smysly vybičovány na maximum. Po jejich požití je potřebná chvíle na soustředění a na to tady nebyl čas. Nyní jen slyšel dopadáni studených kapek na jeho rozpálenou kůži a zem okolo něj. Někde daleko uslyšel hukot stovek hlasů a dupot jejich bot o rozbahněnou zem. Zašátral kolem sebe, odhodil kusy dřeva co si na něm po výbuchu brány ustlali a zvedl se.
Začali se ozývat první rány zbrani. Všude na hradbě zaklínači bojovali proti bláznivým inkvizitorům církve. Vzduch byl prosycen magickými proudy. Oblehatelé stekly hradby velmi rychle, ale na nich narazili na velký odpor. Kdyby dole nestali muži s kušemi a nerozptylovaly statečné obránce. Byl by to i vyrovnaný boj. Sulik bojoval, co mohl. Jako vždy používal svoje znamení střídmě, ale vyžívání svého starého triku se zakopnutím si neodpustil a použil ho každou chvíli. Mnoho naivních mužů už padlo pod jeho mečem. Právě ho zasáhl proud krve z nepřítelova hrdla. Zamrkal a zorientoval se. Hnal se na něj muž střední výšky s obrovským štítem, který mu zavazel v pohyblivosti, a obyčejným palašem. Sulik si odfrkl. „Další lehký cíl“ řekl si pro sebe. Není možné jak se lidi nadceňují a věří svým schopnostem. Sulik naznačil úder na jeho pravé stehno, provedl piruetu a bodl nepřítele přímo do hrdla. Ten vytřeštil oči, jako každý mladíček, který ucítí první bolest při bitvě a spadl s bolestnými křečemi na zem. Sulik se narovnal, překročil jeho tělo a vykročil k dalšímu nepříteli vstříc. Pousmál se. „Tohle vypadá na lepšího bojovníka“ pronesl si radostně v mysli. Už ho unavuje používat svoje stárnoucí tělo s vybičovanými smysly na obyčejné mladíky, co mají být doma u svých budoucích manželek a starat se o pole a obchod. Sulik pozvedl meč k úderu a vyslal ho bleskovou rychlostí k noze protivníka. V poslední chvíli chtěl úder zvednout, aby zasáhl jeho břišní vnitřnosti, ale ve stehně ucítil prudký náraz a příval bolesti. Mrkl, co se stalo a uviděl šipku z kuše, zabořenou ve svém stehně. Znovu pozvedl oči k nepříteli, ale to už ho jeho sok, který vykryl jeho ránu, srazil svým ramenem dolu ke studeným kamenům hradby. Sulik rychle poklekl a chtěl bodnout svého soupeře, v souboji na život a na smrt, do břicha, ale ten už padl pod rychlým mečem bratra zaklínače Andara. Podíval se na muže s kuší, který se snažil nabit další šipku do kuše na hradbách Kaer Morhenu. „Další naivní blázen, který se do něj náhodou trefil“ řekl si sám pro svoje pobavení. V bojové vřavě nabíjet kuši se rovná sebevraždě. Sulikovi se chtělo začít smát. Místo toho, ale pronesl dvě krátká energická slova a provedl lety zautomatizované znamení svými prsty. Od Sulikovi ruky vyletěl lehce červený obláček dýmu, který se rychle přiblížil k nepříteli, vlétl mu do očí a vypálil mu je zevnitř. Muž zařval bolestí. Pustil tětivu kuše, pod kterou už měl šípku. Ta mu vylétla z kuše přímo do jeho chodidla. Chytl se za zraněnou nohu, kterou lehce nadzvedl ze země, a začal se belhat pryč, v tom do něj narazil bojovník s obyčejnými vidlemi, který se přidal k výpravě církevní inkvizice asi někde ve vesnici, a převrhl ho přes hradbu. Sulik dále slyšel jen strašný řev muže s kuší, který byl náhle utnut a navázalo na něj skučení několika lidí, na které řvoucí mrtvola dopadla.
Vše se seběhlo velmi rychle. Kon ještě před chvílí zpevňoval vrata hradiště a nyní už byl v bitevní vřavě, která se přihnala rychlosti blesku. Bojoval dobře, ale s mladistvou horlivostí, která mu přinesla už pár škrábanců i od velmi špatných bojovníků. Nyní zabil svého protivníka a rozhlédl se. Všude kolem viděl bojující zaklínače, kteří jsou zatlačováni přesilou a pomalu ubíjeni. Hnal se na něj protivník. Odhodil ho znamením a probodl. Chtěl se dále spravit o situaci. Rozhlédl se. Na bránu se hrnuli masy vykonavatelů církevního přání. Viděl, jak se někteří probíjejí na náměstí. Ironicky se pousmál. Už jim to může být jedno jestli zemřou na hradbách nebo na náměstí. Stejně jim jejich zaklínačská čest nedovolí ustoupit do hlavní budovy hradiště a tam se zabarikádovat.
Za sebou uslyšel hlas Sulika, který se s hrstkou dalších probil z hradby: “Víc se semknete bude to pro…..“ Chrčení mu napovědělo, že je jich o dalšího méně. Smrt každého zaklínače ho mrzela. Použil znamení ohně a spálil jednomu útočníkovi oči na popel, kterým si hned poté proklestil jeho meč cestu přes žebra k srdci. Klidně vydechl a pustil se do dalšího protivníka. Ještě jich musí poslat na onen svět spousty aby mohl v poklidu zemřít.
Zase jednou chtěl svým mladším bratřím poradit:“ Víc se semkněte, bude to pro…….“ Dál už neřekl nic. Zasáhl ho proud ohně, který jeho kůži spali na uhel. Ze sebe už dostal jen chrčení. Je to tady, okamžik jeho smrti. Hned zjistil, že je to ten okamžik, kdy člověku před očima proletí celý jeho život. Chtělo se mu začít smát, a kdyby mohl určitě by to udělal. Vzpomněl si na proroctví jedné harpie, která mu říkala, že jednou zemře pomocí magie. A teď to bylo tady. Mel jí věřit a néé se jí vysmívat, i když výsměchu byla hodna, protože pozdější souboj s ní byl jenom fraškou pro vydělaní peněz. Je pravda, že na její pěkné tělo se díval rád, i když umírala pod sekem jeho meče, ale pořád to byla příšera zasluhující si výsměch a bolestivou smrt. Naposledy ucítil horkost svého spáleného těla a obrátil svoje myšlenky na nespočet příšer, které kdy zabil. Teď mu prolétaly v hlavě. Pak se odebral na věčnost. Snad do nějakého zaklínačského ráje.
Korak rychle schovával všechny lektvary na přeměnu dětí na zaklínače do tajné skrýše. Schoval tam i návod na výrobu těchto lektvaru. Snad je žár, který po zapálení inkvizicí všeho kolem nezničí. Pronesl rychlou modlitbu k bohu a vydal se za zbývajícími knězi, které už poslal nahoru na náměstí. Hlavou mu proletěla myšlenka při výstupu do schodů, že snad už ani nemá cenu chodit ven. Však oni si pro něj přijdou.
Hodovní síní se rozléhalo hlasité pronášení prastaré zaklínačské formule pro zahnání strachu a uchránění klidu v těle. Do tohoto monotoního modlení se rozrazili dveře, které se zarazily s hlasitým zaduněním o zeď místnosti. Korak se dál nepřestával modlit. Čekal, až k němu útočníci dojdou. Zvýšil modlení na intenzitě a slova modlitby už skoro křičel. Najednou sebou trhl na bok pod kopem jednoho z útočníků. Snažil se udržet na nohou, ale pod dvěmi ranami pěstí spadl na zem, kde začal pojímat rány od lidí kolem něho stojících. Bolest snášel těžce a křičel při každé ráně. Ostatně už ho stejně uslyší jen tito lidé. Místo křiku se pokusil vyslovovat slova svého boha , ale hned mu do pusy dopadla pokovaná bota jednoho z lépe vybavených žoldáků . Zuby se mu rozsypali kolem. Už ani nevěděl, že začal znovu řvát. Jeho myšlenky se mu stočili k smrti. Připadal si jako doopravdový mučedník umlácený posedlým lidem. Do očí zalitých krví mu vtrhlo prudké světlo……..
Vesemir se blížil Kaer Morhneu. Přijížděl tak akorát, aby stihl být ve starém známém hradišti ještě před zamrznutím průsmyku. Těšil se na svoje bratry zaklínače a hlavně na svého nejlepšího přítele Kona, s kterým stejný rok splnili závěrečnou zkoušku přeměny. Už byl blízko. Pár zatáček a mírných stoupání a je tam. Nadechl se svěžího zimního vzduchu. Najednou však šok! Zahlédl tenkou linii kouře stoupajícího z míst, kde má stát jeho domovské hradiště. Nepříjemně se zavrtěl v sedle a popohnal koně do klusu.
Hodovní síní se rozprostíralo ticho jako v kapli toho nejméně významného boha. Do tohoto ticha zavrzali dveře a spadly s vyrvanými panty na zem. Náraz protrhl ticho, jako zvuk hromu po blesku. Ve dveřích se tyčila mladá postava zaklínače jménem Vesemir. V obličeji se mu zřel velmi smutný výraz ohromného smutku. V pěsti svíral svůj zaklínačsky medailon a zadržoval blížící se slzy. „Zaklínači přeci nemají city. Nemůžu truchlit.“ Opakoval si Vesemir stále dokola. Pohledl na posledního kněze, brutálně umláceného Koraka, ho však vyburcoval k zuřivosti. Vydal se zpět k bývalým vratům od hradiště. Cestou míjel mrtvá těla svých bratří, hranice plné spálených těl zaklínačů a kola na tyčích s pletencem těl kněžích. Vysel z brány s vytaseným mečem. Zastavil se na pláni před zříceninou Kaer Morhenu a začal hloubit první hrob.
Jinak sapek je pro furt nejlepší spisovatel všech dob.
Jo a taky jestli to překoktáte až do konce tak mi k tomu něco napište.
Zkáza Kaer Morhenu
Hodovní síní se rozléhalo ťukání korbelů, hlasité přípitky a opilecké písně. Do tohoto veselí se otevřeli dveře, které se zarazily s hlasitým zaduněním o zeď místnosti. Vstoupil vysoký muž oblečený v mokrém plášti a dlouhým mečem na zádech. Přistoupil k jednomu hodujícímu muži a řekl: “Kone, teď jsi na řadě ty s hlídkou. Vezmi si na sebe něco, co jen tak rychle nepromokne.“ Kon jenom nevrle zavrčel, něco zamumlal a vydal se na hradbu.
Kon vyšel ven z budovy. Vstoupil do prudkého deště, jaký již dlouho nepamatoval. Všude kolem dopadali obrovské dešťové kapky. Začal se procházet po hradbě, a jako za každé své hlídky přemýšlel. Jeho první rok v roli právoplatného zaklínače nebyl špatný. Zabíjel po vysočinách bandy orků a potulných slavenu, jednou si ho dokonce najali na zabiti staré mumie. I když v souboji s ní udělal vše co se naučil ve starých knihách sepsaných mnoha zaklinači podle svých zkušeností, neproběhlo to úplně hladce Nakonec naštěstí vyvázl živý s velkou jizvou na paži. Schrábl tučnou odměnu od obchodníku v městečku a vypravil se zpět do hradiště. Nyní když hlídal na hradbách přemýslel, kde se jen mohl zdržet jeho starý přítel Vesemir. Asi už bude muset přezimovat někde jinde, protože průsmyk k hradišti do 14 dnů zapadne snšhem a bude do jara neprůchodný. Kon si oddechl. Konečně budou moci přestat s těmi otravnými hlídkami. V zimě se sem totiž nikdo nedostane a pokud se o to někdo pokusí najdou ho na jaře při prvním tání zmrzlého ve sněhu.
Kon se najednou zastavil. Jako by zahlédl v dáli nějaké světlo. Že by se někdo blížil? Vždyť to není možné, teďka v noci za takového lijáku? Každý by přeci počkal v nejbližší vesnici a dorazil by sem zítra. Zahlédl i další světla. Už věděl, že se k nim někdo určitě přibližuje a nebyl to jen jeden člověk. Začalo se objevovat čím dál tím více světel. Ještě neslyšel jejich hovor a pokřikováni za neustálého dopadu kapek i přes svoje zbystřené smysly. Hlavou mu proletěla myšlenka na pomlouvačnou církev, která o nich hlásila, že jsou kacíři a mutanti. „Blázni! Proč asi chodí a zabíjejí netvory? Myslí si snad, že jen pro obživu? Pchee.“ Začal scházet z hradeb. Zkontroloval dřevěná vrata od hradiště, na kterých bylo z obou stra znamení zaklinačského cechu. Byla pečlivě zavřena dřevenou pokovanou závorou. Zatím byli v bezpečí. Přiblížil se k síni, kde se ještě před chvíli seděl a v klidu se bavil.
Hodovní síní se rozléhalo ťukání korbelů, hlasité přípitky a opilecké písně. Do tohoto veselí se otevřeli dveře, které se zarazily s hlasitým zaduněním o zeď místnosti.
V místnosti vše ztichlo nenadálým vyrušením. Na změnu hlídky bylo ještě příliš brzy a jiné vyrušení nebylo zvykem.
„Blíží se k nám, hodně mužů s lucernami a pochodněmi.“
Všichni jako jeden muž se zvedli a rozešli se pro své zbraně do pokojů. Zaklínačští kněží takzvaní přeměňovači se odebrali do svých sklepeních schovat prastaré spisy, lektvary a chemické látky, podle kterých prováděli zkoušky a přeměny na dětských učních zaklínačů.
Nejstarší zaklínač Sulik vystoupal na hradby a vyčkával. Postupně se k němu na hradbách přidávali další zaklínači. V hradišti jich bylo přes padesát. Na zimu se sem všichni vraceli, aby potkali své nejbližší přátele, popovídali si o svém předešlém roce, naplánovali si další rok svého putováni za zabíjením nebezpečných a zlých potvor a zrůd. Podle množství přicházejících světel typoval, že lidé, kteří přichází, může být něco kolem pětiset. Když o tom přemýšlel, nebylo to ani moc, ani málo, prostě tak akorát na výpravu průsmykem k tomuto hradišti. Už dlouho byl považován za nejváženějšího zaklínače. Už dlouho čekal, kdy bude moci zemřít čestně v boji s hroznou příšerou. Teď začal přemýšlet, jestli se pomluvy církve staly tak velkolepě lživými, že už proti nim vyslali trestnou výpravu, a jestli nakonec jeho čestná smrt přijde z meče nějakého obyčejného člověka. Dav byl, čím dál blíž. Už mohl rozeznat diky svým mutovaným očím, které připomínali oči kočky, jednotlivé tváře těch bláznů, co se blížili ke starému hradišti Kaer Morhen.
Jeden menší muž ale, zato podsaditý s mírným strništěm na tváři a lucernou v ruce předstoupil o něco dopředu a zakřičel: „S boží pomocí a s požehnáním církve se vzdejte božímu soudu a svaté inkvizici. Jinak vás stihne boží trest ještě tuto noc!“
Sulik si promnul mokré ruce od deště a mírně se zatřásl. Poslední rok ho artróza postihla ještě více, než minulé roky. Vytáhl svůj meč z pochvy, která byla opřena o hradbu. Hlavou mu prolétla myšlenka, že církev přeci jen přesvědčila lid, že jsou mutanti a ne pomocníci dobra a hubitelé zla. „Jestli chcete na nás učinit ten váš boží soud, tak si pro nás přijďte a vykonejte ho.“ řekl klidným hlasem při pohledu žoldákovým směrem. Dále promluvil k ostatním na hradbách: „Já už na smrt čekám a ona si už zaslouží mě lapnout do své říše, když jsem ji přidal tolik starosti s jinými, ale vy ještě musíte pokračovat v našem řemesle a zabíjet monstra a darebáky jako jsou ti venku. Bijte se do poslední kapky krve.“ Políbil svůj zaklínačský amulet, který začal lehce vibrovat a podíval se do davu.
Muž v černém dlouhém plášti si mumlal něco pro sebe jakýmsi cizím jazykem. Vedle něho bylo dalších 20 mužů stejných jako on. Ostatní kolem nich se neodvažovali ani pohnout. Kolem muže se najednou vytvořilo rudé světlo nabývající na velikosti a intenzitě. Muž utnul rázně svoje odříkávání a energie kolem něj shromážděná vyletěla k vratům hradiště. Od dalších mužů vyletěli podobné proudy energie k vrcholkům hradby. V tu chvíli se rozpoutala bitevní řež.
Kon rychle nesl další kládu k vratům kvůli jejich zpevnění. Opřel ji o zem a pořádně ji zapřel o vrata. Najednou jeho amulet s obrázkem havrana se začal mohutně třást. Jeho smysly si stihly vzpomenout jen na magii, která toto vyvolává. Hned v zápětí byl vymrštěn obrovskou energii i s vraty o 10 sáhu dozadu. Zatmělo se mu před očima. Snažil se vzpamatovat a vyburcovat jeho smysli na největší obrátky z povýbuchového otupění. Nebyl čas vypít zaklínačské speciální elixíry, po kterých jsou jejich smysly vybičovány na maximum. Po jejich požití je potřebná chvíle na soustředění a na to tady nebyl čas. Nyní jen slyšel dopadáni studených kapek na jeho rozpálenou kůži a zem okolo něj. Někde daleko uslyšel hukot stovek hlasů a dupot jejich bot o rozbahněnou zem. Zašátral kolem sebe, odhodil kusy dřeva co si na něm po výbuchu brány ustlali a zvedl se.
Začali se ozývat první rány zbrani. Všude na hradbě zaklínači bojovali proti bláznivým inkvizitorům církve. Vzduch byl prosycen magickými proudy. Oblehatelé stekly hradby velmi rychle, ale na nich narazili na velký odpor. Kdyby dole nestali muži s kušemi a nerozptylovaly statečné obránce. Byl by to i vyrovnaný boj. Sulik bojoval, co mohl. Jako vždy používal svoje znamení střídmě, ale vyžívání svého starého triku se zakopnutím si neodpustil a použil ho každou chvíli. Mnoho naivních mužů už padlo pod jeho mečem. Právě ho zasáhl proud krve z nepřítelova hrdla. Zamrkal a zorientoval se. Hnal se na něj muž střední výšky s obrovským štítem, který mu zavazel v pohyblivosti, a obyčejným palašem. Sulik si odfrkl. „Další lehký cíl“ řekl si pro sebe. Není možné jak se lidi nadceňují a věří svým schopnostem. Sulik naznačil úder na jeho pravé stehno, provedl piruetu a bodl nepřítele přímo do hrdla. Ten vytřeštil oči, jako každý mladíček, který ucítí první bolest při bitvě a spadl s bolestnými křečemi na zem. Sulik se narovnal, překročil jeho tělo a vykročil k dalšímu nepříteli vstříc. Pousmál se. „Tohle vypadá na lepšího bojovníka“ pronesl si radostně v mysli. Už ho unavuje používat svoje stárnoucí tělo s vybičovanými smysly na obyčejné mladíky, co mají být doma u svých budoucích manželek a starat se o pole a obchod. Sulik pozvedl meč k úderu a vyslal ho bleskovou rychlostí k noze protivníka. V poslední chvíli chtěl úder zvednout, aby zasáhl jeho břišní vnitřnosti, ale ve stehně ucítil prudký náraz a příval bolesti. Mrkl, co se stalo a uviděl šipku z kuše, zabořenou ve svém stehně. Znovu pozvedl oči k nepříteli, ale to už ho jeho sok, který vykryl jeho ránu, srazil svým ramenem dolu ke studeným kamenům hradby. Sulik rychle poklekl a chtěl bodnout svého soupeře, v souboji na život a na smrt, do břicha, ale ten už padl pod rychlým mečem bratra zaklínače Andara. Podíval se na muže s kuší, který se snažil nabit další šipku do kuše na hradbách Kaer Morhenu. „Další naivní blázen, který se do něj náhodou trefil“ řekl si sám pro svoje pobavení. V bojové vřavě nabíjet kuši se rovná sebevraždě. Sulikovi se chtělo začít smát. Místo toho, ale pronesl dvě krátká energická slova a provedl lety zautomatizované znamení svými prsty. Od Sulikovi ruky vyletěl lehce červený obláček dýmu, který se rychle přiblížil k nepříteli, vlétl mu do očí a vypálil mu je zevnitř. Muž zařval bolestí. Pustil tětivu kuše, pod kterou už měl šípku. Ta mu vylétla z kuše přímo do jeho chodidla. Chytl se za zraněnou nohu, kterou lehce nadzvedl ze země, a začal se belhat pryč, v tom do něj narazil bojovník s obyčejnými vidlemi, který se přidal k výpravě církevní inkvizice asi někde ve vesnici, a převrhl ho přes hradbu. Sulik dále slyšel jen strašný řev muže s kuší, který byl náhle utnut a navázalo na něj skučení několika lidí, na které řvoucí mrtvola dopadla.
Vše se seběhlo velmi rychle. Kon ještě před chvílí zpevňoval vrata hradiště a nyní už byl v bitevní vřavě, která se přihnala rychlosti blesku. Bojoval dobře, ale s mladistvou horlivostí, která mu přinesla už pár škrábanců i od velmi špatných bojovníků. Nyní zabil svého protivníka a rozhlédl se. Všude kolem viděl bojující zaklínače, kteří jsou zatlačováni přesilou a pomalu ubíjeni. Hnal se na něj protivník. Odhodil ho znamením a probodl. Chtěl se dále spravit o situaci. Rozhlédl se. Na bránu se hrnuli masy vykonavatelů církevního přání. Viděl, jak se někteří probíjejí na náměstí. Ironicky se pousmál. Už jim to může být jedno jestli zemřou na hradbách nebo na náměstí. Stejně jim jejich zaklínačská čest nedovolí ustoupit do hlavní budovy hradiště a tam se zabarikádovat.
Za sebou uslyšel hlas Sulika, který se s hrstkou dalších probil z hradby: “Víc se semknete bude to pro…..“ Chrčení mu napovědělo, že je jich o dalšího méně. Smrt každého zaklínače ho mrzela. Použil znamení ohně a spálil jednomu útočníkovi oči na popel, kterým si hned poté proklestil jeho meč cestu přes žebra k srdci. Klidně vydechl a pustil se do dalšího protivníka. Ještě jich musí poslat na onen svět spousty aby mohl v poklidu zemřít.
Zase jednou chtěl svým mladším bratřím poradit:“ Víc se semkněte, bude to pro…….“ Dál už neřekl nic. Zasáhl ho proud ohně, který jeho kůži spali na uhel. Ze sebe už dostal jen chrčení. Je to tady, okamžik jeho smrti. Hned zjistil, že je to ten okamžik, kdy člověku před očima proletí celý jeho život. Chtělo se mu začít smát, a kdyby mohl určitě by to udělal. Vzpomněl si na proroctví jedné harpie, která mu říkala, že jednou zemře pomocí magie. A teď to bylo tady. Mel jí věřit a néé se jí vysmívat, i když výsměchu byla hodna, protože pozdější souboj s ní byl jenom fraškou pro vydělaní peněz. Je pravda, že na její pěkné tělo se díval rád, i když umírala pod sekem jeho meče, ale pořád to byla příšera zasluhující si výsměch a bolestivou smrt. Naposledy ucítil horkost svého spáleného těla a obrátil svoje myšlenky na nespočet příšer, které kdy zabil. Teď mu prolétaly v hlavě. Pak se odebral na věčnost. Snad do nějakého zaklínačského ráje.
Korak rychle schovával všechny lektvary na přeměnu dětí na zaklínače do tajné skrýše. Schoval tam i návod na výrobu těchto lektvaru. Snad je žár, který po zapálení inkvizicí všeho kolem nezničí. Pronesl rychlou modlitbu k bohu a vydal se za zbývajícími knězi, které už poslal nahoru na náměstí. Hlavou mu proletěla myšlenka při výstupu do schodů, že snad už ani nemá cenu chodit ven. Však oni si pro něj přijdou.
Hodovní síní se rozléhalo hlasité pronášení prastaré zaklínačské formule pro zahnání strachu a uchránění klidu v těle. Do tohoto monotoního modlení se rozrazili dveře, které se zarazily s hlasitým zaduněním o zeď místnosti. Korak se dál nepřestával modlit. Čekal, až k němu útočníci dojdou. Zvýšil modlení na intenzitě a slova modlitby už skoro křičel. Najednou sebou trhl na bok pod kopem jednoho z útočníků. Snažil se udržet na nohou, ale pod dvěmi ranami pěstí spadl na zem, kde začal pojímat rány od lidí kolem něho stojících. Bolest snášel těžce a křičel při každé ráně. Ostatně už ho stejně uslyší jen tito lidé. Místo křiku se pokusil vyslovovat slova svého boha , ale hned mu do pusy dopadla pokovaná bota jednoho z lépe vybavených žoldáků . Zuby se mu rozsypali kolem. Už ani nevěděl, že začal znovu řvát. Jeho myšlenky se mu stočili k smrti. Připadal si jako doopravdový mučedník umlácený posedlým lidem. Do očí zalitých krví mu vtrhlo prudké světlo……..
Vesemir se blížil Kaer Morhneu. Přijížděl tak akorát, aby stihl být ve starém známém hradišti ještě před zamrznutím průsmyku. Těšil se na svoje bratry zaklínače a hlavně na svého nejlepšího přítele Kona, s kterým stejný rok splnili závěrečnou zkoušku přeměny. Už byl blízko. Pár zatáček a mírných stoupání a je tam. Nadechl se svěžího zimního vzduchu. Najednou však šok! Zahlédl tenkou linii kouře stoupajícího z míst, kde má stát jeho domovské hradiště. Nepříjemně se zavrtěl v sedle a popohnal koně do klusu.
Hodovní síní se rozprostíralo ticho jako v kapli toho nejméně významného boha. Do tohoto ticha zavrzali dveře a spadly s vyrvanými panty na zem. Náraz protrhl ticho, jako zvuk hromu po blesku. Ve dveřích se tyčila mladá postava zaklínače jménem Vesemir. V obličeji se mu zřel velmi smutný výraz ohromného smutku. V pěsti svíral svůj zaklínačsky medailon a zadržoval blížící se slzy. „Zaklínači přeci nemají city. Nemůžu truchlit.“ Opakoval si Vesemir stále dokola. Pohledl na posledního kněze, brutálně umláceného Koraka, ho však vyburcoval k zuřivosti. Vydal se zpět k bývalým vratům od hradiště. Cestou míjel mrtvá těla svých bratří, hranice plné spálených těl zaklínačů a kola na tyčích s pletencem těl kněžích. Vysel z brány s vytaseným mečem. Zastavil se na pláni před zříceninou Kaer Morhenu a začal hloubit první hrob.
[Garret Lannister] - budoucí známý bard Manawydanu
Když hraješ hru o trůny, buď zvítězíš nebo zemřeš.
-Cersei Lannister-
Když hraješ hru o trůny, buď zvítězíš nebo zemřeš.
-Cersei Lannister-
