[RP] Agiris

[Guner]

Dlouho jsem přemýšlel, snažil se dát si věci dohromady . Mám rád tyto chladné tiché noci, kdy je v táboře slyšet každé nadechnutí, přináší mi to zvláštní pocit bezpečí a klidu . Sedím zde u svého stolu, popíjím horké mléko co jsem vyměnil za pár kožešin z jedním místním obchodníkem a přemítám co vše se v mém životě stalo . Kde jsem to vlastně došel a co mne čeká ? Často přemýšlím jaké by to bylo , kdyby Ainor nikdy nepadl . Jak by tam asi můj život plynul, co vše bych tam už přežil . Přemýšlím o elfech kteří tam žili, je jedno jestli myslím na naší Královnu Alethëu, mého velitele lučištníku Elendura Cällise nebo na mou matku Ivanine. Všichni byli výjimeční, má rodina byla výjimečná . Mé vzpomínky jsou různé, chvílemi mám vztek , chvílemi je to k pláči, pak se zas musím smát . Jako tehdá, když si vzpomenu na slavnostní den předáváni luku do rukou mladého hraničáře, můj velký den . Každý se oblékl do slavnostní roby a čekal na tu slavnou chvíli kdy Agiris , mladý elf navlečený do slavnostního oděvu v krásných zeleno zlatých barvách projde dveřmi a z přísahou na rtech přijme svůj nový elfský luk . Vše bylo jinak, jen abych naštval svého otce a Elendura Cällise vešel jsem do slavnostní místnosti pozdě a oděn ve staré rezavé trpasličí plátěné zbroji . Nikdy nezapomenu jak se všichni ti "staří paprikové" bez smyslu pro humor tvářili . Samozřejmě že trest byl dost krutý i na elfské poměry, ale stálo to za to . Když tak vzpomínám strávil jsem většinu svého výcviku hraničáře zavřený v kárné místnosti v přítomnosti vychovatelů kteří stále prskali něco o sebeovládání, sebepoznání a společenském chování . Nic nepomáhalo byl jsem "číslo" a i přes to vše jsem byl nejlepší lučištník a elfové kolem to věděli a respektovali mne . Tedy až na mého otce, který nemohl přenést přes srdce že jeho syn není tím elitním vojákem hodným nejvyšších poct od samotné královny . Vždy když zahlédnu Spiritheu tady v táboře jak vyvádí nějakou svou "ztřeštěnou roštárnu" , vzpomenu si na sebe ještě před pár léty . Těžko uvěřit že se vše změnilo . Jako lusknutím prstu jsem přišel o svou duši, možná i o srdce . Někdy si přeji abych zůstal nahoře na té věži, smrt je ta snadná cesta, říká se . Corellon z nějakého zvráceného důvodu chtěl abych žil . Ze všech Elfu v celém Ainoru chtěl právě mne . A tak jsem přežil svou vlastní smrt a smrt tisíců dalších . Nejtěžší zkouška v mém životě bylo přijít zpět do Ainoru, když už bylo po boji . Mé zranění byla vážná ale z pomocí mých gnomských zachránců jsem se tam mohl porozhlédnout . Ten pohled na zkázu města mne navždy poznamenal a straší v mých snech každou noc .
Nepopsatelné výjevy hrůzy úplné destrukce, tlejících těl, mocné magie, která zatemnila celou oblohu po dlouhé týdny ...

A nyní jsem zde v Quendë . Ve válce která není moje, v zemi která není moje, ze spojenci o kterých raději pomlčet . Věřím v prince Elessara, i v Ismiana a jeho vize, ale nejsem si jistý jestli chci v jejich válce zvítězit . Co bude když vyhrajeme ? Oni to nechápou, nejsem z Eldamaru, není to boj o můj domov . Co budu dělat ? I když se v Eldamaru usadím stejně se budu vždy cítit jako cizinec .Tento náš malý tábor maže rozdíly, ale co se mnou bude až zbraní nebude třeba ? Přál bych si aby zde byl někdo další z Ainoru ...