[RP|Cech] Semper Fidelis

[Valerie]

Na zdech sídla Semper Fidelis a všude po městě byly vyvěšeny svitky s následující zprávou:

Poutníci!
Nemáte kde složit hlavu? Zatoulali jste se dál od města, než je záhodno a noc se nezadržitelně blíží? Nebo už prostě sotva pletete nohama?
Neváhejte a využijte pohostinosti veřejné noclehárny, kterou jsem společně s mým druhem Emielem a spolkem Semper Fidelis založila!
Jaká jsou pravidla? Téměř žádná:
1. Udržujte pořádek a čistotu.
2. Využívat noclehárnu lze volně a zdarma, všemi osobami, bez ohledu na rasu a vyznání, pokud je jmenovitě nevykážu za předchozí chování.
3. Neblokujte místa ke spaní dlouhodobě. Noclehárna slouží všem.
4. Za odložené věci nikdo neručí, pakliže se společně nedohodnem na tom, že si do budovy umístíte svou bedýnku za pravidelný nájem (500 stříbrných každý rok) a já vám ji zajistím (zámek a rituál provedený schopným kouzelníkem).

podepsána
Valerie

pod svitky je chvatnou rukou dopsáno
Abych nezapomněla, stačí jít od Isharu po cestě na sever, dokud nedojdete k místu, kde býval Severní val. Noclehárna je po levé ruce. Pozor, dále na severu se často objevují nemrtví! Na západ jsou ohrady farmářů. Noclehárna má na vývěsním štítu pochodeň.

---

(OOC: neodlognete prosim na delsi dobu - v radu RL hodin - na spacaku
Pokud by ciste teoreticky prijmy z najemnich bedynek presahly mesicni najem - ackoliv to neocekavam - budou vsechny prebytecne penize investovany do rozvoje - obcas jidlo na stole pro chudsi, cast vyzbroje pro zacatecnika pohozena v koute, dalsi mista ke spani, nabytek a predmety na okrasu atd.
Velky zajem o najimatelne bedynky nebo nejake pravidelne a caste vyuzivani sluzeb neocekavam, ale o produktivitu, navratnost investic, umeru investic a uzitku ci neco takoveho mi ani nejde. )

[Valerie]

Poznámky sepsaný nad pivem
a doplněný děsivejma ilustracema nejrůznějších výjevů

Zima 25.Novu, 288.roku

Nevim, odkud sem vzala ten šílený nápad kopat tunel pod řekou, ale nikomu bych to nedoporučovala. Z povrchu to vypadá, že by přes tu říčku kamenem dohodil, ale se smyslem pro orientaci na tom asi nejsem zrovna nejlíp, musela sem to asi vzít nějakou delší cestou.. a tak tedy ani nevím, jak dlouho to trvalo, vím jen, že takhle pod vodou je skála pěkně pevná a tvrdá, což je štěstí v neštěstí..

.. a ještě k tomu takovej flák cesty, fuj.

Kdyby to byla měkčí hornina, určitě by se na mě s mým štěstím někde v prostředku vyvalila shora voda - a že utíkat celou tu cestu zpátky by mi jistě trvalo dýl, než těmhle zuřivejm proudům. Ani si nedokážu představit, jestli by mě to spíš utopilo, nebo rozdrtilo - v tom úzkym koridoru, co sem vykopala - o stěny a o strop..

.. ale každá smysluplná práce někdy končí

- krom kovařiny samozřejmě, to je jen nikdy nekončící trápení v dolech, zuřivý mlácení do zběsile pekelnejch šutráků, horký tělo vlnící se u žhnoucí výhně, kdy v místnosti je na padnutí a venku zas dostáváte zimnici, protože po tom žáru, co se vám dostane pod kůži už vám prostě nikdy neni tak úplně teplo, dokud zas nestojíte u tý rozžhavený potvory, nemlátíte kladivem do oslepující záře kovu, co se chvěje mezi uhlíkama a říká si o pořádný opracování.. a takhle den za dnem.
No ale to sem odbočila a proč to vlastně řikám - páč jak z toho stropu na mě kapala ta vysrážená voda a já si řikala, kdy už to nebude jen vysrážená, tak sem si vzpomněla na tu moji výheň a hned se mi zastesklo a taky - jestli to má prasknout, tak nemusím bejt u všeho a radši si budu doma hovět u výhně a popíjet, kouřit tabák a vůbec.. tak sem se šla teda najíst dom a rovnou vzala nějaký ty prkýnka, kladívko a hřebíky a provaz, že se to možná bude hodit a ještě k tomu spacák, kouzelný dryáky, kousek masovýho koláče od muže z kuchyně a pár dalších věcí, který sem nakonec ani nevyužila, ale hřál mě ten pocit, že kdyby něco, tak je mám u sebe v torně. No ale pak už byl čas jít, nějak asi nevědomky sem se tomu vyhybala, že třeba až se vrátim tam k řece tak tam budou děsivý katastrofy kdy voda prosakuje skrz palisádu do osady a stráže tam zmateně pobíhaj po kolena ve vodě s těma svejma nablejskanejma zbrojema a nerozhodně svíraj v ruce zbraně nebo s nima mávaj nad hlavou v zoufalý snaze bojovat proti neporazitelnýmu nepříteli a já se jen skovávám v lese a chytám se za hlavu, co se to zas u Helma stalo.
Ale bylo to dobrý, stráže na věžích, snad si ani nevšimly, že tam vedle nich hloubim díru velkou jak isharská hlavní brána, pot ze mě teče a těžce oddechuju jako vždycky, když se dostanu do kontaktu s šutrákama.
Rozhodně ale, jak sem řikala..

..každá práce má svůj konec.

A ostatně i tenhle pergamen už brzo bude popsanej až do konce a já sem ani neřekla, jak to vlastně dopadlo, natož nějaký kritický závěry a vyhodnocení a veliký oslavy vítězství člověka nad mlčící hmotou.
No a tak sem teda udělala z těch prkýnek a hřebíků žebřík - Eržika by na mě byla pyšná, ale možná by se bála po něm nahoru vylízt - a protože už zeshora nic nekapalo, začla sem mlátit směrem vzhůru, což bylo ještě těžší než to kopání po rovince doteď a nakonec už se na mě valila jen hlína, no vypadala sem jak prase, ale zas lepší než bejt čistá a po krk ve vodě a tak už brzo začlo shora zářit slunce a já si říkala, kde se to asi objevim, jestli někde ve Vilhelmovicích u elfího lazaretu, tak to si tam leda můžu rovnou ustlat..

..ale naštěstí to bylo dobrý.

A tak sem se mohla pokochat pohledem na pořádný hradby a věže - no, ne že bych se v první chvíli nelekla, že sem na nějakým zapomenutym místě pod isharskejma hradbama, ale všechno nasvědčovalo tomu, že sem to vážně dokázala..

..a pořádnej průzkum to potvrdil.

A aby nikdo nebyl na pochybách, že sem tam skutečně byla, tak i na boj došlo, zuřivý divousové se na mě hnali, jak kdybych jim vlezla do revíru a hned přikvačilo i pár nemrtváků od východní nebo buhvíjaký-vlastně-cypronský brány..

..a vzduchem brzo lítaly kosti nemrtváků a cáry namodralejch potvoráků..

..a u Helma, nejradši bych je ztrestala všechny, ale to už se na mě hnali další kosťáci a tentokrát i s kušema a lukama a vzadu ještě nějakej podivnej kostlivák, co by vypadal jak malomocnej, kdyby měl na sobě ještě aspoň kousek masa, ale zato podivně klapal čelistí, skoro jako by i chtěl mumlat děsivý formulky, ale místo toho to jen dělalo v nepravidelnym rytmu "klapp-klap-klaaaap" a zběsile začínal mávat pařátem nad hlavou, až mu prstama protejkaly opalizující zelenkavý prameny čehosi hnusivýho, o čem možná ani on sám nevěděl, co to je vlastně zač.

No byl už zkrátka čas jít..

..úprkem bych to tak úplně nenazvala, ale naštěstí se jim za mnou po mym žebříku zrovna dvakrát nechtělo, zespoda to skoro vypadalo, jako by se nad tou dírou radili, co se mnou, jestli má vrchní ošklivák ukázat dolů prstem a vytvořit nějakou kouli hnusu, co se za mnou povalí tunelem na druhou stranu, tak to bych radši neriskovala a tak sem si šla zase po svejch, protože moje část práce tam prozatim skončila a to už budou muset nastoupit jiný kádři, co ukážou posuňkujícímu ošklivákovi cestu na věčnej odpočinek, pokud je to vůbec možný. A pak se zas spolu můžem o něčem bavit, protože já du spát, už mi jde z toho piva stejně ruka šejdrem.

podškrábnuta
Valerie

[Valerie]

Zima 25.Toru, 288.roku

A voni se našli. Napřed teda jen Ireth s nějakým elfím mágem, který sem potkala za tunelem, úplně ty kostlivce rozprášili včetně toho s kouzelnym pařátem a tak sem si ho konečně mohla prohlídnout trochu zblízka.. fuj. Tak sme tam chvíli blbnuli, já sem prokopávala zával v bráně a oni zatim škádlili zbojníky přes to kamení, Ireth se jim jen na dálku vysmíval, ale ten kouzelník tam co chvíli sesílal nějaký ohnivý stěny a vyvolával zběsilý potvory, co se neohroženě vrhaly proti davům zbojníků. Ale pořád nás bylo málo, přes kameny po nás stříleli salvy šípů, takže občas to někdo z nás šeredně koupil a musel se za rohem ošetřit a vytahovat šípy z mezer ve zbroji.
Tak sme se teda radši stáhnuli, páni elfové teda první a já sem je statečně kryla, když tu se v čele pronásledovatelů objevil mohutnej válečník s věrnou skupinkou svejch osobních ochránců a bylo vidět, že má zájem si popovídat, tak jak sem jim posměšně navrhovala, když sme stáli pod hradbama. Oběma nám bylo jasný, že se zas bude jednat hlavně o peníze, takže sme přešli rovnou k věci a on mi učinil takovou nestoudnou nabídku, no ani to snad nebudu psát na tenhle svitek, kolik po mě chtěl za tři ty jeho chlapy a jejich služby. Tak sem řekla, že za tu sumičku bych koupila leda tak půlku tý jejich vesničky, no samozřejmě velkou legraci to vyvolalo a nadále už sem tam prej nebyla vítaná. Jako bych předtim byla..
Tak jsem teda šla, ale to bych nebyla já, kdybych si to nechala líbit a tak sem rovnou zamířila do města a nechala vyhlásit, že sháním skupinku dobrodruhů na bojovej průzkum oblasti. Nikdo se nějak moc nehrnul, ale před branama sem potkala neznámýho elfa, co prej se sháněl po informacích, jak by se mohl přihlásit k nám do cechu. Grindel se myslim jmenoval. Tak sem mu ukázala hned náš spolkovní šutrák, co do něj rejeme různý informace a jména členů a řekla mu, ať se teda zapíše a že se uvidí. Rovnou sem trochu zjišťovala, jestli je co k čemu, no sice válečník, ale ne moc zkušenej, tak sme si řekli, že to rovnou půjdem zkusit a rozeženem skupinku vlků v lesích na severu. Oháněl se docela dobře a navíc sme potkali nějaký dvě individua, hobita a člověka myslim.
Ten hobit se ukázal jako čaroděj, což mě trochu udivilo, ale dohodli sme se, že se pudem podívat k Cyproně, protože tohle už se zdálo jako docela slušná skupinka. Tak sme teda šli, tunelem, co sem posledně prokopala, vylezli sme po tom chatrnym žebříku, co to naštěstí vydržel a pak sme zamířili rovnou hezky k tý východní bráně, kde sme k mýmu velkýmu údivu potkali ještě Kristiána, tak sme se pozdravili, vyměnili si pár zdvořilostních frází, ale práce tam zjevně ještě čekala a tak sme se bez nějakýho většího otálení dali..

..do oblíbenýho rozmlacování šutráků ve vchodu do Cyprony.

Ani nevim kdy, ale přidal se k nám pak ještě Ireth..

..takže nás celkem bylo šest,

ale bohužel jen ten hobit dokázal dráždit zloduchy přes šutry svejma mocnejma ohnivejma kouzlama,

zatímco my sme poutali útoky na sebe a střídavě mlátili do těch kamenů.

A tak to postupovalo docela pomalu, ale aspoň něco a to už sme odstranili první zával ve vchodu..

..a cesta do vnitřku hradeb byla volná.

Takhle sme tam dováděli, ničili kamení i neřády a dokonce sme i uvolnili cestu ke schodům, co vedly nahoru na hradby. Tak sme to hned prubnuli a s Irethem zkusili trochu zaběhat na hradbách, no nebyl to zrovna dobrej nápad, protože zlotřilci na nás zespoda střileli a tak sme byli rádi, že sme se nakonec zvládli stáhnout zase hezky dolů. Pak už sme neměli síly na nějaký velký výkony a brzo se jednotlivci začali odpojovat od naší skupinky, někdo se domů prospat, někdo měl asi trochu naděláno ve zbroji, no musim přiznat, že takovej výkon sem ani nečekala a taky sem trochu měla strach, jak by to mohlo dopadnout..

..protože nepřátelský síly byly obrovský..

a tak nám nezbylo, než se vrátit tunelem zas hezky zpátky a odložit to na dobu, až se nás sejde pořádná parta. Všem kdo tam byli teda ještě děkuju - jmenovitě Irethovi a Kristiánovi; elfímu válečníkovi a našemu novýmu adeptovi Grindelovi; statečnýmu hobitímu povolávači ohně Oswaldovi a ještě tomu válečníkovi, co si nemůžu vzpomenout na jeho jméno, ale bil se tak, že by nebyla hanba, kdyby byl jeden z nás.

zapsala
Valerie

[Valerie]

Zima 28.Luny, 288.roku

Vážení dobrodruzi!

Stále hledáte nové a nové výzvy? Dnes ve 2 hodiny chystám další bojový průzkum nových území, jste srdečně zváni. Podmínkou je slušné chování a ochota účastnit se boje v rámci skupiny a ne sám za sebe. Sraz před severní isharskou branou.

S pozdravem,
Valerie

Abych nezapomněla, kdo se trochu vyzná v hornictví, vezměte si prosím krumpáč.

---

(Dnes ve 20:00)

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 29. Novu, 288. roku

Veleben buď Helm a Svatý kříž, neb jeho vůle a požehnání nás dnes vedla při rozprášení cypronských bezvěrců.

Valerie, kterážto nyní stojí přede všemi ve věcech války a jíž jsme vděčni za otevření bran stále ještě obsazeného města, nechala dnes zatroubit do zbraně a vedla isharské dobrodruhy vstříc baště uchvatitelů. Mezi jednolitými řadami Semper Fidelis první vykročil spolehlivý bojovník Ireth, obávaný mág Lonias, dále Grindel – jehož neznám a zatím jsem si o něm nevytvořil příslušný obrázek – taktéž já a samozřejmě smrtící zbraň našeho cechu, Richard Temnosvit. Naše řady pak doplňovala mladá žena jménem Táňa, která jest zřejmě akolytou Helmovy církve, Brog Lukostřelec, nezastavitelný Kojak z Bratrstva a několikrát jsem narazil i na Regiowana. K mému znechucení se objevila i dvojice orků. Několikero tváří jsem neznal a nemohu tedy podat zprávu o jejich zásluhách.

Když jsem dorazil na bojiště, zanechávaje svého věrného oře v bezpečí osady, Valeriina legie již získala vnější okolí brány. Suť, blokující vchod, byla již záslužnou prací představené cechu v předchozích dnech téměř odstraněna, a zbývalo jen vytvořit malý průlom, abychom mohli vpadnout do města. Za neustálého odstřelování, avšak krytí mágy, jsme dokázali val prorazit. Po odpadnutí posledních kamenů jsme vtrhli za hradby jako povodeň, již nepřipravené řady uchvatitelů nemohly odolat. Už v této fázi projevila naše skupina neduh, který se dal očekávat, tedy nedisciplinovanost. Vskutku jsem nezáviděl velitelce povinnosti, jimiž byla vázána k těmto divokým šikům. Nicméně, jak den napověděl, zhostila se svého úkolu dobře, snad i díky tomu, že měla pod svým velením tak zkušené bojovníky, jejichž jména jsem již zmínil. Z úcty k ní jsem i já udržel hořká slova, která se drala z mého hrdla, vyprávějící příběh o mém odporu k té mrzké rase z pevnosti.

Po zabezpečení okolí brány jsme spolu s Richardem pocítili nervozitu, plynoucí z nekrytého týla. Zanechali jsme tedy hlavní voj bitvám ve středu města a jali se střežit ústupovou cestu, poučeni z minulých chyb. Helm ví, udělali jsme dobře. Zatímco jsem se chopil krumpáče a pustil se do věčného boje se sutí, Richard zůstával ve střehu. Mnohokrát jsme cítili nutkání stanoviště opustit a vypomoci v přední linii. Teprve když se zdálo, že se našim bratřím zle vede, vypravili jsme se do spleti cypronských uliček. Kdybychom cestu dokončili, špatně by se nám vedlo. Dusot nohou v zádech naštěstí upoutal naši pozornost právě včas, abychom dokázali zamezit hrozícímu obchvatu a zákeřný útok rozprášili. Těmto řádkům přiznávám, že se snažím být Richardovi tak dobrým druhem ve zbrani, jakým byl Sotchi.

Po této zkušenosti jsme ještě zbystřili pozornost, neboť se již prokázalo, že strategický bod brány je v eminentním zájmu našich nepřátel. O co lépe jsme byli připraveni, o to silnější pak byl další útok. Byli jsme zatlačeni do ulic a já sám jsem byl od Richarda odříznut, neboť ten sváděl souboj s jistým čarodějem a jeho pohunky. Ocitl jsem se v bezvýchodné situaci, obklopen neprostupnou zdí nepřátel, avšak mistr Temnosvit prokázal svou moc a včas mi přispěchal na pomoc, spolu s Irethem, jenž byl jistě díky intervenci božího zásahu nedaleko.

Otevřeně doznávám, že toho času jsem již ztratil pojem o pohybu hlavního voje, stejně jako události se mi již začaly slévat dohromady. Další příhodou, jež vyvstává v mých vzpomínkách, byla salva. Nějaký pečlivě ukrytý zdroj moci začal zasypávat dobyté území ohromnými explozemi a celá armáda tak byla zatlačena zpět pod bezpečí hradeb. V tu jsme se s Richardem dohodli, že není jiná možnost, než příčinu těchto zákeřných útoků vyhledat a zničit. Vypravili jsme se tedy do města a pronikli až k jižní bráně, ničehož jsme však nenalezli. Boje v ulicích byly perné a hodina již drahně pokročila, proto jsme nakonec svého úsilí zanechali a stáhli se zpět před východní hradby města. Toho času naše řady již prořídly, ovšem objevily se i nové tváře, jako kovářka z Bratrstva, přezdívaná Hefi. Richard, jehož věk mu pomalu začíná diktovat podmínky žití, se odebral zpět do města, načerpat sil. My ostatní jsme pak ještě čelili mnohým nebezpečenstvím, jako nájezdu nepřátelské jízdy či dalším útokům z týla, což vše dohromady nás nakonec přinutilo ustoupit a nechat další boje zítřkům.

Ve svém vyprávění zmíním už jen věc poslední, objevení bájné chiméry. Tato kreatura s hlavou lví, tělem kozím a zadkem dračím, vlétla mezi nás přímo z nebe a zle nás poškorpila. Mnoho však chybělo do její mytické síly, pročež jsme usoudili, že se jedná o pouhé mládě. V této teorii nás utvrdil i další nájezd, tentokráte celé trojice takovýchto bestií.

Velebím tedy tento den, neb za každou kapku naší krve my prolili celé litry a zle jsme pustili žilou silám bezvěrců. Tak činíme ve jménu Helma, Semper Fidelis a celého království. Nikdo neporazí ty, kdož přijali Svatý kříž!

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 29. Novu, 288. roku

Má mysl jest stižena obavami, tentokráte však ne stran cypronského konfliktu. Spolu se skupinou dobrodruhů jsem byl pověřen získáním pláště od jistého - údajně temného - rytíře. Už samotné zadání úkolu ve mě, i v mnohých dalších, vyvolalo jisté obavy, nicméně jsme následovali instrukce a kontaktovali kouzelnici z akademie, jež nám měla poskytnout potřebná vodítka.

Tato už zpočátku velmi nedůvěryhodná osoba nás poslala pro dva artefakty, kámen a kladivo, které - společně s třetím, již se nacházejícím v jejím vlastnictví - byly potřebné k otevření magického portálu na místo určení.

Cesta byla věru dobrodružná, neb hvězdný kámen, toho času v držení mocného nekromanta, byl pečlivě střežen armádou nemrtvých v jezerní tvrzi na severu. Po jeho získání naše kroky směřovali to tajemné krypty, strážené pavoukem vskutku monstrózních rozměrů. Když i ten podlehl naší přesile, mysleli jsme již, že máme vyhráno, avšak samotné podzemí se na nás rozzlobilo a zasypalo ústupovou cestu. Společně s Kojakem jsem se ujal odklízení sutin, notně povzbuzován vodou, proudící z popraskaného stropu. Po všech těchto útrapách se ony artefakty dostaly do mého držení a společně s celou skupinou, posílenou Avellionovým příchodem, jsme se vydali zpět do akademie.

Po cestě mne pronásledovaly pochybnosti ohledně správnosti našeho chování, podpořené názorem Richardovým, jenž mi radil, abych s magickými předměty nakládal opatrně. V tomto rozpoložení, rozhodnut vyjednávat s čarodějkou, jsem vkročil na půdu magické školy. Měl jsem v úmyslu s onou ženou promluvit, vyžádat si od ní třetí artefakt a nechat někoho z našich čarodějů, aby portál vytvořil. Ovšem v momentu, kdy jsem překročil práh místnosti, kde se ta podlá žena nacházela, mi její magie jeden z artefaktů ukořistila z torny. Dožadoval jsem se jeho navrácení, nicméně místo toho za námi byly magicky zapečetěny dveře a my byli v pasti.

I přes tyto očividné akty nepřátelství někteří z naší skupiny stále měli za to, že bychom ji měli odevzdat i hvězdný kámen, jehož se snažila výhružkami nabýt. Já však, snad díky tomu, jak dlouho již sloužím Helmovi, dobře poznal její zrádné úmysly, podpořen ještě Richardem a Avellionem. Do opozice se nám postavil padlý kněz Gerg, známý poslední dobou spíše jen svým spolčováním s lichy a cypronskými bezvěrci. Ten se tvrdě dožadoval onoho kamene a na mou čest, jsem si jistý, že kdyby neměl z Richarda takový strach, byl by na něj zaútočil. My však odolali, neb jsme věřili ve správnost našeho chování.

Čarodějnice však i bez pomoci otevřela magický portál přímo v místnosti, kde jsme se nacházeli, a vypustila na nás nejrůznější bestie a monstra. Při boji s jednou z nich padl k zemi zkušený Kojak, který - ač s námi nesouhlasil - nás podpořil v boji. Nemohl jsem uvěřit, když ten samozvaný kněz Gerg ponechal svého spojence v krvi na zemi a odkráčel do jiného poschodí, zjevně slepý k utrpení ostatních.

Když jsme se vypořádali s těmi posli z pekel a zvážili bezvýchodnost situace, předali jsme společně s Richardem magický kámen naši opozici, jmenovitě výše zmíněnému Kojakovi, jenž ho vzápětí odevzdal Gergovi. Ať si sami rozhodnou o svém osudu, proběhlo mi hlavou. Jejich bláznovství zde vyvrcholilo a hvězdná hornina putovala k té mrzké ženštině, která vzápětí dotvořila svůj jednosměrný portál. Všichni, vyjímaje Richarda, Avelliona a mne, do něj v kročili. My zůstali nad stráží před tou úskočnou kouzelnicí, jež nás však vzápětí vrhla pomocí magie do portálu. Přidali jsme se tedy ke svým druhům a prošli podzemím, z něhož jsme po mnohých bojích byli přeneseni zpět do Isharu.

Okamžitě jsme zamířili do krejčovství, kde měla čekat osoba, která nás najala. Tvrdě jsem se na ni obořil, neboť jsem byl velmi rozezlen její zradou. Vyzradila, že za onou čarodějkou ji poslal jistý muž v knihovně, když tam pátrala po knihách o magických předmětech. Ihned jsme se tam rozjeli a vyzpovídali knihovníky, již nám poskytli mlhavý popis pachatele spolu s knihou o hvězdných kamenech. Ta mnoho neříká, avšak z toho, co jsme vyluštili, se dá odhadovat, že nás čekají nebezpečné časy.

[Valerie]

[!-- OOC

Galerie k příspěvku #25
Zima 29. Novu, 288. roku

OOC --!]

[Fenek]

Ne, že by vás to mělo nějak zajímat, ale rozhod sem se, že když už sem sem dlouho nenapsal, bylo by dobrý, kdybych to nějak napravil.

Dneska sem se probral doma - nevim sice jak sem se tam dostal, ani teda nevim, co se dělo posledních pár dní a kde, ale kámen to vem - a kupodivu mi bylo tak nějak divně. No, řek sem si, že to nějak vyběhám, tak sem se rozhod, že si vyjdu na procházku, cestou kdyžtak kopnu do kostry nebo dvou. Jak sem si tak šel, potkal sem na cestě mezi Cypronou a orčí tvrzí houf všemožnejch lidí a hobitů... rozběh sem se teda směrem, kterym šli, a potkal sem Richarda. Hned sem se ho ptal, co se děje a kam se de... neřek toho moc, ale stačilo mi to. Vydal sem se s nim a tim davem po cestě. Najednou někdo zavelel, abysme vlezli do lesa. Čekal sem nějakou levárnu, ale místo toho se mi naskyt docela hezkej pohled na malou dřevěnou pevnůstku postavenou z větší části na skále... k ještě většímu údivu přes palisádu zírali tři trajzlíci. Hned sem si řek, že sem asi narazil na správnou bandu, že konečně taky uvidim trpaslíka, co za něco stojí.

Když sme vešli dovnitř, uvítala nás nějaká trpaslice. Na první pohled nevypadala nejhůř, ošklivá zrovna nebyla, ale co se jejího chování týká, chtělo by to pár vážnějších úprav. S ní začal Richard jednat o nějakym kusu kamene, nejdřív sem vůbec nevěděl, o co jde, ale z jejich hovoru, do kterýho se občas trefně vložil Kristián, mi ledasco došlo. Když pak Kristián ten šutr ukázal, nemoh sem z něj spustit oči. Byla to nádherná cihla z ještě krásnějšího hrozně zářivýho a lesklýho kovu nebo čeho, barvu to mělo ještě zlatější než zlatou. Hned sem si představil, jaký by to asi bylo, kdybych tim měl ozdobenou sekeru. Stříbrně lesklá sekera s úžasnou lesklou ozdobou na čepeli...

Hned potom začli jednat o odměně. Já, celej natěšenej, že z toho taky budu mít aspoň na džbán piva, sem se už nemoh dočkat. Kristián se ale zachoval jako typickej člověk. Místo toho, aby byl rád, že sem se tam s nima přes ty provazy dostal, mi nedal ani štříbrňák... i kdyby mi měl dát kus klacku, tak by si s nim radši zatopil, než aby mi ho dal. Nebyl sem rád, začal sem se vztekat. Hned nato mě vynesli ti Gergovi podobní trpaslíci za plášť, jeden z nich mě i chyt za vousy! Nedal sem se, vypáčil sem jim bránu a vrhnul se na ně... jak to ale bejvá, tři dobře urostlý trpaslíci - i když se chovaj spíš jako elfi - maj proti takovýmu starýmu dědkovi, jako sem já, docela navrch. Nerad to přiznávám, ale musel sem se dát na ústup... Jednomu z nich sem ale docela hezky natáh, takže aspoň něco z toho mám. Ještě teď ale cejtim tu jejich šipku v zadnici, dokonce si myslim, že mi tam zůstal kus hrotu. Bolí to jak kdyby mě tekutej oheň tek přes prsty, na který mi někdo ještě hází kamení.

Nějak se to tak ještě vyvrbilo, že sem se k pevnosti dostal zas... tentokrát sem tý trpaslici nes na omluvu pytel plnej barevnejch kamínků. Ti tři zakrnělí lidi mě však nechtěli pustit dovnitř. Stříleli po mě co pár minut, dokonce sem se jim tam i omlouval a prosil je, ať mě tam pustěj... nakonec to nějak zařídil až Richard. I když nevim jak, je mi to jedno.

Trpaslici sem se omluvil, dal sem jí pytlík kamení... no, to je fuk.

Richarda pak jeden z těch protivů vyhnal. Nevim proč, mělo to ale co dočinění s Gergem - vyhnali ho až po rozhovoru s nim. Nevíme proč, prostě ho tam prej ta trpaslice nechce. Začínám mít pocit, že se z Gerga stává vypočítavej potkan, kterýmu de jenom o to, aby neskončil nad ohněm točící se na špejli.

Po tomhle hrozně vyčerpávajícim zážitku sme se - Richard, Kristián, Inara (tu ženskou nesnášim) a já - rozhodli, že se vydáme na obhlídku Cyprony. Nemoh sem nic namítat, protože sem tam od Pohromy eště nebyl a zajímalo mě, jak se to tam změnilo.

Co sme prošli tim tunelem - Valerii za to patří dík... já při pohledu na tu dálku měl co dělat, abych se donutil ho projít, natož abych tam ještě kopal kamení - vydali sme se s Richardem napřed, protože zbytek se někde zasek. Vlezli sme tam, potkali pár bláznů a nějaký kočky, sem tam nějakýho medvěda. Pak se na nás vyřítilo pár kostlivců, nějaký banditi a podobná chamraď. Jeden okamžik byl docela nahnutej, ale nebylo to nic, s čim bysme si já s Richardem neporadili... pro Inaru to neskončilo nejlíp, ale co. No, Kristián taky pomoh, to ne, že ne, ale párkrát se tam zamotal do věcí, ve kterejch sme s Richardem měli jasno a který nám tim docela narušil.

Vyčistili sme skoro celou jižní polovinu Cyprony, pak sme se s Richardem vydali pryč. Unavovalo mě to, celej ten den byl na mě nějakej hrozně složitej. Cestou sem si dal pár loků piva - tý lidský břečky, to moje pravý trpasličí sem si radši nechal doma - a to mě zmohlo ještě víc. Šel sem teda rovnou sem, do pevnůstky před Cypronou. Sedim tu teď u stolu a píšu tuhle hrozně vyčerpá...

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 31. Novu, 288. roku

Dnešního dne se mi naskytla možnost si z blízkosti prohlédnout vrcholné dílo fortifikačního umu současnosti. Regina, sběratelka artefaktů, si nechala vybudovat malou, avšak o to lépe umístěnou tvrz, a to přímo ve skalách na sever od pevnosti orků. Vskutku, kdyby nebyla vystavěna z tak pochybného materiálu, jakým je dřevo, sám bych se pokusil ji od majitelky odkoupit, neboť lepší základnu pro muže, jehož cílem je rytířský titul a snad i malé léno, si nedovedu představit.

Osoba samotné trpaslice je pro mne tak trochu záhadou. Vynořila se odnikud, a přesto je už natolik bohatá, aby si mohla dovolit nákladnou stavbu, jakou ona skalní tvrz bezpochyby je. Musím však ocenit způsob, jímž zapůsobila na život v království Isharionu. Výzvy, které místním dobrodruhům předkládá, jsou pro všechny vítaným rozptýlením od napětí, provázejícím cypronský konflikt. Pokud by byla uvážlivější ve volbě lidí, s nimiž spolupracuje – ano, narážím zde na onu zrádnou čarodějku – podporoval bych její aktivity, co by mi síly stačily.

Á propos, Richard mě informoval o průběhu šetření, jež v záležitosti kolem hvězdného kamene započal. Vyprávěl mi toho vskutku mnoho a musím doznat, ne vše mi utkvělo v paměti. Jeho zdroje nicméně říkají, že Ebnovo kladivo, jeden z artefaktů požadovaných podlou kouzelnicí, je unikátní artefakt, po němž svého času pátralo nemálo odvážných mužů. Úspěšná byla až šlechtická výprava, jejímž členem byl také Ebn, dle kterého je dnes předmět nazýván. Stručně řečeno, byl zaslepen chamtivostí, jež ho donutila spojit se s temnými elfy a uchvátit artefakt pro sebe. Ti mu také pomohli vybudovat jeho slavnou hrobku a propůjčili pavouka, který ji strážil. Mistr Temnosvit také vypátral identitu tajemného muže v rudém hávu, což nám dává šanci proti němu zasáhnout dříve, než zmizí ze země.

To jsem ale odbočil od svého původního záměru, tedy vyprávění příběhu dnešní pouti za artefakty. Cílem byl zlatý golem - jmenovitě tedy jeho zářící prst - jenž toho času pustošil zemi na východ od Cyprony. Výprava, která vyrazila po jeho stopě, čítala mne, Eržiku Nitkovou, Broga Lučištníka, hobita Járu, mága Oswalda a Cornelii. Později se k nám připojila ještě Inara s Richardem. V pravdě musím říct, že lokalizace golema byla mnohem obtížnější, než boj samotný. Pročesávali jsme to rozlehlé území mnoho hodin, než jsme konečně dosáhli cíle. Souboj pak byl velice krátký a zanedlouho po něm jsme se již úspěšně vraceli do Reginina sídla, kde se k nám kupodivu připojil i trpaslík Fenek, čpící pivem a dobrou náladou.

Později jsme společně s ním, Richardem a Inarou vyrazili za hradby Cyprony, pobít několikero bezvěrců a nemrtvých bestií ve jménu Svaté války.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Léto 13. Novu, 289. roku

Požehnaným budiž zván tento den, neboť právě dnes dostalo se zbožnému lidu boží přízně. Svatá válka v kraji východním opět vzplála jasným plamenem, jenž očistil město cypronské od celých stovek mrzkých pohanů. Předkládám nyní jména těch, kteří za cenu mnohých utrpení vítězství lidu isharskému přinesli: Mezi prvními budiž vyzdviženi mocní mágové, zastupováni Richardem Temnosvitem, Inarou, Lotharem a Magnusem. V první linii pak po mém boku stanul Gerg, Torlof a též jistý ork, jehož bezbožné jméno mi není možno ani správně vyslovit.

Do událostí jsem byl vtažen v okamžik, kdy nad okupovaným územím začal stoupat hustý, temný dým. Tím zalarmován vyrazil jsem ihned k doposud uzamčeným branám města, za kterými se nachází ostrůvek naděje, palisádou obehnaná věž, držena naším národem. Sezřel jsem tam, že kacíři chystají se jí ztéci, tedy déle jsem neprodléval a vydal se shánět několikero dobrých mužů, jejichž spojené síly by dokázali pohnout beranidlem, které by nám umožnilo zbavit se oné překážky, dělící isharské od obléhaného tábora. Tak drahnou dobu dávali jsme dohromady potřebné množství rukou, až Tereza – schopná to alchymistka – byla přinucena okolnostmi vyrazit pro posilující lektvary, jež by nám v díle ulehčily. Když konečně vše potřebné bylo nachystáno, vida chybějícího velení, sám sem se ujal pomyslných otěží a řídil dobývání železného masivu. Ač úkol samotný byl věru nesnadný, cypronští nijak nám jej neulehčovali, a poté, co obsadili nebráněnou pevnůstku, různými způsoby snažili se nás rozehnat a obléhací zařízení zničit.

Nebudu se zde rozepisovati, co vše jsme během těch úmorných hodin zakusili, ni všechen můj inkoust by na vylíčení oněch dějů nestačil. Věřte však, že i ten houževnatý kov nakonec vzdal svůj boj a povolil, načež ihned vecpali jsme do průlomu, chtíc vymésti ten nečistý prach z naší državy. Nepřítel měl však dostatek času, aby se na nás připravil, okolí brány bylo poseto pastmi a cimbuří se založenými šípy doslova ježilo. Rozdělili jsme tedy své síly. Půl zbrojného lidu drželo pozic, kdež pravidelně vyráželo do ofenzívy, zatímco zbytek vojska mne následoval tunelem, zamýšlejíc obchvat. Vtrhli jsme do Cyprony ze západu a po krvavém průchodu městem, jenž sám na knihu by vydal, svých vlastních hradeb ztéci jsme byli nuceni. Řízením Helmovým z útočníků obléhaní se stali a díky dokonalému obklíčení zcela rozdrceni byli. V ulicích pak nenalezli jsme žádného většího odporu a dokonce i sám tamní velitel zbaběle prchl z bojiště, ústa plná jedu a hereze.

Pozice bezbožných uchvatitelů se tak stala doslova žalostnou, neb celé tři světové strany nyní slouží našemu lidu k výbojům. Nezbývá již mnoho času do chvíle, kdy ve středu Cyprony bude se vším majestátem vztyčen Svatý kříž.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 24. Novu, 289. roku

Dvojí tvář Helmovu měli jsme možnost spatřiti v posledním sedmidenní, dostalo se nám božího požehnání, stejně jako zaslouženého trestu. Prve se rozepíši o smutných událostech cypronského konfliktu, neboť bylo by velkým hříchem skrývat hanu, jež sobě isharští způsobili.

Přestože již uběhl drahný čas od chvíle, kdy v Cyproně rozkvetly první obranné stavby, nikterak se vrchnosti nezželelo převelet část zbrojného lidu z blízké osady, by opevnění střežil a brány chránil. Toto trestuhodné opomenutí, jehož váha spočívá stejně na mně, jako na každém jednom z nás, neušlo slídivým zrakům pohanským. Dřevěné brány liduprázdné tvrze mnoho odporu nekladly, což agresorům dodalo natolik sebevědomí, že útok neskončil obsazením naší državy, ale přetvořil se v nájezd hluboko za hranice království. Tam však přílivové vlny bezbožných vojsk narazily na hráz neochvějně stojících obránců, kteří již v plné zbroji vyrazili napravit napáchané škody.

Boje byly krvavé a perné, mnoho z těch, kdož v linii stáli od počátku bitvy, nedokázalo vytrvat až do samotného konce. Já však, bohužel i bohudík, dorazil na bojiště později, pročež sil jsem měl přehršel a můj kůň byl čerstvý, dokázal jsem tedy převzít pochodeň a společně s Taranelem a Harrenem Brogem tepat na nepřátelské masy natolik dlouho, až byly zcela rozehnány a zatlačeny zpět za bezpečí kdysi našich palisád. Tam však na nás čekala četa elitních lučištníku, jež nás dokázala držet v uctivé vzdálenosti. Proklouzl jsem tedy do Cyprony ze západu a pobil postavené hlídky, patrolující kolem palisády. Když jsem chtěl ovšem udeřit na opevnění, seznal jsem, že ten kacířský lid stihl během bojů upevnit svou pozici tak, aby byl železné jízdě útok znemožněn. V pozdějších dnech jsem na ona místa ještě několikrát vrátil a vždy odcházel se smíšenými pocity. Pravda, uchvatitelé se sice po Cyproně ještě neroztahují, avšak u palisády vznikají nové a nové stavby, jejichž účel mi zůstává utajen a vzbuzuje ve mně znepokojení.


Bělostná pleť a měkký hlas,
hebké vlasy, krása z největších krás,
úsměv něžný, šíje nemající kaz,
hluboké oči, v nich ztrácím se zas.


Pochmurná nálada, která náš lid po této – ano, lze tomu tak bezpochyby říkat – hanebné porážce zchvátila, neměla nicméně dlouhého trvání. Nejkrásnější mezi ženami, lady Luciana z Kareldu, opět po mnoha měsících navštívila město isharské, a spolu se svou sestřenicí, lady Lathiou, prozářily pochmurné ulice svou přítomností. Při té příležitosti mi byla přislíbena audience u dvora, což je pro mne jistě nezasloužená čest, naplánovaná na nejbližší týdny. Taktéž jsem zvěděl několikero informací o blížícím se turnaji, jenž byl zatím neoficiálně deklarován k datu 27. Toru. Ač nepatřím k těm, kdož jej vyhlásili, přislíbil jsem sám sobě, že se pokusím obnovit starodávnou tradici heroldů, jež byla naším lidem snad už zcela zapomenuta. Ač tak či onak, následující dny slibují mnoho vzrušujících událostí.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 27. Toru, 289. roku

Je to teprve potřetí od dob, kam až má paměť sahá, kdy jsem nezamířil pro odpovědi do chrámu, nýbrž k velkému džbánu vína. Někteří říkají, že bych se měl nadýmat pýchou, avšak já cítím jen hořkost a stud.

Je tomu již více než týden, co jsem byl zpraven o velkém turnaji, chystaném rodem Kareldů. Přiznávám, od té chvíle jsem nemyslel na nic jiného. Očekával jsem epické klání, přehlídku ctnostní, schopností a mravů, jimž se právem v naší společnosti říká rytířské. Věnoval jsem přípravě na onu událost mnoho času, a to nemluvím jen o nezbytných záležitostech vybavení a tréninku, ale i těm, které by leckdo nazval podružnými.

Přemluvil jsem Richarda, aby se ujal funkce herolda, dokonce jsem vyvěsil anonci jen proto, aby byla v případě jeho absence přítomna náhrada. Měl jsem v úmyslu obnovit tradici související s oslovením dam před samotným tjostem, přemítal jsem nad květnatými frázemi, výrazy dvorské etikety. Vše přišlo v niveč…

Když jsem před začátkem samotného klání dorazil k nově vystavěnému kolbišti, naskytl se mi pohled, jenž mne přinutil zpochybnit můj vlastní zrak. Orkové, ta bezbožná zvěř ze severní pevnosti, se volně procházeli po půdě turnaje, ba co víc, bylo jim dovoleno se ho zúčastnit! Tím zjištěním jsem byl natolik ohromen, že mi téměř unikl další pohoršující fakt - proti obrněným válečníkům měly nastoupit i ženy. Na mou čest, kdybych se svým podpisem již čtyřden předem k účasti nezavázal, pobídl bych Balduina a z té frašky okamžitě odjel. Takto však mi nezbývalo než polknout hořké sousto a zůstat. Mezi diváky jsem zahlédl jakéhosi neznámého obrněnce v modré plátové zbroji, avšak právě stav jeho okrasného brnění přítomným napověděl, že nejde o válečníka.

Samotnou organizaci jsem nucen označit přinejmenším za pochybnou. Systém bojů byl stanoven takříkajíc za pochodu, k pravidlům nepadlo téměř ani slovo. Dle dříve vyřčených informací měly být k dispozici dřevce, leč já sám jsem si ho byl nucen vypůjčit od velitele Lothara, jinak bych zřejmě musel používat pěstí. Po nekonečných chvílích čekání byl zvolen vyřazovací styl turnaje, za což nemohu než děkovat Helmovi, neboť jsem se tak vyhnul jak bezectnému střetu se slabou ženou, tak bídnému bití zvířete, kterým by nade vší pochybnost byla srážka s orkem. Ti všichni vypadli ještě v prvním kole, což bezpochyby prokázalo, kde je jejich místo. Kopí jsem tedy zkřížil jen s Taranelem, Irethem a obávaným Galahadem. Pravda, zvítězil jsem, ale jaké to bylo vítězství? Sic jsem narazil jen na statečné bojovníky, přítomnost jiných zcela pošpinila celé klání. Odměna pro vítěze, nekvalitní lesknoucí se brnění, zcela odrážela povahu celé události.

Tato skutečnost by mne jistě k poháru vína nedohnala, za to nelze připisovat zásluhy nikomu jinému, než lady Lucianě. Byla to ona, svrchovaná pořadatelka turnaje, kdož pošpinil čest mou, Galahadovu i všech dobrých mužů, již poctili kareldské klání svou účastí. Nutila statečné bojovníky stanout proti nehodným protivníkům, znectila slavnou tradici turnajů, účastníky i svůj rod. Znectila mě. Nemohu uvěřit, že jde o to samou vznešenou dámu, pro niž jsem nakoupil obrovskou kytici květů; pro niž jsem opatřil neobyčejný meč, který měla starostka Tereza opatřit magickými vlastnostmi. To lady Lucianu jsem chtěl požádat, abych v jejím jméně vstoupil na kolbiště a vydobyl pro ni vítězství. Jak jsem byl pomýlen, jak hloupý jsem byl, že jsem se nechal zlákat pozlátkem. City bojovníka oslabují, to jsem si již připomněl, snad mě tato zkušenost zase o něco posílí. Kéž by to tak nepřipomínalo situaci s Mialee…

[Valerie]

Veřejný zápis na zdech spolku Semper Fidelis a u severní brány isharské

Zima 28.Novu, 289.roku

Nemohu uvěřit zkazkům, které v poslední době slýchám od svých druhů. Nejprve o Kristianově zklamání z turnaje, ale co hůř: o tom, že jeden z nás - Sotchi Tokugawa - byl sprostě okraden v době, kdy nemohl své věci bránit!

Obávám se, že v tomto druhém případě, kdy došlo ke ztrátě vybavení a údajně prý i rodové zbraně, jsme nuceni požadovat za našeho člena náležitou satisfakci. Jelikož uznávám, že náš druh je poněkud prudší povahy a jiných zvyků, dávám viníkovi právo výběru způsobu satisfakce, ať už v podobě souboje dvou zúčastněných mužů dle zvykového práva (kdy poražený dodatečně plně odškodní vítěze v otázce věci sporu příslušným, předem dohodnutým a přiměřeným způsobem), či vrácení věcí - obzvláště pak osobní zbraně a zbroje - našeho člena.
Vždy platí: pokud se proviní někdo z mých mužů, stěžujte si u mě nebo ho vyzvěte k souboji, zlodějinu však za žádnou cenu nebudeme tolerovat! O to víc mě tento zločin mrzí od osoby, která se před celými osmi roky stala občanem Isharu a jako taková by měla vykazovat jisté morální kvality. Jestliže je odpovědí na hrubiánství okradení bezvládného těla, hrozím se toho, kam až by celá situace zcela zbytečně mohla dojít následkem našeho dalšího kroku, který by dle práva a cti mohl být odpovídajícím vystupňováním dané záležitosti.
Viník nechť bere tuto výzvu jako vstřícnou snahu urovnat celou záležitost bez zbytečných sporů a bez nutnosti aby někdo - ať už kdokoliv - zaplatil za malicherné záležitosti snad i cenu nejvyšší. Náš muž byl již poučen o uhlazeném jednání v těchto končinách a doufáme, že nadále bude mírnit svůj východní temperament. V opačném případě samozřejmě opět podniknu náležitá opatření i na naší straně.

podepsána
Valerie

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 30. Novu, 289. roku

Včerejšího odpoledne mne vyhledala lady Lathia. Zjevila se před vývěskou Arcana, kde jsem prodléval, a po jistých počátečních peripetiích, které raději nebudu rozebírat, jsem byl požádán o rozhovor v soukromí. Zamířili jsme tedy do nedalekého hostince, stojícího pár kroků od řeky. Nebyl jsem si zcela jist, zda se v něm žena jejího postavení nebude cítit nepříjemně - ukázalo se, že opak byl pravdou. Avšak nepředbíhejme. Usadili jsme se hned u dveří – nebylo by přeci vhodné, abychom se skrývali v koutě – a zapředli hovor, jenž byl, mírně řečeno, plný překvapení.

Prvním tématem bylo proběhnuvší klání v Kareldu. Očekával jsem, že mi budou vytčeny důrazné protesty vůči porušování tradic, ovšem nestalo se tak. Lady Lathia naopak sdílí rozhořčení některých účastníků a požádala mne, abych se jim jménem jejím i jejího rodu omluvil. Nadhodila též možnost uspořádání nového turnaje, samozřejmě s rozumným časovým odstupem, organizovaným s úctou ke starobylým zvyklostem a bontonu.

Jakmile byla tato ne zcela příjemná záležitost vyřízena, konverzace se rozběhla nenuceným směrem. Padlo několikero slov o cypronském konfliktu, poměrech v Kareldu i o vztazích k rodu de Aloriniel, zajímavější nicméně byla část osobnější, ve které se mi lady Lathia svěřila s některými úseky své minulosti. Vyprávěla o povaze svého výcviku, zaměřeného na smrtící techniky, jichž dle mého názoru využívají snad jen námezdní zabijáci, zmínila se též o službách, které pro svůj rod vykonávala a vykonává, a zaznělo nemálo zajímavých myšlenek i názorů, dávajících dohromady poutavý obrázek o této šlechtičně – vyzvědačce.

Pakliže jsem byl během celého dialogu poněkud nesvůj, pak je na vině bezpochyby rozporuplnost Lathiiny osobnosti. Neměl jsem nejmenší ponětí – a stále nemám – jakým způsobem k ní hovořit. Dvorně, jako s vznešenou dámou modré krve, či jako s životem zocelenou a mnohými bitvami kalenou válečnicí? Její rysy, gesta, postoj, dokonce i vlasy vypovídají ve prospěch druhé varianty, avšak když jsem se jí zahleděl do očí, cítil jsem, že v ní stále přebývá velký díl měkké feminity. Při pohledu do nich náš společný čas ubýval stejně jako víno, třpytící se ve stále lehčích pohárech. Jen neochotně jsem toho dne odcházel z taverny.

Mám se však na pozoru, nesmím zapomenout, nakolik nebezpečnou ji její nadání, schopnosti a zkušenosti činí.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Jaro 7. Toru, 290. roku

Cypronský kolos se probouzí k životu. Nyní, několikero měsíců po dobytí města, konečně bylo vyslyšeno volání po kolonizaci a obyvatelé království, od vznešených pánů až po nejnižší stav, se připravují na přesídlení. Lze očekávat, že první příchozí nezamíří do zatím neobyvatelných trosek, ale spíše do nedaleké osady, kde budou moci složit hlavu, dokud jim nebudou nabídnuty lepší životní podmínky ve městě.

V samotném prostoru mezi hradbami je ono příslovečné boží dopuštění. Již dříve pobořené domy se před očima mění v ruiny, půda nasycená krví zarůstá býlím a divá zvěř pomalu začíná považovat lidské území za své teritorium. Rozkládající se těla, jichž bylo po závěrečném nátlaku možno nalézt na každém kroku, zanesla do města mocnou nákazu, přenášenou přemnoženými krysami. Stvůry, ve které je infekce mění, velice znepříjemňují odklízení sutin, jemuž jsme se společně s Inarou poslední dny věnovali. Je bezpochyby pravdou, že v jejích jemných ručkách není dostatek síly na tak těžkou práci, ovšem jakmile došlo k prvním útokům, byl jsem věru rád, že ji mám po svém boku. Na pomoc přispěchal také Kojak, válečník proslavený v mnohých bitvách za dob dobývaní, společně s Karlosem – oba v barvách Bratrstva. Během bojů jsme objevili hnízdiště oněch krysích ohavností - pravděpodobný zdroj celé nákazy - které bylo ihned po vyhlazení pohlceno očišťujícími plameny.

Jakmile bylo nebezpečí zažehnáno, dokončili jsme práce v rozvalinách a po několika hodinách na hlídce jsme se postupně vraceli do Isharu. Nyní přišel čas zemědělců a farmářů, aby zbavili zemi nepoddajného plevele a uzpůsobili povrch tak, aby vyhovoval požadavkům isharských architektů.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Léto 8. Novu, 290. roku

Práce v Cyproně pokračují dobře, několik posledních dnů se neslo ve znamení vyvracení a kácení mrtvých kmenů, zahubených nákazou. Kopí v mých rukou tedy dočasně nahradila dřevorubecká sekera a podobně se ozbrojily také Valerie s Eržikou. Ruku k dílu přiložili i lidé z Bratrstva, jmenovitě Kojak spolu cechovní tesařkou. Nikdy bych neřekl, kolik řemeslného umu a zkušeností se dřevem podobné činnosti vyžadují, na jeden strom, který se nám neznalým podařilo vyvrátit, připadá dvacet dalších, poražených Cornelií a slečnou Nitkovou. A to poslední jmenovaná jen pár hodin předtím rozebrala sama celou palisádu, bránící ve volném průjezdu po mostě. Věřím, že obchodníci, v budoucnu přicházející do města, toto opatření ocení.

Blízká osada se zaplňuje přistěhovalci, ačkoliv musím zdůraznit, že na něco podobného naprosto nebyla připravena. Když jsem zavítal do místního hostince, vládl tam velký nepokoj, vyvolaný absencí potravin a výčepních lihovin. Kovářka Valerie se vydala do Isharu pro pár základních zásob, zatímco já promlouval s lidem a zjišťoval, jakým způsobem by kdo mohl podpořit výstavbu. Snad nejvíce jsem byl potěšen z najmutí šikovného gnóma, jenž přislíbil zkonstruovat nové mřížoví pro nezabezpečené hradební průchody. Spolu s ním jsem pro onu věc získal i jednoho zdatného pomocníka, mohu tedy říci, že dny, kdy jsme byli vydaní na milost a nemilost loupeživým nájezdům, brzy skončí. Další elementární nutnost byla pokryta naverbováním dvou strážných, či lépe řečeno domobrany, které mám v úmyslu postavit k východní, nejvíce ohrožené bráně. Své služby též nabídl jistý elfský průzkumník a ranhojička. Když den skončil, odcházel jsem z taverny s dlouhým seznamem, obsahujícím různé druhy nástrojů, zásob a výzbroje. Nezůstal mi v ruce dlouho, cechovní řemeslnice ihned zaopatřili vše potřebné, co nedokázaly samy vyrobit, pořídily na Chrámové třídě.

S průběhem kolonizace jsem prozatím spokojen. Nemáme sice mnoho, ale je to začátek.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Léto 9. Novu, 290. roku

Další stránka v kalendáři, další krůček ke staré slávě Cyprony. Na mou anonci na vývěsce u severní brány zareagovali dva farmáři, trpaslík Trigl a slečna Epolenka, kteří se výměnou za deset zlatých mincí uvolili vyhlásit válku zhoubnému býlí, zamořujícímu půdu města. Jistě, nešlo o levný peníz, avšak za vervu, se níž se do práce pustili, jim toto malé bohatství připadlo jistě po právu.

Gnómský stavitel a jeho pomocník, rozbivší tábor nedaleko východní brány, konečně zasadili potřebné mřížový, které nyní bedlivě střeží moji muži. Ti mě také odkázali na lazaret, zařízený přičinlivou ranhojičkou v jedné z rozpadajících se budov. S tím málem, co měla k dispozici, vykonala pravé divy a špitál tak bude po potřebných opravách schodiště, již rozplánovaných zmíněným architektem, rozrůstajícímu se obyvatelstvu jistě velmi vhod. Elfský zvěd mi rovněž navrhl, abychom zřídili nenápadný posed v hlubinách cypronských hvozdů - posádka musí být včas varována, dojde-li k ohrožení.

Jakmile byly tyto otázky vyřešeny, byl jsem nucen obrátit svou pozornost zpět k záležitostem nejdůležitějším, tedy počtům ozbrojenců v cypronské posádce. Jeden z našich mne nasměroval do chudinské čtvrti v Isharu, kde lid nuzný strádá a nejspíše by uvítal nové příležitosti, jež skýtají východní oblasti. Leč místo rekrutů narazil jsem na zloděje, který vyskočil z přítmí v jedné z úzkých uliček jen v potrhané róbě a zamířil na mě nabitou kuší, žádaje peníze. Brzy své nerozvážnosti litoval, když zpozoroval mou plátovou zbroj a ostří halapartny, připravené ho zkrátit o hlavu. V panice prchl do nedalekého hostince, kde se skryl v jednom z pokojů. Tam, vida že je v pasti, chtěl vyskočit z okna, já jej však zadržel a přirazil ke stěně. Neměl jsem v úmyslu nic jiného, než ho za jeho zločiny připravit o ruce, jak praví zákon, avšak jeho slova, stejně jako pohled na podmínky, v nichž tamní obyvatelstvo přežívá, mne obměkčila. Nechal jsem jej jít s tím, aby obešel všechny ty, kteří chtějí změnit svůj osud, a pověděl jim o novém životě, čekajícím na ně v Cyproně.

Tak jsem později téhož dne získal válečného veterána, z něhož jsem učinil velitele posádky, aby dohlédl na mladíky, tvořící základ mého mužstva, dále pak kušiníka, hobitího obchodníka – či lépe řečeno šmelináře – a zbožného poutníka, majícího za cíl pomoci mi v obnovování království Helmova na území vznikajícího města. Jakmile tedy budou dokončeny rozplánované stavební práce, pustíme se do konání božího díla v podobě nové kaple.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 24. Luny, 290. roku

Po posledních událostech, týkajících se Lathie, mám stále menší a menší chuť usedat ke svému deníku. Sám si nedokáži vysvětlit, co přesně se na naší poslední schůzce v Kareldu událo, nicméně to bylo zlé a již se k tomu nechci vracet. Pevně doufám, že čas nakonec odvane obraz její překrásné tváře z mých snů, stejně jako odlehčí onomu podivnému pocitu, jenž mě tíží na hrudi.



Snažím se svou mysl zaměstnávat cypronskými záležitostmi. Problémy se zásobováním se každým dnem vyhrocují, pročež jsem se rozhodl soustředit své zdroje tímto směrem. Bude třeba zušlechtit obilná pole na severu, uvést do chodu tamní mlýn a postavit pekárnu, moji lidé se na to vrhnou ihned po tom, co budou dokončeny práce na lazaretu a předně ty na strážním posedu na východě.



Pokud ovšem budou ve městě připravovány a skladovány zásoby, bude třeba vyřešit ještě jeden palčivý problém - krysy. Ač se s nimi vypořádávám téměř dennodenně, nemohu je zcela vymýtit, musí mít rejdiště zřízené někde mimo můj dosah. Pevně věřím, že pravidelnou regulací hlodavčí populace nakonec jejich řady prořídnou, až eventuelně ustoupí zpět do svých děr a v ulicích bude opět bezpečno. Podobným způsobem se snažím naložit i potulnou smečkou vlků, slídící kolem hroutících se ruin.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Zima 27. Sarvy, 290. roku

Několikero dní zpět ke mně dorazila znepokojivý zpráva, dosti neurčitě popisující problémy, jež postihly mé lidi při stavbě strážního posedu u Cyprony. Tichá hrozba, skrytá mezi řádky, byla jasným signálem, abych se na místo nevydával sám, pročež jsem požádal o doprovod zkušenou kouzelnici Inaru, hrdinku z cypronských bojů a aspirantku na post v našem společenství.

Cestou k východní bráně jsme narazili na Diedrika, bázlivě se choulícího v táboře stavitelů. Pokoušeli jsme se z něj něco dostat, avšak jediné, co byl schopen ze sebe vypravit, bylo několik nesouvislých vět a divokých gest. Zalarmováni jeho stavem, pobídli jsme koně a vyrazili na místo určeni. Jen co jsme se octli na dohled, spatřili jsme mezi stromy průsvitnou, éterickou entitu, vznášející se v mlžném oparu mezi materiálem na stavbu. S každým sáhem, o nějž byla zkrácena vzdálenost mezi námi, nabýval mlžný závoj, obklopující zjevení, na hustotě, až se konečně proměnil v ohavný přízrak, vzdáleně připomínající lidskou postavu. Zaútočil na nás kouzly srovnatelnými s Inařinou magií a nebýt právě ji, těžko bych se s ním sám vypořádal. Nehmotné tělo nebylo zrovna vhodným cílem pro hrot mého kopí. Ani nebudu vyprávět, kolikrát jsme ustoupili, abychom se znovu mohli vrhnout do boje, přičemž přízrak též načerpal sil, takže souboj začal na novo.

Když bylo konečně po všem, zamířili jsme k oné entitě, jež jakoby očekávala náš příchod. Váhavě jsem bytost oslovil, aniž bych však očekával nějaký výsledek. Duch kupodivu zareagoval a dokonce mne i oslovil jménem, hlasem přicházejícím odevšad a odnikud. Dříve, než jsem si mohl dát jeho slova do souvislosti, mávl jedním ze svých průsvitných pařátů a opar kolem něj opět začal houstnout. Z mlhy se tentokráte zformovala armáda nemrtvých, jejíž bojovníci po nás ihned skočili. Rozdělit skupinu nemyslících kostlivců vyžadovalo jen okamžik a odděleni od svých druhů pro nás nebyli výzvou. Když se obrátil v prach i poslední z nich, vrátili jsme k tomu, jenž je povolal. Ten, když seznal, že jeho strážci – či snad věznitelé – již pro něj nejsou hrozbou, náhle obrátil a ochotně nám povyprávěl svůj příběh.

Dle jeho slov byl dříve obchodníkem, jednou z obětí cypronských uchvatitelů, který se ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě. Stal se cílem jedné z prchajících skupinek ozbrojenců – ti jej přepadli a připravili o život i cennosti, mezi nimiž se nalézalo i několik kusů rodinných klenotů. Snad právě jejich hanebná krádež byla tím, co jeho ducha svazovalo s naším světem, pročež nás požádal, abychom zlodějskou bandu dopadli, podrobili ji Helmově spravedlnosti a šperky navrátili.

Nač příběh protahovat, jelikož jsem a dýchám, je zjevné, že mise byla úspěšná. Brloh těch bezvěrců byl nalezen na severovýchod od pevnosti orků, po krátkém boji dobyt a důkladně prohledán. Klenoty byly nalezeny ve skrýši za falešnou stěnou a dopraveny zpět ke svému nešťastnému majiteli, jenž s posledním úlevným povzdechem konečně prošel branami pozemské existence, což dříve či později čeká každého z nás. Nechť je Helm milostiv jeho duši.

[Poutnik]

Ze zápisků Kristiána Akkonského

Jaro 3. Luny, 291. roku

Od včerejšího dne zdobí mou paži černá páska, neb v boji zahynul nejušlechtilejší z mých čtyřnohých společníků, válečný oř Balduin. Zítra to bude přesně čtyři roky od data, kdy jsem jej získal jako cenu v tjostu na kolbišti u isharského jarmarku. Někdo v něm jistě mohl vidět jen ozdobu, avšak pro mne byl druhem ve zbrani, zpovědníkem a přítelem. Pro jezdce neexistuje horší ztráta. Byla to ta jeho horká hlava, co mu přivodilo záhubu, neboť se vrhl sám proti velké skupině střelců, od které jej však odděloval rozlehlý pás země, zahalený mocnými plameny nešťastnou Ilsou. Nemám sílu popisovat, co následovalo…

Bylo by nejspíše vhodné popsat nejprve děje, jež nás do oné situace přivedly. Před několika dny jsem dostal nejasnou zprávu od svých lidí v Cyproně, týkající se plánovaného osevu půdy ku potřebám mlýnu. Když jsem dorazil od města, informoval mě Grommar, velitel té hrstky stráží, kterou máme k dispozici, o únosu farmáře, jenž měl hrát v chystaných událostech významnou roli. Příliš jsem tedy nemeškal a vypravil se do Isharu, abych získal dostatek zbrojného lidu pro tuto misi. Helm mi v tomto případě požehnal, jelikož jsem dostatečně silnou skupinu dal dohromady velice rychle. Po mém boku stanul velitel Lothar, Josef Mrkvička, Kozlík z Bratrstva, Harren Brog a dvojice kouzelniků, Ilsa s Frankem.

Rozhodl jsem se poslechnout Grommarovu radu, vymezující oblast našeho pátrání na krajinu severně od orčí pevnosti. Na tamní cestě jsme také narazili na první stopu po stíhaných zločincích - přepadenou karavanu - kde se kola vozů a úlomky dřeva válely na jedné hromadě s lidskými ostatky. Nebyl jsem ani příliš překvapen, když mi Harren, zkušený zálesák, vyjevil, že zřejmě ví, kam přesně únosci zamířili. Stanul tedy v čele výpravy a neomylně nás zavedl do průsmyku, kde jsme objevili nepřátelské ležení. Boje byly tvrdé a náročné, za každý krok jsme platili potem, krví a bolestivými šrámy. Bezvěrců byly desítky, od střelců a lehkooděnců k těžkopádným bojovníkům, zakutým od hlavy až k patě v platových brněních. A aby toho nebylo málo, zpoza zpola rozbořeného domu na nás metali svá kouzla tři až čtyři čarodějové, neznající únavy. Pravda, nakonec jsme zvítězili, avšak za jakou cenu? Balduin nalezl svou smrt na bojišti a to je fakt, který svoboda žádného farmáře nevyváží. Helm ochraňuj jeho duši.