[RP] Agiris

[Guner]

Okolí se halilo do šedé mlhy, nepropustné, nesmlouvavé ale také konejšivé a přátelsky povědomé . Tři postavy nedaleko na samém okraji dohledu, stojící na paloučku, který si pamatoval z dřívějších, snad šťastnějších dob. Agiris věděl že od těhdle žádné Aiya neuslyší, když Corellon dá, už nikdy neuslyší nic. Cítil jak mu škublo v koutku úst . Corellon, největší vtipálek všech dob, a já jsem jeho největším vtipem . Zatím co ti lepší položili život za správnou věc já tady pořád dřepím, snažím se jít dál, najít smysl nebo snad vykoupení . Při tom pomyšlení mu naskakovala husí kůže . Si ! prohnalo se mu myslí a celé tělo se dalo do přesně nacvičeného pohybu . Pár kroků vpřed, zapřít se, nádech, výdech . Ozval se podmanivý zvuk tětivy Agirisova luku . Dalších pár kroků, nádech, výdech a podmanivá melodie luku se ozývala v pravidelném rychlém tempu . Někdo by mohl říct že to je jako děsivý válečný balet, jenž své diváky doslova znehybní . Za všechna ta léta se naučil střílet z luku jako málo kdo .

 První šíp proletěl skrz nejbližšího kostlivce a zasekl se mu v krku, druhý už mířil výš a vzal sebou jeho suchou kůží potaženou lebku . Další dva se líně otočili, oba bývali kdysi elfy, jejich elfská zbroj musela kdysi zářit jako jasné světlo slunce, nyní jí však zdobilo mnoho různých ran a odřenin, na několika místech byla vidět zaschlá krev . Další dva šípy přišpendlili jednoho nemrtvého k blízkému stavení, druhý tou dobou vyrazil vpřed, jeden z Agirisových šípů se mu svezl po zašlém brnění . Agiris udělal další dva kroky a ocitl se tváří v tvář nemrtvému válečníkovy, odhodil svůj luk do trávy a tasil zahnutou dýku . Nemrtvý se pokusil o výpad, ale Agiris ho z přehledem odrazil a rychlím úskokem zarazil svou ocel nepříteli do nechráněné části brnění a nakopl ho . Nemrtvý se svalil na zem i z Agirisovou dýkou v boku . Nikdy nemáš dost nožů, vzpoměl si Agiris na jednu dobrou radu od Seveřana, jehož jméno je zapomenuto v minulosti. Řídil se tím, měl jich u sebe spoustu, pro každý případ. Tasil další nůž a rychle odkopl ležícímu nemrtvému jeho meč . Svůj nůž mu zarazil hluboko do hlavy tak, jak ho to učili v táboře, aby už nemrtvý nikdy nevstal . Mezi tím se třetí nemrtvý uvolnil ze svého nedobrovolného znehybnění, vyrazil kupředu a štítem srazil zmateného elfa k zemi . Agiris cítil jak mu křuplo v zádech, a najednou měl plné ústa hlíny a krve, rychle se převalil na levou stranu tak aby mohl vytáhnout další nůž, nemrtvý elf se ho pokusil zasáhnout svým krátkým mečem, ale trefil jen nízké křoví . Agiris se hbitě převalil a podařilo se mu vstát akorát v pravý čas, aby mohl odrazit další brutální výpad nemilosrdného nepřítele. Nemrtvý tlačil Agirise před sebou, jeho štít v kombinaci s mečem byl moc silný argument proti noži . Agiris cítíl jak mu špička meče projela ramenem, ale jeho soustředění nepolevilo, věděl že stačí jedna chyba . Snažil se najít skulinku v brnění nepřítele, nebo jinou slabinu, bohužel žádnou neviděl . Krok za krokem byl zadupáván do země, každé odražení útoku bylo namáhavější a nemrtvý elf měl stále sil na rozdávání . Smrt Smrt Smrt, to pomyšlení bylo tak lákavé, stačilo se prostě jen vzdát, vždyť co je tak špatného být se svýma ? Mezi živými už neměl moc přátel ale mezi mrtvými jich bylo mnoho, takže co by ztratil, kromě života jenž mu stejně přinášel jen utrpení a zklamání ? V tu chvíli zatuhl a nemrtvý, jeho nový nejlepší přítel, se chystal dát Agirisovy poslední rozhřešení, ale nemohl, Cvak, rána a černá mrtvolná krev . Nemrtvý pozbyl svou ozbrojenou ruku v jediné sekundě . Laita už byl na místě a brousil si zuby na novou kost . Než si nemrtvý uvědomil, co se děje, byl vlečen pryč od značně rozladěného, avšak stále živého  Agirise. Vlk prašivá, tisíckrát ho vyženu a tisíckrát se vrátí, směšné že zrovna on má ve mě víru . Elf tasil další nůž, do své krví lepkavé ruky a šel dorazit zmítajícího se nepřítele . Otřesený a ležící nepřítel už nebyl žádnou výzvou . Pohlédl do tváře nemrtvého nepřítele . Na okamžik se mu zdálo, že ho zná z hradeb, jako jednoho z hrdých strážných elfského tábora, snad Felron ...možná . Chvíli váhal, ale nakonec ukončil posmrtný život svému sokovy, možná starému příteli .

 Otřel si pot z čela a vydal se ke zdi odstranit poslední kousky suti, které včerejšího dne nestihl odklidit . Nikdy nebylo dost času, nemrtví se vždy vrátili . Průchod byl akorát pro něj a jeho vlka . Protlačil se kolem povědomých stavení, jenž nyní vzbuzovali obrovskou dávku smutku . Tábor zel prázdnotou, ticho bylo schopno samo o sobě zabíjet a ve vzduchu visel hnilobný zápach . Agiris cítil pulsující bolest na zraněné ruce, malé pramínky krve skapávali na místo jenž dlouho nazýval svým domovem .


A tak přichází hrdina zachránit svůj lid, jenže o nějákých deset let později . V době, kdy už jeho pomoc není nikomu nic platná . To pomyšlení bylo zdrcující a Agiris cítil jak se mu s toho obrací žaludek, cítil hořkou pachuť v ústech . Připadalo mu že se svět točí rychleji . Den utíkal děsivou rychlostí, musel se pohnout, musel udělat "něco", jen nevěděl co . Zmučeně se vydal podívat na starou palisádu v naději, že snad uvidí přeživší, nebo dokonce celou živou Eldemarskou armádu . To, co ovšem zahlédl, když se mlžný opar zdvihl, předčilo i jeho nejdivočejší představy . Okolí tábora nebylo vůbec prázdné a tiché místo smutku a zatracení . Cítil jak mu v koutku úst cuká a musel se začít usmívat ... jak jednou řekl jeden dobrý přítel, nikdy nemáš dost nožů ...