[RP|Cech] Semper Fidelis

[Valerie]

Pergamen vytržený z jakési knihy, volně k dispozici pro členy Semper Fidelis

..a abych nezapomněla, dnes se mě ptal Kozlík, zda by se mohl ucházet o místo v našem spolku a zároveň zůstat členem Bratrstva. Nejprv to znělo trochu divně, ale když si uvědomím, že tento spolek nám již několikrát výrazně pomohl, tak proč ne. Ani Kristián a Eržika neměli vcelku žádné závažné námitky. Budu tedy muset Kozlíka brzy vyhledat.
Když už jsme byli v tom radění, které shodou okolností probíhalo v Cyproně, nadhodila jsem otázku dosti vzdálené budoucnosti, kterou bysme si však alespoň částečně mohli pojistit již teď - a sice otázku sídla našeho spolku v Cyproně. Rada probíhala velmi dlouho, což mě poněkud překvapilo, očekávala jsem, že bude dosaženo rychlé a hlavně jednomyslné shody. Proto jsme dospěli jen k prozatimnímu výsledku, který mám pocit Eržiku příliš nenadchl, ale Kristián byl pro a nakonec: byli sme tam jen my tři. Tudíž jsme prozatím ohradili kameny místo u východní brány s tím, že v mezičase, který se možná protáhne na několik let, protože jsou mnohem důležitější věci, než nějaké sídlo, budou moci všichni členové danou otázku námitkovat a navrhovat vlastní místa pro budoucí sídlo. Časem se to určitě nějak rozhodne a věřím, že ke spokojenosti všech.
To mě však přivádí k tomu, co mi nedá spát mnohem víc - totiž otázka toho, zda máme vůbec šanci zajistit, že...

Zde pergamen končí, text pravděpodobně pokračoval na další straně, ta je ovšem kdovíkde.

---

Obrázky (3)

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Léto 13. Toru, 291. roku

Byl jsem zpraven o tom, že do Cyprony zavítal někdo, kdo by mohl poskytnout konečné řešení krysí otázky ve městě. Nebylo nikterak těžké se dovtípit, že jde o krysaře, pročež jsem veřejně vyhlásil svůj záměr využít jeho služeb a skoncovat s těmi obtížnými hlodavci. Na výzvu kupodivu zareagovalo nemálo lidu, při druhém zformování naše početná skupina čítala ideálních osm odhodlaných. Jmenovitě šlo o Iretha a Eržiku ze Semper Fidelis, dále pak o Lothara, Franka, Harrena Broga a Josefa Mrkvičku. Později se k nám též připojil zkušený mág Regiowan, jenž mi dal najevo, že ukončil své působení v cechu Gora a nadále působí jen pod záštitou respektovaného Arcana.

Průběh výpravy se odvíjel dle očekávání, potulný krysař samozřejmě nepřišel jen z dobré vůle, nýbrž za účelem si vydělat, a účtoval si za své služby nemalé množství peněz i majetku. Z našich řad tu a tam zazněly nesouhlasné komentáře, týkající se jeho požadavků, nicméně já nepřišel na Cyproně škudlit a stále mám na paměti, že štědrost je jednou z největších ctností.

Samotné boje byly překvapivě náročné, hlodavčí rejdiště v ruinách byly rozsáhlejší, než jsem předpokládal. Krom menších, i když dle obvyklých norem ještě stále nezvykle rozměrných druhů, znepříjemňujících obyvatelům život na povrchu, vylezly z hnízdišť i podivné, houževnaté humaniodní krysy, působící nám nemalé obtíže. Přesto však šlo stále jen o bezduché bestie, jejichž síla spočívala spíše jen v množství, pročež nepovažuji za nutné tento boj - nebo spíše masakr - detailněji popisovat. Konflikt skončil smrtí matriarchy, odolávající vábení flétny nejdéle, a skrovné obyvatelstvo Cyprony může konečně v klidu spát.

[Poutnik]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 12 =

Léto 15. Toru, 291. roku,

Pro své soukromé zápisky zcela zapomínám na cechovní kroniku, pokusím se tedy své pochybení napravit a v několika bodech shrnout aktuální záležitosti Semper Fidelis:

- Formálně byl mezi nás přijat Kozlík z Bratrstva; jde o nepochybně dobrého bojovníka, nicméně pověst jeho cechu jej postavila do nepříjemné pozice, kdy bude dlouhou dobu pod drobnohledem a jeho chování pečlivě pozorováno. Upřímně doufám v jeho dobrý charakter, pokud se ukáže jako platný a spolehlivý spolubojovník, mohl by v budoucnu být jakýmsi prostředníkem mezi Semperem a Bratrstvem, jenž by udržoval dobré vztahy mezi objemi společenstvími.

- Taktéž Inařino jméno bylo vytesáno do kamene, jde o zasloužilou bojovnici z války o Cypronu, a přestože jsou její teologické názory poněkud… nemyslné, bude pro nás významnou posilou.

- Probíhá jednání s Lotharem a jeho společníky, kteří mají zájem stát se formálními členy Semper Fidelis, aby pod jeho záštitou napomohli obnově Cyprony. Nejsem si zcela jist podmínkami onoho paktu, stejně jako jejich záměry, pročež bude ještě třeba pár hovorů k úspěšnému zapečetění smlouvy.

- Bylo vyznačeno přibližné místo, kde by se v Cyproně mělo nacházet sídlo našeho společenstva. Nikdo z nás to ani v nejmenším nepovažuje za prioritu, nicméně Valerie na tom trvala a konečně jde jen o pár kamenů, položených na zemi. Je dosti možné, že se s nimi bude ještě hýbat, respektive budou přesunuty úplně jinam. Toť záležitost názoru ostatních.

- Z Cyprony je konečně místo vhodné pro výstavbu. Postupně byla členy cechu, stejně jako námi placenými námezdníky a nezištnými pomocníky, zbavena plevele, stromů a sutin, následně byli vyhnáni vlci a vybiti hlodavci.

- Maximální pozornost věnuji zabezpečení města. Po zasazení nové brány na východě, získání mužů a jejich vyzbrojení, bylo ještě třeba získat dostatečně zkušeného velitele, jak se také stalo. Sotvaže bude dokončen strážní posed, přestanu situaci označovat za kritickou.

- Momentálně se snažíme, aby zásobování z Cyprony; částečně podporované jedním naším mužem, jenž v táboře stavitelů vykupuje syrové maso a připravuje je pro potřebu ostatních; bylo zajištěno jinak, než z osady. V plánu máme znovu uvést do chodu starý mlýn, dát do pořádku povadlá pole a opravit ve městě jeden již vybraný dům, z něhož bude pekárna. Jakmile bude dokonáno - k čemuž povede ještě dlouhá cesta - bude třeba opravit další stavení a zřídit z něj noclehárnu či hostinec, aby naši lidé měli kde složit hlavu. Poté bude zřejmě následovat kaple, ale to už opravdu předbíhám.


Zápis provedl Kristián

[sarja]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 13 =

Zima se blíží, pole jsou sklizena, avšak práce na nich a i v cyproně neustala. Zatímco Kristiánem najatý architekt pracuje na opravě budoucí pekárny, farmář starající se o pole před osadou započal s jejich rekultivací.
S pomocí nákladního koně, vypujčeného od paní Eržiky, jsem v posledních dnech navezla dostatek bohatší půdy na první pole a práce na něm jsou v plném proudu.




Dnes jsem se opět vydala obhlédnout Cypronský hřbitov. Na jeho území pravděpodobně stále působí temné síly které donedávna sídlili ve městě. Mrtví zde nemají pokoj a napadají nešťastníky, kteří se dostanou k hřbitovu moc blízko.
Společně s Richardem jsme si dali za úkol, pokusit se hřbitov vytrhnout z temné moci, zajistit aby mrtví dále nevstávali z hrobů a poté napravit škody které na něm počas bolesti a Cypronského konfliktu vznikli.
V současné době hledáme kněze, který by nám s touto úlohou pomohl a provedl náležité očistné rituály. K tomu je ovšem potřeba hřbitov zabezpečit.
Nemrtví kteří se do prostoru hřbitova stahují mají ale jiný názor. Při dnešní návštěvě se na mě vrhli a nahnali mě přímo do náruče zbojníků číhajících u cesty na obchodníky. Naneštěstí pro ně nejsem obchodník. Mezi běžnými nemrtvými se našel i jeden, který mi pomocí magie pobyt pěkně znepříjemnil. Na konci mé návštěvy byl ovšem hřbitov konečně klidný. Nezbývá mi než doufat, že to tak zůstane co nejdéle.

Inara

[sarja]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 14 =

Před pár dny jsme se s Richardem rozhodli pokusit se hřbitov očistit pomocí rad, které poslal kněz Hobart Kristiánovi. Bohužel Richarda náhle zastihly jiné povinnosti a já se vydala na noční hlídku hřbitova sama. Nemrtví kladli z počátku stejně těžký odpor jako obvykle, ale v průběhu noci se jich objevovalo méně a méně.
Většinu noci jsem tak strávila udržováním ohně. Těsně před půlnocí mě navštívil pan Josef Mrkvička, kterého přilákalo světlo ohně. Pravděpodobně byl na cestě sbírat nějaké bylinky za svitu měsíce, jak ho znám.
Nechtěl mě tam nechat samotnou a tak jsme hlídkovali dva. Tedy vlastně, já hlídkovala a on chodil na dřevo.
K raním hodinám začalo na hřbitově opět přituhovat. Nemrtví jako by vycítili že něco je špatně a spoustu se jich stáhnulo z blízkého okolí na hřbitov, v pokusu nás ze svého hřbitova vyhnat. Nakonec nám na pomoc přijel Kristián, právě v momentě kdy jsme se snažili vypořádat s rudým kostlivcem s magickými silami. Společně jsme pak zbylé nemrtvé rozprášily a dokončili svou hlídku.
Když jsme nad ránem hřbitov opouštěli, byl zase jednou klidný, tak jak by tomu mělo u hřbitova být. Doufám že knězův postup zabral.

Inara

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 29. Luny, 291. roku

Snaha o znovuvysvěcení půdy cypronského hřbitova se dle všeho obrátila proti nám. Když jsem toto ráno vycházel z chrámu po ranních modlitbách, čekal mne již spěšný posel od kněze Hobarta, nesoucí zprávu, pojednávající o zmizení jednoho z mých lidí. Nemeškal jsem a ihned vyrazil k městu, avšak v momentě, kdy jsem projížděl kolem tábora stavitelů, jsem byl zastaven Hobartem, jehož pochmurný pohled by nemohl nikoho nechat na pochybách o skutečnosti, že situace nabrala nepříznivý směr.

Zdá se, že Inara ve své horlivosti zareagovala na Hobartovo volání jako první, zcela ignorujíc instrukcí, vypovídajících o potřebě znalostí ve forenzních vědách, a vypravila se na východ na vlastní pěst, bez požehnání cechu. Nejsem si zcela jist, jak následující děje probíhaly. Mladá kouzelnice byla sice ve svém hledání úspěšná, ovšem při pohledu na oběšené tělo nepovažovala za nutné provádět jakákoli ohledání, samotné pozůstatky dokonce za mně nejasných okolností poškodila svou magií a bez jakékoli úcty a šetrnosti dotáhla až za hradby města.

Kněz se domnívá, že tyto otřesné činy, provedené prakticky jedním z nás, ještě znásobily sílu prokletí, ležícím na území hřbitova. Pokud chceme Inařiny skutky napravit, je třeba jednat rychle. Dle Hobarta měli udeřit proti jednomu z epicenter temné magie, přímo vůči ruinám na sever od Isharu, prastarému rejdišti nemrtvých. Přikázal jsem oné hříšnici, aby zorganizovala výpravu - jako své pokání. Helm chraň, aby se věc nezdařila.

Vyvodit z této záležitosti nějaké závěry bude samozřejmě věcí Valerie, mé místo je nyní u východní brány mezi mými muži, kteří se v obavách před nečistými silami stáhli za hradby.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 31. Toru, 291. roku

Události k zaznamenání se mi k dnešku poněkud nahromadily, pročež budu stručný. Prvně je třeba zmínit preventivní výpad proti nemrtvým, jenž měla vést Inara, aby tak napravila své dřívější nerozvážné činy. Lze říci, že byla úspěšná a situace se tak naštěstí poněkud uklidnila. Brennan s Cornwerthem rovněž připravili seznam materiálu, potřebný k pokročení stavebních prací. Farmářovy požadavky považuji za rozumné a bude jim v nejbližší době vyhověno, avšak nároky stavitele považuji za špatný vtip. Jak jinak si také vykládat 900 kusů kamene na schodiště a pec? Kdybych takovou horu vyskládal na sebe, nepojmulo by jí tucet velkých skladů. Proto také hodlám tuto záležitost prozatím ignorovat. Jestli se Valerie usmyslí jinak, bude to jen její rozhodnutí.



Mé hypotetické úvahy o uspořádání turnaje nabyly konkrétních podob. Najal jsem chudého žakéře, z něhož se pod mým vedením až překvapivě rychle stal vynikající herold, jenž bude celé klání uvádět. Lady Lathiu, kterou jsem měl po mnoha měsících opět to potěšení spatřit, jsem při příležitosti jednoho krátkého hovoru požádal, zda by její rod nemohl věnovat nevyužité turnajové dřevce, přeživší boje na kareldském kolbišti. Taktéž jsem vyslovil žádost o zapůjčení několika snadno ovladatelných koní pro nemajetné bojovníky, kteří by se nemohli dostavit s vlastním ořem. A konečně jsem také vyjevil záměr zakoupit válečného koně z jejich vlastního chovu, za účelem jeho zařazení mezi ceny pro vítěze. Těmto řádkům však musím přiznat, že spíše než na řeči jsem se během našeho dialogu soustředil na její hluboké, smutné oči, jež jsem tak dlouze postrádal.

Více prostoru bych měl věnovat aktuálním událostem. Při jedné ze svých patrol ve městě, přesněji na západním mostu, jsem narazil na zkrvavené tělo ženy v stříbřitém, vyumělkovaném brnění. Poblíž nebyl nikdo, než její kůň – při pohledu na něj jsem nemohl nevzpomenout na nebohého Balduina – a proto jsem ihned přispěchal zjistit, zda je ještě naživu. Tiché sténání bylo dostatečným důkazem, tudíž jsem jí vnutil léčivý lektvar, sňal hrudní pancíř, ovázal rány a přehodil si ji přes koně, abych ji mohl dopravit do lazaretu. Ranhojička Tara s ní pořídila, co mohla. Zranění nebyla i přes značnou ztrátu krve příliš vážná, pročež jsem se ji pokusil přivést k vědomí a vyslechnout. Přes rty ji však vyšlo jen jediné: Helm vás všechny zničí. V ten moment jsem ona slova přičítal deliriu, avšak nyní, poučen pozdějšími událostmi, je přičítám spíše jejímu pokroucenému smyslu pro víru a zakalenému rozumu.

Když znovu upadla do bezesného, neklidného spánku, všiml jsem si jejího náhrdelníku, do jehož medailonu byla vytepána ocelová rukavice se znakem oka, jeden ze symbolů Helma. Má ostražitost tím zjištěním značně polevila, dokonce jsem nechal k lazaretu přistavit stráž, aby dbala o její bezpečí. Další zvláštní znamení, nalezené na jejím těle, vyvolalo však spíše otázky, než další příval důvěry. Bylo to podivné bílé tetování, táhnoucí se dotyčné dámě dolů po líci až kam jsem se ho odvážil sledovat. Upokojen přítomností stráže jsem se šel poradit se svými lidmi o původu toho nevšedního znamení. Když jsem později spojil všechny střípky dohromady, vyšel mi příběh o následnících Svatého kříže, již se za dávných časů vypravili do severních oblastí šířit víru. Vznikla tam prý kasta Helmových bojovníků - které bych za jiných okolností mohl pravděpodobně nazvat svými druhy - jež se honosila podobným tetováním, nicméně v jiných barvách. Nyní usuzuji, že misionáři byli postiženi Bolestí, která ovlivnila jejich myšlení a víru. Jak jinak si totiž vysvětlit následující události?

Když jsem se vracel do špitálu, následován Inarou, dorazivší během mého vyšetřování, zhlédl jsem následující scénu: Ona žena, mylně považována za spojence, srazila vojáka, strážícího její spánek, surově ze schodů. V tom momentu mi ještě nedošla vážnost celé situace a pokoušel jsem se jí přesvědčit, aby se v zájmu svého zdraví vrátila na lože. Po několika marných pokusech o její uchlácholení tasila meč, a když jsem neustoupil, napadla mě. Po rychlém sledu událostí, o němž nemohu vypovědět, neboť si ho přesně nevybavuji, jsem ji donutil odložit zbraň a vykázal ji z města. Odejmuté vybavení ji mělo být vráceno za podmínek, že se nechá eskortovat na západ, avšak trvala na opačném směru, a to s podivuhodným nezájmem o vlastní život. Nakonec jsem tedy povolil, nicméně část jejího vybavení byla zkonfiskována alespoň do té doby, než se navrátí, podá patřičné vysvětlení a v neposlední řadě požádá o odpuštění.

Do té doby je jí vstup do Cyprony zapovězen. Pokud bude zákaz porušen, moji muži jsou instruování zaútočit. V případě že se plánuje z východních oblastí vrátit do své domoviny, jiná cesta ji nezbývá, a lze se tedy snadno domýšlet, že nás brzy opět navštíví. Pakliže dorazí s nepřátelskými úmysly, bude třeba odložit milosrdenství stranou a učinit, co je třeba.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Jaro 2. Novu, 292. roku

Tyto řádky jsou poselstvím šílence, neboť jsem přesvědčen, že jsem přišel o rozum.

Sám již nevím, co je skutečnost a co nikoliv, začnu tedy od začátku. Spor s podivou ženou z minulého záznamu se vyostřil. Ovlivnila mé vlastní muže natolik, že porušili přímý rozkaz a nechali ji pohybovat se po městě. Obávám se, že podobné chování mezi svými vojáky nemohu trpět a viník, či spíše viníci, budou muset za svou zradu tvrdě zaplatit. Když se mi k této skutečnosti doznala, viditelně však zcela bez jakéhokoli pocitu viny, začala se mi vařit krev a div jsem nesáhl po zbrani. Dříve však, než mohla má zlost převážit, zaznělo z Cyprony volání do zbraně.

Nemrtví napadli město a Helm ví, že jich byli celé stovky. Vrcholem jejich nekonečných armád byl ohromný golem, jehož síla spočívala v silné magii a neuvěřitelné moci regenerace. Boj byl ukrutný a trval velmi dlouho, po pravdě ani netuším, proč se nakonec zcela sám obrátil v prach.

Na vyprázdněné bojiště poté přiklusala ona zavrženíhodná dáma. Došlo mezi námi ke krátkému střetu názoru, jenž ukončil až její výkřik, označující mě za zloděje. Podobnou urážku jsem, zvláštně před svými muži, nemohl strpět. Jakmile padla k zemi, nechal jsem ji svázat a odvést za hradby. Nastal dlouhý výslech, na němž se podíleli všichni zúčastnění, a nebyl ničím jiným než utrpením. Lží a kličky se valily z jejích úst takovým tempem, že i ti, co ji zpočátku byli spíše nakloněni, očarováni jejím kouzelným vzhledem, postupně měnili názor. Přišla řeč i na záležitosti víry, kde se naplno projevilo její odpadlické nazírání na náboženství. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude uvězněna v isharském žáláři, kde měla vyčkat dalšího dějství. Vyžádala si na mně rozhovor mezi čtyřma očima, což jsem váhavě přijal. Pokud by však kdokoli očekával, že se bude kát, spletl by se. Odmítala odpovídat na otázky a trvala na tom, že jest prorokem Helmovým a přišla nám ku pomoci. Má těžce zkoušená trpělivost nakonec nalezla znovu svého konce a já odešel. Než jsem však stihl vystoupat po schodech, zastavil mě Tibauld, přicházející zkontrolovat vězně. Zatímco jsme navázali rozhovor, kacířka si v cele sáhla na život. Naše neumělé pokusy o ošetření selhaly a její duše se rozplynula.

Zamířil jsem do chrámu utříbit si myšlenky, neboť bylo skutečně o čem přemýšlet. Za nějaký čas, mohly to být minuty i hodiny, se ke mně kdosi připojil. Tehdy jsem přišel o rozum. Do domu mého Pána vkročila totiž ta samá žena, jež si ten samý den sáhla v šatlavě na život. Přestavila se stejným jménem, honosila se stejnou zbrojí, dokonce měla i totožné tetování. Avšak osobnost, ta byla jiná. Nevím teď, čemu věřit: Pomátl jsem se? Jde o černou magii? Byl to všechno jen sen? Zkoušíš mě, ó Helme?

[sarja]

Dnešního dne jsme se společně s Richardem vydali zjistit, kam se odebrali nemrtví mágové z Cypronského hřbitova. Nejprve jsme z dálky obhlédli zda se na hřbitově nic nezměnilo, a poté jsme se vydali prozkoumat okolí. Naše pátrání bylo neúspěšné. Místo nemrtvých jsme našli dva démony, které jsme společně sprovodili ze světa.
Po cestě zpět do Cyprony jsme se rozhodli lépe prozkoumat území hřbitova. Nalákali jsme nemrtvé mimo zdi hřbitova, aby jsme měli více místa na pohyb, když tu se náhle zjevila obrovské temná postava a vrhla se na nás.
Naše kouzla na něj mnoho nepůsobila, a během boje si povolával mocné spojence. Naštěstí nám přišel na pomoc Fenek se Sotchim a po chvíli se mezi námi zjevil i pan Mrkvička. Společnými silami jsme byli schopni tuto stvůru udolat.

Inara


OOC: V momente kdy jsme ho zabili crashnul server, znovu jsme ho projistotu nezabijeli

[Eržika]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 14 =

*výňatek ze strany 14*

...Před pár dny jsem mluvila se stavitelem Brannanem, že práce jdou pomalu. Po kratší rozpravě jsme se dohodli na větší spolupráci. Nedovolil mi sice zatím pracovat na nových stavbách, že jsi mě musí nejdřiv vyzkoušet, ale poslal mě opravit budovy do centra. Až teď jsem si uvědomila kolik práce jsme Brannanovy zadali ... Dost se to brzdí na nedostatku zásob. Je třeba pravidelně doplňovat zásoby pro stavitele a najmout další pracovní sílu. Pro tyto a podobné potřeby jsem k základnímu táboru přidělala nástěnku...

[Fenek]

No to je dost!

Asi víte, že se dneska konal soud nějakýho toho Dratharta... Lidský soudy nesnášim, sou nudný, tresty mírný, no co. Dost dlouho se tam mluvilo jenom o tom, za co je vlastně souzenej. Pak odkudsi vytáh sekeru, vůbec nevim, kde jí vzal, asi mu jí někdo propašoval dovnitř, a pak napad toho... no... co ho žaloval.

Když sme ho zpacifikovali, soudce prohlásil, že je Drathart odsouzenej na doživotní vyhnanství z Isharu. Věřili byste tomu? Jenom vyhnanství za zmlácení a okradení neozbrojenýho? A eště k tomu před soudcem? Pche, výsměch. Navíc mě ten očouzenec urazil... u Moradina, co je tohle za spravedlnost.

Každopádně se konečně aspoň něco děje pro potlačení těchhle lidskejch choutek škodit každýmu v okolí.

Fenek

           

[Poutnik]

Pergamen vložený mezi Kristiánovými zápisky, podepsán tak řečeným Dalimilem,
heroldem, žakéřem a námezdníkem

Kdož by se nadál, že ještě před několika hodinami se půda isharského kolbiště, nyní tak klidná, otřásala pod nárazy tolika párů kopyt. Kde jsou teď jen prázdné tribuny, byly prve davy nadšených diváků. Na místě rozrytého bahniště, kde se krev mísí s vláhou zjizvené země, klusali silní váleční oři, obtížení opancéřovanými jezdci. Avšak prchlivá sláva okamžiku pominula, lid se rozešel do svých domovů a zbývá tedy na mně, abych na tomto svitku uchoval to, co v ošidné lidské paměti vybledne.

„Draží Ishařané, ctění Cyproňané, měšťané i přespolní, vážené panstvo, válečníci, i představitelé třetího stavu, vítejte na historicky prvním isharsko-cypronském klání!

Ve jménu svého pána, Kristána Akkonského, vašeho hostitele a též maršálka turnaje, vám já, dekorovaný herold Dalimil, přeji příjemnou zábavu a poutavou podívanou.

V dnešním klání by alespoň z části měly ožít hodnoty rytířské kultury a ideálů, v časech po Pohromě přežívajících už jen v jednotlivcích. S vaší pomocí bychom rádi vytvořili atmosféru starých časů, kdy čest znamenala vše, dvornost byla samozřejmostí, loajalita byla nejvyšší ctností a bojové schopnosti největší ozdobou.“

Právě tak jsem mluvil, když jezdci konečně zkrotili své nepokojné koně a i ty poslední štěbetavé hlasy ze zadních sedadel utichly. Po svém monologu jsem se na moment odmlčel, zraky přejíždějíc po sešikovaných řadách výkvětu isharské jízdy, abych si do paměti vryl každičký detail z podívané, jež se mi v letech budoucích už nemusí nikdy naskytnout. Až drahnou chvíli poté mé oči zabrousily k čestným místům v hledišti, kde - obklopena téměř hmatatelnou aurou vznešenosti - zaujala své právoplatné místo jediná zástupkyně isharionské šlechty.

„Můj pán by skrze má ústa rád co nejsrdečnější přivítal také vznešenou lady Lathiu z Kareldu, perlu severních oblastí, jejíž krása zastiňuje samotné slunce a z obyčejného klání činí rázem velkolepou událost.“

Zestárl jsem snad o celé dekády, než mohutný aplaus konečně oněměl a dal mi příležitost přistoupit k méně atraktivním, nicméně však nutným náležitostem. Následná slova nebyla pro nikoho novinkou, vždyť můj přítel a kolega Smil jimi zaplnil každičký palec místního ovzduší už několikero týdnu před samotným tjostem.

„Než zahájíme samotný turnaj, je třeba připomenout si pravidel, aby nedošlo k politováníhodným nedorozuměním.

Je zakázáno použít zbraní jiných, než přidělených dřevců, připravených zvláště pro tento turnaj.

Jelikož dřevce postrádají korunky, útočit je povoleno pouze ve cvalu, nikoliv v trysku.

Je samozřejmostí, že jediným povoleným úderem jest klasický úder hrotem kopí, žádné finesy nejsou povoleny.

Turnajníci bojují bez použití podpůrných lektvarů, magických zaříkadel a kněžských modliteb. Výjimkou budiž lektvar nočního vidění a čarovný štít, užívaný jen bojovníky s magickým nadáním.

A nyní, bez dalších průtahů, nechť turnaj započne!“

Bylo by příhodné, aby po vyřčení posledních slov zazněly fanfáry, leč naše skrovné klání se i nyní muselo spokojit s pouhým potleskem a zvuky úderů železných pěstí, narážejících na okované štíty. Jakmile projevy nadšení ustaly, zhluboka jsem se nadechl, pevně sevřel prsty a vytěsnil z mysli poslední zbytky nervozity. Nastal totiž okamžik, kvůli kterému jsem tuto událost uváděl já a nikdo jiný - okamžik ceremonií.

„První z ceremonií, jež v dnešním klání ožijí, budiž představení turnajníků. Ty prosím, aby se nyní seřadili u kolbiště. Každému z nich dám znamení, po kterém pobídnou koně a projedou se arénou, zatímco budou představování dámám v publiku. Po skončení mé řeči je jejich právem oslovit tu, jež je jejich srdci nejblíže, a požádat ji, zda smí v turnaji bojovat jejím jménem. Ona dáma poté může vyjevit svůj souhlas a dle tradic ho stvrdí tím, že uváže šátek, odstřižený rukáv či kus látky svému jezdci kolem levé paže.

Tato lady poté mimo jiné smí během tvrdých bojů udělit takzvané „milosrdenství dámy“ – může svého zástupce v klání, je-li příliš těžce raněn, požádat, aby odstoupil z turnaje. Ten, pokud se rozhodne ji vyhovět, tak získává možnost odstoupit bez ztráty cti.

Myslím, že není třeba dalších odkladů, a proto přistupme k ceremonii!“

Jak jsem pravil, tak bylo učiněno. Jako první zamířil mezi bariéry, vyznačující hranice kolbiště, Kristián, následovaný Galahadam, Tibauldem, Lotharem a Irethem. Zatímco první jmenovaný neopomenul zastavit před tribunami a se vší dvorností požádat lady Lathiu o svolení, aby směl v nadcházejících bojích hájit její jméno, ostatní tak neučinili, přestože hlediště bylo plné krásných dam a spanilých panen. Byl jsem touto skutečností poněkud zaražen, povinnost mi však velela nedávat rozladění najevo.

„Jako první před vašimi zraky projíždí muž s křížem na prsou, účastník a vítěz posledních dvou velkých klání, stávající šampión, oddaný rytíř Helmův a První z Ochránců Svatého kříže, těžká jízda Semper Fidelis, hrdina Cypronského konfliktu a šlechetný vůdce tamních osadníků, jeden z reků, již skolili démona Bolesti, náš dnešní hostitel, maršálek turnaje… Kristián Akkonský!

Nyní přijíždí muž, jehož není třeba představovat. Vítěz turnajů z roku 280 a 283, obávaný veterán kolbišť, bývalý vyslanec koruny, kdysi též správce Isharu, velitel tamní armády a mistr odpovědný za výcvik samotné královské gardy, ztělesněná Zhouba Pohromy a především loajální služebník Jeho veličenstva… Galahad!

Jako další se vám nyní představí Tibauld, nadějný velitel Armády Isharionu, stoupenec Helmův, muž, jenž dnes sevře svůj první turnajový dřevec, válečník přeživší události Pohromy a jeden z černých koní dnešního klání… Tibauld!

Jezdec, kterého máte před svými zraky nyní, není nikdo jiný, než poslední z rodu di Folgore, muž se znakem kotvy a koně, rodilý Cyproňan, válečník, jehož výsadou je magie i ostrá čepel, kdysi tvrdá ruka zákona v Isharu a bývalý velitel armády Isharionu, trumf Cypronského konfliktu a pravidelný účastník turnajů… Lothar di Folgore!

Nyní před vámi na svém koni poklusává proslavený elfí těžkooděnec, ocelový štít cechu Semper Fidelis, ochránce elfů a kdysi také pán elfího srubu, služebník Corellona Larethiana, účastník klání v Kareldu a předně obávaný soupeř v pěších turnajích… Ireth!“

Když poslední z této pětice opustil prostory arény, chystal jsem se vyzvat Sotchiho Tokugawu, válečníka z dalekých ostrovů. Byl jsem Kristiánem v předešlých dnech ujišťován, že se zcela jistě zúčastní a prokáže svůj um s dřevcem v ruce, avšak na seznamu zapsaných, tím méně v řadách turnajníků, jsem jej nenalezl. Byl jsem touto nesrovnalostí natolik popleten, že jsem zcela opomněl předvolat před publikum Basmona, kadeta Armády Isharionu, který měl pobídnout koně jako další. Uchýlil jsem se tedy k malému triku.

„Je mi nesmírně líto, ale další z vás, moji páni, neznám. Snad omluvíte neznalost ubohého herolda a najdete ve svém srdci odpuštění. Prosím tedy vás, jejichž původ je mi neznámý, abyste postupně následovali příkladu svých spolubojovníků a projeli se po dráze arény.“

Před diváky tedy předstoupili zbývající turnajníci, jmenovitě výše zmínění Basmon, Kozlík z Bratrstva a kadet Berton. Následně jsem se znovu ujal slova a přistoupil k další náležitosti, jež je stejně obřadem, jako holou nutností.

„Nyní prosím bojovníky, aby sesedli ze svých ořů, vešli na kolbiště, poklekli na levé koleno a vyslechli a stvrdili přísahu, díky níž se zaváží dodržovat pravidla klání.

Urození pánové, rytíři, panoši a lide zbrojný, přísahejte při všech bozích, že se budete bít čestně, bez osobních sporů a neprolijete více krve, než si vyžádá řádné soupeření. Přísahejte, že neporušíte turnajových regulí a uznáváte nad sebou soud maršálka, diváků a těchto krásných dam.“

Tak se také stalo. Turnajníci jako jeden muž dali vsázku svou pověst a čest, čímž zajistili hladký průběh nyní již hodnověrného a rytířskými hodnotami obestřeného klání. Nezbývalo, než jezdce propustit a seznámit je i přihlížející s posledními organizačními detaily.

„Tak jest tedy stvrzeno. Nyní se prosím navraťte ke svým koním a dokončete přípravy. Za moment bude oznámen přesný způsob formy boje a především párování, které vyhlásí maršálek turnaje.

Jelikož je turnajníků sudý počet, proběhne první fáze bojů vyřazovacím způsobem. Určené páry, vyhlášené maršálkem, se střetnou na kolbišti a zvítězí ten, jemuž se podaří vyhodit soupeře pětkrát ze sedla. Při možnosti, že se ocitnou na zemi oba soupeři zároveň, se body nezapočítávají.“

Považuji za příznivé znamení od samotných bohů, že se dřevců chopilo právě osm mužů. Pokud by byly počty jiné, bylo by třeba sáhnout k variantě daleko obšírnější. Jelikož pozitivní podmínky nevydrží nikdy dlouho, nemeškali jsme a přistoupili k zápolení. Do arény zamířili Kristián s Basmonem, zaujali svá místa a pozdvižením dřevců dali najevo vzájemnou úctu i připravenost vyrazit.

Dříve však, než jsem mohl dát povel ke zteči, odehrála se nemilá událost, jež bych velmi nerad detailněji popisoval, neboť nechci, aby právě tento okamžik byl momentem, který si lid bude připomínat. Řekněme jen, že celá lapálie zahrnovala jednoho velmi podnapilého strážného, jenž zezadu zákeřně napadl nic netušícího Basmona. Ten byl mimochodem po skončení turnaje odškodněn samotným maršálkem darem v podobně plátové zbroje.

Mladého kadeta tedy nahradil Kozlík, zápolící v dosti nepatřičné zbroji a s ne zrovna velkým umem. Jeho odhodlání bylo však veliké, stejně jako statečnost, pročež byl i po porážce odměněn potleskem, za nějž by se nemusel stydět ani samotný vítěz.

Jako další pobídl svého koně Tibauld, proti němuž měl vyrazit již dostatečně odpočatý Basmon. Tento souboj měl podobný průběh jako onen předchozí, jako vítěz z něj vyšel armádní velitel. Zápolení Lothara s Bertonem bylo již vyrovnanější a jezdci proti sobě vyrazili mnohokráte, než mohl být určen poražený, jímž byl i přes rekovný výkon druhý jmenovaný.

Vrcholem prvního kola byl bezpochyby souboj Galahada s Irethem. Zkušenost se zde střetla s elfí energií, technika boje s dravostí a výtečný útok s mistrnou obranou. Nejsem jediný přihlížející s důvodným podezřením, že pod Galahadův pád se podstatně podepsala mimo jiné i jeho věkovitá a věčnými boji znehodnocená zbroj. Tím však zcela jistě nesnižuji schopnosti elfího válečníka, který dokázal, že nevládne pouze ostrou čepelí.

„Nuž, první fáze bojů je za námi. Střety byly tvrdé, mnohdy krvavé, avšak to k řemeslu válečníků patří. Dopřejme tedy těmto statečným mužům trochu času na oddych a přípravu, než pokročíme dále. Mezitím pro vás máme připraven jiný, avšak o to více vzrušující program, a to souboj dravých šelem!

Prosím vyřazené turnajníky, aby z bezpečnostních důvodů utvořili obranný val před tribunami, kdyby se situace vymkla z rukou.“

Jakmile se méně šťastní jezdci zhostili své nové role obránců a zaujali příslušné pozice, vkročila do arény krotitelka s prvním z páru ohromných, zuřivých medvědů. Jejich krvavý souboj bez jakýchkoli pravidel byl v ostrém kontrastu se vznešeností tjostu a myslím, že divákům poskytl příjemné, i když trochu svérázné rozptýlení po nervy drásajícím prvním kole.

V okamžiku, kdy se bezvládné tělo jednoho z velikánů sesunulo k zemi, byli turnajníci povoláni zpět do boje a druhá fáze klání mohla začít. Lehce oděný Lothar, chráněný spíše kouzly než zbrojí, vyjel proti Kristiánovi a vzdoroval do posledního úderu. Ireth s Tibauldem předvedli delší partii, avšak ani zde nemohlo být o vítězi pochyb, přestože elf svému sokovi rozhodně nic nedaroval a ten si své vítězství musel vykoupit krví.

„Vážení diváci, ctění jezdci, od konce turnaje nás dělí již jediný souboj. Ač má toto klání vítězů, nemá poražených. Třebaže někteří z účastníků nepostoupili, bojovali čestně, s hrdostí a umem. Ať jsou tedy dnes, třebaže neprošli obřadem pasování, přirovnáváni k dávným rytířům, jelikož by tomuto titulu jistě nepřinesli hanu.

Ještě než požádám ony dva ctěné bojovníky, jejichž um v ovládání kopí – a snad i trocha štěstí – jim dnes dopomohl až na samotný vrchol, dovolte, abych předvedl krátké intermezzo. Byl jsem požádán jedním z turnajníků, který nechce být jmenován, abych přednesl jím psané verše, jež jsou zároveň i vyznáním dámě, která dnes sedí mezi vámi.

Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jako rubín východní.

Té kráse vyrovná se jiná stěží,
je jako lilie, jak růže svěží.

Mé srdce pokorné u nohou leží,
jak věrný služebník po všechny dni.
Je jako lilie, jak růže svěží
a zářící jak rubín východní.

A nyní, nechť umlknou slova a promluví zbraně! Žádám dvojici, kterou bohové dnes poctili svou přízní, aby vyjela na kolbiště k poslednímu boji.“

Poslední kolo. Někdo by mohl říci i poslední soud, neboť vrchol turnaje zde byl vrcholem věru v pravém slova smyslu. V okamžik zúčtování zvedla pádící kopyta z půdy kolbiště tolik prachu, že hustý závoj dovolil divákům v některé momenty spatřit pouze siluety srážejících se polobohů. Dřevce se drtily o ocelové pláty a třísky vylétávaly vysoko do oblak. Zpěněné huby válečných ořů z nich činili příslovečné ďábly a jejich hrozivé řehtání muselo dolehnout snad až k uším strážných u hradu Jeho veličenstva, krále Gabriela. Když se prach usadil, zůstal v sedle pouze jeden muž.

„A je to tu, tento epický souboj je u konce. Ani jeden z vás, pánové, dnes nepřinesl svému jménu hanbu, avšak vítězem se mohl stát jen jeden. Oba však přijměte mou gratulaci, neb dnes není lepších bojovníků, než vás dvou.

Svým dřevcem, silou i odvahou si dnes opět vydobyl vítězství Kristián Akkonský, neoddiskutovatelný pán kolbišť, jenž triumfoval v každém turnaji, jehož se zúčastnil. Pevná víra, silné paže, věrný oř a ostré kopí, toť jsou vlastnosti, díky nimž bude připomínán navěky. Cedil krev i pot, avšak vždy jako kavalír, pročež mu náleží nejen titul vítěze, ale též náš respekt a obdiv.

Mimo odměnu pro vítěze klání, která mu bude předána později, uděluji tomuto slovutnému rekovi oprávnění, aby zvolil První dámu turnaje, z jejíchž rukou přijme gratulaci a snad i malý dárek, uvolí-li se.“

Snad i dřevu, z něhož byly postaveny tribuny, bylo jasné, že První dámou turnaje se stane lady Lathia. A nemýlilo by se. Právě z jejích rukou přijal vítěz první cenu, otěže statného hřebce z kareldského chovu. A byla to také její paže, která se propletla s jeho nabízeným rámě, když společně opouštěli kolbiště.

„Nyní se s vámi rozloučím, vážení diváci. Příběh dnešního turnaje již skončil a s ním končí i má skrovná role. Jménem svého pána i jménem svým se s vámi loučím a děkuji vám za kulisu, již jste pro tuto událost vytvořili. Pokud se situace na východě bude vyvíjet správným směrem, čemuž můžete napomoci i vy, snad bude příští klání uspořádáno již na cypronské půdě. Rozejděte se tedy v pokoji a vzpomínejte na tento den. Já vzpomínat budu. Nashledanou, nechť vás doprovází bohové.

A abych nezapomněl, nedaleko kolbiště pro vás bude za moment připraveno malé pohoštění, kde by dle tradic měl předsedat vítěz klání spolu s První dámou turnaje.“

[Eržika]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 15 =

Zima 29.Luny 292.roku
Letošní zima je opravdu dlouhá a práce v Cyproně se nyní úplně zastavují. Nebýt těch pár dobrodruhů co občas projdou přes Cyronu dále do divočiny, tak bych ji nazvala mrtvým městem. Jediná dobrá zpráva je že Brannan stále pracuje i v tomhle počasí a pekárna bude brzo provozu schopná. Nabízela jsem mu pomoc, ale odmítl mě. Prej „já rád pracuji sám a v klidu“. No a jelikož nemám v Isharu moc práce a jít v téhle zimě na dřevo se mi nechce, začala jsem se zdokonalovat v kreslení. Nejdřív jsem si začala jen tak čmárat, ovšem po chvilce toho čmárání, začala ta čmáranice připomínat postavu ženy ve zbroji. To jsem si hned vybavila naši Valerii a začala jsem obrázek upravovat podle ní. Pak stačilo jen za pomocí uhlíku z krbu a vody dodat trochu stínu a obrázek Valerie byl na světě. O tom zda jsem či nejsem nadaná se můžete přesvědčit na vlastní oči, jelikož obrázek vkládám do kroniky.
PS: Valerie neboj, další na řadě bude ten co se bude nejvíce smát.

Zápis provedla Eržika

[Eržika]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 15 =

*dodatek na straně 15*

...Garaina velice obrázek Valerie pobavil, tak jsem se ho rozhodla nakrestli jako dalšího. Opět zakládám do kroniky...

[Eržika]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 15 =

Zima je u konce a začíná se nám oteplovat. Práce v Cyproně nepočkají a já musím opět opravovat domy v centru. Doufám, že letos se nám bude dařit v obnově více než předešlé roky a nejbližší době dojde už i na výstavbu nových domů.
… zda se, že moje kresby se líbí a tak jsem se rozhodla tuhle zimu vytvořit obrázek našeho nejslavnějšího člena … snad se neurazí a bude se mu můj výtvor líbit.

[Valerie]

Vzkaz pro členy založený v kronice..

Přátelé,

poslala jsem dopis Brennanovi, aby se podíval na budovu lazaretu, že bysme uvažovali o opravách. Říkal, že sepíše seznam materiálu a nechá ho v bedně pod vývěsní tabulí u lazaretu. Krom věcí z jeho seznamu surovin bude ještě třeba pořídit mnoho křídel dveří a pár metrů závěsů, přičemž v přízemí zatím jen společnými silami odstraníme ty zrezlé a rozbité mříže. Slámu na střechu vezmeme z úrody, z které nám dal Cornwerth podíl. Stavba nebude úplně levná, chybí části podlah, zdí, střechy, schodiště, okna a podobně. Jsem si ale jistá, že to zvládneme, nějaké zásoby už máme připravené. Krom toho Brennanovi prý pomohou i obyvatelé Cyprony, aspoň si něco vydělají.
Hodně zdaru a těším se, až v opravené budově zapijeme společnou práci.

podepsána
Valerie

[Poutnik]

Marginálie na čtrnácté straně kroniky cechu

Veškerý materiál, potřebný na opravy lazaretu, byl převezen na staveniště. Za většinu z něj můžeme děkovat Eržice.




Před několika dny jsem měl možnost navštívit velmi zajímavé kázání. Jakýsi muž, zjevem spíše voják, nežli kněz, vypravoval příběh Jindřicha Turilského, jednoho z hrdinů orčích válek a předně světce, jehož skutky jsou zapsány ve svatých spisech. Musím ocenit, že se kázání z pouhých mravokárných monologů navrací k tradičnějšímu pojetí, na němž jsem vyrůstal.




Chválím též zručnost všech z našeho lidu, kdož přiložili ruku ke společnému dílu při opravách lazaretu. Práce jsou již prakticky hotovy, zbývá jen několik kosmetických úprav. Jakmile budou zasazeny nové dveře v přízemních celách, bude hotovo. Jako další objekt k opravě bude nejspíše zvolena kamenná stavba na jih od západní brány - Brennana je třeba uvědomit co nejdříve, blíží se zima.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Podzim 21. Novu, 294. roku

Je to již dlouho, co jsem naposledy sáhl po kalamáři a uloupil ze svého dne několik minut, abych vyplnil prázdné strany tohoto svazku. Pravda je taková, že od bouřlivých časů svaté války uplynulo mnoho vody, hladina dějů se ustálila a proměnila v mrtvé, nehybné zrcadlo, odrážející všednost našich životů. Jistě, jako jeden z osadníků bych měl být spokojen s mírností podnebí, avšak my ho jen pramálo využili. Má krev bojovníka se nyní bouří a odmítá osud, jenž se vykresluje na obzoru. Ještě několik měsíců nečinnosti a obávám se, že se proměním v jednu z otlučených soch, co zdobí - nebo spíše hyzdí - cypronské ulice. Snažím se držet tyto chmurné myšlenky uzavřeny v mé mysli, abych nepodkopal již tak nepříliš vysokou morálku ve městě. Jediným mým zpovědníkem jest Sanctimonia, což teď, když nad tím tak přemýšlím, není pro mne zrovna typické. Tu ženu přeci jen téměř neznám. Nicméně se objevilo i další znamení, které mi nedá spát. Přestože jsem stále ještě třicátníkem, nalezl jsem ve svých vlasech i vousech několik pramínků šedi.

Při své dnešní projížďce Isharem jsem zachytil nepatrnou změnu nálady mezi měšťany. Tyto časy je zasáhly stejně jako Cyproňany, leč tentokráte byly na jejich tvářích patrny stopy zájmu. Zanechal jsem tedy Amauryho ve stáji a zamířil do Chrámové čtvrti, abych zaslechl něco ze cvrkotu, jenž je tam každodenním chlebem. Z toho, co jsem vyrozuměl, jsem si poskládal následující zprávu: Včerejšího dne projel branami více než podivuhodný člověk. Ač byl oblečen velmi poskrovnu, jen ve velmi chatrném šatu, držel se v sedle jako válečník v plné zbroji. Jeho pohled byl pevný a jistě by jím neuhnul, ani kdyby stanul před samotným králem Gabrielem. Obklopovala ho téměř hmatatelná aura, odznak neotřesitelné víry, která bývá tak často připisována světcům ze svatých spisů. Hnědák, jenž pod ním klopýtal, nebyl podobně jako jeho majitel velmi dobře živený a podobni si byli i v tom, že očividně prošli mnohými boji.

Takové se tedy vedly řeči na ulici obchodníků. Takové a jiné, těch jsem si však nevšímal, neboť se zcela jistě nezakládaly na pravdě a nesvědčily o ničem, než o fantasii svých původců. Jedním jsem si však jist – musím tomu muži stanout tváří tvář.

[Poutnik]

Kronika cechu Semper Fidelis
Strana = 15 =

Jaro 5. Luny, 295. roku

Podstata našeho společenství si v posledních měsících několikrát vybrala svou daň. Helm ví, že jsme gildou silných individualit s vlastními cíly, které kdysi Eržika spojila díky vidině vzájemné pomoci v Cypronském konfliktu. Avšak válka již skončila a myšlenky většiny z nás se obrátily k soukromým bojům a úmyslům. Richard Temnosvit a Adria Hawke jsou vídáni už jen výhradně ve společnosti Arcana, Inara ustoupila do ústraní, Ireth drží ochrannou ruku nad elfí rasou a Elision s Lindou se toulají v lesích. Fenek nás beze slova opustil kvůli trpasličím záležitostem, Lonias přeběhl k Bratrstvu a po Sotchim jednoduše nejsou ani památky. Z toho, co jsem náhodou zaslechl před severní branou, pravděpodobně brzo zradí i Garain. Jen já, madam Valerie a slečna Nitková stále sdílíme totožnou cestu, vedoucí skrze hradby cypronské. Děkuji Bdícímu, že k nám přivedl kněze Rezona, snad se mu v našich řadách zalíbí.

Opravy pokračují svým již tradičně střídmým tempem. V lazaretu byl konečně zatlučen poslední hřebík – nevyužité patro bude zřejmě přeměněno v apartmán a pronajímáno. Blízko dokončení je též další budova, nacházející se nedaleko západní brány. Svým architektonickým pojetím se přímo nabízí jako hostinec, čtyři prostorné pokoje snad dobře poslouží projíždějícím obchodníkům a dobrodruhům. Taktéž je třeba najít využití pro budovy u dolu a samozřejmě prázdné ohrady, jež by v rukou farmářů a chovatelů mohly přinést mnoho dobrého.

Na území království se mnoho neděje. Proběhl elfí sněm, cosi podivného se děje v Arcanu a trpaslíci z Normeku taktéž stále něco kují. Starostka Černovírová nejeví žádný viditelný zájem o správu města, isharské zákony a nařízení budí u většiny už jen pramalý respekt. Jeho veličenstvo, král Gabriel I., zůstává nadále zcela odříznuto od zbytku světa. Aktivita Helmovy církve po několika nadějných měsících opět vyhasla a nám, dobrým věřícím, nabízí jen pramalé vedení v těchto bezbožných dobách. Stále se mi nepodařilo vypátrat onoho muže, jenž před časem vzbudil v Isharu takový zájem. Podařilo se mi zjistit jen jeho křestní jméno - Rimoy.

Blíží se sněm Semper Fidelis, od něhož očekávám velké věci. Byl jsem uvědomen Regiowanem, že Arcanum zde mimo jiné hodlá přednést své úmysly v našem městě. Jinak zde bude učiněno za dost některým formalitám, na které v ruchu obnovy nezbyl čas a taktéž budou zodpovězeny otázky ohledně povahy našeho dohledu nad Cypronou. Pravděpodobně nastal čas se podělit s mými druhy i o podezření, jež mi předestřel průzkumník Clive po svém návratu z východu. Žene se bouře.


Zápis provedl Kristián

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Jaro 6. Toru, 295. roku

Přestávám si být jistý, zda by bylo povolení stavby nového Arcana opravdu rozumné. Jejich aktivity zjevně vystavují Ishar zcela zbytečnému nebezpečí a to jde o královské město v plné vojenské síle, což teprve Cyprona, jež není ničím jiným, než téměř bezbranným novorozencem. Je sice pravdou, že alespoň většina z tamních čarodějů si myslí, že mají své experimenty pod kontrolou a město ničím neohrožují, ale je tato víra skutečnou zástavou? Přeci jen je vede muž, jehož záliba ve znesvěcování mrtvých není žádným tajemstvím. Jejich neodborné zacházení s hvězdnými kameny způsobilo za poslední roky mnoho otřesů v samotném srdci Isharu, což bylo samozřejmě ještě předtím, než si nechali tyto mocné artefakty ukrást z vlastního sklepení. A není to jediný případ, kdy ve své bláznivé touze po vědění ohrozili nejen sebe, ale i své okolí. Nezdá se mi, že by se ze svých pochybění poučili, či alespoň přijali zodpovědnost.

Je tu ale i druhá strana mince – i jeden mág dokáže být v bitvě nástrojem, s jehož pomocí lze zvrátit i zcela ztracený boj, natož pak ucelené kouzelnické společenství. Taktéž může velmi snadno nastat případ, kdy by absence jejich znalostí, ať jsou jakkoli pochybné, mohla znamenat daleko větší katastrofu, než jakou jsou oni samotní. Uvažme však, že stavba nového Arcana neznamená zánik toho starého, jejich síly budou jen rozdrobené a soustředění rozpolceno. Což teprve kdyby došlo ke střetu Cyprony s Isharionem, lze spoléhat na jejich loajalitu, či alespoň nestrannost? Pokud naše město má přivítat tyto mágy do své náruče.. Jsem věru na pochybách, snad mi Helm i tentokrát ukáže cestu.