19. Novu roku 337
Zápis z deníku Velitele, Drathart
Začínalo se stmívat a tak jsem se vydal k isharským branám, před kterými jsem se dal do řeči s kolemjdoucími. Vedl jsem poklidný rozhovor s osobou, cti a pozornosti hodné Menan a zároveň se k nám brzy přidružilo několik dalších obyvatel, když tu náhle všechny zaujal blížící se hluk, který se linul směrem z prostor Jarmarku.
Zanedlouho se objevila i příčina, která způsobovala tento hluk, byla jí parta hlučných orků, kteří sice byli jen tři, ale dokázali dělat bordel za deset. Jakmile nás spatřili zastavili se a začali se do nás navážet. Menam nazvali Horianovou děvkou a několikrát opakovali, že celá cesta až k branám Isharu patří jim a je tak jejich teritoriem, začali nám hrozit smrtí a na naše výzvy k jejich odchodu nebrali zřetel.
Proti této hrubosti jsem musel zakročit, vědom si toho, že strhávat na sebe pozornost může být riskantní. Orky jsme několikrát vykázali a varovali je před případnými následky. Jsem si zcela jist, i když neznám jeho jméno, že v čele té bandy byl nový orský náčelník, protože je pověstný nejen svou hloupostí a jednoduchostí, nýbrž i prázdných tlacháním a neschopností rozeznat chvíli, kdy je lepší ujet. Tento popis na něj padl bravurně a přesto jsme sebrali všichni odvahu a demonstrovali naší sílu jednotným postojem. Pomalu jsme se začali připravovat zbraně k boji, vědomi si toho, že máme oporu v tom druhém. Na Edwina jsem věděl že se mohu spolehnout, již několikrát prokázal své bojové schopnosti, zápal a nasazení, když jsme upevňovali své postavení co by Bratrstvo, ale co Menan? ta, která má veškeré mé sympatie nezalekne se boje? Obstojí v tváři tvář smrti!? Pomalu a jistě jsme začali zaujímat bojové pozice, Edwin pozdvihl své vybělené ruce do pozice, kterou jsem dobře znal, byl okamžitě připraven metat kouzla. Menan vytasila svůj meč a poklidně jej svěsila podel nohy, přičemž si pravou nohou nakročila tak, jako běžci před závodem.
Naposledy jsme Orky vyzvali k odjezdu, ale Orkové se našim varováním se jen vysmívali a stále opakovali to samé, že cesta je jejich a dokonce i tak ubohou lež, že čekají na Horiana. V tu chvíli nám došla trpělivost a zahájili jsme útok.
Pevně jsem chopil svou sekeru do svých rukou a po hlavě jsem se vrhl po náčelníkovi a ránou jej srazil z koně, přičemž ze sebe vydal zvuk podobný kvičení prasete a rychle opět skočil do sedla a začal prchat, avšak to již další jeho společníci byli zasypány ranami statečné Menan a pod jejími údery se v záchvatu obrátili na zběsilý úprk, přičemž Edwin pálil mocná kouzla všemi směry po protivnících, když tu najednou se náčelník orků pokusil na zoufalý a beznadějný poslední protiútok a zacíl si vybral Edwina, který však včas zareagoval, jeho nápřahu s obratností uhnul a stejně tak jeho četným pokusům o útok,rychle jsem vyběhl Edwinovi na pomoc a ranou sekery srazil náčelníka.
Chvíli na to ještě od nás a přihlížejícího davu obyvatel schytali pár kopanců a výhružných varování a poté se sebrali a odtáhli s hanbou pryč. Přičemž neváhali z dostatečné vzdálenosti po mě vystřelit šipku jedu, avšak z té jsem se brzo vzpamatoval. Všem okolo jsem dal ve známost, že tento podlý a zbabělý útok jen dokazuje, že orkové jsou pouhá zákeřná zvířata bez cti a hrdinové jen v partě, svědkové této události mi dali zapravdu a poté mi povyprávěli o šikaně ústrcích, kterými jsou orky vystavovány. Poplácávali nás po ramenou a šli jsme to zapít do hospody, kde nás půvabná mladá elfka obdarovala květinami za naše hrdinství...JO a taky jsme narazili na upíra...
poznámka: Nezapomenout koupit květiny tetičce Emě, zítra má narozeniny.
Vyzvednout spodní prádlo od švadleny a přinést ji ponožky na zašití.
(omlouvám se jestli jsem zprznil někomu jméno, nebo někoho nejmenoval)
Zápis z deníku Velitele, Drathart
Začínalo se stmívat a tak jsem se vydal k isharským branám, před kterými jsem se dal do řeči s kolemjdoucími. Vedl jsem poklidný rozhovor s osobou, cti a pozornosti hodné Menan a zároveň se k nám brzy přidružilo několik dalších obyvatel, když tu náhle všechny zaujal blížící se hluk, který se linul směrem z prostor Jarmarku.
Zanedlouho se objevila i příčina, která způsobovala tento hluk, byla jí parta hlučných orků, kteří sice byli jen tři, ale dokázali dělat bordel za deset. Jakmile nás spatřili zastavili se a začali se do nás navážet. Menam nazvali Horianovou děvkou a několikrát opakovali, že celá cesta až k branám Isharu patří jim a je tak jejich teritoriem, začali nám hrozit smrtí a na naše výzvy k jejich odchodu nebrali zřetel.
Proti této hrubosti jsem musel zakročit, vědom si toho, že strhávat na sebe pozornost může být riskantní. Orky jsme několikrát vykázali a varovali je před případnými následky. Jsem si zcela jist, i když neznám jeho jméno, že v čele té bandy byl nový orský náčelník, protože je pověstný nejen svou hloupostí a jednoduchostí, nýbrž i prázdných tlacháním a neschopností rozeznat chvíli, kdy je lepší ujet. Tento popis na něj padl bravurně a přesto jsme sebrali všichni odvahu a demonstrovali naší sílu jednotným postojem. Pomalu jsme se začali připravovat zbraně k boji, vědomi si toho, že máme oporu v tom druhém. Na Edwina jsem věděl že se mohu spolehnout, již několikrát prokázal své bojové schopnosti, zápal a nasazení, když jsme upevňovali své postavení co by Bratrstvo, ale co Menan? ta, která má veškeré mé sympatie nezalekne se boje? Obstojí v tváři tvář smrti!? Pomalu a jistě jsme začali zaujímat bojové pozice, Edwin pozdvihl své vybělené ruce do pozice, kterou jsem dobře znal, byl okamžitě připraven metat kouzla. Menan vytasila svůj meč a poklidně jej svěsila podel nohy, přičemž si pravou nohou nakročila tak, jako běžci před závodem.
Naposledy jsme Orky vyzvali k odjezdu, ale Orkové se našim varováním se jen vysmívali a stále opakovali to samé, že cesta je jejich a dokonce i tak ubohou lež, že čekají na Horiana. V tu chvíli nám došla trpělivost a zahájili jsme útok.
Pevně jsem chopil svou sekeru do svých rukou a po hlavě jsem se vrhl po náčelníkovi a ránou jej srazil z koně, přičemž ze sebe vydal zvuk podobný kvičení prasete a rychle opět skočil do sedla a začal prchat, avšak to již další jeho společníci byli zasypány ranami statečné Menan a pod jejími údery se v záchvatu obrátili na zběsilý úprk, přičemž Edwin pálil mocná kouzla všemi směry po protivnících, když tu najednou se náčelník orků pokusil na zoufalý a beznadějný poslední protiútok a zacíl si vybral Edwina, který však včas zareagoval, jeho nápřahu s obratností uhnul a stejně tak jeho četným pokusům o útok,rychle jsem vyběhl Edwinovi na pomoc a ranou sekery srazil náčelníka.
Chvíli na to ještě od nás a přihlížejícího davu obyvatel schytali pár kopanců a výhružných varování a poté se sebrali a odtáhli s hanbou pryč. Přičemž neváhali z dostatečné vzdálenosti po mě vystřelit šipku jedu, avšak z té jsem se brzo vzpamatoval. Všem okolo jsem dal ve známost, že tento podlý a zbabělý útok jen dokazuje, že orkové jsou pouhá zákeřná zvířata bez cti a hrdinové jen v partě, svědkové této události mi dali zapravdu a poté mi povyprávěli o šikaně ústrcích, kterými jsou orky vystavovány. Poplácávali nás po ramenou a šli jsme to zapít do hospody, kde nás půvabná mladá elfka obdarovala květinami za naše hrdinství...JO a taky jsme narazili na upíra...
poznámka: Nezapomenout koupit květiny tetičce Emě, zítra má narozeniny.
Vyzvednout spodní prádlo od švadleny a přinést ji ponožky na zašití.
(omlouvám se jestli jsem zprznil někomu jméno, nebo někoho nejmenoval)