Hodnocení tématu:
  • 1 Hlas(ů) - 5 Průměr
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
[RP|Cech] Renom Ordo
#1
Dne 12.Toru, 275.roku, 5:13 hodin v noci, byl položen cechovní kámen spolku, jenž nese název Renom Ordo, v překladu to znamená Znovuobnovený řád.

Členové:
Varous Vermi
Rimoy Agarnish
Thindan Lithael
Berhenger
Argon
Quandil
Jiskra
Varous Vermi - [Renom Ordo] - Hraničář se slamákem - Ten který zasadil Démonovi smrtící úder
Odpovědět
#2
Na podzim 21.Toru, 370. roku byl po dlouhé době nečinnosti znovu založen cech Renom Ordo.
 
Sídlíme v Isharu mezi bankou a severní branou města
[Obrázky: SidloRenomOrdo.md.png]

Členové
Rimoy Agarnish
Varous Vermi
Gornag (přijat na začátku zimy 23.Toru, 370. roku)
Boronel (přijat na jaře 5.Toru, 371. roku)
Duncan Cole (přijat na jaře 5.Toru, 371. roku)

Rádi uvítáme nové členy bez rozdílu ras či povolání. Kontaktovat nás můžete přes naši knihu u vchodu nebo přes vývěsku připevněnou na domě.
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#3
Orka Gornaga jsem poznal, když jsem plnil úkoly pro lovce z Isharu. Několikrát jsme se střetli v lesích poblíž orčí pevnosti u severní křižovatky a nakonec jsme při lovu spojili síly. Nevím jestli se těm našim posunkům a různým jednotlivým slovům dá říkat rozhovor, ale nějakým způsobem jsme byli schopni se navzájem pochopit. I Varous, který ho, skryt ve stínech hvozdu, několikrát viděl v akci, mi pověděl o jeho schopnostech.

Věděl jsem dost z minulých setkání, ale definitivně mě přesvědčil, když jsme se členy cechu Dobrodruhů, Mallwinem Mielem a Aragalem bojovali v prokleté vesnici Dinesh na severu Západního půlhvozdu kde Kamenná řeka ústí do Sígridova moře. Společně se nám podařilo udolat kostlivce a zabít démona. Asi to Gornag cítil stejně, když se objevil před dveřmi našeho sídla v Isharu.

Ani vlastně nevím, jakým způsobem jsme se domluvili, ale oba dva jsme měli na tvářích výrazy spokojenosti a očekávání, když jsem Gornaga oficiálně přijímal do Renom Ordo

Jen nevím, jestli jsem si neukousl příliš velké sousto, když jsem přijal výzvu naučit se orkský jazyk. Sice jsem za ta léta pochytil několik slov a výrazů, ale plynulá mluva je úplně něco jiného. Vždy když mi to přijde na mysl, nevím jestli se mám bát nebo smát. No, to ukáže až čas. Alespoň v tom nebudu sám, protože Gornag mi přislíbil, že se naučí obecnou řeč.
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#4
Konečně jsme se rozhodli pro cechovní barvu. Několik dní jsme se rozhodovali mezi rudou a žlutou.
Nakonec jsme se dohodli na žluté barvě. Snad nám do budoucna přinese štěstí.
[Obrázky: Vyber_barvy.md.jpg]
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#5
Žlutá, žlutá, všude samá žlutá! Daří se nám, postupně plníme cechovní truhlice různými věcmi, užitečnými snad pro každého. Peníze se nám také daří získávat plněním úkolů zadaných různě v Isharu a okolí, v Kareldském hrabství či v okolí Cyprony. Postupně získáváme pevnou půdu pod nohama a proto rozšiřujeme své řady.

Boronel
Párkrát jsem na Boronela, velmi schopného kněze, narazil při svých toulkách. Moji pozornost upoutal hlavně v kryptách pod hřbitovem kousek od Vilhelmovic, kde neúnavně pracoval pro družinu, která se vydala podzemí prozkoumat. Mluvil jsem o něm i s Gornagem. No, mluvil, spíše dorozumíval se a snažil se chápat, ale oba jsme věděli, že Boronel je vhodným adeptem. Projevil zájem se k nám přidat a po rozmluvě u stolu, na kterém ležela tlustá cechovní kniha, jsem ho zapsal jako prvního oficiálního adepta. Předal jsem mu plášť s barvou Renom Ordo, připnul odznak adepta a uvítal ho mezi námi.

Duncan Cole
Tehdy jsem ho ještě neznal, ale zaujala mě jeho neohroženost a víra ve vlastní schopnosti. Na zmijím paloučku se tehdy objevil neznámý rytíř, který hledal dobrodruhy pro náročnou výpravu. Pouze ti, kteří uspěli v souboji měli možnost se s ním vydat neznámo kam. Duncan tenkrát prohrál, ale bylo to se ctí. Způsob, jakým prohru přijal a jak se zachoval na mne udělal dojem. Dlouho jsem na něj nemohl narazit, až pak nedávno jsem ho potkal v Isharských stokách, kde se snažil vypořádat s tamními obyvateli. Pomohl jsem mu a když jsme procházeli kolem cechovního domu, pozval jsem ho dál. Po rozmluvě jsem mu nabídl možnost adeptství a on po krátkém zvažování přijal. Ještě mu dlužím plášť v naší barvě a odznak.

Musím z Varouse vymámit recept na barvu a namíchat dostatečné množství, než se zase ztratí v lesích a dlouho se neukáže. Jsem vděčný za to, že mi při výběru adeptů věří, i když mě jeho pohled a pozvednuté obočí párkrát varovalo.
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#6
Na začátku cesty

Dlouho mě ta skutečnost pálí a neustále mám tu otázku na paměti a zaměstnává moji mysl. Při svých toulkách se s tím setkávám na vzdálených hranicích našeho světa. Určitě nejsem sám. Když ta svírající, obrovská bolest přijde, je nesnesitelná. Snažil jsem se vzepřít, stejně mě přemohla a vždy jsem byl rád, že jsem se na pokraji sil doplazil zpět na bezpečné území. Není dne, abych nad tím nepřemýšlel a nehledal cestu jak bolest, která nás všechny obklopuje, překonat.
 
S Boronelem jsme pomáhali splnit úkoly našim novým známým, elfovi Erfaronovi a gnómce Xyromyře Uritře. Vyslovení jejího jména je pro mne vždy jazykolamem. Když jsme se vrátili do cechovního domu, cítil jsem přítomnost magie. Prostě něco bylo jinak.
 
„HU!“ pozdravil mě z rohu místnosti Gornag, který byl při mém příchodu skryt magickou neviditelností. Leknutím jsem nadskočil a naoko dobrosrdečnému orkovi vynadal. „Měl bych na vás dotaz“ začal jsem pomalu mluvit, když jsme si všichni tři sedli. 
[Obrázky: Pokec_1.md.jpg]
„Ptal jsem se místních na znalosti ohledně bolesti. Pročetl jsem spoustu svitků, které jsem našel v knihovně a snažil jsem se najít nějaké bližší informace ohledně bolesti, ale nic moc jsem nenašel. Co vím, tak bylo uskutečněno spoustu výprav, ale pořádně nevím s jakým výsledkem. Byl jste někdo z vás členem těchto výprav?“ podíval jsem se tázavým pohledem na Boronela a Gornaga.
Oba začali postupně odhalovat mne neznámé skutečnosti, které se v minulosti staly a jež byli svědky. Byl jsem tím vším úplně odzbrojen. Zároveň jsem žasl nad pokrokem, který Gornag udělal v obecné řeči. Těch mých pár orkských slovních obratů, které jsem se naučil, se s tím nedalo vůbec srovnat. Dozvěděl jsem se o existenci Shunnarova lektvaru nebo spíše o přísadách, ze kterých se dělá a měl by potlačovat bolest. Každá je umístěna různě po světě a dle Boronelových i Gornagových slov je nutná spolupráce všech ras pro otevření možností k získání těchto ingrediencí. Vyprávěli mi zážitky z výprav a bojů, které se nedají srovnat ani s tím, jak jsme tenkrát s Varousem a dalšími bojovali proti gigantickým, mravencům podobným, stvořením.
 
Dle jejich slov je důležitý i schopný alchymista, který by lektvar namíchal opět na zvláštním místě. Výpravy, které se tehdy uskutečnily, byly úspěšné a ingredience byly nebo dokonce jsou v majetku členů těchto skupin. Postup míchání Shunnarova lektvaru je taktéž znám a Boronel s Gornagem vědí, kde jej hledat. 
[Obrázky: Pokec_2.md.jpg]

Snad tehdy bylo vítězství nad bolestí blízko nebo možná ne, každopádně skupiny, které postupovaly v řešení, ve své činnosti ustaly. Možná se ke slovu tenkrát dostaly skryté touhy, ctižádost a závist, které ukončily společné tažení za vítězstvím…..
Je důležité se ohlédnout za minulostí a poučit se z chyb. Je však podstatné co uděláme v čase, který nám byl dán, a proto jsme jako cech Renom Ordo nastoupili na cestu, ze které nebudeme chtít sejít. Ze společné porady jsme se s Boronelem a Gornagem rozešli každý zvlášť s různými úkoly, které by nás měly postupně přiblížit k vytouženému cíli.
[Obrázky: Pokec_3.md.jpg]
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#7
První kroky
 
„Co to je zase za bordel“ nadával jsem, když jsem v Isharu v cechovním sídle rovnal věci ve skladu a na policích. Chtěl jsem už nějakou dobu poklidit, ale vždy se objevilo něco přednějšího a důležitějšího. Ale i přes skutečnost, že nemáme v cechu žádnou ženu, tak je v domě celkem rozumný pořádek. Možná chaos, ale všichni se v něm vyznáme, takže žádný problém.
 
Ťuk-ťuk ozvalo se od vstupních dveří, ale když jsem otevřel, tak jsem nikoho neviděl.
„Zdravíčko Rimoy“ ozvalo se odněkud ze spodu. „Ah, buď zdráva Xyro! Úplně jsem tě přehlédl pod těmi schody“ spustil jsem pobaveně a doplnil pozdrav širokým úsměvem. Obdařila mě pohledem, který bych nikomu nepřál, ale následně se usmála, tak jsem se uklidnil. Xyromyra Uritra, nadaná alchymistka, projevila zájem vstoupit k nám do cechu, jelikož vůdce Dobrodruhů se již dlouho neukázal a cítí se svým způsobem osaměle. Párkrát jsem s ní společně s Boronelem byl na výpravě a její hlasitá podpora ze zadních řad byla vždy ku prospěchu celé skupiny. „Proberu to s ostatními a určitě ti dám nějaké vyjádření“ mrkl jsem a zamával na rozloučenou.
 
Zrovna jsme s Boronelem probírali možnosti jak se rozumě dostat k vzácné rostlině hluboko v podzemí nebezpečných Goren-Zarských dolů, když do domu vstoupil Gornag.
„HU“ pozdravili jsme se všichni navzájem se vřelými výrazy na tvářích. Se svou orkštinou jsem v poslední době moc nepokročil, ale když mluvím s Gornagem, tak si rozumíme celkem dobře, jelikož se jeho mluva výrazně polidštila. Že to z mé strany byla chyba, jsem pochopil záhy, když se do dveří doslova vecpal mohutný ork v červénem plášti Gruumshovi krve. Už jsem ho jednou viděl, když tenkrát na zmijím paloučku Duncan Cole vyzýval tajemného rytíře k souboji. Problesklo mi hlavou, jestli se vůbec ještě někdy ten rytíř objeví, pořád bych ho rád vyzval. Myšlenka byla ta tam, když místností zahřmělo hluboké „HU“.
 
Gornag nám ho představil jako velkého náčelníka orků a splnil svou část dohody, když jsme rokovali o možnostech boje s bolestí a o přísadách do Shunnarova lektvaru. Promluvil si s náčelníkem ohledně přísady, kterou potřebujeme, a pozval ho na setkání. Uvědomil jsem si svou chybu, když v té neuvěřitelně dlouhé chvíli ticha jsme se na sebe s náčelníkem dívali. Jen Gornag sebou nervózně šil, těkal pohledem mezi mnou a náčelníkem a kapky potu se mu začaly linout z čela. V rychlosti jsem začal doslova lovit v paměti a hledat správná orkská slova. Že jsem mluvil katastrofálně, jsem poznal z Gornagova výrazu, který neměl daleko ke zhroucení a zoufale funěl. Nakonec nám náčelník nabídl několik láhví vzácného Ibuprofenia, ale samozřejmě za to něco chtěl. Z nabídky zvolil přátelský souboj. Po mém souhlasném kývnutí a nervózním polknutí se bez okolků otočil, rozrazil dveře, nasednul na koně a pomalu se vzdaloval. V rychlosti mi Gornag sdělil, abych přišel k dřevěné orkské pevnosti k aréně. Boronel je následoval a já se převlékl do pevnějšího brnění a psychicky se připravoval na bolest, která brzy měla přijít.
 
Mé obrovské válečné kladivo a mocná válečná sekera náčelníka do sebe narážely až jiskry lítaly. Několikrát jsem se rozmáchl a vší silou udeřil do soupeřova plátového brnění, ale v naprosté většině bez většího efektu. Horlivě jsem přemýšlel jakým způsobem prorazit obranu tak skvělého bojovníka. Zároveň jsem odrážel rány mocné sekery a párkrát jsem sotva uhnul, když mi ostří prolétlo kolem hlavy. I když se jednalo o přátelský souboj, tak jsme se rozhodně nešetřili. Musel jsem si přiznat, že jsem byl horší. Kromě jiných útoků jsem občas zaútočil na, dle mého nejslabší místo, náčelníkovi nohy. I tak byl schopný můj útok odrazit a zahájit protiútok, který mě i přes brnění tupě zabolel. V jednom momentě se naše zbraně zaklesly a nedařilo se nám je vyprostit. V mžiku jsme si oba hleděli do očí a naše helmy se skoro dotýkaly. Byl jsem úplně zpocený a pot, který se mi dostal do očí, pálil. Náčelník měl zuřivý výraz, divoce funěl a doslova potoky slin se řinuly zevnitř jeho helmy a kapaly na jeho i mé brnění. Přetlačil mě. Podařilo se mu protočit sekeru a vytrhnout ji tak, že mi jedna ruka sklouzla z kladiva. Můj soupeř zaváhání využil a zaútočil. Když jsem viděl, jak se ostří sekery blíží k mé hlavě, tak jsem stačil jen zavřít oči. Náčelník natočil sekeru naplocho a nechal ji narazit do mé helmy….
Potom už si jen vzpomínám, jak se dívám ze země na nebe a v mrákotách slyším chraplavý smích orkského náčelníka Zorgulga. Když se mi podařilo vstát, musel jsem uznat porážku. Ale cílem bylo získat Ibuprofeniumvzácnou přísadu Shunnarova lektvaru a to se nakonec podařilo. Když jsem svíral lahvičky s cennou tekutinou, měl jsem dobrý pocit.
 
I přes to, jak mě bolela hlava a zvonilo v uších, vydali jsme se později hluboko do podzemí. Výpravu tvořili společně se mnou ještě členové Renom Ordo - Boronel a Gornag, náčelník orků Zorgulg Grugar a nakonec i Xyromyra, kterou jsme potkali po cestě.
Jak jsme sestupovali hlouběji a hlouběji, vzduch byl stále těžší a zatuchlejší. Nakonec jsme sestoupili po úzkých schodech, prošli úzkou kamennou chodbou, která končila příkrým svahem. Nebýt Boronela a Gornaga, kteří nám magií svítili na cestu, těžko bychom se orientovali. Hned v první chodbě jsme narazili na několik elementálů země. Se Zorgulgem jsme se postavili do přední linie. Kladivo i sekera v našich rukách tančily divoký bojový tanec a rozsévaly zkázu všude tam, kde se setkaly s odporem. 
[Obrázky: Dung_1.md.jpg]
 
Dařilo se nám postupně čistit chodby od elementů a ohnivých skřítků a postupovali jsme stále dál.
„Kytka“ prohlásil Gornag, když jsme konečně dorazili na místo, kde se vzácné rostliny vyskytovaly. Poprosil jsem Xyromyru aby se pokusila rostliny posbírat. Když se sehnula, aby ji utrhla, přepadl mě vzrušující pocit. „Konečně další krůček k velkému cíli“ zašeptal jsem. Náhle se na nás Xyra podívala se zvláštním pohledem a prázdnýma rukama. Jakmile květinu vytrhla ze země, tak se jí rozpadla v prach. Zkusila vytrhnout další, ale se stejným výsledkem. 
[Obrázky: Dung_2.md.jpg]
 
Možná, že jsme si měli nejdříve zjistit, jak s květinou nakládat a zapátrat po nějakém návodu. Možná jsme se zrovna trefili do období růstu, kdy je nevhodné ji sbírat. Každopádně to byl neúspěch a nic jsme nezískali. Bylo to k vzteku. Museli jsme pokračovat, protože se nám všem začalo opravdu špatně dýchat. Jestli byl ze začátku vzduch těžký, tak teď by se dal krájet.
Zaslechli jsme těžké kroky, skoro jakoby se zem pod námi otřásala. Když jsme nahlédli za roh, spatřili jsme obra, z kterého čas od času šlehaly plameny. 
[Obrázky: OBR_start.jpg]
 
Byla to jediná cesta ven. Boronel se pustil do modlení a podařilo se mu nás magií posílit. S vervou jsme se pustili do obra. Naše zbraně oproti té jeho ohnivé palici vypadaly jako párátka. Nebýt Gornagových kouzel a Boronelova léčení a požehnání, byl by boj mnohem těžší. Xyromyra stála opodál, zuřivě protínala krumpáčem vzduch před sebou a hlasitě nás povzbuzovala v boji. Nakonec se nám podařilo obra po dlouhém, vyčerpávajícím boji skolit. 
[Obrázky: OBR_konec.md.jpg]
 
Nakonec jsme neodcházeli úplně s prázdnou. Prolezli jsme jeskyni a sebrali poklady, které jsme nalezli.
Když jsme se konečně dostali na čerstvý vzduch, byli všichni k smrti unavení. Každý se rozešel svým směrem. Pachuť z neúspěchu ve mně stále převládala. Hlavní cíl výpravy do podzemí, získání vzácné rostliny, se nepodařilo splnit, proto se tam budeme muset znovu vydat a znovu čelit nebezpečí, které skýtají tamní chodby.
 
A ještě jednu důležitou věc je třeba vykonat kvůli poslední přísadě do Shunnarova lektvaru, a sice promluvit si s Horianem Vorenem.
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#8
Rozmluva s Horianem Vorenem
 
Ten zestárl, pomyslel jsem si, když jsem po dlouhé době uviděl Horiana Vorena, věrného a vysoko postaveného člena armády Isharionu. Potřeboval jsem s ním mluvit ohledně možnosti tvorby Shunnarova lektvaru.
„Buďte zdráv Horiane“ pozdravil jsem ho přátelským hlasem a seskočil z koně. Mohl jsem si všimnout hole a belhavého kroku, ale bohužel jsem si nevšiml. Můj pozdrav by vzhledem k tomu asi vypadal trochu jinak. Horian se opírající se o hůl belhal do armádních kasáren.
„Zdravím Rimoyi“ odvětil a ošklivě zakašlal. Po rychlých zdvořilostních frázích jsem ho pozval k nám do sídla v Isharu, abychom mohli v klidu pohovořit. Připojil se k nám i Boronel, za což jsem byl moc rád. Více hlav si více pamatuje a více se dozví.
[Obrázky: Obr_1_zacatek.md.jpg]
 
Mluvili jsme o přísadách do lektvaru a i o našem neúspěchu při získání vzácné rostliny. Dozvěděli jsme se možnou příčinu a to zřejmě roční období respektive fáze růstu. Konec zimy evidentně nebyl ten správný čas k získání rostliny. V našem úsilí ale budeme stále pokračovat, dokud nezískáme dostatečné množství k několika lektvarům. V rozhovoru jsme se dostali i k postupu a prostředí pro namíchání lektvaru. Jen tak naházet všechno do nádoby a zamíchat by určitě úspěch nepřineslo.Proto jsme přesvědčeni o tom, že získání návodu k přípravě lektvaru, je jedním z nejbližších kroků, které bychom měli podniknout. Nějaké návody prý měli představitelé elfů z Eldamaru a že Calwen byla jejich mluvčí. Měl bych jí najít, promluvit s ní.
Poprosili jsme Horiana o informace ohledně laboratoří a možnosti přístupu. Vyhověl nám a přístup pro nás dokáže získat. Zároveň nás upozornil na přísná bezpečnostní pravidla, která uvnitř laboratoří panují.
[Obrázky: Obr_2_podminky.md.jpg]
 
Horianův stav se v průběhu našeho rozhovoru nijak nelepšil a i přes naše nabídky o pomoc nám vysvětlil, že mu nejlépe bude v kasárnách a v posteli. Doprovodili jsme ho s Boronelem do kasáren a rozloučili se doufajíce, že se zase brzy shledáme.
Dlouho jsem příznaky na zvířatech neviděl. Možná to bylo tím, jak jsem byl ponořen do cechovních věcí a všeho kolem Shunnarova lektvaru. Když jsem odcházel od kasáren, zahlédl jsem několik krys. To ostatně není v Isharu nijak zvláštní, ale jejich neobvyklá barva ano. U některých prosvítala fialová kůže a lehce nafialovělá srst. Úplně mě to zaskočilo. Fakt, že se to něco dostalo až do Isharu je alarmující. Navíc u krys, které se dostanou skoro kamkoliv.
[Obrázky: Obr_3_fialova.md.jpg]
 
„Jak jsem na to mohl zapomenout“ pošeptal jsem si. Nečekají nás lehké časy…
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět
#9
Tilaronpus Alinus
 
V létě 9. Luny roku 372. roku se to konečně podařilo. K výpravě se ke čtyřem členům Renom Ordo přidal i zkušený alchymista Rubby. Podařilo se nám probít se podzemím Goren-Zarských dolů až k místům, kde je vzduch naplněn sírou a horký je tak, že se doslova potoky potu řinuly po našich tvářích.
„Dávej prosím pozor“ pověděl jsem zvýšeným hlasem Rubbymu, když se skláněl k prvnímu pokusu utrhnout Tilaronpus Alinus, květinu tak vzácnou a důležitou pro Shunnarův lektvar. Skoro jsem nedýchal, jelikož jsem stále měl na paměti náš minulý neúspěšný pokus, kdy se každá utržená rostlina v mžiku proměnila v prach.
„Co mu tak dlouho trvá“ brumlal jsem si pod vousy a nervózně přešlapoval na místě. Každá vteřina mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Nakonec se Rubby otočil a v ruce vítězoslavně třímal utržený květ rostliny. 
[Obrázky: Kytka_1.md.jpg]
 
V tu chvíli nebylo šťastnějšího člověka. Postupně se nám podařilo získat a vynést na povrch několik dalších květů.
Na podzim 16. Luny téhož roku jsme podnikli další výpravu. Tentokrát byla naše skupina početnější a kromě členů minulé výpravy se k nám přidali ještě čtyři další. Hobiti Tarkil Kalimac s Járou Kořínkem a dvě velké přítelkyně Evelin s Némmi. Rubby ukázal Evelin, jakým způsobem trhat květiny aby bylo více alchymistů, kteří to umí.
[Obrázky: Kytka_2.md.jpg]
 
Po další úspěšné výpravě bylo nadšení v našem cechu opět velké, ale zároveň jsme si uvědomovali, že nemůžeme zůstat jen u lektvarů. Vidíme to jako dočasné řešení, které nám umožní dostat se někam dál, ale situaci nevyřeší. Jakmile budeme mít dostatek přísad na umíchání alespoň 10 lektvarů, poprosím Horiana aby umožnil jejich namíchání a vydáme se prozkoumat daleké hranice.
Rimoy Agarnish - [Renom Ordo]
"Jen silný donutí osud. Slabého donutí osud sám." - Konfucius
Odpovědět



Skok na fórum: