Horian Voren
#1
"hé...hééé....pčííík!" "zakryj si pusu....máš to v polévce" napomenul Ralf mladšího bratra Freda. "Pomodlíme se," začal léty unavený muž v čele stolu "Helme, děkujeme ti za toto dobré jídlo...Horiane proč se nemodlíš s námi?! chceš snad naštvat Helma aby ti bylo z toho jídla špatně?" v ten moment, kdy mlynář domluvil místností proletěla miska s vývarem. Sedmnáctiletý mladík se vztekle podíval ke svému otci a řekl: "Otče jak jen můžeš být tak klidný...jsou to již tři měsíce co unesli matku a ty se stále jen modlíš k bohům...což jsi ještě nezjistil že ti nám nepomohou?!" "hééé pčííík" kýchnutí nejmladšího z chlapců prořízlo ticho jako nůž máslo. "safra zase jsi to zapálil Frede" "víš že za to nemůžu" Ralf úspěšně uhasil hořící lžíci a znovu se zadíval na svého otce a staršího bratra Horiana...ti dva na sebe jen zlostně hleděli přes stůl. Malé kapky slané vody stékaly po jejich tvářích ale s nimi to nehnulo. Tohle ticho bylo ale znova vyrušeno. Ne však stále nemocným Fredem, nýbrž někým cizím. klep klep "dále" zavolal mlynář ke dveřím a rychle utřel slzy-ten samý pohyb vykonal i jeho nejstarší syn. Ve dveřích se objevil starý soused Zámroš s vidlemi v rukách. "našli je...konečně...prý...prý ještě žijí" vyhrkl udýchaně a zase zmizel v uličce. Na tohle čekal Horian už hodně dlouho. Konečně našli ten skřetí tábor kam unesli jeho matku a pár dalších žen z vesničky. Dřevorubecká sekyra zmizela z lavice stejně rychle jako mladík z domu. "Horiane stůj! Víš že jsou moc nebezpeční na to abys tam tak vlítl!" tato otcova slova se však k mladíkovi nedonesla. Horian už od útlého věku vykazoval nadprůměrnou fyzickou sílu oproti svým vrstevníkům. Jeho snem nebylo stát se mlynářem po otci ale známým a bohatým bojovníkem. Vesničani jej znali jako pilného a pracovitého snílka. Málokterý vesničan s ním nyní udržel tempo při běhu za skřety. Na pomoc při záchraně unesených žen byly povoláni i strážní z nedalekého města, ti však jeli na koni a byli v menším předstihu. Tam je to....ti skřeti...ale kde je matka? říkal si Horian když poprvé uviděl skřetí tábor. polovina skřetů již padla ale ti jejich mágové...s nimi měli strážní problémy. Mládenec se sekyrkou se vydal prohledávat stany. Naneštěstí v prvím narazil na jednoho skřeta. Díky své neopatrnosti dostal ránu do hrudi kyjem, ale pokusil se švihnout sekyrou...úspěch-skřet se svalil na zem s hlubokou ránou v hlavě. Najednou zelený záblesk-igni evart....igni evart...igni.....ta slova mu bušila v hlavě ještě hodně dlouho...poslední slova skřetího šamana než se zkroutil celý v ohni. jsem přeci zvyklý na ty proklaté čáry...Fred to na mě zkouší skoro pořád...soustřeď se...soustřeď se!! ano...konečně je vidí-velká klec a uvnitř vesničanky...rozebíhá se tím směrem ale něco bylo rychlejší než on...poloobr který prchal před davem vesničanů a stráží, Horiana jen lehce přejel obrovským mečem, ale proběhl skrz klec. Velkou tržnou ránu na rameni Horian nevnímal...další magická formule z úst skřetího šamana stojícího opodál. Horian zklouzl na podivně kluzkém povrchu ale rychle se sesbíral a doběhl ke kleci. Vesničanky se rozprchly na všechny strany ale-nikde nebyla Elizabeth Vorenová. Ta ležela v krvi uprostřed cely. Tehdy složil Horian přísahu své mrtvé matce že se bude ze všech sil snažit, aby se už nikdy nic podobného nikomu nestalo...
Uběhly dvě zimy než si dal Horian v hlavě vše do pořádku. Rozhodl se-musí jít do města...vybral si Ishar jako město lidí. Loučení s bratry a otcem proběhlo podle očekávání. Fred si z toho dělal legraci ale i tak vytekla spousta slz. Vybavený chlebem, sekyrou a pár stříbrnými se tedy vydal Horian Voren na cestu. V Isharu na něj čekal jeden z příběhů, jaké slýchával jen od potulných bardů v hospodě. Po příjezdu, než se stihl rozkoukat po městě, vypukla nějaká podivná bolest...bylo to nazváno Pohromou. Pár dní v lazaretu mu stačily na úplné zotavení. Hned ze začátku si našel přátele při jedné výpravě za zkoumáním hranic bolesti-Hraničáře Bartoloměje a bývalého cvičitele královských stráží Galahada. Díky těmto přátelstvím se dostal do nově založené domoobrany. Viděl věci, ze kterých by se slabší povahy mohly zcela zhroutit. Podle toho co mu ukázal jeden mocný mág usoudil, že padl Goren-Zar i s králem, Eldemar, Uruk Goi i zbytek světa. Během dalších dnů v lazaretu se smířil se svým osudem i s osudem jeho rodiny. Po pár letech to vypracoval až na velitele stráží, zažil věci o kterých se mu dříve ani nezdálo. Otče už mám dost peněz na to abych uživil celou rodinu, snažím se plnit slib matce ale jde to stále hůř...snad ta bolest zmizí a já se vrátm do mlýna povzdychl si a odložil svou modrou šerpu do truhly....
Horian Voren-správce Isharu, seržant Armády Isharionu
Linda Averová-žoldák ve službách Cyprony
Odpovědět
#2
Horian se vracel z bitvy zpět domů...prohlédl si promáčknutý hrudník své zbroje a zasněl se...kolik je to let co jako mladý a příliš ambiciózní syn mlynáře přijel do Isharu splnit si svůj sen. "prrr Alfrede...už sme tady" uvázal koně a vešel do domu...těch pár schodů mu přišlo takřka nekonečných. Došel k posteli a začal si odepínat zbroj. Když k zemi spadl poslední kus železa se Horian vyčerpáním svalil na postel. tolik se toho změnilo...i já jsem jiný než dřív...táta měl pravdu...všichni se mění podle toho co se děje kolem...dřívejší boje s bratrstvem jako by ustaly a teď se ta banda lumpů zase vrací? ale proč stát tentokrát proti nim? proč už mně nevadí jejich ohavné činy? a drowové? tenkrát když se objevili poprvé se po nich většina lidí bezmyšlenkovitě vrhla jen aby ten nejrychlejší získal šíp v hrudi místo vytoužené drowí hlavy jako suvenýru...ale teď? proč?....asi jen stárnu a tak ... ze spánku jej hrubě vytrhnulo zabušení na dveře což mělo za následek že se Horian zřítil z postele a narazil si raeno o volně loženou železnou rukavici...to už je zase den? pomyslel si když na sebe rychle navlékal oblečení..."no jo už jdu!" seběhl schody a otevřel..."ahoj Eržiko co tě ke mně při..." zarazil se když uviděl jak se Eržika tváří..."aha...poď dál...promiň mám tady trochu nepořádek...asi budeš chtít říct něco o tom co se stalo že?" "ano kdybys byl tak hodný" odpověděla nová správkyně cyprony..."od začátku". Horian rychle nahrnul kromadu železa pod postel a nalil Eržice víno..."od začátku povídáš....no dobrá...
"jel sem se podívat jestli zase můžu nějak pomoct v Cyproně na stavbě. Bylo celkem...nepříjemné zjistit že se pracovat nebude....víš ačkoliv boj je to co umím nejlépe už ho začínám mít dost...ale o tom kdyžtak jindy. V tu dobu tam byla tuším Inara, pan Ragiowan, Fenek, Ireth a pak pár Cyproňanů...byl jsem jimi pozván na nějakou akci...nic mě o tom neřekli tak sem čekal na tebe. Pak tam dojelo ještě pár lidí-Adria a další tři...většinu sem neznal jen vím že šli s námi. Ale tak složení skupinky vlastně znáš...bylas tam. Jo vlastně jak jsi odešla tak došla ještě Hinata...trochu moc horlivá do boje. Když sme vyrazili tak sem zprvu nechápal kama nás to vlastně Ireth vede...věděl že na cestě je spousta zbojníků. Dobrá tohle bych překousl..byli sme velká skupinka takže nás jen tak nepřepadnou takže se moc neriskovalo. Ale to že nás Ireth bez varování zavedl mezi skupinu trolů a obrů a ještě se tomu smál to bylo trochu moc." odmlčel se a došel pro promáčknutý kus zbroje. "koukni tu zbroj...mít jen kroužky tak mám hrudník ve tvaru vydlabaného jabka....blázen jeden...ještě že sem to koupil já s Fenkem a že se ti bastardi neotočili třeba na Hinatu...ještě jednou nás takhle Ireth někam zavede tak ho budu brát jako nepřítele. Následoval opatrný postup ke schodům během kterého na nás machroval jak se mu hezky blýská helma. Pokud si nás bandité nevšimli jak sme bojovali s troly tak té helmy si musel všimnout každý slepý na pět mil daleko." uchichtl se a dolil Eržice víno. "no abych pokračoval...asi všichni viděli jak si banditi nnachystali velké kameny aby to na nás házeli ale navzdory radám si Ireth usmyslel že tam prostě všichni naběhnem...následky si asi umíš domyslet...s těžkou výzbrojí a výstrojí se kamnům nevyhnem a když bloknem i ty obratnější kteří by měli šanci tak nás to prostě smete jak lavina...naštěstí těm parchantům došly šutráky tak se Ireth s bojovým pokřikem na rtech a štítem před sebou vrhl mezi ně...co zbývalo než mu jít pomoct? těch pár u brány to se zbraní umělo...za bránou ale byla jen nějaká lůza s rezavými zbraněmi. Měl sem spíš strach abych omylem nerozsekal Hinatu nebo Adriu které tam pobíhaly tak sem se k přímému útoku moc nedostal. Boje vevnitř probíhaly jako každý jiný boj který sem zažil už mnohokrát...chaos, krev, kouzla, řinčení železa a smrt...všude kolem jen smrt. Nějak sme se pře pár mágů a válečník probojovali až nahoru...nevím jestli víš jak to tam vypadá...prostě tam nahoru do druhého patra...asi tě trochu nudím co? neboj už se dostávám k té části s Inarou...zrovna sem se snažil vypáčit si jeden zrezlý meč co mi jeden z těch banditů zapříčil mezi pláty a šíleně to bolelo jak mě ta špička pořád jezdila po kůži, když někdo začal hulákat že se Inara vypařila...nevěnoval sem tomu pozornost protože vím že mágové se prostě jen tak vypaří aniž by o sobě dali vědět...jenže kterej mág by odešel bez hadrů a taky..." "takže jsi teda neviděl jak zmizela?" vyhrkla ze sebe Eržika napůl zklamaně a napůl naštvaně. Horian tuhle otázku čekal ale ani tak nevěděl co odpovědět..."promiň jak jsem již řekl nedíval jsem se....byl tam chaos a tak...sledoval sem snad jen Fenka co byl vedle mě a něco si mumlal pod vousy jako vždy...dívali sme se po ní...nevím jestli ji někdo pomocí magie unesl nebo jestli zkoušela nějaké kouzlo co ji prostě zabilo...už sem mnohokrát viděl mágy a to i hodně zkušené kterým se něco nepovedlo...je možné že se jen někam přemístila a za pár dní přiběhne zmatená jak lesní včela a..." odmlčel se když si uvědomil že Eržika to nebere s úsměvem a také zvážněl. "nemohu říct že ji znám či že je dobrá přítelkyně...vím jak moc bolí někoho ztratit ale musíme brát v potaz možnost že se už nevrátí...i když i já si myslím že stojí za to zjistit co se stalo...jen nevím jak...zbytek příběhu je asi nepodstatný..." "ještě mi řekni něco o těch zajatcích prosím" Horian se zamyslel. "byli zamklí v té místnosti co mohla docela dobře sloužit jako trezor či něco takového...řeknu to narovinu...nevěřím jim ani nos mezi očima...hele která ženská vydrží tak dlouho v pevnosti plné banditů-chlapů...a taky ta elfka...banditi nejsou zrovna chlápci co maj ženskou kdykoliv si usmyslí a když maj dvě zajatkyně přímo mezi sebou...víš kam tím mířím ne? nevypadaly zrovna jako...ehm...často používané? to není jediná věc co se mi na nich nelíbí...teda nelíbí...prostě nesedí...když pominu fakt že už jsou zajatci mnoho let a nejsou nijak...poškození fyzicky a psychicky zůstává tady ještě jedna důležitá věc a to ta že ta údajná královna nevímčeho je mágyně...možná sem ji trochu vyprovokoval a celkem názorně mi ukázala že by nám utekla celkem bez problémů...proč pak neutekla banditům za ta dlouhá léta? tak arogantní chování může svědčit o tom že není zrovna začátečnice-mágyně-vlastní zkušenost...a kdo ví...možná má i něco společného se zmizením Inary...prostě jí nevěřím a radím ti aby sis jí nepoštěla moc k tělu...kdo ví třeba jsou ti tři jen špehové...no...ale to jsou jen mé doměnky a ty jsou jako vždy možná až moc paranodidní...víc ti asi nepovím promiň..." "uvidíme ještě si ji vyslechnu...díky za rady a za vysvětlení co se tam dělo...budu muset jít ještě za ostatními se jich zeptat na to co si pamatují." oba se zvedli a Horian vsprovodil Eržiku ven z domu.."někdy se zastav ať pokecáme co a jak..." "jo jasně...jen co bude čas určitě se stavím" řekla Eržika a zmizela za roh vedlejší budovy. Když o minutu později Horian znovu vystoupal schody tak se přímo zděsil pohledem na svůj pokoj. "kruci a do tohohle nepořádku si vodím návštěvy?"
Horian Voren-správce Isharu, seržant Armády Isharionu
Linda Averová-žoldák ve službách Cyprony
Odpovědět
#3
Dusné letní počasí přinutilo vše živé zanechat aktivit a oddávat se odpočinku. Ani Horian neunikl horku, které záchvátilo i ten nejčernější stín v Isharu a tak se líným krokem vydal směrem k zátoce u Cyprony. Kruci, v tomhle počasí by chcíp i abišaj říkal si cestou když míjel dva černé medvědy a sledoval jestli se za ním z hladu poženou. Tentokrát by jej nejspíše roztrhali, protože se mu z lenosti nechtěla tahat kroužková košile a těžkou sekeru vyměnil za dýku a udici na ryby.
Po příchodu k řece se svalil na měkoučký trávník a chladil si nohy v příjemně osvěžující vodě. Nahodil udici s návnadou a zalehl.
„Dneska nechytíš ani mloka panáčku“ na skřehotavý hlas, který válečníka vytrhl ze snění reagoval nacvičeným pohybem a v mžiku byl na nohou. Ke vší smůle mu pravá noha zklouzla na břehu a po zádech sebou plácl na hladinu jinak mrtvolně klidné vody.
„Bejt já skřet panáčku tak je z tebe umrlec...chrápeš že tě de slyšet na hony daleko“ posmíval se mu stařík s košíkem v jedné a vycházkovou holí ve druhé ruce.
„Si tady človek chvilku neodpočine a už ho někdo otravuje...kdopak ste?“ drmolil Horian zatímco se škrábal zpátky na břeh a utíral si bláto z očí.
„Zachariáš Bloudivý jméno mé, ale lidé mi říkaj prostě Bylinkář“ představil se dědeček nevnímaje protivný tón rybáře a usadil se na břeh vedle něj.
„Já sem Horian Voren...moc mě těší“ dodal staříkův mokrý společník ironicky a sledoval obsah proutěného košíku „v tomhle horku i něco roste?“ nahodil téma a začal nasazoval novou návnadu na udici.
„Roste, roste panáčku...ale jenom trocha malin a...JAJ!“ vykřikl stařík a sledoval jak mu košík vyletěl z ruky poté co ho zasáhla malá dřevěná šipka.
Tentokrát to byl právě stařík, kdo zareagoval pádem do vody, ačkoliv u něj to bylo úmyslné. Horian se prudce rozeběhl s dýkou v ruce proti střelci. Goblin stihl tak tak nabít kuši ale letící dýka mu střelbu přerušila. S chladným kusem železa v krku se zřítil k zemi. Horian se v duchu zaradoval že se mu takový kousek podařil, ačkoliv v něj ani nedoufal, ale neměl čas si ten pocit užívat moc dlouho. Před ním zpoza stromů vyskočili další dva goblini-jeden s nabitou kuší a druhý s malým kopím. I tentokrát měl svalnatý válečník štěstí a trefil příšeru ozbrojenou střelnou zbraní do hrudníku vypujčenou kušičkou od mrtvého goblina. Na posledního goblina se vrhl se znovuzískanou dýkou. „Myslíte si že na mě stačíte vy bes...AARGH!!“ Kopí se mu zarazilo do levého boku, když jej chtěl odrazit rukou do strany. Na protiútok dýkou goblin reagoval velmi spolehlivým manévrem-uskočil o metr a půl vzad a kopí nechal trčet válečníkovi z boku načež se obrátil a začal utíkat. Horian bolestí klesl do kolen a prudce si vytrhl kopí z těla. Jeho vržením zpátky po prchajícím goblinovi získal jen ostrou bolest ve zraněné části těla. Měl velké štěstí že si goblin nevšímal kopí, které dopadlo dva metry od něj a s jekotem utíkal dál. Statnému válečníkovi se začal rozmazávat svět před očima.
Když se opět probral, všiml si, že je stále na tom samém místě a nad ním se sklání stařík a obvazuje mu rány.
„ty pacholku blbá vstávej než sem přídou další sežerou nás oba!“ káral ho Bylinkář a pomáhal válečníkovi vstát. „Tyyy necháš to na pokoji...myslíš si že s dýkou a kopím se ubráníš smečce goblinů?“
„a dvěmi kušemi“ odvětil válečník a s bolestí v boku posbíral všechny zbraně ze země.
„Cože? Seš blázen? Ovládej se...nemáš žádnou pořádnou zbraň a košile nebrání před šavlemi jak by sis možná moh myslet!“
„Dědku nepodceňuj mě...zabil sem víc skřetů a goblinů než dokážeš kdy napo...UFF!!“ ránu do břicha svalovec nečekal a se zaúpěním odvrávoral o tři kroky zpátky přičemž mu popadaly všechny zbraně vyjma kopí, které instinktivně udržel konečky prstů. „Co blbneš starej? Raději odsud vypadni než sem přídou...a ještě jednou mě flágneš tou paličkou do břicha tak z tebe udělám rašelinu!“
„Ty? To sotva!“ odvětil se smíchem stařec a zasypal Horiana sprškou velmi rychlých útoků, z nichž jej každý druhý zasáhl do břicha. Asi po minutové nakládačce se dvoumetrový válečník svalil na zem a chytil se za krvácející obvazy. „Neporazíš ani jednoho starce co je nejmejň třikrát tak starej jako ty natož tak bandu goblinů...tyyy válečníku“ poslední slovo řekl tak vyzývavě a posměšně, že Horiana popadl vztek, zapomněl na bolest a vrhl se na dědu.
Následovala další sprška útoků se stejným výsledkem jako ta předchozí ale po této navíc Horian upustil kopí a málem omdlel bolestí.
„Hele ty budižkničemu rychle idem pryč...ještě jedna nakládačka a budu tě muset táhnou na zádech.“
Válečník beze slova souhlasil a s kopím s ruce vykročil pryč od blížící se smečky ječících goblinů.
Později toho dne mu stařec vysvětlil že kdysi dávno-za dob bývalého krále-býval trenérem Isharských vojáků a rádce kapitána armády a nabídl Horianovi že ho naučí pár fint do života.
Ten stařec má asi pravdu, že sem už dlouho nebojoval a popravdě mě nikdo nijak závratně neučil bojovat...a pár fint se vždycky hodí pomyslel si válečník a souhlasil s návrhem...třeba už nebude v soubojích spoléhat víc na štěstí a sílu vlastního vzteku, než na své schopnosti...toho dne usínal Horian s velmi dobrým pocitem a díky bylinkám od Zachariáše bolest v boku téměř nevnímal...
Horian Voren-správce Isharu, seržant Armády Isharionu
Linda Averová-žoldák ve službách Cyprony
Odpovědět
#4
„Další deštivý den...bohové se nejspíš zlobí.“ pronesla Tara při vylévání dalšího kýble s vodou. Mluvila spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Toho dne byl Cypronský lazaret téměř prázdný. Poslední zraněný strážný byl propuštěn před týdnem a včera odešlo i to malé děcko, co tu leželo tři dny s horečkou. Přesto měla napilno a hned jak se otočila zpátky k lůžkům, tak ji už poněkolikáté zmrazilo v zádech při pohledu na hrozivou scénu před ní. Celý život se živila jako léčitelka a pohled na spoustu krve brala jen jako práci navíc, ale když před třemi dny krátce po půnoci otevřela dveře, hrůzou stiskla amulet Jondaly. Horian Voren-jeden z občanů města-přinesl ke dveřím lazaretu něco co bylo spíš mrtvola obalená krví než elfka. „Obávám se že tady už nepomůžu“ řekla po zběžné prohlídce zranění a na dalších několik vteřin si myslela, že to byla její poslední slova. Válečník vypadal jako by přes něj přeběhla tlupa medvědů, ve zbroji velká díra a polovina krve, co měl na sobě byla nepochybně jeho a přesto se v něm našla síla na to, aby ubohou felčarku chytil za krk a zvedl dvě stopy nad zem. „Bude žít i kdybych kvůli tomu měl shodit z nebe samotnou Jondalu...“
Tara si promnula krk při té vzpomínce. Teď zírala na Horiana jak sedí, stále ve zbroji, vedle té elfky a drží ji za ruku. Nedovolil jí aby ho ošetřila, aby prý neztrácela čas, ale teď, po třech dnech bdělosti a odmítání jídla vypadal skoro stejně mrtvý jako elfka vedle něj. „Podívejte zase vám ta rána krvácí, ukažte dám vám na to obvaz...“ zatnutou pěst brala jako jasné znamení, co si o tom válečník myslí. „Za chvíli přijde ten helmův kněz se na ni znovu podívat...“ už si myslela že mluví jen do zdi, od té noci ani jednou nepromluvil a skoro se na ni nepodíval, proto byla dost zaražená když se místností rozlehl jeho hlas. „Hinata...“ „Co prosím?“ nechápavě se na něj podívala ale on stále věnoval pozornost té elfce. „Hinata...přiveďte ji...Eržika už bude vědět...“ Tara potřebovala chvíli čas aby pochopila co jí to vlastně řekl, ale když se na ni podíval pohledem, z něhož pochopila, že když nepujde tak ji nejspíš pomůže násilím, rychle vyběhla ven, aby si to mohla pořádně promyslet...Hinata? No jasně kněžka Jondaly...ale snad ani ona nemůže dostat někoho z takhle vážného stavu...bohové něchť stojí při ní...
Odpovědět
#5
Díval se na ni s úžasem jaký nikdy předtím nezažil...byla krásná-krásnější než kterákoli jiná a přesto na ní bylo něco zlého...při pohledu na ni ho mrazilo v zádech...její sněhově bílá pleť byla v dokonalém kontrastu s šaty v barvě noční oblohy. Blížila se k němu po kamenném břehu řeky. Vnímal že na druhém břehu někdo je, věděl že na něj něco volají, ale on jen stál a zíral na tu překrásnou ženu před sebou. Přišla k němu a jemně ho pohladila po tváři. Na dotek byla studená jako led, přesto ho ten dotek spíš uklidňoval. „Podívej se na ně bojovníku“ zašeptala mu do ucha a jemně mu natočila hlavu na stranu. Teprve teď si uvědomil, kdo to na něj volal z druhé strany řeky...desítky, možná stovky duší se mu vysmívaly a křičeli na něj...nerozumněl jim ale věděl, co chtějí...byli to duše všech bytostí kterým ukončil život a ty teď čekaly na to, až i jeho někdo pošle na druhou stranu řeky. Nebál se...věděl, že to musí přijít a odhodlaně udělal krok ke klidné, měsícem osvícené vodě. „Chtěl bys za nimi? Ne, ještě není tvůj čas...“ Po těchto slovech žena pomalým krokem zamířila pryč od řeky. Když chvíli sledoval její ladný pohyb, do mysli se mu vloudila myšlenka na jinou, možná stejně krásnou dívku... „Zadrž...“ dál už nepokračoval, protože žena sebou nepřirozeně trhla a podívala se zpátky na něj, až ho znovu zamrazilo v zádech. „Díváš se na svou smrt a stejně myslíš na tu dívku? Zrovna ty? Který jsi mi poslal už tolik nevinných duší se trápíš kvůli jedné další? Vrať se a pokračuj v tom co ti jde nejlíp...bez čeho nemůžeš žít!“ Její tvář se zkřivila do posměšné grimasy a znovu se otočila k odchodu...“Už ne...už toho bylo dost...nikoho dalšího ti nepošlu!“ řekl a zatl pěsti jak v něm sílil hněv...jakoby z dálky k němu dolehla slova „To se ještě uvidí...Horiane“
„...jak říkám udělala jsem co se dalo...kdybyste mě zavolali dřív už mohl zase řádit na turnajích, ale takhle může být rád že žije“ hlas mladé dívky mu přišel povědomý, ale dřív než stihl přijít na to komu patří, mu jako čepel ostré dýky projela myslí šílená bodavá bolest v břiše...nedokázal otevřít oči, natož se pohnout, a tak jen poslouchal další hlas tentokrát patřící o něco starší ženě: „Vždyť povidám, že se tady na ně chodil dívat kněz, ale on se prostě nenechal vyléčit...to až tady pan...eehm..“ „Avellion“ doplnil už dobře známý hlas jednoho z blízkých přátel. “jo...no a pak ste přišla vy“ dokončila žena větu. „A co Artanis? Dostane se z toho?“ Horiana zamrazilo v zádech při této Avellionově otázce...teprve teď si uvědomil, kde vlastně je, jen nevěděl, jak se dostal do této polohy-na lehátku. „s tou je to horší...jen díky Jondale je mimo ohrožení života, ale ještě delší dobu se nebude moct hýbat a i pak bude muset chodit na léčbu...oba se snad během pár dnů probudí...“ tentokrát hlas poznal...byla to Hinata, mladá kněžka bohyně Jondaly. Poslední hlas tedy patřil Taře-cypronské ranhojičce: „Pane Avellione, myslíte, že je stále třeba té stráže před dveřmi? Ten chlápek mě tu pořád jenom zdržuje od práce a.....hele to bylo rychlé...už se probouzí“ „Horiane vítej zpět mezi živými...jak se cítíš?“ uvítala ho milým úsměvem Hinata, když se mu podařilo otevřít oči... „kde mám zbroj?“ vypustil ze sebe s maximálním vypětím sil. „Sundal sem ti ji....teda ne, že bys chtěl nebo měl na výběr, ale bylo to nutné a ty ses nemohl bránit...ty si snad nic nepamatuješ?“ na elfovu otázku jen zakroutil jemně hlavou...na něco se ho vyptávali ale Horiana znovu zmáhal spánek. S vypětím posledních sil nadzvedl ruku a položil ji na ruku elfky ležící vedle něj...Žije...
Po několika dnech polévkové stravy, kterou mu Tara podávala jak malému dítěti, se už dokázal postavit na nohy. Jedinou útěchou na duši mu byly pravidelné návštěvy Avelliona a Hinaty, kterým povyprávěl, co všechno se stalo před tím, než se dostal sem a oni mu naopak sdělovali novinky z kraje. „Už ti Colwyn odpověděl?“ Horian pokýval hlavou, ale výraz v jeho tváři naznačoval, že se o dopisu nechce dál bavit. „Súlë prý už mluvil s Valerií o té jeho akademii...je to potřeba, vycvičit trochu tady ty vojáky...většinu z nich bych přepral jen tím, že bych se na ně zamračil, a to nevypadám zrovna jako Nazgel...tomu by stačilo obléct se do té jeho sukně a zatančit aby dobyl Cypronu“ nucený úsměv nebylo to, co chtěl elf vidět na tváři přítele. „Už se probrala?“ zeptala se Hinata, když prohlížela zranění Artanis. „Jen na chvíli...vypadá to zle?“ odpověděl Horian a upil si trochu piva, co mu poslal Galahad, jeho přítel už od dob Pohromy a nyní i hostinský v Cypronské hospůdce U Ztraceného rytíře... „Rány se hojí dobře...ale...špinavější obvazy už nemáte?!“ vyhrkla Hinata směrem k ranhojičce, která zrovna umývala louži krve vedle jednoho lůžka. „No...no dovolte...“ zakoktala Tara, ale Hinata ji příliš zaskočila: „Myslím že by bylo lepší kdyby se Artanis přemístila na nějaké lepší místo, hlavně kde tak moc netáhne na záda v noci a kde není přes den nechutné vedro teď v létě...“
„Vezmu ji k nám domů...o sebe se už postarám a aspoň budeme mít hosty když už to tam máme zařízené...teda skoro zařízené...“ přerušil Horian další pokus o Tařiny námitky na čistotu lazaretu a dalším nepovedeným úsměvem směrem k Hinatě a Avellionovi naznačil koho tím myslel...
Odpovědět



Skok na fórum: